28 Cdo 1272/2008
Datum rozhodnutí: 22.10.2008
Dotčené předpisy: § 7 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 104 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 1272/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně V. V., zastoupené advokátkou, proti žalované České republice Finančnímu úřadu ve S., pro částku 8.761,- Kč, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 7 C 83/2007, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. srpna 2007, č. j. 5 Co 1627/2007-82, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala žalobou podanou u Okresního soudu ve Strakonicích vydání bezdůvodného obohacení v částce 8.761,- Kč proti Finančnímu úřadu ve S., které mělo vzniknout zaplacením daně z nemovitostí za rok 1998 v částce 2.175,- Kč a za rok 1999 v částce 3.114,- Kč, dále jako penále za rok 1998 v částce 1.543,- Kč a za rok 1999 v částce 1.929,- Kč; toto penále však dosud neuhradila. Dále požadovala vydání rozhodnutí o předběžném opatření, podle kterého by se měl žalovaný až do právní moci rozsudku v této věci zdržet vymáhání a vybírání výše uvedeného penále, a náhradu nákladů řízení.

Okresní soud ve Strakonicích usnesením ze dne 23. 5. 2007, č. j. 7 C 83/2007, řízení zastavil a postoupil věc Finančnímu úřadu ve Strakonicích s tím, že není splněna základní podmínka pravomoci soudu dle § 7 odst. 1 o. s. ř. Konstatoval, že se jedná o neodstranitelný nedostatek podmínek řízení, a proto ve věci není oprávněn rozhodovat. Ze stejného důvodu nerozhodl Okresní soud ve Strakonicích ani o vydání předběžného opatření a vrátil žalobkyni soudní poplatek.

K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 13. srpna 2007, č. j. 5Co 1627/2007-82, potvrdil usnesení soudu prvního stupně; shledal, že odvolání žalobkyně není důvodné. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že daná věc nespadá do pravomoci soudu podle § 7 odst. 1 o. s. ř., ale že se jedná o vztahy veřejnoprávní, konkrétně o oblast daňového práva. Odvolací soud se zabýval i otázkou ochrany základních lidských práv a svobod na základě článku 11 odst. 5 Listiny a uvedl, že každý se může domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu, ovšem pouze stanoveným způsobem. Odvolací soud rozhodl na závěr o náhradě nákladů řízení.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání nejprve prostřednictvím Ing. M. V. dne 22. 10. 2007 a následně prostřednictvím ustanovené advokátky JUDr. M. Š. dne 25. 2. 2008. Žalobkyně setrvala na svém tvrzení a domáhala se svého práva převážně na základě Listiny základních práv a svobod, konkrétně článků 11 odst. 5, 36 odst. 1, 2. Ustanovená advokátka sepsala následně též dovolání, které odůvodnila skrze § 241a odst. 2 o. s. ř. a uvedla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Považovala spor za obchodní; z toho důvodu spatřuje i podání žaloby na základě § 244 o. s. ř. za procesně správné. Dovolatelka odůvodňuje podání žaloby i ztrátou důvěry ve správní orgán a navrhuje, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se k námitkám obsaženým v dovolání vyjádřil a žádal zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval náležitostmi dovolání a zjistil, že dovolání bylo podáno včas dle § 240 odst. 1 o. s. ř. a že žalobkyně byla posléze zastoupena advokátkou. V této věci je dovolání přípustné na základě § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Co se týče dovolacích důvodů, dovolatelka napadá usnesení krajského soudu z důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí podle ní spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolání však není důvodné.

Původní dovolání sepsané Ing. V. nesplňovalo formální náležitosti dovolání a soud se jím proto podrobněji nezabýval. JUDr. M. Š. uvádí v dovolání několik argumentů, z nichž nejpodstatnější je tvrzení, že Spor ve své podstatě považuje za spor obchodní s tím, že spor o daň z nemovitosti, kterou platí nájemce jakožto podnikatel, je sporem vyplývajícím z obchodních vztahů.

S tímto názorem Nejvyšší soud nesouhlasí. Správu daní a poplatků upravují zvláštní právní předpisy, především zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, z něhož se mj. podává:

(§ 1 odst. 2) Správou daně se rozumí právo činit opatření potřebná ke správnému a úplnému zjištění, stanovení a splnění daňových povinností, zejména právo vyhledávat daňové subjekty, daně vyměřit, vybrat, vyúčtovat, vymáhat nebo kontrolovat podle tohoto zákona jejich splnění ve stanovené výši a době. (§ 1 odst. 3) Podle tohoto zákona postupují územní finanční orgány a další správní i jiné státní orgány České republiky, jakož i orgány územních samosprávných celků věcně příslušné podle zvláštních zákonů ke správě daní (dále jen "správce daně"), daňové subjekty, jakož i třetí osoby stanovené v tomto zákoně.

Obdobnou problematiku upravuje zákon č. 531/1990 Sb., o územních finančních orgánech, a další předpisy. Všechny patří do oblasti nikoli soukromoprávní, ale veřejnoprávní, konkrétně se jedná o oblast finančního práva, jak již uvedl odvolací soud. To, že je nájemce pozemků podnikatel, nezakládá závěr, že by se mělo jednat o spor obchodní. Obchodní spory jsou takové spory, které vyplývají z obchodního zákoníku. Jedná se tedy především o spory v rámci vztahů a statusu obchodních společností a o spory vyplývající z obchodních závazkových vztahů. Spor o daň z nemovitosti do žádné z těchto oblastí nepatří a ani patřit nemůže, neboť se jedná o odlišnou právní oblast, pro kterou je typické nerovné postavení subjektů. Základní zásady daňového řízení upravuje zákon č. 337/1992 Sb. a správu daní vykonávají územní finanční orgány, které jsou správními úřady. I z toho je zřejmé, že se jedná o oblast správního práva a spory vzniklé z těchto vztahů se budou řídit soudním řádem správním.

Jak správně rozhodly soud prvního stupně i soud odvolací, není v takovém případě dána pravomoc civilních (obecných) soudů rozhodovat. Podle ustanovení § 7 odst. 1 o. s. ř. V občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a z obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Oba soudy posoudily věc správně, když rozhodly o zastavení řízení a postoupily věc příslušnému orgánu dle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř., kterým je Finanční úřad ve S.

Dovolatelka dále argumentuje tím, že ztratila důvěru v rozhodování příslušného Finančního úřadu, když u něj neuspěla s podanými námitkami, a oporu vidí pouze v soudním řízení. Právo domáhat se svého práva u nestranného a nezávislého soudu je základním (lidským) právem a je zakotveno v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; je ovšem třeba rozlišovat mezi občanským soudním řízením a řízením správním a je třeba domáhat se svých práv u soudu, má-li k tomu pravomoc. Soudy obou instancí postupovaly správně, když odkázaly žalobkyni na řízení správní a nic jí nebrání, aby chránila svá práva touto cestou.

Ze stejného důvodu nemůže obecný soud rozhodnout ani o návrhu na vydání předběžného opatření ve věci, která nespadá do jeho pravomoci.

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání zamítl podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř.



Žalovaný by měl nárok na náhradu nákladů řízení podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., žádné náklady mu však v souvislosti s tímto řízením nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 22. října 2008

JUDr. Ludvík D a v i d , CSc.

předseda senátu