28 Cdo 1283/2011
Datum rozhodnutí: 07.02.2012
Dotčené předpisy: § 5 předpisu č. 58/1969Sb., § 132 obch. zák. ve znění do 30.06.1996, § 125 odst. 1 písm. f) obch. zák.




28 Cdo 1283/2011


ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce MUDr. Y. E. U. , zastoupeného Janem Kalvodou, advokátem se sídlem v Praze 6, Bělohorská 262/35, proti žalované České republice Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o zaplacení částky 11,082.852,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 49/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2010, č. j. 19 Co 444/2010-133, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 12. 2010, č. j. 19 Co 444/2010-133, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í: Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 10. 8. 2010, č. j. 26 C 49/2009-113, zastavil řízení co do částky 10,810.226,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 11,082.852,- Kč s příslušenstvím (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Žalovanou částku vymezil žalobce jako náhradu škody ušlého zisku, o nějž přišel v souvislosti s trestním řízením vedeném vůči jeho osobě, později skončeném zproštěním žalobce vůči němu vznesené obžaloby. V průběhu trestního řízení byl žalobce vzat do vazby, což ho připravilo o možnost vykonávat po tuto dobu funkci jednatele společnosti MERIDIAN Export a Import spol. s r.o. se sjednanou odměnou ve výši 170.000,- Kč měsíčně a společnosti MERIDIAN agro production, spol. s r.o. se sjednanou odměnou ve výši 200.000,- Kč měsíčně, od společnost VEPA s. r. o. pak měl pobírat odměnu 70.000,- Kč měsíčně. Jelikož žalobce učinil částečné zpětvzetí žaloby (do částky 10,810.226,- Kč s příslušenstvím odpovídající tvrzené ušlé odměně od společnosti VEPA s. r. o.), soud v tomto rozsahu řízení zastavil. Důvodnost zbytku žalovaného nároku pak posoudil podle § 5 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, dle nějž má právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě vůči státu ten, na němž byla vazba vykonána, jestliže bylo proti němu trestní stíhání zastaveno nebo byl-li obžaloby zproštěn. Soud přihlédl k relevantním ustanovením zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.), a k tomu, že žalobce v době, kdy byl vzat do vazby, vykonával funkci jednatele těchto společností a současně byl jediným společníkem MERIDIAN Export a Import spol. s r.o. Po vzetí do vazby měl udělit plnou moc k zastupování společnosti jiné osobě nebo měl rozhodnout v působnosti valné hromady o jmenování jiného jednatele. Neučinil-li tak, zavinil, že společnost po jeho vzetí do vazby nefungovala, a nemá nárok na náhradu ušlého zisku. Žalobci přitom již byla vyplacena odměna za jednatelství ve dvou společnostech, pro odpovědný výkon funkcí jednatele by se žalobce musel společnostem věnovat, což ve čtyřech společnostech současně není možné. Žalobce dále neměl na území ČR povolen trvalý ani přechodný pobyt, pročež neměl být jako jednatel zapsán do obchodního rejstříku. Pokud byl zapsán, muselo mu být zřejmé, že nebude-li mu pobyt povolen, nebude moci vykonávat funkci jednatele. Je přitom nasnadě, že nemusel-li ve společnostech fyzicky být, pak ani skutečnost, že byl ve vazbě, nemůže mít vliv na jeho odměnu. S ohledem na uvedené soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání žalobce přezkoumal v napadeném rozsahu (tj. vyjma zastavovacího výroku) uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 8. 12. 2010, č. j. 19 Co 444/2010-133, v zamítavém výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se zabýval otázkou, zda jednatelská odměna žalobce byla řádně sjednána. Dovodil, že jelikož smlouva se společností MERIDIAN agro production,spol. s r.o. byla uzavřena dne 26. 8. 1992, tedy v době, kdy tato společnost měla tři společníky a valná hromada složená z těchto tří společníků o odměňování v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 písm. f) obch. zák. nerozhodla, není možné tuto smlouvu považovat za platně uzavřenou. Platná pak nemůže být ani smlouva žalobce se společností MERIDIAN Export a Import spol. s r.o., jež měla po celou dobu své existence jediného společníka žalobce, který byl zároveň jejím jednatelem, neboť nebylo prokázáno jeho rozhodnutí v působnosti valné hromady ve smyslu § 132 odst. 1 obch. zák. Předkládaná smlouva pak postrádá formu notářského zápisu a, byť má písemnou formu, nebyla podepsána před orgánem pověřeným legalizací tak, jak to vyžaduje § 132 odst. 3 obch. zák. Nebyly-li smlouvy platně uzavřeny, žalobci nevznikl nárok na jednatelskou odměnu, a to bez ohledu na to, zda mu byla v určitém období před vzetím do vazby vyplácena, a nemohla mu tak ani vzniknout škoda, pokud mu po vzetí do vazby odměna vyplácena nebyla. Tato úvaha vedla odvolací soud k potvrzení rozhodnutí soudu prvého stupně jako věcně správného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost považuje za danou zásadním právním významem napadeného rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. a důvodnost dovozuje z vad ohrožujících správnost rozhodnutí ve věci dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a nesprávného právního posouzení věci dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Na podporu svého tvrzení o přípustnosti dovolání poukázal žalobce na to, že ve skutkově obdobné věci stejných účastníků vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 37/2009 a před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 19 Co 96/2010 byl žalobci nárok na náhradu ušlého zisku odpovídající jednatelské odměně od jiné společnosti přiznán. Dovolatel dále vytkl soudům obou stupňů nepřezkoumatelnost jejich rozhodnutí. Té se dopustil soud prvního stupně tím, že ve svém rozhodnutí nezmínil důkazy prováděné na podporu tvrzení žalobce a nijak je nevyhodnotil, důkaz v podobě zprávy Policie ČR, z nějž ve svém zamítavém rozhodnutí vyšel, oproti tomu nebyl vůbec prováděn. Odvolací soud se námitkami žalobce na tyto nedostatky poukazujícími, stejně jako dalšími odvolacími námitkami vůbec nezabýval, a zatížil své rozhodnutí rovněž vadou spočívající v jeho nepřezkoumatelnosti. Soudy obou instancí pak rozhodly v rozporu s hmotným právem. Žalobce poukázal na do spisu založené potvrzení policie osvědčující, že má v ČR trvalý pobyt od 27. 12. 1991, a další důkazy dokládající, že v ČR měl a má trvalý pobyt. Policejní zpráva, z níž soud prvního stupně dovodil opak a jež přitom vůbec nebyla k důkazu provedena, musí být navíc zjevně chybná. Trvalý pobyt žalobci umožňoval zde podnikat bez omezení, což popírá závěr soudu, že by nemohl své společnosti řídit i v případě, že by nebyl vzat do vazby. Další omyl soudu se týká údajného jednatelství žalobce ve společnosti GENNEX, dovolatel nebyl jednatelem, ale pouze obchodním zástupcem této společnosti, a za ušlou odměnu z této činnosti byl žalovanou již odškodněn. Závěr soudu o fyzické nemožnosti být jednatelem ve čtyřech společnostech pak není podložen ani skutkovými zjištěními, ani právní úpravou, a tato skutečnost rovněž nebyla namítána žalovanou stranou. Úvaha soudu, že dovolatel měl jako jediný společník jmenovat jiného jednatele, nezohledňuje, že tímto by byl dovolatel taktéž připraven o odměnu za výkon funkce jednatele. Odvolací soud pak zcela přehlédl, že ustanovení obchodního zákoníku, z nichž dovodil neplatnost smluv mezi společnostmi a dovolatelem, nabyla účinnosti až několik let poté, co byly smlouvy o výkonu jednatelské funkce uzavřeny. K datům uzavření smluv, tj. ke dni 26. 8. 1992 a ke dni 25. 7. 1994, sice jmenování a odměňování jednatelů patřilo do působnosti valné hromady, nicméně forma těchto úkonů byla obchodním zákoníkem upravena až později.
Dovolatel dále považoval za nutné zmínit nedostatečnou procesní aktivitu žalované, jež od počátku řízení nevznesla žádné relevantní tvrzení a nenavrhla žádné důkazy. Zjištění soudu ohledně pobytu žalobce na území ČR bylo učiněno svévolně, bez podnětu v podobě námitek žalované se soudy rovněž zabývaly neplatností smluv, otázkou fyzické možnosti výkonu více jednatelských funkcí či otázkou příčinné souvislosti, a nahrazovaly tak procesní činnost žalované. Dovolatel dále zrekapituloval všechny zásadní skutečnosti a k nim provedené důkazy a neopomněl podotknout, že jeho nárok nemůže být promlčen. Dovolání uzavřel konstatováním, že z uvedeného vyplývá, že soudy obou stupňů zatížily řízení zcela zásadními vadami, jež měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pročež navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek stejně jako rozhodnutí mu věcně předcházející a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ( o. s. ř. ), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Přípustnost dovolání dovolatele proti rozsudku soudu odvolacího bylo třeba posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle nějž je dovolání přípustné i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Dle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu přitom nelze usuzovat z dovolatelem tvrzeného rozporu napadeného rozhodnutí s rozhodnutím odvolacího soudu ve skutkové obdobné věci sp. zn. 19 Co 96/2010, dovolacímu soudu známému z řízení vedeného u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 28 Cdo 902/2011, neboť toto rozhodnutí se nezakládá na právních úvahách kolidujících s úvahami předestřenými v rozhodnutí nyní přezkoumávaném. Bez významu je v tomto směru rovněž dovolací argumentace týkající se právních závěrů soudu prvého stupně, neboť předmětem dovolacího přezkumu je rozhodnutí odvolací soudu, jenž však tyto úvahy do svého rozhodnutí ani prostřednictvím odkazu nepřevzal, a není tak důvodu, aby se jejich správností zabýval Nejvyšší soud. Přesto však napadenému rozhodnutí nelze upřít zásadní právní význam, na nějž je možno usuzovat z pochybení při aplikaci výše zmiňovaných ustanovení obchodního zákoníku. Odvolací soud nezohlednil skutečnost, že v době, kdy byly předmětné smlouvy uzavřeny (tj. v letech 1992 a 1994), byly nároky kladené příslušnými ustanoveními obchodního zákoníku (především § 132 obch. zák.) na náležitý způsob formování a projevování vůle obchodních společností oproti současnosti nižší a platnost právních úkonů nebyla svázána s takovými požadavky na náležitosti a formu, jako je tomu nyní. Ustanovení § 132 obch. zák. v tehdy účinném znění se omezovalo na konstatování, že má-li společnost jen jednoho společníka, vykonává tento společník působnost valné hromady. Není tedy na místě vyžadovat pro platnost dříve činěných úkonů splnění podmínek zakotvených v později účinném znění obchodního zákoníku, neboť by tak byly zákonům novelizujícím původní znění obchodního zákoníku přiznány obecně nepřípustné retroaktivní účinky (obdobně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 1137/2003). Vyloučil-li odvolací soud možnost vzniku škody na straně žalobce s ohledem na závěr o neplatnosti smluv, na základě nichž měl vykonávat funkci jednatele, opírající se o nesprávné znění obchodního zákoníku, pak jeho právní posouzení věci nemůže obstát jako správné, pročež Nejvyšší soud přistoupil dle § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. ke zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a podle § 243b odst. 3, věty první, o. s. ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud je pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
V dalším řízení se odvolací soud rovněž neopomene přezkoumatelným způsobem vypořádat se všemi pro posouzení věci relevantními tvrzeními a provedenými důkazy.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 7. února 2012 JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu