28 Cdo 1302/2014
Datum rozhodnutí: 08.09.2014
Dotčené předpisy: § 15 předpisu č. 83/1990Sb., čl. 20 předpisu č. 2/1993Sb.



28 Cdo 1302/2014


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce Odborového svazu pracovníků obchodu , IČ 60166762, se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 23, zastoupeného JUDr. Jozefem Kovalčíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné náměstí 23, proti žalované Majetkové, správní a delimitační unii odborových svazů , IČ 00469483, se sídlem v Praze 3, náměstí Winstona Churchilla 1800/2, zastoupené Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem se sídlem v Praze 2, Chodská 30, o 363.923,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 148/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2013, č. j. 68 Co 374/2013-49, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.196,80 Kč k rukám advokáta Mgr. Petra Mikyska do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 9. 5. 2013, č. j. 4 C 148/2012-29, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby bylo žalované uloženo zaplatit mu částku 363.923,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobce, jako jeden z členů žalované, jsa stejně jako žalovaná občanským sdružením ve smyslu § 9a zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, se domáhal uvedené částky z titulu svého nároku na doplacení podílu z majetku žalované za rok 2010, neboť mu byla poskytnuta pouze částka odpovídající výši podílu 10,062 %, který měl správně činit 10,773 %. O přerozdělení prostředků v souhrnné výši 50 mil. Kč bylo rozhodnuto dne 17. 12. 2010 valnou hromadou žalované, na což navazovala faktická výplata těchto prostředků, jež v případě žalobce odpovídala výši ideálního podílu 10,062 % schváleného spolu s výší podílů ostatních členů valnou hromadou dne 20. 6. 2008. Byť žalobce rozhodnutí valné hromady nenapadl žalobou dle § 15 zákona č. 83/1990 Sb., s takto určenou výší podílů nesouhlasí, neboť má za to, že klíčem ke stanovení výše podílů má být i nadále počet členů jednotlivých odborových svazů. Soud na základě provedeného dokazování shledal, že na žalobu nelze pohlížet jako na důvodně podanou. Výše plnění poskytnutého žalobci za rok 2010 odpovídá podílu 10,062 %, jenž byl naposledy určen rozhodnutím valné hromady žalované, které nebylo zpochybněno podáním žaloby podle § 15 zákona č. 83/1990 Sb., výše podílu se tedy dosud nezměnila. Rozhodnutí o výši podílu přitom nelze přezkoumávat mimo rámec řízení zahájeného dle § 15 zákona č. 83/1990 Sb., pročež nelze ani přihlížet k námitkám žalobce vzneseným v rámci řízení o plnění. Soud zrekapituloval jednotlivá rozhodnutí valné hromady týkající se výše podílů členů žalované a zdůraznil, že úspěch žalobce ve dvou soudních řízeních, v nichž žalobou směřoval ke zpochybnění rozhodnutí valné hromady o výši svého podílu, nemůže ovlivnit rozhodnutí v nyní projednávané věci. Soudem naposledy shledané za nezákonné rozhodnutí valné hromady žalované o výši podílů jejích členů (tedy i žalobce) ze dne 17. 12. 2004 mělo totiž dopad na poměry žalobce pouze v období do 20. 6. 2008, kdy bylo opět rozhodnuto o výši těchto podílů. Dané rozhodnutí nebylo žalobcem napadeno a po marném uplynutí lhůty stanovené § 15 zákona č. 83/1990 Sb. je již nelze přezkoumávat. Soud dále zdůraznil, že dle závěrů vyslovených v judikatuře Nejvyššího soudu je na žalobci, aby se v případě, že nesouhlasí s výší svého ideálního podílu, domáhal nápravy rozhodnutí valné hromady o určení výše ideálních podílů členů, případně, domnívá-li se, že byl zkrácen o určitou částku, se domáhal nápravy žalobou na plnění, přičemž cestou k nápravě není napadení tzv. delimitačního rozhodnutí valné hromady, jímž se rozhoduje pouze o celkové výši přerozdělovaných finančních prostředků, neboť takovýmto rozhodnutím valné hromady není bezprostředně zasaženo do poměrů žalobce. Z uvedeného je zřejmé, že podal-li žalobce žalobu proti delimitačnímu rozhodnutí, je na ni třeba pohlížet jako na nadbytečnou a není důvodu, aby soud vyhověl návrhu žalobce a řízení přerušil do skončení řízení vedeného pod sp. zn. 6 C 5/2011, jehož předmětem je projednání žaloby proti rozhodnutí valné hromady ze dne 17. 12. 2010 o vyčlenění částky 50 mil. k přerozdělení členům žalované. Tímto rozhodnutím byla schválena pouze částka určená k přerozdělení mezi členy žalované a není zřejmé, jak by v případě určení jeho nesouladu se zákonem a statutem mělo být rozhodnutí měněno. Delimitační rozhodnutí nelze pokládat za rozhodnutí ve smyslu § 15 zák. č. 83/1990 Sb., neboť se jedná spíše o vyrozumění o tom, jak se vůči žalobci projeví spojení dvou skutečností (výše částky určené k přerozdělení a jeho podíl). Žaloba na plnění by byla na místě pouze za předpokladu, pokud by se týkala roku, za nějž doposud nebyla dořešena otázka výše podílů členů, neboť by rozhodnutí valné hromady bylo napadeno žalobou dle § 15 zákona č. 83/1990 Sb., což však v projednávané věci nenastalo. Soud dále zmínil skutkově obdobnou věc vedenou pod sp. zn. 8 C 353/2010, v níž bylo v podstatě shodné rozhodnutí potvrzeno odvolacím soudem. Neshledal rovněž ani důvodu pro přerušení řízení do skončení řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 9 C 9/2010, v němž se žalobce domáhá nápravy rozhodnutí valné hromady žalované ze dne 18. 12. 2009, jímž byl zamítnut návrh na určení výše jeho podílu v rozsahu 10,773 %. V případě úspěchu v řízení by se žalobce mohl domoci pouze zrušení zamítavého usnesení, aniž by tím však byla dotčena dříve stanovená velikost podílu. Napadeným rozhodnutím nebylo konstitutivním způsobem zasaženo do práv žalobce a naopak toto rozhodnutí směřovalo k zachování dosavadního stavu. Postup žalobce spočívající v předložení návrhu valné hromadě k projednání a následném napadení rozhodnutí valné hromady se naopak jeví jako obcházení ustanovení § 15 zákona č. 83/1990 Sb. V dané situaci tedy není důvodu vyčkávat rozhodnutí ve věci sp. zn. 9 C 9/2010. Předestřel-li žalobce i eventuální právní kvalifikaci peněžitého nároku jako škody vzniklé protiprávním jednáním žalované spočívajícím v tom, že se při výplatě řídila nesprávně vypočteným podílem, je třeba tuto argumentaci odmítnout, neboť vyplacená částka se odvíjela od výše podílu schváleného žalobou nenapadeným rozhodnutím valné hromady ze dne 20. 6. 2008. Předestřené úvahy tedy vedly soud k zamítnutí žaloby jako nedůvodné.
K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 18. 11. 2013, č. j. 68 Co 374/2013-49, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud shledal skutkové závěry i právní posouzení věci soudu prvního stupně správné. Zdůraznil, že si je vědom odlišných závěrů vyslovených ve svém rozhodnutí ze dne 2. 4. 2013, č. j. 16 Co 82/2013-707, úvahy však zaměřil jiným směrem. Má za to, že v posuzované věci je nutno dbát v co nejširší míře na zachování spolkové autonomie a dodržování principu odloučenosti spolků od státu i principu členské samosprávy, do níž stát nesmí s ohledem na ústavní zásadu odluky soukromoprávních korporací od státu nikterak zasahovat, stejně jako principu práva člena na soudní ochranu proti rozhodnutí orgánu sdružení, jež je v rozporu se zákonem, stanovami či jiným vnitřním předpisem. Spolková autonomie si žádá, aby soud nezasahoval do činnosti občanských sdružení jiným způsobem, než výslovně dovoluje zákon. Ze zákona č. 83/1990 Sb. se přitom podává, že jiná než určovací žaloba postrádá oporu v hmotném právu. V projednávaném případě byla suma, jíž se žalobci v rámci delimitace dostalo, určena žalobou nenapadeným rozhodnutím valné hromady žalované ze dne 20. 6. 2008, přičemž o celkovém objemu prostředků určených k přerozdělení mezi členy žalované bylo rozhodnuto valnou hromadou žalované dne 17. 12. 2010. Za těchto okolností je tedy na místě přitakat soudu prvního stupně, že mu nepřísluší jakkoliv přezkoumávat správnost výše podílu žalobce na rozdělení majetku žalované v roce 2010. Není důvodu ani pro přerušení řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 5/2011 a sp. zn. 9 C 9/2010, neboť v něm řešené otázky nemohou mít vliv na rozhodnutí v projednávané věci (§ 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.). S ohledem na uvedené tedy odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, maje za splněné předpoklady přípustnosti dovolání požadované § 237 o. s. ř. a spočívající v otázce řešené v napadeném rozhodnutí odvolacím soudem odchylně od rozhodovací praxe dovolacího soudu, jakož i v otázce, jež v rámci rozhodování dovolacího soudu doposud řešena nebyla. Za rozdílně řešenou pokládá dovolatel otázku, zda může být zhojena či odstraněna soudy již po dvakráte konstatovaná nezákonnost rozhodnutí valné hromady žalované o výši podílů jejích členů (prvé přijaté dne 25. 9. 1998 a druhé dne 17. 12. 2004) tím, že žalovaná následně přijme nové rozhodnutí o výši ideálních podílů, aniž by soudy konstatovanou nezákonnost jakkoliv odstranila a aniž by takové rozhodnutí bylo napadeno žalobou dle § 15 zákona č. 83/1990 Sb. Úvaha odvolacího soudu, dle níž je bez významu, zda žalovaná odstranila soudy konstatovanou nezákonnost svého předchozího rozhodnutí, je v rozporu se závěry vyslovenými v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2993/2013, neb nelze následnými žalobami nenapadenými rozhodnutími konvalidovat soudy konstatovanou nezákonnost rozhodnutí, na které tato rozhodnutí obsahově navazují. Dovolací soud v odkazované věci shledal, že rozhodnutí o výši podílu člena žalované vycházející z předchozího nezákonného rozhodnutí o výši ideálních podílů je taktéž třeba mít za nezákonné. Z tohoto závěru je dle dovolatele třeba vycházet i při posuzování následujících rozhodnutí valné hromady zatížených týmž nedostatkem, tedy i rozhodnutí ze dne 20. 6. 2008, podle nějž bylo provedeno majetkové vypořádání za rok 2010. Dovolatel vytkl odvolacímu soudu, že se nikterak nevypořádal s otázkou, zda je uvedené rozhodnutí možno pokládat za nezákonné, přičemž má za to, že dokud žalovaná soudy konstatovanou nezákonnost neodstraní, budou všechna její další rozhodnutí v rozporu se zákonem a statutem.
Za další otázku, stěžejní pro posouzení věci odvolacím soudem a současně odlišně rozhodovanou dovolacím soudem, pokládá dovolatel to, zda je důvodem pro zásah soudu do spolkových práv skutečnost, že žalovaná nerespektovala pravomocné rozhodnutí soudu a nikdy nenahradila své zrušené rozhodnutí ze dne 25. 9. 1998, jímž byl stanoven podíl jednotlivých členů na jejím majetku. Dovolatel přitom upozornil, že z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2993/2013 se v tomto směru podává důraz na nutnost respektovat pravomocná soudní rozhodnutí při posuzování otázky stanovení výše zmíněných ideálních podílů.
Dovolatel dále vytkl soudům nižších stupňů, že řízení zatížily vadou ohrožující správnost rozhodnutí ve věci, neshledaly-li důvody pro přerušení řízení do pravomocného skončení věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 9 C 9/2010, třebaže je v uvedeném řízení rozhodováno o žalobě dle § 15 zákona č. 83/1990 Sb. na určení, že rozhodnutí valné hromady žalované ze dne 18. 12. 2009, kterým se zamítá změna ideálního podílu Odborového svazu pracovníků obchodu na majetku MSDU OS ve výši 10,773 %, není v souladu se zákonem a statutem žalované. Toto rozhodnutí valné hromady žalované je posledním rozhodnutím o ideálním podílu dovolatele na majetku žalované před majetkovým vypořádáním za rok 2010 a současně posledním rozhodnutím o výši ideálního podílu dovolatele. Uvedené řízení bylo přitom přerušeno do skončení dovolacího řízení vedeného u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 28 Cdo 2993/2013. Odvolací soud neobjasnil, proč nemá uvedené rozhodnutí za významné pro projednávanou věc, stejně jako nevysvětlil, proč má naopak za relevantní rozhodnutí valné hromady žalované ze dne 20. 6. 2008, jež však není posledním rozhodnutím o ideálních podílech. V daném případě tak nelze vyloučit vznik situace, že byť bude soudem posléze rozhodnuto o nezákonnosti rozhodnutí o výši ideálních podílů, bude žaloba týkající se majetkového vypořádání zamítnuta.
Za neřešenou má dovolatel i otázku, zda mohou být námitky člena brojícího proti nesprávné výši svého ideálního podílu zohledněny i v řízení o žalobě na zaplacení dluhu na majetkovém vypořádání nebo pouze v řízení o žalobě dle § 15 zákona č. 83/1990 Sb. o určení nesouladu rozhodnutí valné hromady se zákonem a stanovami. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 3910/2009 zaujal názor, dle nějž námitky proti rozhodnutí valné hromady ohledně výše ideálních podílů je možno zohledňovat v řízení o žalobě dle § 15 zákona č. 83/1990 Sb., aniž by se dále zabýval otázkou, zda takovéto námitky mohou být zohledněny i v řízení o žalobě, jíž se člen sdružení domáhá doplatku na svém majetkovém vypořádání. Dovolatel rovněž vyzdvihl skutečnost, že v rozhodnutích sp. zn. 28 Cdo 2916/2006 či sp. zn. 28 Cdo 2306/2008 Nejvyšší soud připustil podání žaloby ve spolkové věci s jiným petitem než formulovaným dle § 15 zákona č. 83/1990 Sb., vyhovuje-li restriktivně vyloženým kritériím pro její projednání, jež lze mít v dané věci za splněná. Žalovaná se dopustila pravomocnými rozhodnutími soudů konstatovaného protiprávního jednání spočívajícího v přijetí nezákonných rozhodnutí, zdráhá se tuto nezákonnost odstranit, a současně je dán i společenský zájem na projednání věci, neboť ač je žalovaná občanským sdružením, fakticky funguje jako subjekt, jehož výlučnou činností je správa majetku bývalého ROH a podnikání s tímto majetkem za účelem vytvoření zisku pro své členy. Toto je třeba zohlednit i při aplikaci čl. 20 odst. 3 Listiny, vyslovujícího odluku občanských sdružení od státu, jelikož žalovaná je svou povahou blíže společnosti s ručením omezeným nebo zájmovému sdružení, a proto je odůvodněn i zásah soudu do jejích vnitřních poměrů. Újma vzniklá dovolateli na majetkovém vypořádání za jednotlivé roky přitom čítá několik miliónů korun.
S odkazem na úvahy prezentované v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1018/2005 dovolatel vyslovil názor, že pokud je delimitační rozhodnutí ze dne 17. 12. 2010 pouze rozhodnutím o celkové částce, kterou mají být členové vypořádáni za rok 2010, a žalovaná odmítla nezákonnost svých rozhodnutí o výši ideálních podílů, je žaloba na zaplacení rozdílu mezi částkou, na níž měl nárok, a částkou, jíž obdržel, jediným nástrojem k dosažení řádného majetkového vypořádání dovolatele. V rozhodovací praxi dovolacího soudu rovněž doposud nezodpovězenou otázkou je, zda neuplatnění žaloby dle § 15 zákona č. 83/1990 Sb. do rozhodnutí o výši ideálních podílů má za následek prekluzi či ztrátu nároku člena sdružení na řádné majetkové vypořádání či náhradu škody v rámci každoročních delimitací v budoucích letech či jednou provždy, pokud by již k dalšímu rozhodnutí o výši ideálních podílů nedošlo. Dovolatel pokládá za nepřípustně tvrdé, aby člen sdružení ztratil nárok na řádné majetkové vypořádání, nepodá-li žalobu dle § 15 zákona č. 83/1990 Sb. v zákonem stanovené lhůtě 30 dnů ode dne, kdy se o rozhodnutí dozvěděl, nejpozději do šesti měsíců. Soudy přitom zhodnotily napadení rozhodnutí valné hromady ze dne 18. 12. 2009, jímž bylo zamítnuto stanovení ideálního podílu dovolatele ve výši 10,773%, jako irelevantní z hlediska řádného majetkového vypořádání. Nabízí se tedy otázka, jak se má člen sdružení za výše popsaných okolností domáhat nápravy rozhodnutí o výši ideálního podílu. Je navíc nepřípustné, aby soudy trpěly ignoranci svých rozhodnutí ze strany účastníka řízení a nechaly bez povšimnutí nerespektování právního principu, dle nějž nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého či protiprávního činu, jakož i stavu, jež vyvolal a nad nímž má kontrolu. V právním státě je nemyslitelné, aby soudní ochrana byla omezena pouze na konstatování nezákonnosti rozhodnutí orgánu občanského sdružení, aniž by zajistila nápravu újmy takto způsobené členu sdružení. Předestřená argumentace vedla dovolatele k návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání zpochybnila argumenty dovolatele, poukázala na rozhodnutí vynesená v obdobných sporech mezi účastníky a navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ( o. s. ř. ), ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V daném případě však na přípustnost podaného dovolání ve smyslu uvedených ustanovení usuzovat nelze. Dovolatelem předestřené otázky vychází zjevně především z poněkud mylné interpretace rozhodovací praxe Nejvyššího soudu týkající se předmětné problematiky. Má-li dovolatel za dovolacím soudem rozdílně posuzovanou otázku, zda může být zhojena soudy již po dvakráte konstatovaná nezákonnost rozhodnutí valné hromady žalované o výši podílů jejích členů přijetím nového rozhodnutí o výši ideálních podílů, aniž by byla soudy stanovená nezákonnost jakkoliv odstraněna, jakož i otázku, zda je důvodem pro zásah soudu do spolkových práv skutečnost, že žalovaná nerespektovala pravomocné rozhodnutí soudu, poukazuje sice správně na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2993/2013, leč poněkud pomíjí odlišný předmět tohoto řízení oproti řízení, k němuž se vztahovaly závěry vyslovené ve zmiňovaném rozhodnutí. Nejvyšší soud v citovaném rozsudku dovodil, že nerespektovala-li žalovaná pravomocné rozhodnutí soudu stran nezákonnosti rozhodnutí její valné hromady a promítla-li soudem vytýkaný nedostatek i do svého rozhodnutí následného, nemůže být na toto rozhodnutí v rámci soudního přezkumu pohlíženo jako na zákonné. Současně však vyslovil úvahu, že nedomáhají-li se členové sdružení v zákonné lhůtě soudní ochrany, pak je třeba mít toto rozhodnutí za závazné pro ně i žalovanou. Za situace, v níž přezkum správnosti sporovaného rozhodnutí o výši ideálních podílů nebyl předmětem řízení, zde tedy nebylo prostoru pro aplikaci závěrů vztahujících se k otázce nezákonnosti rozhodnutí valné hromady občanského sdružení spočívající v nerespektování pravomocného soudního rozhodnutí, a v úvahách soudů nižších stupňů nelze spatřovat odchýlení se od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Taktéž otázka týkající se možnosti přezkumu námitek člena sdružení proti usnesení o určení výše ideálního podílu v rámci řízení o žalobě na zaplacení dluhu není způsobilá založit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vychází z názoru, že rozhodnutí sdružení je možno přezkoumávat pouze v rámci řízení o žalobě podané dle § 15 zákona č. 83/1990 Sb., přičemž uplynutí prekluzivních lhůt zde stanovených vylučuje možnost následného soudního přezkumu tohoto rozhodnutí, a to i jako otázky předběžné (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 33 Odo 208/2004, či usnesení téhož soudu ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 704/2007). Nejvyšší soud současně již v řadě obdobných sporů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3909/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4333/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1018/2005) zaujal stanovisko (akceptované i Ústavním soudem srov. např. usnesení ze dne 15. 10. 2009, sp. zn. III. ÚS 2437/09, ze dne 6. 11. 2012, sp. zn. II. ÚS 3264/12, či ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 1646/10), že skutečností rozhodující pro posouzení možného vzniku újmy na straně žalobce je usnesení stanovící výši ideálních podílů členů žalované. V řízení o žalobě zpochybňující správnost výše vyplacené částky přitom není možné dosíci nápravy případně nesprávně stanovené výše těchto podílů, neboť soudy by pak zcela v rozporu s ústavně garantovanou zásadou odloučenosti spolků od státu suplovaly autonomní rozhodovací činnost sdružení a svými rozhodnutími by v podstatě nahrazovaly rozhodnutí sdružení o určení výše podílů.
Předestřené závěry nikterak nekolidují s úvahami vyslovenými v dovolatelem zmiňovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu. V rozsudku ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2306/2008, byla zdůrazněna nutnost vykládat kritéria přezkumu rozhodnutí orgánů občanských sdružení pokud možno restriktivním způsobem. V rozsudku ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2916/2006, vyslovujícím se k výkladu vnitřních pravidel vážících členy sdružení, Nejvyšší soud shledal, že žalobu podle § 15 zákona č. 83/1990 Sb. je možno podat i s jiným petitem, než je dikci zákona plně respektující požadavek na vyslovení rozporu rozhodnutí orgánu občanského sdružení se zákonem nebo stanovami. Současně však neopomněl připomenout, že takováto žaloba musí vyhovovat restriktivně pojímaným předpokladům jejího projednání (protiprávnost jednání, společenský zájem na projednání věci, vyčerpání smírčích instrumentů a výrazná újma potenciálně utrpěná žalobcem), jež nadto musí být naplněny s určitou intenzitou. Nedovodil rozhodně, že by tímto způsobem bylo možno popřít důsledky rozhodnutí občanského sdružení, jež jako takové nebylo soudně napadeno, a je tudíž pro sdružení a jeho členy závazné. Naznačeným postupem by ostatně bylo zásadním způsobem zasaženo do právní jistoty všech zúčastněných osob, jež ze závaznosti rozhodnutí vycházely, což by mimo jiné bylo možno pokládat i za zcela vylučující společenský zájem na projednání takovéto žaloby.
Rovněž v dalším usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3910/2009, dovolatelem uváděném na podporu své argumentace, nebyly vysloveny úvahy, v jejichž světle by rozhodnutí odvolacího soudu nemohlo obstát jako správné. Má-li snad žalobce na mysli připuštění možnosti, aby se domáhal ochrany svých majetkových práv, do nichž mělo být zasaženo jednáním žalované, žalobou na plnění, pak je třeba říci, že to nepopírá ani odvolací soud. Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí, stejně jako odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku, zdůraznil, že pokud se nesouhlas žalobce s počínáním žalované odvíjí od určení výše jeho ideálního podílu, je třeba, aby se domáhal nápravy rozhodnutí valné hromady o určení výše ideálního podílu na delimitovaných prostředcích, přičemž ani ve zmiňovaném usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1018/2005, nebyla připuštěna možnost přezkoumávat závazné a žalobou nenapadené rozhodnutí valné hromady v rámci řízení o zaplacení částky z majetkového vypořádání.
Dle skutkových zjištění soudů nižších stupňů (dovolatelem v podstatě nikterak nezpochybněných) byly peněžní prostředky v žalovaném období členům sdružení vypláceny na základě usnesení valné hromady žalované ze dne 17. 10. 2010 o delimitaci finančních prostředků, pro něž bylo určující předcházející rozhodnutí o výši ideálních podílů členů žalované (naposledy dne 20. 6. 2008). Je tedy zjevné, že byť nebylo rozhodováno zvláště o částce, jež má být vyplacena dovolateli, bylo plnění žalovanou poskytováno právě na základě uváděných rozhodnutí. Nesouhlas dovolatele se stanovením výše jeho ideálního podílu přitom mohl, jak bylo naznačeno výše, najít svůj odraz právě v soudním zpochybnění správnosti rozhodnutí orgánu sdružení o této otázce.
Taktéž otázka dopadů neuplatnění žaloby podle § 15 zákona č. 83/1990 Sb. byla již ve své podstatě zodpovězena, a pro stručnost tedy lze odkázat na výše předestřené úvahy a odkazovaná rozhodnutí, v nichž byla tato problematika řešena. Je však vhodné podotknout, že zdůrazňuje-li dovolatel fatálnost následků nepodání žaloby v zákonné lhůtě, poněkud opomíjí, že majetkové vztahy mezi žalovanou a jejími členy jsou především otázkou jejího vnitřního uspořádání a úpravy majetkových poměrů. Je na žalované a jejích členech, aby v rámci svých interních procesů docílili případné změny stanovení výše ideálních podílů, popřípadě takové změny vnitřně závazných pravidel, jež by umožnila nově stanovit jejich výši. Autoritativní suplování těchto procesů rozhodnutím soudu by jen stěží mohlo být pokládáno za slučitelné se zásadou nezávislosti spolku (srov. čl. 20 zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod, či § 2 zákona č. 83/1990 Sb.), jímž žalovaná z pohledu právního řádu bezpochyby je, jakož i s výše zmiňovanou právní jistotou zúčastněných osob, jejíž význam v rámci úpravy práv a povinností členů občanského sdružení je zdůrazněn právě krátkou zákonnou lhůtou danou členům ke zpochybnění rozhodnutí sdružení.
Poukazuje-li dovolatel na bezvýchodnost situace, v níž jsou rozhodnutí žalované opakovaně zatížena touž nezákonností, jaká byla shledána soudem již při přezkumu jejího předchozího rozhodnutí, pak je zapotřebí zmínit, že postup určitého subjektu, jenž je zjevně v rozporu s právním řádem, by bylo možno hodnotit jako důvod pro vznik odpovědnosti za škodu. Případnou škodu takto vzniklou by však jen stěží bylo možné bez dalšího ztotožňovat s částkou, již dovolatel pokládá za svůj podíl na delimitovaných prostředcích, zvláště nebylo-li by zde rozhodnutí příslušného orgánu o stanovení výše ideálního podílu odpovídajícího této částce (požadavek na náhradu škody by tedy musel být v daném případě doložen uvedením takových skutkových okolností, jež by dokládaly, že v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalované prokazatelně vznikla žalobci škoda právě v požadované výši). Nárok na náhradu škody vzniklé opakovaným zatížením rozhodnutí žalované touž soudem konstatovanou nezákonností však není předmětem tohoto řízení, a jak již bylo vícekrát zopakováno, není jím ani přezkum správnosti rozhodnutí žalované určujícího výši ideálního podílu.
Má-li dovolatel za mylné úvahy soudů nižších stupňů hodnotící zjevně jako irelevantní skutečnost, že naposledy bylo o výši jeho ideálního podílu rozhodováno usnesením valné hromady ze dne 18. 12. 2009, jímž byl zamítnut návrh na změnu výše jeho podílu, přehlíží, že ani soudně konstatovaný rozpor zmiňovaného zamítavého rozhodnutí valné hromady žalované se zákonem a stanovami by nebyl způsobilý založit nárok žalobce na plnění ve výši částky, na niž by měl mít v rozhodném období dle svého názoru právo jako na podíl z majetku žalované, neboť závaznost rozhodnutí ze dne 20. 6. 2008, na základě něhož byla dle jinak nezpochybněných skutkových závěrů soudů nižších stupňů stanovena částka, jež měla být žalobci vyplacena, by tímto narušena nebyla. Dovolateli tedy nelze přitakat v názoru, že mělo být řízení přerušeno až do pravomocného skončení řízení o žalobě proti rozhodnutí valné hromady ze dne 18. 12. 2009, jímž byl zamítnut návrh na změnu výše ideálních podílů. Vyčkání na vyřešení otázky zákonnosti rozhodnutí žalované pravomocným rozsudkem soudu by s ohledem na její nezpůsobilost ovlivnit rozhodnutí v nyní projednávaném sporu bylo zcela nadbytečné. Modifikovat posuzovaný nárok žalobce by bylo v zásadě způsobilé pouze takové rozhodnutí valné hromady, jež by zpětně (tj. za žalované období) stanovilo jeho podíl v požadované výši, ovšem přerušení řízení do doby než nastane nejistá budoucí skutečnost (v daném případě vydání nového rozhodnutí valné hromady žalované) by bylo zcela v rozporu s procesní úpravou ukládající soudu postupovat tak, aby jím poskytovaná ochrana práv byla rychlá a účinná (srov. § 6 o. s. ř.). Zcela na okraj je vhodné podotknout, že k dosažení materiální spravedlnosti v případě, že po pravomocném rozhodnutí soudu se objeví skutečnost, již účastník řízení nemohl bez své viny uplatnit v původním řízení, slouží institut žaloby na obnovu řízení. Žalobce tedy nelze pokládat za zcela zbaveného možnosti domoci se soudní ochrany svých práv, a to ani v případě, že v době rozhodování soudu nemůže doložit veškeré relevantní skutečnosti.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolatel svou argumentací nepoukázal na otázku, pro niž by bylo možno na dovolání pohlížet jako na přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., pročež je Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 9.780,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21% DPH podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalovaná právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 12.196,80 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 8. září 2014 JUDr. Jan Eliáš , Ph.D. předseda senátu