28 Cdo 1298/2004
Datum rozhodnutí: 24.08.2005
Dotčené předpisy: § 11 odst. 7 předpisu č. 72/1994Sb., § 11 odst. 8 předpisu č. 72/1994Sb.




28 Cdo 1298/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce F. Š., proti žalované J. K., zastoupené advokátem, o nahrazení projevu vůle, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 42 C 196/2000, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16.1.2004, č.j. 26 Co 273/2002-99, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou dne 18.9.2000 u Městského soudu v Brně se žalobce domáhal vydání rozsudku, jímž měl soud nahradit projev vůle žalované a souhlasit se změnou účelu užívání nebytových prostor blíže popsaných v petitu žaloby.

Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23.1.2002, č.j. 42 C 196/2000-60, nahradil projev vůle žalované tak, že souhlasil s tím, aby dosavadní prádelna a sušárna v suterénu domu č. 6/8 v B., stojícím na parcele č. 316 zapsané na LV č. 1057 pro k.ú. S., obec B. byly přeměněny na sklad nářadí a klempířského materiálu beze změny stavby s vyloučením klempířských prací. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že Bytové družstvo R. podalo 1.2.1995 žádost o změnu užívání nebytových prostor v tomto domě - prádelny a sušárny v suterénu domu na sklad nářadí a klempířského materiálu, přičemž důvodem bylo, že předmětné nebytové prostory nejsou spoluvlastníky bytových jednotek v domě využívány po dobu několika let k účelu, k němuž jsou dosud určeny a k této žádosti byl přiložen i souhlas uživatelů bytů ze dne 4.11.1994. Vzal za prokázané, že dne 25.4.1995 oznámil ÚMČ B., stavební úřad, B. zahájení řízení o změně účelu užívání a rozhodnutím ze dne 28.8.1995 stavební úřad řízení přerušil z důvodů změny vlastnických vztahů. Dále zjistil, že dne 20.12.1995 vydal ÚMČ B., odbor výstavby a územního rozvoje stavební povolení změny v užívání předmětných nebytových prostor na přípravnu klempířských prvků, sklad nářadí a materiálu beze změn stavby, výše uvedené rozhodnutí bylo dne 3.4.1996 zrušeno Magistrátem města B. a věc vrácena k doplnění a novému projednání stavebnímu úřadu ÚMČ B., který dne 1.7.1997 vydal rozhodnutí o přerušení řízení. Vzal též za prokázáno, že Bytové družstvo R. bylo zapsáno dnem 22.8.1994 do obchodního rejstříku s předmětem podnikání pronájem nemovitostí, bytových a nebytových prostor bez poskytování jiných než základních služeb. Věc posoudil podle § 11 odst. 7, 8 zákona č. 72/1994 Sb. s tím, že žalobce je ve věci aktivně legitimován, neboť nebylo dosaženo potřebné dohody ostatních spoluvlastníků, když žalobce požádal o přeměnu dosavadní prádelny a sušárny v suterénu domu na sklad klempířských prvků, nářadí a materiálu. Zaujal názor, že neobstojí argument žalované, aby zabránila vzniku dalšího hluku v domě, stejně tak jako tvrzení, že předmětné prostory nebudou využívány jako sklad klempířského nářadí.

K odvolání žalované Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze 16.1.2004, č.j. 26 Co 273/2002-99, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ( pouze formálně ) tak, že nahradil souhlas žalované s tím, aby dosavadní prádelna a sušárna v suterénu domu, blíže popsaného v petitu odvolacího soudu, byly přeměněny na sklad nářadí a klempířského materiálu, a to beze změny stavby s vyloučením klempířských prací. Současně ve výroku II. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která doplnil výpisem z katastru nemovitostí - listu vlastnictví č. 1060 pro katastrální území S., obec B. Shodně se soudem prvního stupně vzal za prokázáno, že v zásadě bezprostředně po rozdělení předmětného obytného domu na jednotky, vzniku práv jednotlivých fyzických osob k vyčleněným jednotkám v domě ( ve smyslu § 72/1994 Sb. ), vyjádřila žalovaná jako vlastnice jedné z bytových jednotek v domě nesouhlas se změnou účelu způsobu užívání předmětných prostor. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že podle § 8 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. výše uvedená změna užívání předmětných prostor vyžaduje jednomyslného souhlasu vlastníků v předmětném domě. Ztotožnil se též s jeho právním posouzením s tím, že v případě nesouhlasu některého z vlastníků jednotek se změnou účelu užívání předmětných prostor jsou dány podmínky k tomu, aby o této otázce rozhodl podle § 11 odst. 8 věta první zákona č. 72/1994 Sb. soud. Podle odvolacího soudu nelze dovozovat, že by byla dána jakákoliv závislost mezi řízením před stavebním úřadem, jehož předmětem je otázka povolení změny účelu způsobu užívání předmětných prostor ve smyslu § 85 zákona č. 50/1976 Sb. a občanským soudním řízením v dané věci. Považoval též za významnou skutečnost, že předmětné prostory nebyly a nejsou užívány vlastníky bytových jednotek v předmětném domě, respektive uživateli bytů k těm účelům, ke kterým mají podle stavebně technického charakteru sloužit, tedy jako sušárna a prádelna. Konstatoval, že je v zájmu účelného využití suterénu předmětného domu, aby tyto prostory byly užívány jako sklad materiálu. Odvolací soud se nezabýval argumentací žalované v tom smyslu, že zřízení skladu materiálu v předmětných prostorách by bylo v rozporu s územně plánovací dokumentací - územním plánem, a že nebyly provedeny další úkony ve smyslu ustanovení živnostenského zákona, respektive zákona č. 185/2001 Sb.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost blíže nezdůvodnila. Konstatovala, že podle § 118 odst. 2 o.z. mohou být předmětem občanskoprávních vztahů byty nebo nebytové prostory a k vlastnictví jednotky se ze zákona č. 72/1994 Sb. váže podílové spoluvlastnictví společných částí domu ( § 1 odst. 1 a § 2 odst. g). Namítala, že součást věci nemůže být předmětem občanskoprávních vztahů, přičemž může být pouze částí věci. Dále tvrdila, že podle zákona č. 72/1994 Sb. je v § 11 odst. 5 k přijetí usnesení o změně účelu užívání stavby, o změně stavby, jakož i o podstatných změnách týkajících se společných částí domu zapotřebí souhlasu všech spoluvlastníků jednotek. Zákon tedy dává každému vlastníkovi právo nesouhlasit se změnou účelu užívání a tím vetovat názor všech zbývajících vlastníků, právo vlastníka tedy nemůže být nahrazeno soudem. Odkazovala na nález Ústavního soudu č. 128/2001 Sb. s tím, že jednomyslnost je stanovena v případě rozhodování o přijetí usnesení v závažných situacích, kterými jsou změna účelu užívání stavby nebo podstatné změny týkající se společných částí domu. Poukazovala též na článek 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod s odůvodněním, že všem vlastníkům musí být zajištěna ochrana vlastnického práva. Podle dovolatelky rozsudek odvolacího soudu není jasný, není zřejmé, zda má jít o prodej nebo pronájem a není vykonatelný vzhledem k tomu, že není možno vytvořit jednotku beze změny stavby. Odkazovala též na § 85 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb. s tím, že stavbu lze užívat jen k účelu určeném v kolaudačním rozhodnutí, popřípadě ve stavebním povolení a změny ve způsobu užívání stavby jsou přípustné jen na základě rozhodnutí stavebního úřadu o změně v užívání stavby. Vytýkala soudům obou stupňů nesprávné hodnocení věci. Navrhla proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Rozsudek soudu prvního stupně byl vydán dne 23.1.2002, tedy za účinnosti o.s.ř. ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Odvolací soud proto důsledně postupoval rovněž podle ustanovení tohoto předpisu. Tomu odpovídá, že i Nejvyšší soud jako soud dovolací posuzoval přípustnost dovolání podle těchto předpisů.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

O takový případ v posuzované věci nejde.

S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž svou pozornost soustředil pouze na otázku, zda způsob výkladu ustanovení § 11 odst. 7,8 zákona č. 72/1994 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 103/2000 Sb. odpovídá ustálené judikatuře, tedy zda jsou v dané věci dány podmínky k tomu, aby byl soudem nahrazen souhlas žalované se změnou účelu užívání předmětných prostor.

V projednávané věci odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně v tom, že předmětné nebytové prostory nejsou využívány spoluvlastníky bytových jednotek po dobu několika let k účelu, k němuž jsou dosud určeny.

Zvláštní úprava týkající se rozhodování společenství vlastníků jednotek i řešení jejich neshod je upravena v zákoně č. 72/1994 Sb., který zakládá totiž v ustanoveních § 11 zákona, pod marginální rubrikou Společenství vlastníků jednotek , i mechanismus řešení sporů mezi vlastníky jednotek, který je odlišný od způsobu rozhodování neshod mezi spoluvlastníky podle ustanovení § 136 a násl. o.z. Podle § 11 odst. 7 platí, že k přijetí usnesení týkajícího se změny účelu užívání stavby a o zcizení společných částí domu, které jsou nezbytné pro zachování účelu užívání stavby, je zapotřebí jednomyslného souhlasu všech vlastníků jednotek. Podle odstavce 8 téhož ustanovení nedosáhne-li se potřebné většiny nebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoli vlastníka jednotky soud. Jde-li o důležitou záležitost, může přehlasovaný vlastník jednotky požádat soud, aby o ní rozhodl.

Z gramatického výkladu citovaného ustanovení, jakož i ze shora uvedených odlišností mezi úpravou obecnou podle ustanovení občanského zákoníku a zákona č. 72/1994 Sb., tak plyne předně závěr, že do pravomoci soudu náleží oprávnění rozhodování podle § 11 odst. 8 zákona o návrhu kteréhokoliv vlastníka, v této věci tedy i žalobce, o otázce, ohledně níž v této věci nebylo dosaženo jednomyslného souhlasu všech vlastníků jednotek.

V této věci dovolací soud shodně se soudem odvolacím dospívá k závěru, že pro aplikaci ustanovení § 11 odst. 8 zákona je rozhodující okolnost, že předmětné nebytové prostory nejsou využívány spoluvlastníky, respektive uživateli bytových jednotek po dobu několika let k účelům, ke kterým mají podle stavebně technického charakteru sloužit, tedy jako sušárna a prádelna. Dovolací soud se ztotožňuje i s právními závěry odvolacího soudu o tom, že v projednávané věci jsou dány podmínky k tomu, aby souhlas žalované se změnou účelu užívání předmětných prostor byl nahrazen rozhodnutím soudu. Lze rovněž přisvědčit odvolacímu soudu pokud dospěl k závěru, že k podání předmětné žaloby je oprávněn kterýkoliv z vlastníků jednotek v domě, tedy i žalobce. K tomu se sluší připomenout rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne ze dne 8.8.2001, sp. zn. 28 Cdo 1243/2001.

Pro úplnost se k dovolacím námitkám žalované připomíná, že obsahově jde o změnu účelu stavby, o níž je oprávněn rozhodnout příslušný stavební úřad. Rozhodnutí odvolacího soudu v tomto směru (byť i výslovně ve výroku tuto vazbu na stavební řízení neobsahuje) tak řeší jen jednu z podmínek správního stavebního řízení. Ze shora uvedených závěrů soudní praxe dále plyne, že nelze přisvědčit názoru dovolatelky, podle níž v případech, kdy zákon vyžaduje jednomyslnost v rozhodování, které nebylo dosaženo, je nahrazení takového souhlasu soudem vyloučeno. Opak je pravdou a plyne z ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 72/1í94 Sb., jak správně dovodil odvolací soud. Stejně tak nedošlo rozhodnutím odvolacího soudu k nahrazení pravomoci stavebního úřadu, který teprve bude moci nyní pokračovat v řízení v rozsahu svém kompetence, po vyřešení překážky občanskoprávní povahy, kterou byla existence nesouhlasu žalované v této věci.

V projednávané věci - jak vyplývá z výše uvedeného - odvolací soud z této ustálené judikatury vycházel. Posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury. Nelze proto přisvědčit žalované, že by přípustnost dovolání byla založena v této věci posouzením otázky zásadního právního významu.

Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání v této věci nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl, aniž mohl přikročit k meritornímu hodnocení dovolacích námitek v něm uplatněných.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 ost. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalovaná neměla v dovolacím řízení úspěch a žalobci v souvislosti s podaným dovoláním žádné náklady zřejmě nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. srpna 2005

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.

předseda senátu