28 Cdo 1261/2003
Datum rozhodnutí: 08.07.2003
Dotčené předpisy: § 218 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 1261/2003

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc. v právní věci žalobce O. D., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) Městské části P., zastoupené advokátem a 2) Obci H. m. P., zastoupené advokátem, o vydání věci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 8 C 400/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20.11.2002, č.j. 19 Co 372/2002-154, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou dne 31.10.1995, doplněnou dne 23.10.1996 a 19.5.19999 u Obvodního soudu pro Prahu 3, domáhal se žalobce vydání nemovitostí blíže popsaných v petitu.

Okresní soud pro Prahu 3 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19.5.1999, č.j. 8 C 400/95-77, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 12.6.2000, č.j. 8 C 400/95-94, žalobu zamítl.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 30.10.2000, č.j. 18 Co 463/2000, 18 Co 464/2000, 18 Co 465/2000-101, rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného usnesení téhož soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Učinil tak z důvodů procesního pochybení soudu prvního stupně.

Soud prvního stupně poté usnesením ze dne 12.6.2001, č.j. 8 C 400/95-112, připustil přistoupení do řízení dalšího účastníka na straně žalované, a to 1. Městské části P., 2. Obce H. m. P. a proti dosud označeným žalovaným 1), 2) a 4) řízení zastavil a dále rozsudkem ze dne 6.3.2002, č.j. 8 C 400/95-131, žalobu opět zamítl. Vyšel ze zjištění, že žalobce udělil plnou moc svojí matce H. D. k vyřízení majetkových záležitostí v P. Z dopisu psaného strojem adresovaného Bytovému podniku v P. ze dne 22.1.1991 vzal za prokázáno, že v něm H. D. žádá o vydání domu č.p.2155/5, který byl znárodněn J. a E. D. Z kopie dopisu žalobce bez dokladu o doručení ze dne 22.1.1991 soud prvního stupně dále zjistil, že tímto žalobce žádá o přidělení bytu č.p. 2155/5. Vyslovil závěr, že výzva k vydání věci nebyla podána řádně a včas. Zaujal též názor, že místopřísežné prohlášení ze dne 27.2.1996 H. D. nelze považovat za dostatečný důkaz tvrzených skutečností a nelze akceptovat ani názor žalobce, že pokud byla výzva podána u nekompetentního orgánu, tento byl povinen tuto výzvu postoupit orgánu kompetentnímu. Dospěl k závěru, že restituční nárok žalobce vzhledem ke způsobu odebrání majetku státem je nutno posuzovat podle zákona č. 403/1990 Sb. Uzavřel, že žaloba podaná dne 31.10.1995 byla podána opožděně, přičemž žalobce mohl uplatnit svůj nárok u soudu nejpozději dnem 31.5.1994.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 20.11.2002, č.j. 19 Co 372/2002-154, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž vyplývá, že žalobce řádně nepodal výzvu na vydání věci podle § 5 odst. 1 a § 19 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že žalobce měl možnost uplatnit svůj nárok u soudu nejpozději dnem 31.5.1994. Ztotožnil se s právním posouzením soudu prvního stupně s tím, že případné právo žalobce zaniklo a žalobou uplatněný nárok je tedy promlčen. Věc posoudil podle § 19 odst. 1, 2 zákona č. 403/1990 Sb. s odůvodněním, že do 31.5.1991 musela být uzavřena dohoda s oprávněnou osobou a právo uplatnit nárok u soudu poprvé vzniká dnem 1.6.1991. Podle odvolacího soudu toto právo jako každé majetkové se promlčuje v obecné tříleté promlčecí době podle § 101 o.z. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že poslední den promlčecí doby byl 31.5.1994, přičemž žaloba byla podána až 31.10.1995. Dále vyslovil, že nárok žalobce nelze posuzovat podle tzv. obecných předpisů ve smyslu § 126 o.z.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 21.3.2003 dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s § 237 odst. 3 o.s.ř. Tvrdil, že řízení je postiženo vadami, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 o.s.ř. Namítal, že uplatnil nárok jako dědic předmětného majetku a vlastnictví nabyl smrtí zůstavitelů podle § 460 o.z. Podle dovolatele soudy obou stupňů nepřihlédly k prokázaným skutečnostem, které svědčí ve prospěch žalobce, čímž došlo k porušení ustanovení § 132 os.ř. a rozsudky soudů obou stupňů postrádají náležitosti v odůvodnění podle § 157 odst. 2 o.s.ř. Dále tvrdil, že soudy obou stupňů se nezabývaly zjištěním, kdo je osobou povinnou ve smyslu § 4 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. Vytýkal soudům obou stupňů nesprávný závěr, že žalobce nevyzval povinnou osobu k vydání předmětného majetku a že žaloba v tomto řízení byla podána opožděně. Dále poukazoval na skutečnost, že soudy nepřihlédly k ustanovení § 22 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb. a § 442 odst. 2 o.z. Zásadní právní význam dovolatel spatřoval v dodržování základních podmínek spravedlivého řízení před soudem, stejně jako v dodržování ústavních předpisů nejvyšší právní síly ve státě. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Dovolání není přípustné.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto usnesení jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř. ).

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

O takový případ v posuzované věci nejde.

S povahou přípustnosti dovolání podle citovaného ustanovení souvisí předpoklady uvedené v § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Předmětem dovolacího přezkumu takto nemohou být otázky skutkového zjištění, nýbrž pouze otázky právního posouzení.

Jak je patrno z obsahu odůvodnění odvolacího soudu, posouzení důvodnosti žaloby spočívalo na zjištění, zda v projednávané věci byly splněny podmínky k vydání předmětných nemovitostí. Odvolací soud správně aplikoval ustanovení § 5, § 19 odst. 1, 2 zákona č. 403/1990 Sb. Je nutno přisvědčit odvolacímu soudu pokud uzavřel, že žalobce nepodal řádně a včas výzvu k vydání předmětných nemovitostí. Dovolací soud pouze připomíná, že i za předpokladu včas a řádně podané výzvy, pokud žaloba byla podána až 31.10.1995, je třeba ji posuzovat jako opožděně podanou s účinky prekluze. S ohledem na povahu řízení správně též odvolací soud dovodil, že restituční nárok žalobce nelze posuzovat ani podle § 126 o.z., neboť se nejedná o uplatnění práva na ochranu vlastníka a nelze aplikovat ani ustanovení § 460 o.z.

Posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům dnes již konstantní soudní judikatury. Nelze proto přisvědčit žalobci, že by přípustnost dovolání byla založena v této věci posouzením otázky zásadního právního významu. Pro úplnost nutno uvést, že odkaz dovolatele na jím uváděné ustanovení § 22 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb. a § 442 odst. 2 o.z., je nepřípadný.

Z uvedeného vyplývá závěr, že přípustnost dovolání nelze dovodit z žádného ustanovení o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za použití ustanovení § 218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 ost. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobce neměl v dovolacím řízení úspěch a žalovaným v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. července 2003

JUDr. Josef Rakovský, v.r.

předseda senátu