28 Cdo 1260/2009
Datum rozhodnutí: 26.04.2011
Dotčené předpisy: čl. 37 odst. 2 předpisu č. 2/1993Sb., čl. 6 odst. 3 písm. c) předpisu č. 209/1992Sb.




28 Cdo 1260/2009
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce I.R , zastoupeného JUDr. Vladimírem Vaňkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 28/559, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 29.986.012,60,-- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 23/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2008, č.j. 39 Co 293/2007-132, takto:
I. Dovolání s e o d m í t á .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobce se v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 2 domáhal zaplacení částky 29.986.012,60 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem. Žalobce uvedl, že došlo k omezení jeho ústavního práva na spravedlivý proces a právní ochranu, protože mu nebylo garantováno právo na přidělení advokáta pro podání ústavní stížnosti, zatímco byl ve výkonu trestu odnětí svobody a neměl přístup k právní pomoci.
Městský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. 10. 2006, č.j. 14 C 23/2005 - 94, kterým byla žaloba zamítnuta. Odvolací soud uvedl, že nesprávný úřední postup nelze spatřovat v nečinnosti České advokátní komory, neboť komora žalobci ustanovila postupně několik zástupců, kteří postupně zastoupení žalobce odmítali. Usnesení Ústavního soudu, kterým Ústavní soud odmítl podání žalobce pro nedostatek právního zastoupení, nelze ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. považovat za nezákonné, neboť nebylo předepsaným postupem zrušeno. Dále odvolací soud uvedl, že odpovědnost za nesprávný úřední postup se nespojuje s činností zákonodárných orgánů, které nevydaly právní předpis garantující právo na spravedlivý proces, ale s činností orgánů soudních a výkonných.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce dovolání, ve kterém namítal porušení článku 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ), podle něhož má každý obviněný z trestného činu, nemá-li prostředky na zaplacení obhájce, právo, aby mu byl poskytnut bezplatně. Podle žalobce spočívá nesprávný přední postup žalované v absenci zákonodárné iniciativy v tom směru, aby bylo žalobci zajištěno právo na právní pomoc v řízení před Ústavním soudem ve smyslu cit. článku Úmluvy.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Vzhledem ke skutečnosti, že napadené rozhodnutí bylo vyhlášeno před dnem účinnosti zákona č. 7/2009 Sb., dovolací soud věc s ohledem na čl. II bod 12 cit. zákona projednal podle občanského soudního řádu ve znění před 1. 7. 2009.
Za situace, kdy odvolací soud potvrdil první rozhodnutí soudu prvního stupně v projednávané věci, může být dovolání shledáno přípustným jen při splnění předpokladů uvedených v § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tedy když má napadené rozhodnutí ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalobce vychází ve svém dovolání z předpokladu, že mu pro účely podání ústavních stížností v souvislosti s trestním řízením, které proti němu bylo vedeno, nebylo v rozporu s čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina ), resp. s čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy žalovanou zajištěno právo na bezplatnou právní pomoc. Uvedený předpoklad se však neshoduje se skutkovým stavem zjištěným ve věci odvolacím soudem. V projednávané věci totiž Česká advokátní komora žalobci na jeho žádost ustanovila advokáta, dokonce několik advokátů za sebou, protože někteří ustanovení advokáti zastoupení ze zákonem stanovených důvodů odmítli. Odmítnutí zastoupení advokáty nelze považovat za nesprávný úřední postup na straně České advokátní komory, potažmo státu, zejména když komora po každém odmítnutí ustanovila žalobci advokáta jiného. České advokátní komoře proto rovněž nelze vytknout nečinnost. Odmítnutí zastupovat žalobce by ostatně nebylo možno vyloučit ani za situace, kdy by (podle představ žalobce) ustanovoval advokáta soud.
K otázce zajištění bezplatné právní pomoci v řízení před Ústavním soudem se navíc vyjádřil i Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 17. 3. 1998, sp. zn. III. ÚS 296/97, v němž uvedl, že povinnost plynoucí státu z ústavně zaručeného práva na právní pomoc (čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) je dostatečně - i z hlediska obligatorního zastoupení pro řízení před Ústavním soudem - zabezpečena zákonem stanoveným způsobem (zák. č. 85/1996 Sb.), byť by tento způsob přinášel pro žadatele o právní pomoc jisté potíže (podání žádosti, osvědčení zákonem stanovených podmínek apod.). Je totiž věcí státu, a nikoli subjektivních představ žadatele o právní pomoc, za jakých podmínek a jakým způsobem je i nemovitým žadatelům - poskytnutí právní pomoci zabezpečeno; posuzováno ústavními aspekty nelze současné úpravě poskytování právní pomoci nic vytknout, zejména je-li na místě se vší rozhodností odmítnout i příkré výhrady navrhovatele vůči České advokátní komoře; ta totiž není "jakousi samosprávnou stavovskou organizací všech advokátů", ale v uvažovaných souvislostech je subjektem k poskytování právní pomoci ex lege povolaným, a to i v případech nemajetných žadatelů o právní pomoc.
Z uvedeného plyne, že žalobci bylo jeho právo na bezplatnou právní pomoc ve smyslu č.l. 37 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy zajištěno dostatečně. Vznesené dovolací námitky, založené na předpokladu nedostatečného zajištění práva na bezplatnou právní pomoc, proto nemohou založit závěr o zásadním právním významu dovoláním napadeného rozhodnutí. Dovolací soud proto podané dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že ve věci úspěšné žalované prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 26. dubna 2011

JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu