28 Cdo 1307/2010
Datum rozhodnutí: 12.05.2010
Dotčené předpisy: § 14 předpisu č. 229/1991Sb., § 16 odst. 4 předpisu č. 229/1229/1991Sb., § 20 odst. 3 předpisu č. 229/1991Sb.




28 Cdo 1307/2010

ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobkyně L. S. , zastoupené JUDr. Milanem Janouškem, advokátem se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 44, proti žalovanému Zemědělskému družstvu Podlipan Vitice , IČ: 00104141, se sídlem Dobré Pole 54, zastoupenému JUDr. Jiřím Holomčíkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Uralská 770/6, o zaplacení 542.893,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 13 C 60/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. října 2009, č. j. 23 Co 345/2009-245, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. října 2009, č. j. 23 Co 345/2009-245, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:
Rozsudkem ze dne 16. února 2009, č.j. 13 C 60/2004-216, Okresní soud v Kolíně (dále jen soud prvního stupně ) rozhodl o připuštění změny žaloby podle návrhu žalobkyně ze dne 27. 11. 2006 (výrok I) a uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 372.668,- Kč s 5% úrokem z prodlení od 4. 3. 1994 do 4. 11. 2003 kapitalizovaného částkou 180.006,- Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok II). V části o zaplacení dalších 170.225,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení žalobu zamítl (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV a V). Vzal přitom za prokázané, že předchůdce žalobkyně F. K. (zemř. 14. 7. 1993, jehož nárok nabyla žalobkyně děděním) byl oprávněnou osobou podle § 4 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě ), jemuž vůči žalované vznikl nárok na poskytnutí náhrady živého a mrtvý inventáře podle § 20 zákona o půdě a nárok na náhradu za znehodnocení hospodářských staveb (čp. 3 a 4 v obci Kšely) podle § 14 zákona o půdě, které včas uplatnil u žalované. Dohodou účastníků ze dne 4. 3. 1994 byly nároky vyčísleny částkami 95.890 Kč (náhrada živého a mrtvého inventář) a 296.778,- Kč (znehodnocení staveb), s připočtením částky 170.225,- Kč představující majetkový podíl žalované z transformace zemědělského družstva. Dobrovolně žalovaný uspokojil pouze část nároku na náhradu vneseného živého a mrtvého inventáře, v rozsahu 20.000,- Kč. Soud prvního stupně proto žalobě ve zbývajícím rozsahu o poskytnutí náhrad vyhověl, shledávaje žalovaného právním nástupcem Jednotného zemědělského družstva Kšely, které majetek převzalo a tudíž povinným subjektem k poskytnutí uvedených náhrad; zjistil, že za něj byl označen i rozhodnutím Ministra zemědělství České republiky ze dne 7. 12. 2000, č.j. 4143/2000-1000. Naproti tomu v případě požadavku na vydání majetkového podílu z transformace zemědělského družstva podle zákona č. 42/1992 Sb. uzavřel, že tento tvrzený nárok (v hodnotě 170.225,- Kč) žalobkyni nesvědčí.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. října 2009, č.j. 23 Co 345/2009-245, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II potvrdil s tím, že žalovaný je povinen poskytnout žalobkyni náhradu ve věcech v hodnotě 372.668,- Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku ; jinak jej změnil pouze tak, že žalobu zamítl v části o zaplacení specifikovaného úroku z prodlení (výrok I) a současně jej potvrdil v obou nákladových výrocích (výrok II) a rozhodl i o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III). Se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzení věci se zásadně ztotožnil. Za neopodstatněnou označil i námitku promlčení práva vznesenou žalovaným, vycházeje z toho, že žalobkyně mohla právo u soudu účinně uplatnit až po vydání rozhodnutí Ministra zemědělství o určení povinné osoby ze dne 7. 12. 2000; podáním žaloby u soudu dne 3. 11. 2003 proto podle názoru odvolacího soudu došlo k zachování obecné tříleté promlčecí doby (§ 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů; dále jen obč. zák. ). Při určení způsobu náhrady přijal názor, že pokud se účastníci sami nedohodli na vypořádání nároku poskytnutím peněžitého plnění, pak preferuje-li zákon poskytnutí náhrady ve věcech (§ 16 odst. 4, resp. § 20 odst. 3 zákona o půdě) - lze žalované uložit pouze povinnost k poskytnutí náhrady v této formě a nikoliv v penězích. S tímto upřesněním proto rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II, v části ukládající povinnosti k náhradě v hodnotě 372.668,- Kč, podle § 219 občanského soudního řádu potvrdil. Ve zbývajícím rozsahu - o zaplacení úroku z prodlení kapitalizovaného částku 180.006,- Kč - jej změnil a žalobu v této části zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. K otázce jeho přípustnosti se nevyjádřil a odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ). Vady řízení spatřoval zejména v tom, že žaloba podle jeho názoru původně směřovala proti jinému subjektu PODLIPAN s. r. o. , s nímž i soud zprvu jednal jako s účastníkem řízení. Posléze do řízení povolal nyní žalované družstvo, aniž by o této změně účastenství rozhodl a aniž by ukončil účast v řízení původně žalované obchodní společnosti. Dále má žalovaný za to, že žalobkyně postrádá věcnou legitimaci k uplatnění nároku. Ačkoliv tyto nároky sám dříve uznával, posléze zjistil, že jsou nepodložené. Konstatoval, že právo na náhradu za znehodnocení staveb v částce 296.778,- Kč uplatnila žalobkyně u soudu až 27. 11. 2006, kdy o tuto částku navrhla rozšíření žaloby. I z tohoto dovozoval, že právo žalobou uplatněné je promlčeno. Závěry, které o této otázce učinil odvolací soud, označil za nesprávné, odmítaje, že by promlčecí doba počala běžet až po rozhodnutí Ministra zemědělství o určení povinné osoby. Měl za to, že lhůta k dobrovolnému uspokojení nároku uplynula již po šedesáti dnech od doručení výzvy povinné osobě k poskytnutí plnění podle ustanovení § 20 odst. 2 zákona o půdě, v posuzované věci nejpozději koncem ledna 1993 (v případě náhrady za znehodnocení budov), resp. koncem března 1993 (u náhrady živého mrtvého inventáře). Dovozoval, že je-li promlčecí doba podle § 101 obč. zák. tříletá, pak v době podání žaloby u soudu (3. 11. 2003) bylo právo žalobou uplatněné již zřetelně promlčeno a nelze je proto žalobkyni přiznat. Nesprávně podle něj soud posoudil i povahu procesních úkonů žalobkyně, z nichž je zřetelné, že žalobkyně uplatnila nárok v celkové hodnotě 1,272.124,- Kč; tato okolnost podle žalovaného pak ovlivnila i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně označila rozsudek odvolacího soudu za věcně správný. Ač sama dovolání nepodala, vyslovila pochybnosti o určitosti výroku rozsudku ukládajícího povinnosti k blíže neurčenému věcnému plnění. I proto rozhodnutí o dovolání ponechala na úvaze dovolacího soudu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu dále jen o. s. ř. ) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.); to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky (§ 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení (§ 237 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a ve věcech mezinárodních únosů dětí podle mezinárodní smlouvy, která je součástí právního řádu, nebo podle přímo použitelného předpisu Evropských společenství (§ 237 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.).

Pro úvahu, je-li rozsudek odvolacího soudu rozhodnutím potvrzujícím či měnícím, je rozhodující nikoliv to, jak jej odvolací soud označil a zda formálně rozhodl podle ustanovení § 219 o. s. ř. nebo zda postupoval podle § 220 o. s. ř., nýbrž to, zda posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků po obsahové stránce jinak než soud prvního stupně (srov. též odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod čísly 47/1998 a 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozsudek, jímž odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že žalovaný je povinen /na místo soudem prvního stupně určené náhrady v penězích/ poskytnou žalobkyni náhradu ve věcech v hodnotě 372.668,- Kč , je po obsahové stránce měnícím rozsudkem odvolacího soudu, neboť se jím má žalobkyni dostat jiného než dříve přisouzeného plnění. Dovolání proti takovému rozsudku je tudíž přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.

Při přezkoumání rozsudku odvolacího soudu - které provedl bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.) - Nejvyšší soud proto prověřil správnost rozsudku nejenom z důvodů uplatněných v dovolání, ale přihlížel i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.). Dospěl přitom k následujícím závěrům.

Z porovnání rozsudků soudů obou stupňů a obsahu spisu vyplývá, že předmětem dovolacího řízení zůstal nárok žalobkyně na náhradu za vnesený živý a mrtvý inventář ve výši 75.890 Kč a na náhradu ze znehodnocení zemědělských staveb v částce 296.778,- Kč, celkem 372.668,- Kč. Nároky v uvedené výši (spolu s nárokem na vydání majetkového podílu z transformace zemědělského družstva v částce 170.225,- Kč a úroky z prodlení, ohledně nichž byla žaloba později pravomocně zamítnuta) uplatnila přitom žalobkyně již na počátku řízení, žalobou došlou soudu dne 3. 11 .2003, která směřovala vůči žalovanému označenému jako ZD Podlipan s.r.o ., IČ: 00104141 . Již proto, že podnikající právnická osoba s touto obchodní firmou a identifikačním číslem v obchodním rejstříku zapsána není (rejstříkem procházejí subjekty označené jako PODLIPAN spol. s r.o., IČ: 250 69 292 , resp. Zemědělské družstvo " Podlipan " Vitice , IČ: 00104141 ), jednalo se o označení nikoliv jiného (určitého) subjektu, nýbrž o nepřesnou (neurčitou) identifikaci žalovaného, tedy o vadu žaloby, kterou ovšem žalobkyně v dalším průběhu řízení nejpozději písemným podáním ze dne 5. 3. 2006 odstranila. Z tohoto současně vyplývá, že se nejednalo o změnu (přesněji záměnu) účastníků na žalované straně ani o změnu žaloby po stránce obsahové, za kterou nelze pokládat ani procesní úkon žalobkyně datovaný 27. 11. 2006, v němž dolíčila rozhodné skutečnosti k již dříve uplatněným nárokům a označila další důkazy k jejich prokázání. V řízení doložila i skutečnosti o své aktivní legitimaci k uplatnění posléze přisouzených nároků, která je určena jejím právním nástupnictvím po zůstaviteli F. K. (zemř. 14. 7. 1993), původní oprávněné osobě (§ 4 odst. 1 zákona o půdě). Při prokazování nároků této oprávněné osoby na náhradu živého a mrtvého inventáře (§ 20 zákona o půdě) a na náhradu za znehodnocení hospodářských staveb (§ 14 zákona o půdě) odvolací soud vycházel z provedených důkazů, k nimž patří i listiny, ve kterých existenci a výši nároků vyčíslil a stvrdil sám žalovaný. Potud námitky žalovaného jejichž prostřednictvím odvolacím soudu vytýká zatížení řízení vadami, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí (dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.), event. nesprávnost skutkových závěrů (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) - opodstatněné nejsou. V této souvislosti si Nejvyšší soud dovoluje poukázat i na judikaturu Ústavního soudu, jíž je akcentována zvláštní povaha nároků majících původ v předpise restitučním, sledujícím alespoň částečnou kompenzaci následků minulých majetkových křivd a ukládajícím státu a jeho orgánům v řízení o těchto nárocích postupovat nikoliv nevstřícně a formálně, nýbrž s respektem k zákonným zájmům osob, jejichž újma na právech má být alespoň částečně odčiněna (nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 74/94, nebo I. ÚS 289/95).

Při řešení otázky promlčení nároku Nejvyšší soud přisvědčuje názoru žalovaného, že při absenci jiné úpravy v restitučním předpise, jímž je zde zákon o půdě, se použije občanský zákoník jako předpis obecný (srov. § 1 odst. 3 zákona o půdě); obecná tříletá promlčecí doba počíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (§ 101 obč. zák.), s tím, že za takový okamžik ovšem nelze bez dalšího pokládat až vydání rozhodnutí Ministerstva zemědělství České republiky (zde Ministra zemědělství rozhodujícího o podaném rozkladu) o určení povinné osoby k poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář podle § 9 zákona č. 243/1992 Sb., aniž by soud autonomně sám hodnotil ostatní okolnosti případu, které vždy provázejí uplatnění nároku oprávněnou osobou a jeho vypořádání povinnou osobou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5190/2007). Zdůrazňuje zvláštní povahu restitučního nároků, Nejvyšší soud ve své judikatorní praxi ovšem současně dochází k závěru, že v případech, kdy povinná osoba nepopírá svůj závazek a jedná s oprávněnou osobou o podmínkách poskytnutí náhrady, počíná promlčecí doba běžet zásadně až dnem, kdy oprávněná osoba zjistí, že identifikovatelná povinná osoba nehodlá plnit (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1898/2001, nebo rozsudek ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 28 Cdo 995/2002). V rozsudku ze dne 18. 1. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2786/2000, pak Nejvyšší soud vyslovil, že při posuzování námitky promlčení práva vyplývajícího z restitučního předpisu, uplatněné povinnou osobou, je namístě zkoumat i to, zda nejde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. (shodně nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95).

Jelikož odvolací soud spojil počátek promlčecí doby pouze s datem vydání rozhodnutí Ministra zemědělství o určení povinné osoby k poskytnutí náhrady za živý a mrtvý inventář podle § 9 zákona č. 243/1992 Sb., aniž by sám autonomně posoudil otázku uplatnitelnosti nároku u soudu vůči povinné osobě, jsou jeho závěry o této otázce předčasné a právní posouzení věci proto nesprávné. Odvolací soud při něm současně přehlédl, že předmětem řízení je nejenom nárok na poskytnutí náhrady za vnesený nebo odňatý živý a mrtvý inventář a zásoby podle § 20 zákona o půdě (jehož se rozhodnutí Ministerstva zemědělství o určení povinné osoby týká), nýbrž i nárok na náhradu za znehodnocené stavby podle § 14 zákona o půdě.

Podstatnou vadou rozsudku odvolacího soudu, k níž je dovolací soud povinen přihlédnout, i když nebyla v dovolání uplatněna (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), je neurčitě formulovaný výrok rozsudku, jímž se žalovanému ukládá povinnost k poskytnutí náhrady v blíže neurčených věcech v celkové hodnotě 372.668,- Kč; takový rozsudek je materiálně nevykonatelný (§ 261a o. s. ř.). Odvolací soud uvažoval zásadně správně, řídil-li se právním názorem, že řízení o poskytnutí náhrady - ať se jedná již o poskytnutí náhrady za znehodnocení staveb nebo za vnesený či odňatý živý a mrtvý inventář a zásoby - je řízením o určitém způsobu vypořádání vztahů mezi účastníky ve smyslu § 153 odst. 2 o. s. ř., ve kterém soud není návrhy účastníků vázán a bez zřetele k nim rozhoduje nejenom o existenci práva oprávněné osoby na náhradu a o jeho výši, nýbrž i o tom, jakou konkrétní formou z možných způsobu, uvedených v zákoně, bude tato náhrada poskytnuta. Judikatorně vyřešenou otázkou (srov. stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 16/1996; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 1999, sp. zn. 28 Cdo 2136/98; popřípadě rozsudek ze dne 27. 5. 1998, sp. zn. 26 Cdo 850/98) je také určení zákonem privilegované formy náhrady, kterou je náhrada nikoliv finanční, nýbrž v příkladmo uvedených věcech (srov. § 16 odst. 4, resp. § 20 odst. 3 zákona o půdě); až na posledním místě nelze-li nárok uspokojit věcným plněním - uvádí zákon jako možný způsob vypořádání nároku i jinou formou náhrady, jíž lze rozumět i náhradu v penězích. Jestliže se účastníci na formě náhrady nedohodli, je povinností soudu zabývat se detailně i touto otázkou a vést účastníky k prokázání rozhodných skutečností o tom, jakými konkrétními, využitelnými věcmi může povinná osoba nárok oprávněné osoby uspokojit. Takto ovšem odvolací soud nepostupoval a rozhodné skutečnosti v tomto směru nezjišťoval. Při rozhodování o věci samé - shledal-li důvodným nárok žalobkyně na poskytnutí náhrady formou věcného plnění - nedbal toho, aby byl výrok rozsudku přesný a určitý a aby obsahoval i označení vydávaných věcí (určených individuálně, popřípadě co do množství a druhu, má-li jít o věci genericky určené), tak, aby byl rozsudek materiálně vykonatelný (§ 261a o. s. ř.).

Z těchto důvodů nelze mít rozsudek odvolacího soudu za správný; Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než jej zrušit (§ 243b odst. 2 in fine) a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věty prvé o. s. ř.).

Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§ 243d odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.); v konečném rozhodnutí odvolací soud rozhodne i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. května 2010
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu