28 Cdo 1262/2005
Datum rozhodnutí: 06.10.2005
Dotčené předpisy: předpisu č. 87/1991Sb.




28 Cdo 1262/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců A) M. L., B) B. C. L. B., a C) S. C. L. B., všech zastoupených advokátem, proti žalované České republice Ministerstvu vnitra České republiky, se sídlem v Praze, Nad Štolou 3, o uzavření dohody o vydání nemovitostí, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 37 C 246/95, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11.1.2005, č.j. 20 Co 467/2004-165, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou u Městského soudu v Brně dne 31.10.1995, domáhali se právní předchůdci žalobců uložení povinnosti žalované uzavřít dohodu o vydání nemovitostí, blíže popsaných v petitu žaloby.

Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10.4.2002, č.j. 37 C 246/95-120, žalobu zamítl. K odvolání žalobců Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 13.5.2003, č.j. 20 Co 528/2002-134, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 31.3.2004, č.j. 37 C 246/95-148, žalobu opět zamítl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že právní předchůdci žalobců přijali odškodnění poskytnuté Československou republikou prostřednictvím vlády Kanady na základě dohody uzavřené mezi vládou Československé socialistické republiky a vládou Kanady o vypořádání finančních otázek uzavřené dne 18.4.1973. Vzal za prokázané, že výše uvedená dohoda se vztahovala na předmětné nemovitosti, a to s ohledem na dobu, kdy nemovitosti přešly na stát a kdy M. L.-B. získal kanadské občanství. Dále z potvrzení Ministerstva financí ze dne 29.11.2000 zjistil, že právní předchůdci žalobců byli za předmětné nemovitosti odškodněni, a to minimálně ve výši 20.143,- kanadských dolarů. Dovodil, že pokud právní předchůdci žalobců byli odškodněni na základě výše uvedené dohody, nemohla jim vzniknout majetková křivda podle zákona č. 87/1991 Sb. Zaujal názor, že výše citovaná dohoda je mezinárodní smlouvou, kterou mohla sjednat vláda nebo její členové, přičemž její platné sjednání nebylo podmíněno souhlasem Federálního shromáždění, nepodléhala ratifikaci prezidenta republiky a k platnosti nevyžadovala publikaci. V této souvislosti odkazoval na rozhodnutí Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 120/2001, dále Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1403/2000, 28 Cdo 703/2001 a Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 Cdo 274/93. Na základě výše uvedeného soud prvního stupně považoval za nadbytečné zkoumat splnění dalších zákonem stanovených podmínek pro restituci majetku podle zákona č. 87/1991 Sb.

K odvolání žalobců Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze 11.1.2005, č.j. 20 Co 467/2004-165, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením s tím, že v dané věci je nutno aplikovat mezistátní dohodu uzavřenou dne 18.4.1973 mezi vládou Československé socialistické republiky a vládou K. Dospěl k závěru, že právní nástupci původních žalobců nejsou osobami oprávněnými ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb. Zaujal názor, že tzv. mezistátní náhradové dohody jsou součástí právního řádu České republiky, neboť v důsledku společensko - politických změn po 17.11.1989 právní řád České republiky vyjádřil zásadu kontinuity právního řádu, tzn. nebyla vyjádřena politická vůle učinit nulitními všechny normativní akty z dřívější doby. Konstatoval, že v zákoně č. 87/1991 Sb. je vyjádřen úmysl k nápravě pouze některých majetkových křivd. Dále vyslovil, že předmětem náhradové dohody byla částka globální náhrady, přičemž její rozdělení spadalo vždy do výlučné kompetence cizí vlády a nezavazovalo k odpovědnosti československý stát. Shodně se soudem prvního stupně tedy uzavřel, že přijetím náhrady na základě mezistátní dohody je vyloučeno, aby se příjemce (respektive jeho právní nástupci), úspěšně domáhali ze stejného titulu další reparace.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci včas dovolání, jehož přípustnost dovozovali z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítali, že jde o otázku zásadního právního významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Podle dovolatelů právní otázka platnosti (a účinnosti) dohody mezi vládou Československé socialistické republiky a vládou Kanady o vypořádání finančních otázek ze dne 18.4.1973 je soudy rozhodována rozdílně. Uplatnili dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dále v dovolání poukazovali na nedostatky skutkových zjištění soudů obou stupňů. Tvrdili, že výše uvedená dohoda není v České republice právně závazná, přičemž nebyla na našem území dosud ratifikována ani vyhlášena ve Sbírce zákonů. Poukazovali na skutečnost, že dosud nebyl vyhlášen zákon, na jehož základě by se citovaná dohoda stala součástí našeho právního řádu. Dále namítali, že vláda ČR není Českou republikou, nýbrž jde pouze o výkonný orgán, který může jednat jen v mezích zákona. Namítali, že mezivládní dohoda nemohla mít povahu soukromoprávního úkonu (jeho subjekty nebyly fyzické osoby kanadské státní příslušnosti na straně jedné a československý stát na straně druhé), nebyla však ani jinou právní skutečností, jelikož objektivní právo s ní nespojovalo vznik, změnu nebo zánik právních (vlastnických vztahů), ani obsah této dohody nenasvědčuje tomu, že by měla mít relevantní dopady v oblasti stávajících vlastnických vztahů. V této souvislosti odkazovali na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 12.10.2000, sp. zn. 23 Cdo 628/2000 s tím, že předmětná dohoda nemohla být právním titulem, na jehož základě by stát nabyl do vlastnictví sporné nemovitosti a tato dohoda se nestala pramenem československého práva, tj. neměla povahu normativního aktu obsahujícího obecně závazné právní normy. Dále tvrdili, že postup vlády ČSSR, stejně jako stanovisko Ministerstva financí ČR, nejsou v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Navrhli proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání.

S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Z gramatického výkladu posledně citovaného ustanovení, jež obsahuje demonstrativní výčet možností, za nichž lze považovat otázku řešenou odvolacím soudem za otázku zásadního významu tak předně plyne, že pod uvedený pojem diformity rozhodování soudů vyšších stupňů lze zahrnout i situaci, kdy rozhodnutí vyšších obecných soudů spočívá na závěr respektujících závěrů judikatury Ústavního soudu České republiky. V obdobné věci, v níž skutkový stav (přijetí náhrady za konkrétním účelem) odpovídal zjištěnému stavu v nyní posuzované věci, odmítl Ústavní soud stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 28 Cdo 1458/2000, jako zjevně neopodstatněnou. Stalo se tak usnesením ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 575/2000. Je-li tedy rozhodnutí odvolacího soudu se závěry Ústavního soudu (byť tento netvoří součást systému obecného soudnictví) konformní, nemůže být splněna hypotéza ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.

O takový případ jde v posuzované věci.

Dovolací soud respektuje závěry Ústavního soudu České republiky, který formuloval v řadě svých usnesení velmi přesné závěry plynoucí z hodnocení právní povahy Dohody mezi vládami ČSSR a Kanady o vypořádání finančních otázek ze dne 18.4.1973. Tak v usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 15. března 2005, sp. zn. II. ÚS 20/05 byl zaujat závěr, podle něhož pokud byl nahrazen majetek stěžovateli nebo jeho právnímu předchůdci podle mezivládní dohody mezi ČSSR a Kanadou, došlo tím k naplnění účelu sledovaného restitučním právním předpisem. Tento závěr vyplývá i z konstantní judikatury Ústavního soudu (tak např. nález Ústavního soudu ze dne 16.7.2002 ve věci sp. zn. I. ÚS 306/01 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, nález č. 90, str. 65 a násl. usnesení Ústavního soudu ze dne 26.4.2001 ve věci sp. zn. III. ÚS 102/01 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 22, usnesení č. 17, str. 365 a násl., či usnesení Ústavního soudu ze dne 2.3.2004 ve věci sp. zn. I. ÚS 719/02, jíž byl stěžovatel účastníkem). Objektivně vzato spadá restituovaný majetek pod rozsah věcné působnosti zákona č. 87/1991 Sb. Žádný restituční nárok však z tohoto předpisu stěžovateli (jeho právnímu předchůdci) nemohl vzniknout, neboť účelu tohoto závazku bylo dosaženo za použití mezivládní náhradové dohody, tedy realizací závazku, jenž pro Českou republiku (resp. ČSSR) vyplývá z mezinárodního práva (viz k tomu např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23.7.2002 ve věci sp. zn. II. ÚS 305/01 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 27, usnesení č. 23, str. 283 a násl.).

Dovolací soud z důvodů úplnosti připomíná, že za správný nelze považovat závěr, podle něhož aplikace zmíněné Dohody měla za následek přechod vlastnického práva k předmětné nemovitosti na československý stát, neřešila totiž otázky přechodu vlastnického práva. Avšak důsledkem Dohody byla ztráta možnosti vznášet své nároky přímo u českých orgánů (podle vnitrostátního práva) tak nepřímo, prostřednictvím své vlády. V tomto směru dovolací soud respektuje uvedené závěry vyjádřené v usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, ve věci sp. zn. II. ÚS 575/2000. Zde Ústavní soud vyslovil závěry, podle nichž:

- Dohoda neměla přímý vliv na majetkové poměry, resp. subjektivní práva jednotlivců,

- Dohoda není a nebyla součástí českého (československého) právního řádu,

- přímá vnitrostátní použitelnost Dohody nebyla ani smluvními stranami zamýšlena, neboť

- šlo o dohodu čerpající své opodstatnění z výkonu diplomatické ochrany K. vůči československému státu, na niž nemá občan smluvní strany nárok.

K tomu však v tomtéž usnesení připomněl, že:

- Dohoda je závazná podle mezinárodního práva a orgány státu jsou povinny se jí řídit, protože musí dodržovat principy právního státu,

- jedná se o dohodu mezivládní, jež přímo zavazuje pouze vlády obou státu, avšak některá její ustanovení se týkají i orgánů moci soudní,

- pokud soudní orgány postupují podle této dohody, nemůže být jejich postup považován druhou smluvní stranou za porušení mezinárodního práva. Proto

- pokud obecné soudy zamítly restituční nárok stěžovatele, neboť shledaly, že nárok již byl řádně odškodněn podle mezivládní dohody, postupovaly ústavně konformně.

S přihlédnutím k tomu, co bylo shora uvedeno, pak ovšem posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury. Nelze proto přisvědčit žalobci, že by přípustnost dovolání byla založena v této věci posouzením otázky zásadního právního významu.

Na závěr nutno uvést, že pokud jde o dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) - srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.

Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za použití § 224 odst.1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatel neměl se svým dovoláním úspěch a žalované zřejmě v souvislosti s podaným vyjádřením k dovolání žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.



V Brně dne 6. října 2005

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.

předseda senátu