28 Cdo 1304/2005
Datum rozhodnutí: 14.12.2006
Dotčené předpisy:




28 Cdo 1304/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Fratniška Ištvánka o dovolání dovolatelů: 1. A. A., a 2. T. K., zastoupených advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze 14. 4. 2005, sp. zn. 20 Co 542/2004, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 37 C 7/2000 (žalobců A. A. a T. K., zastoupených advokátem, proti žalovanému Statutárnímu městu B., zastoupenému advokátkou, o obnovu řízení), takto:

I. Dovolání dovolatelů se zamítají.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou u soud 4. 2. 2000, bylo v této právní věci uplatňováno, aby soud povolil obnovu řízení, jež bylo vedeno u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 37 C 286/95.

Městský soud v Brně usnesením z 24. 3. 2004, čj. 37 C 7/2000-35, rozhodl tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal obnovy řízení, jež bylo vedeno u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 37 C 286/95. Žalobcům A. A. a T. K. bylo uloženo, aby společně a nerozdílně zaplatili žalovanému Statutárnímu městu B. na náhradu nákladů řízení 1.975 Kč do tří dnů od právní moci usnesení.

O odvolání žalobců proti uvedenému usnesení soudu prvního stupně bylo rozhodnuto usnesením Krajského osudu v Brně z 18. 1. 2005, sp. zn. 20 Co 542/2004. Tímto usnesením odvolacího soudu bylo usnesení Městského soud v Brně z 24. 3. 2004, čj. 37 C 7/2000-35, potvrzeno. Žalobcům A. A. a T. K. bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalovanému Statutárnímu městu B. na náhradu nákladů odvolacího řízení 2.325 Kč do tří dnů od právní moci usnesení.

V odůvodnění usnesení odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobců nebylo shledáno důvodným.

Odvolací soud poukazoval zejména na to, že návrh na obnovu řízení byl v daném případě podán opožděně. Pokud v tomto návrhu bylo poukazováno na to, že původní žalobkyně E. K. teprve později získala osvědčení o státním občanství ČR, bylo v řízení zjištěno, že toto osvědčení bylo zástupkyni E. K. J. P. doručeno dne 12. 7. 1999; od tohoto dne jí začala běžet tříměsíční lhůta, která uplynula dne 12. 10. 1999. Návrh na obnovu řízení, jež bylo vedeno u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 37 C 286/95, byl však v tomto případě podán až 4. 2. 2000, tedy opožděně. Ze strany žalobců nebyly také uplatněny důvody obnovy řízení, které jsou jmenovitě a taxativně stanoveny pro povolení obnovy řízení v ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) a b) občanského soudního řádu.

Odvolací soud potvrdil proto usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu jako věcně správné a žalovanému městu přiznal náhradu nákladů řízení vzhledem k tomu, že mělo v odvolacím řízení se svým procesním návrhem úspěch.

Usnesení odvolacího soudu bylo doručeno advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 10. 2. 2005 a dovolání ze strany žalobců bylo předáno na poště k doručení Městskému soudu v Brně dne 6. 4. 2006, tedy ve lhůtě stanovené v 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně z 18. 1. 2005, sp. zn. 20 Co 542/2005, a usnesení Městského soud v Brně z 24. 3. 2004, čj. 37 C 7/2000-35, a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o obnově řízení, Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné i s ohledem na ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu, protože tu jde o rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolatelé jsou i toho názoru, že odvolací soud v jiné právní věci rozhodl svým rozhodnutím sp. zn. 20 Co 472/99 v jiné právní věci rozdílně o stejné skutkové i právní problematice. Jako dovolací důvod dovolatelé uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelé především poukazovali na to, že v občanském soudním řízení, jehož obnovy se domáhají, byla jejich žaloba o vydání nemovitostí (respektive o uložení povinnosti žalovanému městu uzavřít se žalobci dohodu o vydání nemovitosti) zamítnuta rozsudkem Městského soudu v Brně z 2. 12. 1998, čj. 37 286/95-31, zejména z toho důvodu, že se žalující nepodařilo předložit doklad o tom, že je občanskou ČR. Šlo tu o to, že osvědčení o státním občanství ČR v té době neměla původní žalobkyně (E. K.) k dispozici, ale toto osvědčení (které pak bylo později vystaveno) pouze deklarovalo to, že E. K. od svého narození (tj. do 10. 7. 1921) je státní občankou ČR, že kontinuita tohoto občanství byla zachována a nikdy nebyla přerušena.

Dovolatelé dále co do lhůty k podání žaloby o obnovu řízení poukazovali na to, že návrh na obnovu řízení byl podán 1. 2. 2000, tedy v den, kdy se E. K. dověděla z rozhodnutí Krajského soud v Brně sp. zn. 20 Co 472/99, že i u ní může jít o situaci kontinuálně trvajícího státního občanství ČR, k jehož přerušení nedošlo. Původní žalobkyně E. K. v průběhu řízení o návrhu na obnovu řízení zemřela, ale dovolatelé vstoupili do jejich práv a dále v řízení pokračovali (jak o tom bylo i vydáno usnesení Městského soud v Brně z 18. 11. 2003, čj. 37 C 7/2000-30). Trvající státní občanství ČR tedy u původní žalobkyně E. K. existovalo v době podání její žaloby (k 31. 10. 1995) v právní věci sp. zn. 37 C 286/1995, tedy v době zahájení občanského soudního řízení, jehož obnova je nyní žalobci navrhována. Z uvedeného vyplývá, měli za to dovolatelé, že jejich právní předchůdkyně E. K. byla v době podání žaloby, jíž se domáhala vydání nemovitosti, oprávněnou osobou podle ustanovení § 3 zákona č. 87/1991 Sb., když byla státní občankou ČR a podala také řádně výzvu k vydání věci podle ustanovení § 5 zákona č. 87/1991 Sb.

Přípustnost dovolání dovolatelů je tu dána podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení.

Dovolatelé uplatňovali ve svém přípustném dovolání jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu).

Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13/45/).

Odvolací soud posoudil tuto právní věc, jak uváděl v odůvodnění svého usnesení, zejména podle ustanovení § 228 odst. 1 a § 233 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 30/2000 Sb.).

Podle přechodných ustanovení obsažených v části dvanácté, hlavě první, bodu 16 zákona č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), se návrhy na obnovu řízení proti rozhodnutí vydaným přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1. 1. 2001) projednávaly a rozhodovalo se o nich podle dosavadních právních předpisů.

Podle ustanovení § 230 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) bylo nutno návrh na obnovu řízení podat ve lhůtě tří měsíců od té doby, kdy ten, kdo obnovu navrhuje, se dověděl o důvodu obnovy nebo od té doby, kdy jej mohl uplatnit.

Podle ustanovení § 228 odst. 1 občanského soudního řádu (v již uvedeném znění) mohl účastník řízení napadnout návrhem na obnovu řízení pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé: a) jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci; b) lze-li provést důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 19/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bylo vyloženo, že nemožností použít skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy bez viny v původním řízení je míněna nemožnost označit či předložit tyto skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy účastníkem řízení vůči soudu .

Za těchto uvedených okolností nelze přesvědčivě dospět k závěru, že by tu odvolací soud nesprávně aplikoval nebo interpretoval již citované ustanovení § 230 odst. 1 občanského soudního řádu, když své rozhodnutí odůvodnil na základě v řízení provedeného dokazování tím, že je řádně doloženo Úřadem městské části P. z 1. 3. 2001 a plnou mocí, předloženou tomuto úřadu ze strany právní předchůdkyně žalobců (E. K.) pro zástupkyni J. P., že právní předchůdkyni žalobců bylo osvědčení o státním občanství doručeno 12. 10. 1999; návrh na obnovu řízení byl ovšem podán u soudu 4. 2. 2000 . Od uvedeného dne byla nepochybně na straně původní navrhovatelky E. K. dána možnost předložit s návrhem na obnovu řízení důkaz osvědčení o státním občanství ČR, které, jak bylo v samotném návrhu na obnovu řízení uváděno, nebyli v době konání původního jednání schopni předložit . Okolnosti uváděné dovolateli v jejich dovolání citovaný právní závěr odvolacího soudu, obsažený v jeho rozhodnutí, napadeném dovoláním, nemají povahu vyvrácení správnosti závěru odvolacího soudu.

Nemohl tedy dovolací soud dospět k závěru, že tu jsou důvody ke zrušení usnesení odvolacího soudu jako nesprávného (srov. § 243b odst. 1 občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Přikročil proto dovolací soud k zamítnutí dovolání dovolatelů usnesením dovolacího soudu podle ustanovení § 243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu (v již uváděném znění).

Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a dalšímu účastníku řízení (Statutárnímu městu B.) v řízení o dovolání náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 14. prosince 2006

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.

předseda senátu