28 Cdo 13/2005
Datum rozhodnutí: 11.01.2007
Dotčené předpisy:




28 Cdo 13/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatele F. F., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 3. 12. 2003, sp. zn. 20 Co 410/2003, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 5 C 1/2000 (žalobce M. V., zastoupeného advokátem, proti žalovanému F. F., zastoupenému advokátem, o 159.500 Kč), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :



O žalobě žalobce, podané u soudu 2. 8. 1996, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Mělníku z 9. 4. 2003, čj. 5 C 1/2000-79. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 159.500 Kč s 16 % úrokem od 1. 1. 1995 do zaplacení, a to do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Žalovanému bylo také uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 34.650 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.

O odvolání žalovaného proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Praze z 3. 12. 2003, sp. zn. 20 Co 410/2003. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen jen v části, kterou bylo rozhodnuto o příslušenství pohledávky ve výši 16 % z částky 159.500 Kč od 1. 1. 1995 do zaplacení a ve výroku o nákladech řízení; v dalším byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen; v rozsahu zrušení výroku rozsudku soudu prvního stupně byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalovaného nebylo shledáno důvodným.

Odvolací soud především poukazoval na to, že mezi týmiž účastníky řízení došlo v občanském soudním řízení, vedeném u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 5 C 863/99, k uzavření soudem schváleného smíru z 30. 6. 1999, podle něhož nájem stodoly na pozemku parc. č. 4365 v katastrálním území M. (zapsaném na listu vlastnictví č. 5353 u Katastrálního úřadu v M.), patřícím žalovanému, skončil pro žalobce dnem 31. 12. 1994.

Pokud šlo o žalobní návrh žalobce na zaplacení částky 159.500 Kč z důvodu nákladů, vynaložených žalobcem na rekonstrukci uvedené pronajaté stodoly, Krajský soud v Praze usnesením 10. 1. 2001, sp. zn. 20 Co 3/2001, zrušil částečný rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze 14. 6. 2000, čj. 5 C 1/2000-21, a věc vrátil tomuto soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a to k zevrubnějšímu objasnění a zhodnocení toho, zda žalobce má na základě smlouvy z 1. 9. 1994 o nájmu uvedené stodoly, proti žalovanému nárok na zaplacení požadované částky 159.500 Kč či nikoli. Soud prvního stupně pak v dalším průběhu řízení posoudil projednávanou právní věc (v souladu s právním názorem odvolacího soudu, obsaženým v jeho zrušovacím rozhodnutí z 20. 1. 2001) jako plnění z nájemní smlouvy, uzavřené mezi žalobcem M. V. a žalovaným F. F.

Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku z 3. 12. 2001 (sp. zn. 20 Co 410/2003 Krajského soudu v Praze) pak dále uváděl, že se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně v tom, že ze smlouvy z 1. 9. 1994 lze dovodit nárok žalobce proti žalovanému na vyplacení částky 159.500 Kč . Účastníci totiž 1. 9. 1994 uzavřeli písemnou smlouvu o nájmu nebytových prostor, která v souladu se zákonem č. 116/1990 Sb. obsahovala předmět a účel nájmu, výši a splatnost nájemného a způsob jeho platby a dále dobu, na niž se nájem uzavírá. Současně pak z této smlouvy vyplývá i dohoda účastníků o výši nákladů, vložených žalobcem do rekonstrukce pronajímaného objektu, a způsob, jakým budou tyto náklady kompenzovány. Odvolací soud byl toho názoru, že neměl-li podle smlouvy nájemce po dobu deseti let hradit pronajimateli sjednané nájemné z důvodu amortizace vynaložených nákladů na rekonstrukci objektu a že nájemní smlouva nebude po tuto dobu ze strany pronajimatele sjednané nájemné z důvodu amortizace vynaložených nákladů na rekonstrukci objektu a bylo-li sjednáno, že nájemní smlouva nebude po tuto dobu ze strany pronajimatele z tohoto důvodu vypovězena, nelze to vykládat jinak, než že se účastníci dohodli na výši nákladů, vložených žalobcem do objektu žalovaného, a to, že si žalobce tuto hodnotu odbydlí . Z toho odvolací soud dále dovozoval, že umožnil-li žalovaný žalobci užívat pronajaté prostory užívat pouze do konce roku 1994, potom za dobu 4 měsíců si žalobce takto odbydlil vložené náklady pouze ve výši 5.500 Kč a má tak nárok na zaplacení zbývajících 159.500 Kč. Další užívání pronajatých prostor žalovaný žalobci od počátku roku 1995 neumožnil. Nájem tu byl uzavřen na dobu určitou a před jejím uplynutím jsou důvody výpovědi nájemní smlouvy omezeny; pokud jde o výpověď ze strany pronajimatele, shodují se tyto zákonné důvody s některými z těch důvodů, které byly ve smlouvě z 1. 9. 1994 pod bodem 13 smlouvy uvedeny jako důvody okamžitého zrušení smlouvy. Nebylo také důvodu, aby žalovaný nesplnil ten bod smlouvy z 1. 9. 1994, že nájemní smlouva nebude po dobu 10 let z jeho strany vypověděna; z obsahu smlouvy z 1. 9. 1994 také nevyplývalo, že žalobce nemohl uplatnit požadavek na zaplacení zůstatku jím vynaložených nákladů i v případě, že nájem skončí jiným způsobem než výpovědí ze strany pronajimatele.

Proto odvolací soud potvrdil podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu rozsudek soudu prvního stupně, pokud šlo o přisouzenou pohledávku žalobce vůči žalovanému. Pokud však šlo o příslušenství pohledávky, vytýkal odvolací soud soudu prvního stupně, že nerozhodl o změně původního požadavku žalobce na zaplacení poplatku 2,5 promile denně z žalované částky 159.500 Kč od 1. 10. 1995 do zaplacení, a to na úrok z prodlení ve výši 19 % ročně z částky 159.500 Kč od 1. 10. 1995 do zaplacení. Proto k odstranění této vady v řízení a k novému rozhodnutí o příslušenství pohledávky odvolací soud zrušil výrok rozsudku soudu prvního stupně o tomto příslušenství pohledávky a věc vrátil soudu prvního stupně s tím, že tento soud rozhodne zároveň znovu o nákladech řízení.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalovaného v řízení zastupoval, dne 5. 2. 2004 a dovolání ze strany žalovaného bylo dne 2. 4. 2004 předáno na poště k doručení Okresnímu soudu v Mělníku, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatel navrhoval, aby rozsudek odvolacího soudu z 3. 12. 2003 (sp. zn. 20 Co 410/2003 Krajského soudu v Praze) byl zrušen, stejně jako rozsudek Okresního soudu v Mělníku z 9. 4. 2003, čj. 5 C 1/2000-79, a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť má za to, že jeho dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Z obsahu dovolání dovolatele vyplývalo, že jako dovolací důvod dovolatel uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel zdůrazňoval, že tu jde o řešení zásadní právní otázky, a to zda soudy mohou nad rámec ujednání účastníků smlouvy rozšířit či upravit znění tohoto ujednání, respektive plnění z tohoto ujednání. V daném případě bylo ve smlouvě z 1. 9. 1994 v bodě 12 ujednáno, že nájemní smlouva se uzavírá na dobu určitou - na deset let s tím, že po tuto dobu nebude ze strany pronajimatele tato smlouva vypovězena z důvodu amortizace nákladů rekonstrukce objektu.

Dovolatel také zdůrazňoval, že tu z jeho strany nedošlo k vypovědění nájemní smlouvy z 1. 9. 1994; smírem účastníků smlouvy, schváleným Okresním soudem v Mělníku v právní věci sp. zn. 5 C 863/99, bylo dohodnuto, že nájemní smlouva končí dnem 31. 12. 1994. Dovolatel k tomu uváděl, že kdyby mu byla známa skutečnost, že i s tímto způsobem ukončení smlouvy bude nájemce svazovat povinnost výplaty alikvotní části nákladů rekonstrukce objektu, nedošlo by vůbec k ukončení nájemní smlouvy . Vždyť smluvní ujednání o vrácení nákladů rekonstrukce stodoly se tu vztahovala pouze na ukončení nájemní smlouvy vypověděním smlouvy ze strany pronajimatele (a nikoli jinak) a podle smíru z 30. 6. 1999 nebyla tato podmínka rozšířena. K ukončení nájemní smlouvy mohlo tedy dojít bez vrácení nákladů rekonstrukce objektu.

Žalobce ve svém vyjádření k dovolání dovolatele měl za to, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Má za to, že smlouva z 1. 9. 1994 neobsahuje nic o podmíněnosti práva na náhradu investic vynaložených žalobcem na předmět nájmu na výpověď nájemního vztahu pronajimatelem před uplynutím sjednané doby nájmu.

Před předložením spisu Okresního soudu v Mělníku sp. zn. 5 C 1/2000 dovolacímu soudu k rozhodnutí o dovolání (tj. před 3. 1. 2005) došlo ještě k vynesení rozsudku Okresního soudu v Mělníku z 29. 3. 2004, čj. 5 C 1/2000-107, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci úrok z prodlení ve výši 19 % z částky 159.500 Kč od 1. 10. 1995 do zaplacení. Bylo také rozhodnuto, že žalovaný je povinen uhradit žalobci náklady řízení v této právní věci (výše této náhrady nákladů řízení byla stanovena částkou 63.200 Kč usnesením Okresního soudu v Mělníku z 29. 3. 2004, čj. 5 C 1/2000-108). Usnesením Krajského soudu v Praze z 20. 10. 2004, sp. zn. 20 Co 450/2004, došlo pak k odvolání žalovaného ke změně částky nákladů řízení na částku 63.125 Kč; bylo tímto usnesením rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Přípustnost dovolání dovolatele proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 3. 12. 2003, sp. zn. 20 Co 410/2003, jímž byl rozsudek Okresního soudu v Mělníku z 9. 4. 2003, čj. 5 C 1/2000-79, ve věci samé co do žalobou vymáhané pohledávky potvrzen s výjimkou příslušenství této pohledávky (úroků z prodlení), bylo třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, zakotvující tuto přípustnost dovolání. Proti zrušujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu občanský soudní řád ve svých ustanoveních, upravujících přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu (§ 236 - § 239 o. s. ř.), dovolání nepřipouští.

Ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu je připuštěno dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, pokud dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po oprávní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 5 C 1/2000 Okresního soudu v Mělníku), že by odvolací soud ve svém rozsudku z 3. 12. 2003 (sp. zn. 20 Co 410/2003 Krajského soudu v Praze) řešil některou právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem; nevyplývalo to ani z dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda odvolací soud ve svém rozhodnutí napadeném dovolání řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku z 3. 12. 2003 (sp. zn. 20 Co 410/2003 Krajského soudu v Praze) uvedl jako základní zdůvodnění žalobě vyhovujícího výroku rozsudku, že z uvedené smlouvy (z 1. 9. 1994) lze dovodit nárok žalobce proti žalovanému na vyplacení částky 159.500 Kč . Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud neposuzoval nárok žalobce výslovně jako plnění ze smlouvy, nýbrž jako plnění z jiného právního důvodu, který však nebyl smluvním ujednáním žalobce a žalovaného vyloučen. Skutkovým podkladem žalobcem požadovaného plnění byly žalobcem vynaložené náklady na rekonstrukci objektu jmenovitě takto uvedené v bodu 3 ( za třetí ) smlouvy z 1. 9. 1994, přičemž z bodu 1 ( za prvé ) této smlouvy jednoznačně vyplývá, že šlo o objekt stodoly se stavební parcelou č. 4365 v katastrálním území M. Z žádného z článků (bodů) smlouvy z 1. 9. 1994 nevyplývá, že by vynaložené náklady na rekonstrukci objektu měl žalobce provádět bezúplatně, bez jakékoli protihodnoty ze strany žalovaného, takže by tu jednoznačně bylo možné vyloučit vznik majetkového prospěchu (obohacení).

Podle ustanovení § 451 odst. 1 občanského zákoníku kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.

Znění ustanovení § 451 občanského zákoníku svědčí o tom, že odpovědnost za neoprávněně získaný majetkový prospěch, který se musí vydat, vzniká bez zřetele na zavinění (viz č. 25/1986, str. 106 odst. 3, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).

Ohledně výkladu projevu vůle žalobce a žalovaného, obsažených ve smlouvě z 1. 9. 1994, nelze přesvědčivě vytýkat odvolacímu soudu, že dospěl k takovému výkladu znění této smlouvy, který by byl v rozporu s ustanoveními § 35 odst. 2 občanského zákoníku, popřípadě s ustanovením § 36 odst. 1 občanského zákoníku.

Podle ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým vyjádřením.

Podle ustanovení § 36 odst. 1 občanského zákoníku lze vznik, změnu nebo zánik práva a povinnosti vázat na splnění podmínky.

Výklad smlouvy z 1. 9. 1994 (uzavřené mezi žalobcem a žalovaným), podaný odvolacím soudem v jeho rozsudku z 3. 12. 2003, nenese znaky výkladu, jenž by byl v rozporu se slovním, jazykovým vyjádřením této smlouvy a nelze mu také vytýkat, že by při něm byla přehlédnuta vázanost některého majetkového (peněžního) plnění na splnění dohodnuté podmínky. Pokud byly mezi žalobcem a žalovaným rozdílné názory na to, zda tu došlo ke skončení nájmu ohledně stodoly na pozemku parc. č. 4365 v katastrálním území M., byla tato rozdílnost názorů odstraněna smírem, uzavřeným dne 30. 6. 1999 mezi žalobcem a žalovaným; v tomto smíru nebylo nic ujednáno ohledně nákladů vložených žalobcem do rekonstrukce pronajatého objektu.

V rozhodnutích uveřejněných pod č. 53/2000 a pod č. 13/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že závazek z bezdůvodného obohacení v souvislosti s existencí či zánikem užívání nebytových prostor není zásadně vyloučen a že tu nejde o závazek synallagmatický ve smyslu ustanovení § 560 občanského zákoníku.

Za uvedených okolností nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by tu odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem (jmenovitě s ustanoveními § 35 odst. 1 a 2 a § 36 odst. 1, § 451 odst. 1 i § 560 občanského zákoníku v souvislosti i s ustanoveními zákona č. 116/1990 Sb.). Ze shora citovaných právních závěrů z uveřejněné judikatury soudů lze i dovodit, že tu odvolací soud neřešil ani právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. A protože, jak shora již také uvedeno, neřešil odvolací soud rovněž některou právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly u dovolání dovolatele shledány zákonné předpoklady podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu.

Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů vynaložených žalobce na vyjádření k dovolání žalovaného, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 občanského soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření žalovaného k dovolání žalobce, rekapitulujícího v podstatě procesní vyjádření, učiněná žalovaným již v řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 11. ledna 2007

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.

předseda senátu