28 Cdo 1263/2006
Datum rozhodnutí: 10.01.2007
Dotčené předpisy:





28 Cdo 1263/2006-87


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka, v právní věci žalobce ČSAD Brno holding, a.s. zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1/ Statutárnímu m. B., 2/ V. K., zastoupené advokátem, a 3/ Pozemkovému fondu České republiky se sídlem v Praze 3, Husinecká 11a, o určení vlastnictví v řízení podle § 244 a násl.o.s.ř., vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 17 C 84/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16.12.2005, čj. 18 Co 233/2005-75, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žalobce je povinen zaplatit druhé žalované na nákladech dovolacího řízení 1.116 Kč k rukám jejího právního zástupce JUDr. J. J., do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobce napadl žalobou, podanou podle části páté o.s.ř., správnost rozhodnutí pozemkového úřadu, jenž v řízení podle § 9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen zákon o půdě ) rozhodl, že V. K. je jako oprávněná osoba podle § 4 uvedeného zákona vlastnicí části pozemku č.kat. 755 - role, nyní označeného jako pozemky č. 614/9 - ostatní plocha, č. 614/10- ostatní plocha a č. 660/3 ostatní plocha, vše v katastrálním území H. H. Žalobce navrhl, aby soud rozhodl opačně, tj. že druhá žalovaná není vlastnicí uvedených pozemků.


Městský soud v Brně provedl potřebná skutková zjištění a ve svých právních závěrech se vypořádal se všemi argumenty, jež žalobce použil na podporu svých tvrzení o nesprávném právním závěru Pozemkového úřadu města Brně ze dne 9.4.2001, sp.zn. 2872/92-RBD. Uzavřel, že věc spadala do pravomoci pozemkového úřadu, i když ke dni účinnosti zákona o půdě neměl pozemek již zemědělský charakter. Použil ustanovení § 30 zákona o půdě, podle něhož se pro postup podle části druhé zákona o půdě považuje za zemědělský majetek i takový majetek, který byl v době odnětí vlastnického práva k těmto, tj. zemědělským účelům, používán, což v dané věci bylo prokázáno. Dále uzavřel, že pozemek přešel na stát v roce 1980, kdy Obvodní národní výbor Brno IV s ním nakládal bez vědomí tehdejší vlastnice a bez jakéhokoli projevu vůle z její strany, ať výslovného nebo konkludentního, že se pozemku vzdává. Na stát tak přešel pozemek bez právního důvodu na základě hospodářské smlouvy, kterou byla převedena správa národního majetku na právního předchůdce žalobce. Soud se přitom opíral se též o judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně jeho rozsudek ze dne 12.12.2004, sp.zn. 22 Cdo 874/2001, jakož i o všeobecně známou skutečnost, že v době po únoru 1948 byli vlastníci zemědělské půdy zbaveni možnosti rozhodovat o svém vlastnictví a nemohli se tak o ni starat. Pokud se žalobce dovolával toho, že pozemek získal na základě procesu privatizace, nepovažoval to soud za relevantní, protože nakládání s majetkem,


k němuž bylo uplatněno právo na vydání podle restitučních předpisů, se nemohlo platně uskutečnit. V daném případě uplatnila žalobkyně, resp. její právní předchůdkyně právo na vydání pozemku 25.11.1992, tedy v zákonné lhůtě, a nastala tak skutečnost, která bránila privatizaci tohoto pozemku. Pozemek také nebyl zastavěn ve smyslu § 11 odst. 1 zákona o půdě, protože stavební práce, na něž bylo vydáno stavební povolení, skončily u provedení skrývky, a k faktické realizaci stavebních prací nedošlo.


Krajský soud v Brně, který rozhodoval o odvolání žalobce, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Konstatoval, že soud prvního stupně zjistil náležitě skutkový stav, svá zjištění správně zhodnotil a vyvodil z nich správné skutkové hodnocení věci. Ztotožnil se s právním závěrem soudu prvního stupně, že nakládání s předmětným majetkem v rámci privatizace bránilo ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, podle něhož může být použito podle tohoto zákona majetku, na jehož vydání může být uplatněn nárok podle zvláštních předpisů, jen pokud návrh na vydání byl zamítnut, případně nebyl vůbec uplatněn, což se netýká daného případu. Soud prvního stupně také správně aplikoval na danou věci ustanovení § 30 zákona o půdě,když bezpečně zjistil že v době přechodu na stát byl předmětný pozemek, označený v evidenci pozemků jako role, zemědělsky využíván. Správným shledal také právní závěr, že právní předchůdkyně žalované nepozbyla svého vlastnictví k pozemku v důsledku jeho opuštění v právním smyslu, protože nebylo prokázáno, že by jakkoli projevila vůli pozbýt svého vlastnického práva k němu. Mimo rozsudek Nejvyššího soudu, který k této problematice citoval soud prvního stupně, argumentoval odvolací soud i nálezem Ústavního soudu z 26.4.2005. sp.zn. I.ÚS 696/02, podle něhož právo opustit věc (ius dereliquendi) je součástí obsahu vlastnického práva a jeho podstatou je projev vůle vlastníka (byť konkludentní) nadále nebýt vlastníkem věci; samotné opuštění věci takový právní následek nemůže vyvolat, není-li výrazem vůle zaměřené na zánik vlastnického práva . Odvolací soud proto dospěl k závěru, že jsou všechny předpoklady k určení vlastnictví druhé žalované k předmětnému pozemku a správní orgán rozhodl o jejím nároku správně.





Žalobce podal proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu dovolání, v němž uplatňuje jeho přípustnost podle § 237 odst. 1 písm.c) o.s.ř. Rozsudek odvolacího soudu považuje za zásadně významný při posouzení následků privatizace, tj. převodu majetku z Fondu národního majetku na základě rozhodnutí Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci o schválení privatizačního projektu z 10.3.1994. Opakuje, že o tom, že druhá žalovaná je vlastnicí předmětných pozemků, jednal nepříslušný orgán, protože nešlo o zemědělský majetek ve smyslu § 1 zákona o půdě. Skrývka ornice na pozemku byla provedena před rokem 1989 a pozemky byly již vyňaty ze zemědělského půdního fondu pro účely výstavby dopravního závodu a jsou vedeny jako ostatní plocha. Dovolatel nesouhlasí ani s právním závěrem, že původní vlastnice nepozbyla své vlastnictví opuštěním věci, když neučinila žádný právní úkon, který by vedl ke změně zápisu v operátu geodézie. Dovolatel navrhl, aby napadené rozhodnutí dovolací soud zrušil a rozhodl též o odložení jeho vykonatelnosti.


K dovolání se vyjádřila druhá žalovaná. Soudy podle ní náležitě posoudily skutkový stav a dospěly ke správným právním závěrům. Navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.


Dále se k dovolání vyjádřil prvý žalované. Ztotožnil se s rozhodnutím soudu, že


s nemovitostmi nemělo být nakládáno v rámci privatizace, a že nárok druhé žalované byl prokázán. Navrhl rovněž zamítnutí dovolání.


Dovolání splňuje formální náležitosti stanovené zákonem. Dovolací soud proto zvažoval, zda je přípustné, za situace, kdy odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který ve věci rozhodoval poprvé. Za této procesní situace by dovolání bylo přípustné jen v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm.c) o.s.ř.). Přitom je dovolací soud vázán důvody, uplatněnými dovolatelem (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Dovolací soud konstatoval, že dovolatel uplatňuje stejné argumenty, jako v řízení před soudy prvního a druhého stupně, jimiž se tyto soudy podrobně zabývaly. Skutkovými zjištěními soudu se dovolací soud nemůže zabývat při zvažování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm.c) o.s.ř., ostatně dovolatel je ni neuplatňoval. Pokud jde o právní závěry odvolacího soudu (shodné se závěry soudu prvního stupně), dovolací soud neshledává, že by po právní stránce měly zásadní význam, protože ve všech bodech uplatněných v dovolání se tyto závěry shodují s judikaturou soudů (mimo rozhodnutí citovaných oběma soudy např. též s rozsudkem Nejvyššího soudu z 25.7.2002, sp.zn. 25 Cdo 2230/2000, týkajícím se absolutní neplatnosti převodů podle § 5 odst.3 zákona o půdě, nebo ze dne 26.9.1997, sp.zn. 2 Cdon 526/97, o přechodu povinnosti povinných osob vůči oprávněným osobám v případě zániku původně povinné osoby v privatizačním procesu. Aplikace ustanovení § 30 a § 6 odst. 1 písm.p) zákona o půdě pak odpovídá skutkovým zjištěním soudu, která jsou tak v souladu s hmotným právem.


Dovolací soud tedy neshledal, že by rozsudek odvolacího soudu měl po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 a 3 o.s.ř. a dovolání proto jako nepřípustné odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm.c) o.s.ř.


S ohledem na rozhodnutí o dovolání bylo již nadbytečné rozhodovat o odložení vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu.


Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení má druhá žalobkyně podle § 243b odst. 5 a § 146 odst. 3 o.s.ř. Náklady spočívají v paušální odměně právního zastoupení v řízení před dovolacím soudem, jež činí v základu 3.500 Kč podle § 11 vyhlášky č. 484 /2000, kterou se stanoví paušální sazby odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení , ve znění platném v době uskutečnění právního úkonu, jímž bylo vyjádření k dovolání. Základní sazba byla snížena o polovinu s ohledem na to, že v řízení byl učiněn jen jeden právní úkon (§ 18 odst. 1 vyhlášky) a o další polovinu s hledem na to, že dovolání bylo odmítnuto (§ 14 odst. 1, § 15 odst. 1 vyhlášky). Připočtena byla daň z přidané hodnoty 19 % a paušální částka hotových výdajů 75 Kč.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 10. ledna 2007


JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.


předseda senátu