28 Cdo 1303/2008
Datum rozhodnutí: 20.11.2008
Dotčené předpisy: § 50a předpisu č. 40/1964Sb.




28 Cdo 1303/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského

a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelů: 1. H. W., 2. J. D., a 3. R. v. d. L., zastoupených advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 5. 9. 2007, sp. zn. 19 Co 263/2007, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 269/95 (žalobce

F. V., zastoupeného advokátem, proti žalovaným H. W., J. D. a R. v. d. L., zastoupeným advokátkou, o nahrazení projevu vůle žalovaných uzavřít darovací smlouvu), takto:

I. Dovolání dovolatelek se zamítají.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobce, podané v této právní věci 26. 6. 1995, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 z 26. 1. 2007, čj. 7 C 269/95-142. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobce o uložení povinnosti žalovaným uzavřít se žalobcem darovací smlouvu ohledně tří osmin domu čp. 686 a pozemku parc. č. 656 (o výměře 349 m2) v katastrálním území S. M. (obec P.), zapsaných na listu vlastnictví č. 621 pro toto katastrální zemí, u Katastrálního úřadu P.-m. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovaným na náklady řízení 23.145,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalobci bylo dále uloženo zaplatit do 3 dnů od právní moci rozsudku na účet Obvodního soudu pro Prahu 6 na státem placené náklady tohoto řízení částku, která bude vyčíslena samostatným usnesením soudu prvního stupně.

O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 5. 9. 2007, sp. zn. 19 Co 263/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 z 26. 1. 2007, čj. 7 C 269/95-142, změněn tak, že žalovaným bylo uloženo, aby do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu uzavřely jako dárkyně s žalobcem, jako obdarovaným, smlouvu ohledně ideálních 3/8 domu čp. 686 a pozemku parc. č. 656 v katastrálním území S. M. (obec P.), zapsaných na listu vlastnictví č. 621 pro toto katastrální území u Katastrálního úřadu P.-m., a to tak, že H. W. daruje F. V. 6/40 svého spoluvlastnického podílu na uvedených nemovitostech. J. D. rovněž 6/40 svého spoluvlastnického podílu na těchto nemovitostech a R. v. d. L. 3/40 svého spoluvlastnického podílu na těchto nemovitostech. Žalovaným bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalobci na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 42.972,- Kč a na náhradu nákladů odvolacího řízení 12.715,44 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Žalovaným bylo dále uloženo zaplatit do 3 dnů společně a nerozdílně na účet Obvodního soudu pro Prahu 6 státem placené náklady tohoto řízení, jak budou tyto náklady vyčísleny samostatným usnesením soudu prvního stupně.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že po opakování dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že jsou tu dány důvody pro změnu odvoláním napadeného rozhodnutí .

Odvolací soud konstatoval dále v odůvodnění svého rozsudku, že nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, získala právní předchůdkyně žalovaných V. V. na základě dohody o vydání věcí uzavřené podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. V. V. a žalobce F. V. potom uzavřeli dne 19. 5. 1994 dohodu, kterou se V. V. zavázala uzavřít se žalobcem darovací smlouvu, kterou by převedla ideální 3/8 nemovitostí, o něž jde v tomto řízení na F. V. Tuto smluvně převzatou povinnost však V. V. odmítla splnit a F. V. podal proti ní dne 26. 6. 1995 žalobu o uložení povinnosti žalované uzavřít s ním darovací smlouvu, jak se k tomu dne 19. 5. 1994 zavázala. Po smrti V. V., vstoupily do tohoto řízení, jako žalované, dcery V. V., které se staly jejími dědičkami. Žalované H. W., J. D. a R. v. d. L. v řízení namítaly, že původní žalovaná V. V. byla při podpisu smlouvy z 19. 5. 1994 ve stresové situaci, která u ní vyvolávala stav úzkosti a zmatečnosti, takže nebyla při podpisu smlouvy dostatečně orientovaná.

Odvolací soud poukazoval však na to, že podle závěrů posudku znalce z oboru psychiatrie MUDr. M. M., CSc., z 18. 2. 2006 V. V. trpěla od roku 1995 a pravděpodobně již od roku 1994 vaskulární demencí s přechodnými stavy zmatečnosti; v roce 1997 šlo u ní prokazatelně o demenci těžšího stupně, ale přítomnost demence u ní v době uzavření dohody z 19. 5. 1994 nelze z dostupných materiálů ani doložit, ani vyvrátit; podle znalce vyšší věk u V. V. 81 let neměl sám osobě zásadní vliv na schopnost provádět právní úkony. Podle názoru dovolacího soudu závěr o duševní poruše u V. V. z provedených důkazů nevyplývá . V. V. nebyla zbavena či omezena ve způsobilosti k právním úkonům. Soudu nebyl předložen důkaz o tom, že by V. V. v den 19. 5. 1994 (tj. v době uzavření smlouvy s F. V.) trpěla přechodnou duševní poruchou, která by ji činila nezpůsobilou smlouvu s F. V. podepsat. Kromě toho odvolací soud poukazoval na to, že V. V. krátce po podepsání smlouvy z 19. 5. 1994 učinila další právní úkon a zvolila si právního zástupce P. L. k naplnění smlouvy z 19. 5. 1994, tedy chtěla svému závazku dostát, z čehož tedy, podle názoru dovolacího soudu, lze dovodit, že v době uzavření smlouvy byla plně orientována.

Pokud žalované namítaly nedostatek svobodné vůle V. V. při podpisu smlouvy z 19. 5. 1994, když na ni byl žalobcem F. V. vyvíjen psychický nátlak, přičemž poukazovaly na dopis zástupce žalobce F. V. z 8. 4. 1994, zaslány V. V., byl odvolací soud toho názoru, že obsah předloženého dopisu nepřekračoval běžné vyjednávání právního zástupce jedné ze smluvních stran sporu, přičemž bylo argumentováno právními názory na otázku, jakým způsobem by se mohl dále vyvíjet restituční spor v právní věci sp. zn. 10 C 174/92 Obvodního soudu pro Prahu 1, jehož účastnicí byla V. V. I s přihlížením k uvedenému dopisu z 8. 4. 1994 měla V. V. možnost svobodné volby, zda bude v restitučním sporu pokračovat s tím, že je jedinou restituentkou ohledně vymáhaných nemovitostí, či zda přistoupí na F. V. navrhovanou dohodu o uzavření smlouvy o budoucí darovací smlouvě, dovozoval odvolací soud.

Odvolací soud také nepokládal podle výsledků dokazování v této právní věci za doložené, že by V. V. uzavřela smlouvu z 19. 5. 1994 v omylu.

Nešlo tu také, podle názoru odvolacího soudu, ze strany F. V. o výkon práva v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud v této souvislosti poukazoval na to, že žalobce v návaznosti na smlouvu z 19. 5. 1994 splnil svůj závazek k tomu, že v restitučním sporu vzal zpět odvolání proti rozsudku soudu jeho otce, jak o tom bylo jednáno s V. V. v souvislosti se smlouvou z 19. 5. 1994.

Za těchto uvedených okolností odvolací soud podle ustanovení § 220 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu změnil rozsudek soudu prvního stupně a svým výrokem nahradil projev vůle žalovaných uzavřít darovací smlouvu, podle níž žalobce získá 3/8 sporných nemovitostí (6/40 od H. W., 6/40 od J. D. a 3/40 od R. v. d. L.).

O nákladech řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a 3, § 142 odst. 1 i § 148 odst. 1 občanského soudního řádu a také na ustanovení vyhlášek č. 177/1996 Sb., č. 484/2000 Sb. a č. 577/2006 Sb.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 5. 10. 2007 advokátce, která žalované v řízení zastupovala, a dovolání ze strany žalovaných bylo předáno dne 5. 12. 2007 na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 6, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelky navrhovaly, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 5. 9. 2007, sp. zn. 19 Co 263/2007 Městského soudu v Praze, a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelky poukazovaly co do přípustnosti svého dovolání na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu. Jako dovolací důvody dovolatelky uplatňovaly, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu a že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 občanského soudního řádu).

Dovolatelky vytýkaly odvolacímu soudu, že sice doplnil řízení opakováním důkazů, z nichž však vyňal pouze takové části (a vyložil je takovým způsobem), že zúženým a jednostranným výkladem důkazů a nepřesností hodnocení všech důkazů vycházel vlastně z takových skutkových zjištění, které nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 občanského soudního řádu).

Dovolatelky uváděly, že nelze zásadně souhlasit s hodnocením znaleckého vyjádření ke zdravotnímu stavu zemřelé V. V. Odvolací soud zcela pominul tu část výpovědi znalce, v níž se výslovně vyjádřil tak, že V. V. pravděpodobně již od roku 1994 trpěla vaskulární demencí s předcházejícími stavy zmatečnosti a že v dalších letech se vaskulární demence u ní mohla rozvinout rychle, ale že však i pomalejším zhoršováním demence dochází k úbytku intelektu, jsou narušeny schopnosti chápat sociální kontexty a mohou se dostavit i stavy zmatečnosti, kdy dotyčný již není schopen posoudit své chování. Odvolací soud, podle názoru dovolatelek vůbec nezohlednil svědecké výpovědi osob, které uváděly, že V. V. již nebyla schopna posoudit složité faktické ani právní souvislosti nakládání s rozsáhlým rodinným majetkem. Byla tedy u V. V. snížena její schopnost projevit svou vůli a zejména rozpoznávací schopnost posoudit následky provedeného právního úkonu. Tato skutečnost byla v době učinění právního úkonu z 19. 5. 1994 známa celému okolí V. V. včetně jejích právních zástupců a nevyjímaje ani samotného žalobce. Proto žalobce odvezl V. V. tehdy k notáři v nepřítomnosti kohokoli z rodiny i v nepřítomnosti jejího právního zástupce, a nechal si od ní podepsat smlouvu, jejíž znění před tím vůbec neznala, a nebyla schopna znění smlouvy porozumět.

Dovolatelky jsou toho názoru, že nesprávný je právní závěr odvolacího soudu, že tu u V. V. nebyl dán nedostatek svobody projevu vůle ve smyslu ustanovení

§ 37 občanského zákoníku. Dovolatelky zdůrazňovaly, že tu šlo o právní úkon fyzické osoby, která uzavřela smlouvu podle pokynů, které stanovil její budoucí spolukontrahent, a která nebýt důvodné bázně o své obchodní zájmy by za normálních okolností úkon neučinila; bezprávná výhrůžka byla pak adresována přímo tomu, jehož právní úkon byl vynucován tj. V. V. Uvedené skutečnosti jsou, podle názoru dovolatelek, naplněním znaků právního úkonu, s nímž ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku spojuje absolutní neplatnost právního úkonu, neboť právní úkon nebyl učiněn svobodně .

Dovolatelky jsou i toho názoru, že nebylo soudy obou stupňů správně posouzeno i to, že ačkoliv v daném případě mělo být protihodnotou za darování dílů nemovitostí ze strany žalobce provést zpětvzetí odvolání ve sporu o vydání věcí, přičemž toto zpětvzetí odvolání mělo mít majetkový význam v tom, že (jak ubezpečoval žalobce V. V.) zůstane jí ve vlastnictví celá nemovitost v P. 1, v M. ul. č. 20, a že bude eliminováno nebezpečí, že mohou přijít o 2/3 podílu na nemovitostech, nebo o nemovitost celou .

Dovolání dovolatelek je v daném případě přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Dovolatelky jako dovolací důvody svého přípustného dovolání uplatňovaly, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu) a že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 občanského soudního řádu).

Nesprávné právní posouzení věci může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (srov. k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 23/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13 /45/).

Odvolací soud své rozhodnutí o tom, že žalované jako dárkyně jsou povinny do 3 dnů od právní moci rozsudku uzavřít se žalobcem, jako obdarovaným, darovací smlouvu konkrétně v uvedeném znění této darovací smlouvy, odůvodnil zejména tím, že tu na žalované přešel děděním závazek zemřelé V. V. ze smlouvy uzavřené se žalobcem F. V. dne 19. 5. 1994 o tom, že se žalobcem uzavře v dohodnuté lhůtě smlouvu, kterou by žalobce převedl darováním 3/8 domu čp. 686 a pozemku parc.č .656 v katastrálním území S. M.

Vzhledem k námitkám žalovaných se odvolací soud zabýval tím, zda smlouva z 19. 5. 1994 byla uzavřena platně V. V., právní předchůdkyní žalovaných, a to z hledisek stanovených v § 37, § 38 a § 49a občanského zákoníku (jak uváděl odvolací soud na straně 6 a 7 svého rozsudku z 5. 9. 2007, sp. zn. 19 Co 263/2007 Městského soudu v Praze).

Podle ustanovení § 50a odst. 1 občanského zákoníku (ve znění zákona č. 509/1991 Sb.) se účastníci mohou zavázat písemně, že do dohodnuté doby uzavřou smlouvu; musí se však přitom dohodnout i o jejích podstatných náležitostech. Nedoje-li do dohodnuté doby k uzavření smlouvy, lze se do jednoho roku domáhat u soudu, aby prohlášení vůle bylo nahrazeno soudním rozhodnutím (§ 50a odst. 2 občanského zákoníku).

Podle ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

Podle ustanovení § 38 odst. 1 občanského zákoníku neplatný je právní úkon, pokud ten, kdo jej učinil, nemá způsobilost k právním úkonům. Rovněž je neplatný právní úkon osoby jednající v duševní poruše, která ji činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou.

Podle ustanovení § 49a občanského zákoníku je neplatný právní úkon, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala, nebo o něm musela vědět. Právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl byl touto osobou vyvolán úmyslně. Omyl v pohnutce právní úkon neplatným nečiní.

Podle ustanovení § 579 odst. 1 občanského zákoníku smrtí dlužníka povinnost nezanikla, ledaže jejím obsahem bylo plnění, které mělo byt provedeno osobně dlužníkem.

Podle ustanovení § 586 odst. 1 občanského zákoníku omyl o tom, co je mezi stranami sporné nebo pochybné, nezpůsobuje neplatnost dohody, jíž si účastníci upravují práva mezi nimi sporná. Jestliže však omyl byl vyvolán lstí jedné strany, může se druhá strana neplatnosti dovolat (srov. § 40a občanského zákoníku).

V nálezu Ústavního soudu ČR ze 14. 4. 2005, I ÚS 625/03 (uveřejněném pod č. 84 ve svazku 37 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) byl zaujat právní názor: Základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady. Je tak vyjádřen a podporován princip autonomie smluvních stran, povaha soukromého práva a s tím spojené společenské a hospodářské funkce smlouvy. Není ústavně konformní taková praxe, kdy obecný soud upřednostňuje výklad vedoucí k neplatnosti smlouvy před výkladem neplatnost smlouvy nezakládajícím .

V nálezu Ústavního soudu ČR ze 16. 1. 2003, III. ÚS 747/2000 (uveřejněném pod č. 7 ve svazku 220 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo v souvislosti s otázkou posouzení způsobilosti účastníka občanského soudního řízení k právním úkonům v důsledku stížení duševní poruchou vyjádřeno, že i v této otázce je nutno z pohledu ústavněprávního stanovit podmínky jen za nichž lze mít za to, že aplikace jednoduchého práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod, a to jde-li o konkurenci norem jednoduchého práva, konkurenci interpretačních alternativ nebo jde-li o případy svévolné aplikace jednoduchého práva.

V nálezu Ústavního soudu z 26. 2. 1998, II. ÚS 249/97 (uveřejněném pod č. 14 /usnesení/ ve svazku 10 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR) bylo k pojmu dobré mravy podle občanského zákoníku vyloženo, že pojem dobrých mravů, jako souboru etických, obecně zachovaných a uznávaných zásad, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu v daném čase, na daném místě a ve vzájemném ujednání účastníků právního vztahu. Takové hodnocení přísluší výhradně obecným soudům .

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názor, že dovolacím důvodem dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu nemohou být ani vady či omyly při hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci závažné procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem; rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo jestliže soud nepokládá naopak za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu vyplývá.

Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněné soudní judikatury, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že odvolací soud, který ve svém rozhodnutí z 5. 9. 2007, napadeném dovoláním dovolatele, měl na zřeteli rovněž tatáž ustanovení právních předpisů a tytéž právní závěry, vycházel ze skutkových zjištění, jež nemají oporu v dokazování, tedy zejména z něčeho, co ve spise vůbec není, anebo že by věc posoudil podle nesprávního právního předpisu anebo že by si aplikovaný právní předpis nesprávně vyložil (zejména v rozporu s uveřejněnou soudní judikaturou). Neshledal tedy dovolací soud u přípustného dovolání dovolatelek jimi uplatněné dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) a § 241a odst. 3 občanského soudního řádu. Nedospěl proto dovolací soud k závěru, že je rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné tak, že je na místě zrušení tohoto dovoláním napadeného rozhodnutí, jak tuto možnost má na zřeteli ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu. Přistoupil proto dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 2, věta druhá, a § 243b odst. 6 občanského soudního řádu svým rozsudkem k zamítnutí dovolání dovolatele ze 4. 12. 2007 (založeného na č.l. 178-185 spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 7 C 269/95) proti rozsudku odvolacího soudu z 5. 9. 2007, sp. zn. 19 Co 263/2007 Městského soudu v Praze.

Dovolatelky nebyly v řízení o dovolání úspěšné a žalobci v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 20. listopadu 2008

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu