28 Cdo 1304/2009
Datum rozhodnutí: 08.09.2009
Dotčené předpisy:





28 Cdo 1304/2009


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce P. J. H., proti žalovanému Ing. J. P., zastoupenému advokátem, o zaplacení částek 68.352,- Kč a 1.591,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 26 C 18/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2007, č. j. 16 Co 327/2007-104, takto:


Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í:


Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 13. června 2007, č. j. 26 C 18/2006-82, zamítl žalobu co do částky 55.814,- Kč (výrok I.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 68.352,- Kč ve stanovené lhůtě (výrok II.), dále uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 1.591,- Kč ve stanovené lhůtě (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu (výroky IV., V. a VI.).


Soud prvního stupně dospěl k závěru, že se žalobce z části důvodně domáhal plnění po žalovaném, který se bezdůvodně obohatil na jeho úkor ve smyslu § 451 odst. 1, 2 obč. zák. v souvislosti s dodávkami elektrické energie do žalovaným vydraženého objektu, jež však za něj uhradil žalobce, protože nedošlo k přihlášení nového odběratele a uzavření nového smluvního vztahu s dodavatelem energie, k čemuž se žalovaný zavázal v předávacím protokolu. Obdobně došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení i v souvislosti s poskytováním telekomunikačních služeb, které za žalovaného rovněž uhradil žalobce.


K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. prosince 2007, č. j. 16 Co 327/2007-104, citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. o věci samé a ve výrocích IV. až VI. o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi účastníky.


Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí soudu prvního stupně v mezích odvoláním dotčených i řízení jeho vydání předcházející a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Soud prvního stupně si pro své rozhodnutí opatřil dostatečná skutková zjištění a takto zjištěné skutečnosti posoudil správně i po stránce právní, vyjma aplikace příslušných ustanovení obchodního zákoníku, upravujících promlčení. Jestliže žalovaný nesplnil své povinnosti vůči předchozímu vlastníku, jakož i k dodavatelům elektrické energie a telekomunikačních služeb, na základě předávacího protokolu a žalobce za něj uhradil dodávky těchto služeb, pak žalobce plnil za žalovaného to, co měl žalovaný plnit sám, případně plnění měl zajistit jiným způsobem (§ 451 odst. 2 a § 454 obč. zák.). Odvolací námitky přitom nemohly přivodit změnu či zrušení napadeného rozhodnutí, neboť skutečnost, že žalovaný nebytové prostory v objektu pronajal jinému subjektu, není rozhodná, protože žalobce byl ve vztahu k žalovanému jako k novému vlastníku předmětné nemovitosti, jehož stíhá povinnost za spotřebu elektrické energie i za dodané telekomunikační služby platit tomu, kdo tyto platby uskutečnil vůči dodavatelům. Vznesenou námitku promlčení odvolací soud rovněž neshledal důvodnou a konstatoval, že nárok promlčen není. Promlčecí dobu sice hodnotil dle § 107 odst. 1, 2 obč. zák., nikoli dle § 397 obch. zák., neboť zde nejde o vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, nýbrž o vztah vyplývající ze vztahu původního a budoucího vlastníka nemovitosti, tj. vztah občanskoprávní, avšak ani z tohoto pohledu nemůže být nárok promlčen (mezi vydáním dodavatelských faktur a podáním žaloby neuplynuly ani dva roky), a promlčecí doba tak byla zachována. Rovněž námitka věcné nepříslušnosti obvodního soudu nebyla shledána důvodnou, neboť jde o vztah občanskoprávní, a byla tedy dána příslušnost okresního soudu.


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, a to do celého rozsahu napadeného rozhodnutí. Přípustnost dovolání dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž napadené rozhodnutí má podle něj ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť odvolací soud řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z tohoto důvodu se také jedná o právní otázku, která je odvolacími soudy i dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Důvodnost svého dovolání pak žalovaný odvozuje od § 241a odst. 2 písm. a) i b) o. s. ř.


Dovolatel především namítá vady řízení s tím, že odvolací soud se nezabýval všemi námitkami žalovaného uvedenými v jeho odvolání, mimo jiné námitkou, že rozsudek soudu prvního stupně neobsahuje zákonné náležitosti, především nesplňuje požadavky dle § 157 odst. 2 o. s. ř., když odůvodnění rozhodnutí je v rozhodujících okolnostech zmatečné, nepřesvědčivé a není zřejmé, jakými úvahami se soud při hodnocení důkazů řídil. Není ani patrno, z jakého důvodu dospěl soud k závěru, že se obohatil právě žalovaný. Odvolací soud rovněž pominul námitku, že skutková zjištění obvodního soud jsou zcela v rozporu s provedenými důkazy, přičemž soud nesprávně hodnotil důkaz výpovědí svědkyně K. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu pak vychází z jiných skutkových i právních závěrů, pokud jde o odhlášení a přihlášení odběru elektrické energie a telekomunikačních služeb. K tomu, aby odvolací soud mohl rozhodnout na základě jiného zjištění o skutkovém stavu věci, nebyly splněny procesní podmínky. Dovolatel se navíc domnívá, že ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud, když nesdílí názor odvolacího soudu, že je třeba věcnou příslušnost hodnotit před účinností zákona č. 30/2000 Sb., tedy podle § 9 odst. 3 písm. a) o. s. ř. Z výroků i odůvodnění napadeného rozhodnutí je dále patrno, že odvolací soud nerozhodoval o předmětu řízení tak, jak byl vymezen odvoláním, neboť odvolání bylo podáno pouze do výroků II., III. a VI. rozsudku obvodního soudu, zatímco napadeným rozhodnutím byly potvrzeny výroky II. až VI. tohoto rozsudku.


Dovolatel rovněž zastává názor, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle kterého měl žalovaný po nabytí předmětné budovy zabezpečit přehlášení odběru elektřiny a přehlášení pronájmu dvou telefonních stanic, a jestliže toto neprovedl, je odpovědný za vznik bezdůvodného obohacení, i když energii a služby přímo neodebral. Podřazení nároku pod § 451 a § 454 obč. zák. není totiž přiléhavé, protože žalovaný žádný majetkový prospěch nezískal. Dovolatel v tomto směru poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 33 Odo 190/2005, ze kterého vyplývá, že o obohacení se jedná tehdy, jestliže se plněním dostalo majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže se to v jeho majetku projevilo buď zvýšením jeho aktiv, nebo snížením jeho pasiv, jakož i tehdy, pokud se majetek obohaceného nezmenšil, ač se zmenšit měl. Chybí-li tedy zjištění, že se plnění žalobce projevilo v majetku dovolatele buď zvýšením jeho aktiv, nebo snížením jeho pasiv, je závěr o vzniku bezdůvodného obohacení v rozporu s hmotným právem. Dále dovolatel upozorňuje na nesprávné právní posouzení věci z hlediska právního základu objednávání dodávky služeb. Žalovanému tak nelze dávat za vinu, že k přehlášení služeb nedošlo, protože prvotním úkonem je odhlášení odběru původním odběratelem. Nesprávně pak byla posouzena i námitka promlčení, když se odvolací soud nezabýval promlčením ve vztahu k namítané neurčitosti úkonů žalobce, kterými měl své domnělé právo na žalovaném uplatnit s tím, že žalobce jednoznačně identifikoval svou pohledávku až v podání ze dne 19. 12. 2006. Dovolatel se neztotožňuje ani s právním hodnocením, že jde o vztah občanskoprávní, a má za to, že vztahy mezi žalobcem a žalovaným vždy souvisely s jejich podnikatelskou činností.


Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc postoupil k dalšímu řízení věcně příslušnému soudu.


Žalobce se k dovolání nevyjádřil.


Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaný dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatněný dovolací důvod, jenž by dovolací soud přezkoumal v případě pozitivního závěru o přípustnosti dovolání, by bylo možné podřadit pouze pod § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.


Dovolání však přípustné není.


Přípustnost dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) či b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně, který ve věci samé rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku či usnesení, předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. V posuzovaném případě tak bylo možné zvažovat přípustnost dovolání pouze ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.





Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Právní otázka se dá pokládat za nevyřešenou a současně splňující atribut možného zásadního právního významu (tj. mající judikatorní přesah) za předpokladu, že nejde o nastolení běžně řešené právní otázky, spojené s posouzením jedinečného skutkového základu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1731/99, Soubor civilních rozhodnutí NS sv. 2/2001, C 203). Právní otázka postrádá judikatorní přesah, jestliže je příslušná zákonná úprava naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné aplikační ani výkladové obtíže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dnů 29. 1. a 30. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99 a 22 Cdo 604/2000, Soubor civilních rozhodnutí NS sv. 2/2001, C 103 a 111).


Předpokládá se tedy, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně označí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soubor civilních rozhodnutí NS, C 3080, sešit 1/2005, usnesení téhož soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2737/2008, implicite též nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka nálezů a usnesení sv. 29, č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání výslovně vymezena, pak nelze žádat po dovolacím soudu, aby se stal dovolací přezkum bezbřehou revizí případu, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity danými v § 242 o. s. ř. a v důsledcích i s vůdčí procesní zásadou rovnosti účastníků.


Podle judikatury Ústavního soudu je zásadní právní význam meritorního rozhodnutí odvolacího soudu dán tím, že se toto rozhodnutí resp. jím řešená právní otázka odchyluje od ustálené judikatury nebo přináší judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech (usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 1995, sp. zn. III. ÚS 181/95, Sbírka nálezů a usnesení sv. 4, č. 19).





Zmíněný zásadní právní význam nemůže být vůči rozhodnutí nižší instance (právní otázce pro něj určující) dovolacím soudem přiznán také tehdy, jestliže tvrzení dovolatele, jimiž je dovolací soud vázán, označují za podstatnou takovou otázku, která svou povahou není posouzením právního aspektu věci (otázky aplikace či interpretace práva), ale zpochybněním skutkového základu věci, jak byl zjištěn nižšími instancemi. Tímto skutkových základem je však dovolací soud jenž je soudem právního přezkumu, nikoli soudem skutkovým resp. nalézacím vázán a není oprávněn jej měnit (viz konstantní výklad zásad dovolacího řízení včetně komentářů zejména k § 243a o. s. ř.). To se také zčásti stalo v tomto případě, kdy dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí vychází z jiných skutkových a právních závěrů než soud prvního stupně, pokud jde o odhlášení a přihlášení odběru elektrické energie a telekomunikačních služeb (kdo tak měl učinit), že se odvolací soud nezabýval promlčením ve vztahu k namítané neurčitosti úkonů žalobce, kterými měl své domnělé právo na žalovaném uplatnit, s tím, že žalobce jednoznačně identifikoval svou pohledávku až v podání ze dne 19. 12. 2006, a že skutková zjištění odporují provedeným důkazům, přičemž nebyl správně posouzen zejména důkaz výpovědí svědkyně K. Posouzení otázky, kdo měl a mohl zajistit přehlášení odběratele, je přitom nerozhodné pro závěr o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného, jemuž byla do nemovitosti v jeho vlastnictví dodána elektrická energie, za níž však dodavateli zaplatil žalobce jako předchozí vlastník nemovitosti. Z žaloby podané v této věci je pak zcela zřejmé, jakého nároku se žalobce na žalovaném domáhá, jak správně dovodil soud odvolací.


Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní právní význam, lze usuzovat především z tvrzení, uplatněných v rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. nesprávného právního posouzení věci. K námitkám resp. okolnostem tvrzeným podle ostatních dovolacích důvodů (§ 241a odst. 2 písm. a/ a odst. 3 o. s. ř.), tj. vady řízení a skutkové námitky, v zásadě nemůže být při posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004). Nadto Nejvyšší soud zmíněné vady v posuzované věci ani neshledal. Pokud dovolatel namítá, že rozhodnutí soudu prvního stupně neobsahuje zákonné náležitosti, především nesplňuje požadavky dle § 157 odst. 2 o. s. ř, když odůvodnění je v rozhodujících okolnostech zmatečné, nepřesvědčivé a není zřejmé, jakými úvahami se soud při hodnocení důkazů řídil, pak tyto nedostatky blíže nespecifikuje a dovolací soud vytýkanou zmatečnost, nepřesvědčivost nebo absenci úvah, které k rozhodnutí soud vedly, neshledal. Námitka, že ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud, není rovněž přiléhavá, neboť odvolací soud vyšel ze závěru, že se jedná o vztah občanskoprávní a nikoliv obchodněprávní, s tím, že i pokud by šlo o vztah obchodní, pak by se uplatnil § 9 odst. 3 písm. a) o.s. ř., ve znění účinném ke dni zahájení řízení (podle obsahu odůvodnění podnikatel - fyzická osoba nezapsaná v OR, jak se ostatně podává i z č. l. 17 původního spisu sp .zn. 26 C 193/95). Je tak dána příslušnost okresního soudu a další úvaha o posuzování příslušnosti s ohledem na účinnost zákona č. 30/2000 Sb. je pak bezpředmětná, neboť bod 3, hlavy I, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., se vztahuje na spory o příslušnost, avšak nikoliv na určení věcné a místní příslušnosti v jiných sporech. Při tomto určení se postupuje podle dosavadních předpisů (bod 2, hlavy I, části dvanácté citovaného zákona). Věcná příslušnost se po zahájení řízení již nemění (§ 11 odst. 1 o. s. ř.). Pokud jde o námitku, že odvolací soud pominul výtku, dle níž jsou skutková zjištění obvodního soudu zcela v rozporu s provedenými důkazy, když nesprávně byl hodnocen důkaz výpovědí svědkyně K., pak zde je nutno uvést, že taková námitka pominuta nebyla, šlo toliko o odlišné hodnocení důkazů, se kterým se odvolací soud ztotožnil, přičemž je pouze na uvážení soudu, z jakých důkazů bude vycházet při svých skutkových zjištěních a jak je bude následně hodnotit (viz § 125 a § 132 o. s. ř.). Skutkové námitky pak, jak již bylo výše uvedeno, nemohou být při posuzování přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst.1 písm. c) o. s. ř. zohledněny. Ani případné pochybení odvolacího soudu, který by svým rozhodnutím potvrdil i odvoláním nedotčené výroky rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení, by nemohlo mít vliv na rozhodnutí o věci samé. V posuzované věci navíc k takovému pochybení nedošlo, neboť odvolací soud správně rozhodl o závislých výrocích (o nákladech řízení) na věci samé. Dovolací soud tedy vady řízení podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. neshledal.


Dovolání žalovaného navíc postrádá obsahové vymezení otázky zásadního právního významu, jak vyplývá z výše citované judikatury. Dovolací přezkum podle příslušných ustanovení pro posouzení přípustnosti a důvodnosti dovolání, relevantních pro tuto věc (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3, § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), je přitom zaměřen nikoli na úplnou hmotněprávní či procesní revizi rozhodnutí nižší instance, ale na event. vyřešení či přehodnocení konkrétní právní otázky (jasně vymezené a zdůvodněné v dovolání, včetně odkazu na stávající judikaturu) s přínosem pro oblast sjednocování judikatury, přičemž ani dovolatelem namítaný rozpor s hmotným právem nebyl shledán, když § 454 obč. zák., který byl aplikován, upravuje skutkovou podstatu, jež se shoduje s posuzovanou situací. Tato skutková podstata je naplněna za předpokladu, že ten, kdo plnil jinému (poskytl mu plnění, jež má majetkovou hodnotu), tuto povinnost neměl a plnil místo toho, kdo byl k tomuto plnění povinen (tj. místo dlužníka), přičemž mezi subjekty, mezi nimiž došlo k plnění, bylo zřejmé, že se plní za jiného. Dlužník, za nějž bylo plněno, se tak stává obohaceným na úkor toho, kdo za něj jeho věřiteli plnění poskytl (uspokojil věřitelovu pohledávku, popřípadě jen z části). Takovým splněním dlužníkova dluhu se jeho majetkový stav nesnížil, jak by tomu bylo, pokud by svému věřiteli plnil ze svého (srov. Občanský zákoník I., Komentář, 1. vydání 2008, nakladatelství C. H. BECK, bod 1. na straně 1186-1187). O bezdůvodné obohacení se tak jedná i tehdy, pokud se majetek obohaceného nezmenšil, ač se zmenšit měl, což ostatně zmiňuje i žalovaný ve svém dovolání, když odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky. Právní povinnost k plnění ve vztahu mezi dlužníkem a věřitelem může přitom vyplývat ze zákona nebo ze smluvního závazku, v tomto případě ze závazku v předávacím protokolu. Ten, kdo plnil za jiného (za dlužníka), má právo požadovat vydání bezdůvodného obohacení od toho, za koho plnil, a nikoli od toho, komu plnil (srov. opět Občanský zákoník I., Komentář, 1. vydání 2008, nakladatelství C. H. BECK, bod 1. na straně 1187). Pokud dovolatel dále namítá, že prvotním úkonem v procesu přehlašování s dodavatelem elektrické energie je odhlášení ze strany žalobce, pak tímto není dotčena jeho povinnost, ke které se v předávacím protokolu zavázal, naopak měl za tím účelem poskytnout žalobci součinnost. Navíc ani případné pochybení žalobce v naznačeném směru by nemohlo ničeho změnit na závěru odvolacího soudu o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného na úkor žalobce, jenž za žalovaného zaplatil dodávku elektrické energie do nemovitosti ve vlastnictví žalovaného, přičemž na posouzení vzniku tohoto bezdůvodného obohacení nemůže mít za shora popsaného stavu žádný vliv existence případného nájemního vztahu ohledně předmětné nemovitosti mezi žalovaným a třetí osobou. Rovněž námitka nesprávného právního posouzení vztahu mezi žalobcem a žalovaným, který dovolatel považuje za vztah obchodněprávní, není případná, neboť důvod požadovaného plnění (z bezdůvodného obohacení) se neodvozuje ze vztahu mezi podnikateli, jenž by se týkal jejich podnikatelské činnosti ve smyslu § 261 odst. 1 obch. zák., a nejde ani o závazkový vztah podle § 261 odst. 3 obch. zák., ale jedná se o vztah původního a budoucího vlastníka nemovitosti, tj. vztah občanskoprávní. Navíc je nutno konstatovat, že v případě dovození opačného závěru by se poměry dovolatele s ohledem na délku promlčecí doby výrazně zhoršily.


Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání směřujícího proti samostatně přiznanému nároku za dodané telekomunikační služby v částce 1.591,- Kč (výrok III. rozsudku soudu prvního stupně, který odvolací soud potvrdil), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.


Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání proti rozsudku odvolacího soudu přípustné ve věcech, v nichž bylo dovoláním dotčeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky.


Vzhledem k tomu, že se jedná o zcela samostatný nárok na zaplacení zmíněné částky, není zde dosažena zákonem stanovená hranice výše peněžitého plnění pro přípustnost dovolání, která je zakotvena v ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. v případě rozhodnutí odvolacího soudu.


Dovolání žalovaného, jež směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, je taktéž nepřípustné. Nejvyšší soud se již vícekrát ve svých rozhodnutích zabýval tímto problémem s následujícím závěrem. Rozhodnutí o nákladech řízení je svojí povahou nemeritorním usnesením, a to i tehdy, je-li obsaženo v rozsudku, v němž bylo rozhodnuto o věci samé. Z tohoto důvodu nelze aplikovat ust. § 237 o.s.ř., jež stanoví případy, v nichž je dovolání přípustné proti rozhodnutím odvolacího soudu, kterými bylo rozhodnuto ve věci samé. V ust. § 238, § 238a a § 239 o.s.ř. jsou uvedena nemeritorní usnesení, proti nimž je dovolání přípustné; možnost podat dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, zde ale obsažena není, a proto dovolacímu soudu nezbývá, než konstatovat, že ani dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení nemůže založit jeho přípustnost (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2008, sp. zn. 32 Cdo 4933/2007, nebo ze dne 26. září 2007, sp. zn. 32 Odo 468/2006).


Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř..


Žalobci vzniklo podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné však nevynaložil.





Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 8. září 2009


JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.


předseda senátu