28 Cdo 127/2013
Datum rozhodnutí: 12.03.2013
Dotčené předpisy: § 6 odst. 1 písm. k předpisu č. 229/1991Sb.




28 Cdo 127/2013


ROZSUDEK

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla o dovolání dovolatelů: a ) J. H. , a b) V. P. , zastoupených JUDr. Richardem Syslem, advokátem, 170 07 Praha 7, Ortenovo náměstí č. 16, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2012, sp. zn. 24 Co 32/2012, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 490/2003 (žalobců J. H., a V. P., zastoupených JUDr. Richardem Syslem, advokátem, 170 00 Praha 7, Ortenovo náměstí č. 16, a dalších účastníků řízení: 1. Mgr. K. V. , zastoupené Mgr. Janou Kořánovou, advokátkou, 110 00 Praha 1, Opletalova 1015/55, 2. MUDr. K. V. , zastoupené Mgr. Květou Valentovou, 150 00 Praha 5, Plzeňská 92, 3. Hlavního města Prahy , IČ 0006 4581, Praha 1, Mariánské náměstí č. 2, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem, 120 00 Praha 2, Na Slupi č. 15, a 4. Pozemkového fondu ČR , IČ 4579 7072, 130 00 Praha 3, Husinecká 1024/11a, nyní ČR Státnímu pozemkovému úřadu, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:

I. Zamítají se dovolání dovolatelů J. H. a V. P. proti výroku (označenému I.) rozsudku odvolacího soudu ze dne 21. 5. 2012, sp. zn. 24 Co 32/2012 Městského soudu v Praze, měnícímu výrok rozsudku soudu prvního stupně.
II. Odmítají se dovolání uvedených dovolatelů proti výroku (označenému II.) uvedeného rozsudku odvolacího soudu, potvrzujícímu výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé.
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í:
O žalobě žalobců, podané u soudu 12. 12. 2003, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 9. 2011, č. j. 16 C 490/2001-336. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo určeno, že žalobce J. H. a V. P. jsou spoluvlastníky pozemků parc. č. 1453/1,2,3 v katastrálním území K. (obec Praha), zapsaných na listu vlastnictví č. 5581 pro uvedené katastrální území u Katastrálního úřadu pro Hlavní město Praha (katastrální pracoviště Praha), a to žalobce J. H. z ideálních 8/40 a žalobce V. P. z ideálních 7/40. Byly však zamítnuty žalobní návrhy žalobců pokud se jimi domáhali J. H. určení podílového spoluvlastnictví k uvedeným nemovitostem co do 8/40 a V. P. určení svého podílového spolu vlastnictví k uvedeným nemovitostem co do 9/40. O nákladech řízení bylo rozsudkem soudu prvního stupně rozhodnuto tak, že mezi žalobci J. H. a V. P. a mezi účastníky řízení Hlavím městem Prahou a Pozemkovým fondem ČR nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení.
O odvoláních žalobců J. H. a V. P. a účastníka řízení Hlavního města Prahy bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2012, sp. zn. 24 Co 32/2012. Tímto rozsudkem Městského soudu v Poraze byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. 9. 2011, č. j. 16 C 490/2003-336, změněn ve výroku, označeném I., tak, že byla žaloba žalobců o určení jejího podílového spoluvlastnictví k pozemkům parc. č. 1453/1, 1453/2 a 1453/3 v katastrálním území K. zamítnuta. Ve výroku, označeném II., byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalobcům bylo uloženo zaplatit účastníku řízení Hlavního městu Praze na úhradu nákladů řízení 17.240,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Dále bylo žalobcům uloženo zaplatit účastnici řízení Mgr. K. V. na náhradu nákladů řízení 6.720,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu. Bylo také rozhodnuto, že mezi žalobci a účastníkem řízení Pozemkovým fondem ČR nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích označených I. a II. a dospěl k závěru, že v daném případě nebyly splněna oba znaky restitučního titulu podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 2298/1991 Sb. a dospěl k závěru, že je třeba změnit rozsudek soudu prvního stupně ve výroku označeném I. a žalobu žalobců zamítnout; odvolání žalobců posoudil odvolací soud jako nedůvodné, ale odvolání účastníka řízení Hlavního města Prahy bylo posouzeno jako opodstatněné.
Odvolací soud poukazoval na to, že tomuto soudnímu řízení předcházelo řízení u Pozemkového úřadu Praha, v němž bylo rozhodnutím Ministerstva zemědělství Pozemkového úřadu Praha ze dne 10. 10. 2003, č. j. PÚ 6350/92, určeno, že J. H., K. V., MUDr. K. V. a V. P. nejsou vlastníky 4/5 pozemků parc. č. 1453/1, 1453/2 a 1453/3 v katastrálním území K. Pozemkový úřad byl toho názoru, že vlastníky 4/5 pozemku parc. č. 1453 v katastrálním území K. byli J. P., V. H. a K. H. V zákonné lhůtě však uplatnili nárok na vydání nemovitostí J. H., K. V., K. V. a V. P. Vlastnictví k uvedeným pozemkům přešlo na stát na základě kupních smluv uzavřených s J. P., J. H. a K. C., které za stát uzavírala Výstavba hlavního města Prahy Výstavba sídlišť. Pozemkový úřad dospěl k závěru, že tu smlouva nebyla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, když kupní cena byla stanovena v souladu s vyhláškou č. 43/1969 Sb. částkou 15,- Kč za 1 m2. Pozemkový úřad byl toho názoru, že nebyl naplněn restituční titul podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb.
Soud prvního stupně se na základě žaloby žalobců zabýval přezkoumáním správnosti uvedeného rozhodnutí pozemkového úřadu. Žalobci se domáhali, aby rozhodnutí pozemkového úřadu bylo nahrazeno rozsudkem soudu, kterým byl bylo určeno, že jsou spoluvlastníky v žalobě žalobců uvedených pozemků. Žalobci měli za to, že pozemkový úřad nesprávně posoudil důvodnost jejich nároků, jako oprávněných osob, když konstatoval, že kupní smlouvy nebyly uzavřeny v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. V průběhu řízení se soud prvního stupně zabýval i námitkou účastnic řízení K. V. a K. V., které uvedly, že samy podali žalobu proti rozhodnutí pozemkového úřadu. Obě jejich žaloby však soud odmítl pro opožděnost a toto usnesení soudu prvního stupně bylo potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze. Dovolání účastnice řízení K. V. bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR (28 Cdo 3579/2006) jako nedůvodné zamítnuto.
Při svém rozhodování vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že žalobce J. H. a právní předchůdci žalobce V. P. a účastnic řízení K. V. a K. V. převedli na československý stát kupními smlouvami ze dne 27. 7. 1981 pozemky parc. č. 1453/1, 1453/2 a 1453/3 o celkové výměře 896 m2 v katastrálním území K. K převodu pozemků, na nichž měla být uskutečněna výstavba dvougeneračních domků, došlo pod hrozbou vyvlastnění bez náhrady. K zamýšlené výstavbě rodinných domků nikdy nedošlo; přitom žalobce J. H. a předchůdci žalobce V. P. zaplatili každý družstvu částku ve výši minimálně 10.000,- Kč. Pokud jde o stav tísně při uzavírání uvedených kupních smluv, soud zjistil, že vlastníci nejednali v době uzavíraní kupních smluv na základě svobodné vůle, ale byli naopak vystavení hrozbě vyvlastnění předmětných pozemků. Soud prvního stupně vyšel dále ze zjištění, že J. P., matka žalobce V. P., a účastnice řízení K. V., byly za minulého režimu vytaveny politickému nátlaku mimo jiné proto, že se příbuzná L. F. provdala za příslušníka armády generála V. a v dubnu 1945 emigrovala do USA. Tehdy platná úprava neumožňovala v důsledku vyvlastnění spoluvlastnického podílu po L. F. žalobcům s pozemky prakticky jakkoli nakládat.
Cena, která byla žalobci J. H. a právním předchůdcům žalobce V. P. za odkoupené pozemky nabídnuta, sice odpovídala regulované ceně vypočtené podle tehdy účinné vyhlášky č. 43/1969 Sb., ale v porovnání se skutečnou hodnotou pozemků byla pro prodávající nevýhodná. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nápadně nevýhodné podmínky byly v tomto případě splněny. Vyhověl proto žalobě ve vztahu k žalobci J. H. a vůči předchůdcům žalobce V. P.
Soud prvního stupně nevyhověl požadavku žalobců, aby s ohledem na ustanovení § 21 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) byly každému z nich přiznány podíly připadající na účastnice řízení Mgr. K. V. a MUDr. K. V., na které nelze nahlížet jako na oprávněné osoby, které svůj nárok na vydání příslušných ideálních podílů na uvedených pozemcích ve smyslu ustanovení § 21 zákona č. 229/1991 Sb. neuplatnily. Tyto účastnice řízení nárok v rámci správního řízení řádně uplatnily a o jejich uplatněném nároku bylo Pozemkovým úřadem Praha pod č. j. PÚ 635/92 pravomocně rozhodnuto; tyto účastnice posléze nárok uplatnily u soudu, ale jejich žaloby byly pro opožděnost odmítnutý. O spoluvlastnických podílech těchto účastnic bylo pravomocně rozhodnuto, což znamená, že o jejich ideálních podílech na pozemcích nelze opětovně rozhodovat, neboť takové rozhodnutí by ve vztahu ke správnímu rozhodnutí nerespektovalo zásadu řízení zakotvenou v ustanovení § 250k občanského soudního řádu. Z těchto důvodů soud prvního stupně žalobu žalobců v té části, v niž se žalobci domáhali přiznání vlastnického práva i k podílům na pozemcích, které by jinak připadly na účastnice řízení K. V. a K. V., zamítl jako nedůvodnou.
Odvolací soud pak ještě poukazoval na to, že účastník řízení Hlavní město Praha nesouhlasilo se závěrem soudu prvního stupně, že předmětné smlouvy z roku 1981 byly uzavřeny za nápadně nevýhodných podmínek. V daném případě byly uplatněny při stanovení cen zásady dříve platné právní úpravy, obsažené ve vyhlášce č. 43/1969 Sb. a nešlo tu vůči prodávajícím o uplatnění žádných úprav diskriminujících. Nešlo tu ani, podle názoru účastníka řízení Hlavního města Prahy, o uzavření smluv v tísni; účastník řízení Hlavní město Praha poukazovalo na to, že s prodávajícími bylo jednáno vstřícně a ze strany kupujícího státu došlo i k zasazení se o to, aby prodávající byli přijati za členy stavebního bytového družstva, které na předmětných pozemcích zamýšlelo postavit rodinné domky. Pokud bylo ze strany orgánů jednajících za stát při uzavírání kupních smluv za stát upozorněno na možnost vyvlastnění pozemků, šlo jen o upozornění na možnost danou ustanovením § 108 odst. 1 písm. d) zákona č. 50/1976 Sb.
Odvolací soud z těchto uvedených zjištění soudu prvního stupně při svém rozhodování vycházel. Při posouzení toho, zda uvedené kupní smlouvy ze dne 27. 7. 1981 byly uzavřeny v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, dospěl však odvolací soudu k závěru, že prodávající přistoupili k uzavření kupní smlouvy za absence svobodné vůle , takže smlouva byla uzavřena v tísni, ale na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud dospěl k závěru, že tu nebyl naplněn znak nápadně nevýhodných podmínek, když kupní cena byla ve smlouvě stanovena podle § 14 vyhlášky č. 43/1969 Sb. a nebyly splněny znaky restitučního titulu podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., proto změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobu žalobců zamítl (§ 220 a § 250i o. s. ř.).
Pokud šlo o návrhy účastnic řízení Mgr. K. V. a MUDr. K. V., poukazoval ještě odvolací soud na to, že o jejich požadavku na vydání podílů na předmětných pozemích bylo pozemkovým úřadem rozhodnuto negativně; protože pak žaloby těchto účastnic řízení byly již soudem pravomocně odmítnuty, zůstalo rozhodnutí pozemkového úřadu v právní moci (§ 250k o. s. ř.); nemohly proto být jimi vymáhané podíly na nemovitostech již předmětem tohoto dalšího soudního řízení.
O nákladech řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 224 odst. 2, § 245 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl dne 25. 7., 2012 doručen žalobcům a dovolání z jejich strany (při zastoupení advokátem) bylo dne 21. 9. 2012 podáno u soudu prvního stupně, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř.
Uvedení dovolatelé upřesňovali, že jejich dovolání směřuje proti všem výrokům (označeným I. až V.) rozsudku odvolacího soudu ze dne 21. 5. 2012. Navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatelé mají za to, že je jejích dovolán přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) i písm. c) o. s. ř. a jako dovolací důvod uplatňovali, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Dovolatelé připomínali, že uplatnili nárok na vydání pozemků parc. č. 1452, 1453/1, 1453/2 a 1453/3 v katastrálním území K.; pozemek parc. č. 1452 byl jim rovným dílem (každému jednou ideální povinou) vydán na základě dohody o vydání věci ze dne 2. 10. 2002 povinnou osobou IROP, inženýrskou a realitní organizací Praha (tato dohoda byla schválena Obvodním soudem pro Prahu 5 usnesením ze dne 23. 7. 2002, které nabylo právní moci 13. 8. 2002). Ohledně pozemků parc. č. 1453/1, 1453/2 a 1453/3 v katastrálním území K. bylo rozhodnuto Ministerstvem zemědělství Pozemkovým úřadem Praha, že žalobci a ani Mgr. K. V. a MUDr. K. V. nejsou vlastníky předmětných pozemků s odůvodněním, že při prodeji pozemků kupní smlouvou ze dne 23. 7. 1981 nešlo o prodej pozemků v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek (srov. § 6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 229/1991 Sb.). Proti tomuto rozhodnutí správního orgánu podali žalobci J. H. a V. P. řádně a včas žalobu podle V. části občanského soudního řádu, zatím co účastnice řízení Mgr. K. V. a MUDr. K. V. podaly tuto žalobu opožděně.
Dovolatelé jsou přesvědčeni, že odvolací soud zvolil ve svém rozsudku ze dne 21. 5. 2012 nesprávný výklad pojmů tísně a nápadně nevýhodných podmínek (ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. k/ zákona č. 229/1991 Sb.), který není v souladu s příslušnými skutkovými zjištěními i se základními znaky pojmů tísně a nápadně nevýhodných podmínek, ani s právními závěry Ústavního soudu ČR (dovolatelé v této souvislosti poukazovali na nálezy IV. ÚS 436/97, I. ÚS 168/95 a II. ÚS 2896/09 Ústavního soudu ČR).
Podle názoru dovolatelů spočívají na nesprávném právním posouzení i výroky rozsudku odvolacího soudu ze dne 21. 5. 2012, týkající se otázky přirůstání podílů nároků po odpadnutí překážky a posouzení podmínek pro uplatnění ustanovení § 21 zákona č. 229/1991 Sb. o přirůstání nároků, je-li oprávněných osob více a nárok na vydání věci uplatní jen některá z nich. V daném případě žalobce Václav Picka mohl uplatnit nárok celkem na ideálních 19/40 předmětných pozemků, ale uplatnil jej pouze co do ideálních 16/40 pozemků, a žalobce J. H. nárok uplatnil nárok co do ideálních 13/40 pozemků, a to na základě dohody žalobců J. H. a V. P., že uplatní restituční nárok na vydání předmětných pozemků společně rovným dílem. Dovolatelé jsou přesvědčeni, že i při posouzení této právní otázky postupoval odvolací soud v rozporu s právními závěry Ústavního soudu ČR (dovolatelé poukazovali na závěry z nálezů II. ÚS 2896/09, I. ÚS 754/01 a IV. ÚS 42/01 Ústavního soudu ČR); podle názoru dovolatelů rozhodnuti odvolacího soudu vykazuje extrémní nesoulad s obecnou představou o spravedlivém rozhodnutí soudu , když tu došlo k porušení právních předpisů ve značné míře a intenzitě. Dovolatelé připomínají, že restituční zákon č. 229/1991 Sb. sleduje v prvé řadě ten cíl, aby byl původní majetek oprávněným osobám vydán.
Dovolatelé považují za odvolacím soudem zvolené řešení za řešení, které je v rozporu s hmotným právem zejména ohledně těchto otázek: 1.) zda se ustanovení § 11 odst. 6 zákona č. 229/1991 Sb. uplatní i ve vztahu k ustanovení § 21 zákona č. 229/1991 Sb. a 2.) zda se ustanovení § 21 zákona č. 229/1991 Sb. uplatní i v případě, že nárok na vydání nemovitostí byl účastnicemi řízení K. V. a K. V. sice byl uplatněn, ale tyto účastnice řízení v řízení řádně nepokračovaly a nepodaly včas žalobu o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem podle V. části občanského soudního řádu. Dovolatelé mají za to, že na správném posouzení těchto otázek je zcela závislé rozhodnutí soudu ve věci samé v tomto řízení.
Ve vyjádření účastnice řízení Mgr. K. V. k dovolání dovolatelů bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, když rozsudek odvolacího soudu je tu třeba považovat za správný a dovolání dovolatelů je zjevně bezdůvodné, pokud směřuje proti výroku, označenému I. rozsudku odvolacího soudu a za nepřípustné, pokud směřuje proti výroku označenému II. rozsudku odvolacího soudu. Posouzení otázky tísně při uzavírání kupní smlouvy ze dne 27. 7. 1981 bylo správně posouzeno shodně soudy obou stupňů v daném případě a nápadně nevýhodné podmínky u této smlouvy byly správně posouzeny konkrétně podle okolností tohoto případu, zejména v tom smyslu, zda tu došlo ke konkrétní nevýhodně oprávněné osoby ve srovnání s jinými občany. Správně také soudy obou stupňů dovozovaly, že na účastnice řízení Mgr. K. V. a MUDr. K. V. nelze nahlížet jako na oprávněné osoby, které svůj nárok na vydání příslušných podílů na předmětných pozemcích vůbec neuplatnily, když totiž tato hmotněprávní podmínka pro uplatnění § 21 zákona č., 229/1991 Sb. tu splněna nebyla, neboť v tomto případě nároky uvedenými osobami uplatněny byly a bylo o nich pravomocně rozhodnuto pozemkovým úřadem. V daném případě také nebyla v soudním řízení shledána žádná překážka bránící vydání věci (ve smyslu ustanovení §11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.), jež by byla výslovně uvedena v § 11 zákona o půdě.
Ve vyjádření účastníka řízení Hlavního města Prahy k dovolání žalobců bylo uvedeno rovněž, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. V tomto soudním řízení dospěl odvolací soud k závěru, že smlouvy o prodeji pozemků státu nebyly tu uzavřeny za nápadně nevýhodných podmínek (§ 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., když kupní cena ve výši 15,- Kč za 1 m2, sjednaná ve smlouvě, byl cenou maximálně možnou podle tehdy platné vyhlášky č. 43/1969 Sb. a nebyly tu ani okolnosti, že kterých bylo možno usuzovat na nenápadně nevýhodné podmínky při uzavírání smlouvy. Za správný je třeba považovat i právní závěr odvolacího soudu, že ustanovení § 21 zákona č. 229/1991 Sb. tu nelze použít, když ohledně ideálních 17/10 předmětných pozemků uplatnily restituční nárok jiné oprávněné osoby než žalobci a o jejich nárocích bylo pozemkovým úřadem pravomocně rozhodnuto, byť jejich žaloby byly následně soudem pro opožděnost odmítnuty.
Přípustnost dovolání dovolatelů proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 21. 5. 2012 bylo tu třeba posoudit vzhledem k novelizovanému ustanovení § 243f odst. 1 občanského soudního řádu (stanovícímu, že pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu) podle dříve platných ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a písm. c) občanského soudního řádu. (Pro úplnost z hlediska přesného označení účastníků řízení přičiňuje se poznámka, že v případě původního účastníka sporu Pozemkového fondu ČR vystupuje nyní v důsledku přijetí zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů /§ 22 odst. 1/ od 1. 1. 2013 Česká republika - Státní pozemkový úřad).
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bylo dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu bylo dovolání přípustné i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (tj. ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, nebo právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena anebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně).
Ve svém dovolání, pokud směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, dovolatelé uplatňovali jako dovolací důvod, že rozhodnutí dovolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
Rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jestliže soud posoudí projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si aplikovaný právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na str. 13 /45/ této sbírky).
Ve svém dovolání, pokud směřovalo proti výroku rozsudku dovolacího soudu, jímž byl výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrzen, dovolatelé dovozovali, že rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 21. 5. 2012 bylo rozhodnutím, které mělo po právní stránce zásadní význam zejména pro řešení výkladu ustanovení §ů 6 odst. 1 písm. k), § 11 odst. 6 a § 21 zákona č. 229/1991 Sb., podle nichž odvolací soud zejména posoudil tuto projednávanou právní věc.
Podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) budou oprávněným osobám podle tohoto zákona vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.
Tísni se rozumí objektivní hospodářský nebo sociální a někdy i psychický stav (např. rozrušení, obavy o blízkou osobu apod., nikoli však psychické donucení), jenž takovým způsobem a takovou závažností doléhá na osobu uzavírající smlouvu, že ji omezuje ve svobodě vůle natolik, že učiní právní úkon, jenž by jinak neučinila (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nápadně nevýhodné podmínky musí objektivně existovat v době právního úkonu a nemohou spočívat v subjektivním cítění dotčené osoby. Zda jde o nápadně nevýhodné podmínky je nutno posuzovat vždy konkrétně podle okolností případu. U úplatných smluv půjde především o posouzení toho, zda nebyla porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění. Jinou v tomto smyslu relevantní skutečností by mohly být pro kupní smlouvou dotčenou osobu značně nevýhodné smluvní podmínky či vedlejší ujednání, související s předmětem plnění, které by ve svých důsledcích významně a zjevně tuto osobu znevýhodňovaly v porovnání s předsmluvním stavem (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 36/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V ustanovení § 11 odst. 6 zákona č. 229/1991 je-li oprávněných osob podle tohoto zákona více a nárok na vydání uplatní jen některá z nich, vydá se jim věc celá. V daném případě šlo nepochybně o nároky ze strany účastníků řízení (jako oprávněných osob) uplatněné, takže ve smyslu ustanovení § 21 zákona č. 229/1991 Sb. důvodně odvolací soud dospěl k závěru, že podíly k nimž byly uplatněny restituční nároky, o nichž bylo negativně pozemkovým úřadem pravomocně rozhodnuto, nelze vydat žalobcům, protože by to neodpovídalo obsahu a znění ustanovení § 21 zákona č. 229/1991 Sb.
Pokud šlo o výtky odvolatelů, týkající se údajného neúplné zjištění skutkového stavu věci, jakož i vycházení soudu ze skutkového zjištění nemajícího oporu v provedeném dokazování a posléze o výtky vadného hodnocení důkazů soudem, dovolací soud pokládá za potřebné poukázat na závěry obsažené v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem; v závěrech tohoto uveřejněného rozhodnutí bylo vyloženo: Vadná nebo nesprávná skutková zjištěná v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý ze jmenovitě uvedených dovolacích důvodů, stanovených v občanském soudním řádu. Dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly při hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu), které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, tehdy, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, nebo jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího naopak z obsahu spisu vyplývá.
Vzhledem k uvedeným ustanovením zákona č. 229/1991 Sb. i vzhledem k citovaným právním závěrům u zveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), z nichž dovolací soud vychází i v tomto případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by přípustné dovolání dovolatele (pokud směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé), bylo také dovoláním důvodným. Rozhodnutí odvolacího soudu, měnící výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé, nespočívá v daném případě na posouzení podle nesprávného právního předpisu nebo na nesprávném výkladu odvolacím soudem aplikovaných ustanovení právních předpisů. Nešlo tu také v rozhodování odvolacího soudu o odcházení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (/jak to nyní zdůrazňuje pro další období novelizované ustanovení § 237 občanského soudního řádu), ale ani o nepřihlížení k právním závěrům z nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, jak měli za to dovolatelé poukazující na některé tyto nálezy; dovolací soud však nesdílí názor dovolatelů, že by závěry z těchto nálezů podporovaly ty závěry, které z nich dovolatelé dovozovaly k doložení důvodnosti jejich dovolání.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit svým rozsudkem k zamítnutí přípustného, dovolání dovolatele (směřujícího proti výroku rozsudku odvolacího soudu měnícímu výrok rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé) podle ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu (které tu bylo použitelné ve smyslu novelizovaného ustanovení § 243f odst. 1 občanského soudního řádu), a to jako dovolání nedůvodného.
Pokud šlo o tu část dovolání dovolatelů, které směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, potvrzujícímu zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, neshledal dovolací soud u této části dovolání dovolatelů přípustnost dovolání podle ustanovení § 23ý odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu (kterého tu bylo třeba použít ve smyslu novelizovaného ustanovení § 243f odst. 1 občanského soudního řádu), neboť tu dovolací soud neshledal, že by odvolací soud řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, nebo spornou právní otázku, která by dosud vůbec nebyla řešena v rozhodování dovolacího soudu nebo právní otázku, která by konkrétně byla v některých případech řešena rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem.
Nezbylo proto dovolacímu soud než přikročit i k odmítnutí dovolání dovolatele proti výroku rozsudku odvolacího soudu, potvrzujícímu výrok rozsudku soudu prvního stupně, a to podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a pokud šlo o náklady vynaložené účastníky řízení Hlavním Městem Prahou a Mgr. K. V. na vyjádření k dovolání dovolatelů J. H. a V. P., použil dovolací soud ustanovení § 150 občanského soudního řádu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení a náhradu těchto vynaložených nákladů na tato vyjádření nepřiznal; dovolací soud tu přihlížel k právní povaze této řešené právní věci i k tomu, že tato umíněná vyjádření rekapitulovala v podstatě to, co již bylo vyjadřujícími se účastníky řízení uplatněno již v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 12. března 2013
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu