28 Cdo 1260/2007
Datum rozhodnutí: 17.07.2007
Dotčené předpisy:





28 Cdo 1260/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předseda JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelů: 1. J. B., a 2. M. B., zastoupených advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně pobočka ve Zlíně z 9. 11. 2006, sp. zn. 60 Co 239/2006, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 17 C 137/99 (žalobkyň J. B. a M. B., zastoupených advokátkou, proti žalované akciové společnosti J. p., zastoupené advokátem, o určení vlastnického práva a o vyklizení), takto:


I. Dovolání dovolatelek se odmítají.


II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.


O d ů v o d n ě n í :


O žalobě žalujících, podané u soudu 9. 7. 1999, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně z 25. 4. 2006, čj. 17 C 137/99-219. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyň J. B. a M. B. o určení, že dům čp. 157 a pozemek parc. č. 199 v katastrálním území K. u O., zapsaných na listu vlastnictví č. 672 u Katastrálního úřadu ve Z., jsou v podílovém spoluvlastnictví uvedených žalobkyň, a to z jedné třetiny žalobkyně J. B. a z jedné třetiny žalobkyně M. B.. Dalším výrokem rozsudku soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyň J. B. a M. B. o vyklizení uvedených nemovitostí. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.


O odvolání žalobkyň J. B. a M. B. proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně z 9. 11. 2006, sp. zn. 60 Co 239/2006. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu ve Zlíně z 25. 4. 2006, čj. 17 C 137/99-219, potvrzen. Žalobkyni J. B. bylo uloženo zaplatit žalované akciové společnosti J. p. 9.254,60 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku na úhradu nákladů odvolacího řízení; také žalobkyni M. B. bylo uloženo zaplatit žalované akciové společnosti ve stejné lhůtě 9.254,40 Kč na úhradu nákladů odvolacího řízení.


Odvolací soud neshledal odvolání žalobkyň důvodným.


V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že žalobkyně v řízení neprokázaly, že by tu došlo k převodu v žalobě uvedených nemovitostí na stát kupní smlouvou (z 10. 11. 1971), uzavřenou původními spoluvlastnicemi pod psychickým a fyzickým nátlakem a že by tu kupní smlouva z tohoto důvodu byla absolutně neplatná a že tedy žalobkyně nemohou být spoluvlastnicemi ideálních dílů nemovitostí, o něž jde v tomto řízení .


Odvolací soud poukazoval na to, že původní vlastník nemovitostí František Čuda odešel v březnu 1948 do ciziny a jeho majetek byl zajištěn podle ustanovení § 287a trestního řádu a připadl státu (srov. usnesení bývalého Lidového soudu v Uherském Hradišti sp. zn. Nt 260/54). Výměrem finančního odboru bývalého Okresního národního výboru v Gottwaldově z 10. 10. 1995, čj. 366/48/55, byly nemovitosti, uváděné žalobkyněmi, svěřeny do operativní správy bývalého Místního národního výboru K., okres Uherské Hradiště. V pozemkové knize pro katastrální území K. bylo zapsáno vlastnické právo ve prospěch čs. státu Místního národního výboru K. na základě usnesení bývalého Lidového soudu v Uherském Hradišti z 9. 11. 1954, sp. zn. Nt 260/54 a podle výměru finančního odboru rady bývalého Okresního národního výboru v G. z 10. 10. 1955, čj. 366/48/55. Kupní smlouvou, uzavřenou 10. 11. 1971 mezi V. B., J. B. a M. B., jako prodávajícími, a čs. státem Městským národním výborem O., jako kupujícím, došlo k převodu podílů na domu čp. 157 a pozemcích parc. č. 129 a parc. č. 1275/9 v katastrálním území Kvítkovice za kupní cenu 102.704,45 Kč. K 1. 9. 1972 byla pak správa uvedených nemovitostí v národním majetku převedena hospodářskou smlouvou, uzavřenou mezi bývalým Městským národním výborem v O. a národním podnikem J. p. B. na tento národní podnik. V rámci tzv. velké privatizace byly nemovitosti, uváděné žalobkyněmi v jejich žalobě, převedeny do majetku žalované akciové společnosti, která je v současné době vedena v katastru nemovitostí jako jejich vlastník.


Ohledně žalobkyň pokládal odvolací soud za doloženo, že žalobkyně J. B., žalobkyně M. B. a jejich sestra V. B. jsou potomky původních vlastníků F. Č. a M. Č. (zemřelých v roce 1993 a v roce 1958) a že V. B. požádala v roce 1990 a v roce 1991 J. p. B. a Městský národní výbor O. o vydání domu čp. 157 v K. s pozemky parc. č. 198 a parc. č. 1275/9.


Ohledně právního posouzení žaloby žalobkyň J. B. a M. B., domáhajících se určení, že jsou podílovými spoluvlastnicemi (každá z jedné ideální třetiny) domu čp. 157 a pozemku parc. č. 199 (nyní takto označeného) v katastrálním území K., měl odvolací soud za to, že soud prvního stupně učinil z provedeného dokazování správná skutková zjištění, z nichž dospěl i k správným právním závěrům, vyjma posouzení námitky, že kupní smlouva z 10. 11. 1971 byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek; soud prvního stupně správně (podle názoru odvolacího soudu) uzavřel, že v části týkající se tvrzení, že žalobkyně jsou spoluvlastnicemi předmětných nemovitostí, se žalobkyně nemohou domáhat ochrany vlastnického práva podle § 126 občanského zákoníku, ani určení podle § 80 písm. c) občanského soudního řádu, neboť se svého nároku měly domáhat podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, který je speciálním právním předpisem ve vztahu k občanského zákoníku i občanskému soudnímu řádu. Odvolací soud tedy sdílel názor soudu prvního stupně, že žalobkyně měly možnost uplatnit právo na vydání nemovitostí v zákonných lhůtách podle zákona č. 87/1991 Sb. a pokud tak neučinily, jejich nárok zanikl. Odvolací soud vyslovoval i názor, že se žalobkyně domáhaly určení, že jsou vlastnicemi každá jedné ideální třetiny uváděných nemovitostí, aniž by však bylo jejich dědictví po jejich otci F. Č. projednáno a soud v tomto sporu nemůže určit výši spoluvlastnického zděděného podílu. Odvolací soud rovněž vyslovoval právní názor, že žalobkyně byly ke dni uzavření kupní smlouvy z 10. 11. 1971 vlastnicemi každá jedné ideální šestiny nemovitostí (o něž jde v tomto řízení) a mohly tuto kupní smlouvu uzavřít , přičemž nešlo o kupní smlouvu uzavřenou v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek.


Odvolací soud proto potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu a o nákladech řízení odvolacího rozhodl s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.


Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 5. 12. 2006 advokátce, která žalobkyně v řízení zastupovala, a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno dne 5. 2. 2007 u Okresního soudu ve Zlíně, tedy ve lhůtě stanovení v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.


Dovolatelky navrhovaly, aby dovolací soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně pobočka ve Zlíně z 9. 11. 2004, sp. zn. 60 Co 239/2003, i rozsudek Okresního soudu ve Zlíně z 25. 4. 2006, čj. 17 C 137/99-219, a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelky měly za to, že je jejich dovolání přípustné a jako dovolací důvody uplatňovaly, že řízení v této právní věci bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.


Dovolatelky vyslovovaly především názor, že na daný případ nelze aplikovat ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, neboť nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, tj. dům čp. 157 a pozemek parc. č. 199 v katastrálním území K. (obec O.) nikdy nepřešly na stát. Podle názoru dovolatelek nemohlo mít usnesení bývalého Lidového soudu v Uherském Hradišti z 9. 11. 1954, sp. zn. Nt 260/54, vydané podle ustanovení § 287a trestního řádu, takové právní důsledky, že by zakládalo nabytí vlastnictví nemovitostí státem a zapsání vlastnictví státu v pozemkové knize. V této souvislosti dovolatelky vyslovovaly názor, že nejdříve muselo dojít k vypořádání zákonného společenství majetkového manželů M. Č. a F. Č. a teprve poté by mohlo dojít k vydání usnesení o zajištění majetku obviněného Františka Čudy; v daném případě však k vypořádání zákonného majetkového společenství M. Č. a F. Č. nedošlo, a proto ani nemohlo být vydáno usnesení Lidového soudu v Uherském Hradišti ze dne 9.11.1954; F. Č. nebyl v té době vlastníkem všech částí předmětných nemovitostí a nemovitosti nemohly tedy na základě usnesení Lidového soudu v Uherském Hradišti z 9.11.1954 přejít na stát; uvedené usnesení z 9.11.1954 postihuje majetek, který byl v zákonném majetkovém společenství manželů M. Č. a F. Č. . Dovolatelky měly za to, že usnesení bývalého Lidového soudu v Uherském Hradišti z 9. 11. 1954 lze tedy považovat za zcela neurčité a proto za nicotné, nemající jakýchkoli právních následků; u tohoto usnesení nebyla ani splněna závažná podmínka jeho vydání, tj. že by bylo prokázáno, že F. Č. uprchl do ciziny (nepostačovalo tu totiž pouhé podezření, že se tak stalo); uváděné usnesení, podle názoru dovolatelek, nemá věcně právní účinky a nebylo možné podle něho vložit do pozemkové knihy vlastnické či jiné věcné právo na jeho základě, takže tu nemohlo dojít k převodu či k přechodu vlastnického práva.


Žalovaná akciová společnost ve svém vyjádření k dovolání dovolatelek navrhovala, aby tomuto dovolání nebylo vyhověno, zejména s ohledem na závěry z judikatury Nejvyššího soudu i na závěry Ústavního soudu ČR k otázce vztahu zákona č. 87/1991 Sb. k obecným předpisům o ochraně a určení vlastnického práva.


Přípustnost dovolání dovolatelek bylo třeba v daném případě posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovoláním, má po právní stránce zásadní význam.


Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu, napadené dovolání, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.


V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 17 C 137/99 Okresního soudu ve Zlíně), ani z obsahu dovolání dovoletelek a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem, proti němuž směřuje dovolání dovolatelek, řešil právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud řešil svým rozhodnutím některou právní otázka v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.


V této právní věci se soudy obou stupňů zabývaly i základní právní otázkou, a to jak posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými v zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, tedy s právním předpisem restituční povahy, jenž je ve vtahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce, především dědice) předpisem speciálním.


Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz § 19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo (22 Cdo) 1222/2001 a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů) i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle § 126 tohoto zákoníku) a ani formou určení práva nebo právního vztahu podle ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu.


Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st.21/05, ve věci žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů, uveřejněném sdělením č. 477/2005 Sb. (v částce 166 Sbírky zákonu): Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva k jehož zániku došlo i před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy . V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě i uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních je speciální úpravou ve vztahu k předpisům obecným. Bylo tu také uvedeno, že zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se ve skutečnosti týká veškerého majetku státu, který stát vlastnil ke dni přijetí tohoto zákona a který nabyl v období do konce roku 1989; nelze na tento majetek uplatňovat nároky podle obecných předpisů. Poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které zaniklo před několika desetiletími, by tak byla narušena právní jistota osob, které v průběhu této doby nabyly věci od státu nebo od předchozího vlastníka a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.


S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání dovoletelek, v němž vycházel v podstatě z týchž závěrů, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již shora uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozsudkem, napadeným dovoláním dovolatelek, ani právní otázku, jež by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem nebyly tu u dovolání dovolatelek splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu. Nebylo tu proto možné shledat dovolání dovolatelek přípustným podle uvedených ustanovení občanského soudního řádu, ale ani podle jiných ustanovení tohoto právního předpisu.


Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelek podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.


Dovolatelky nebyly v řízení o dovolání úspěšné a ohledně nákladů vynaložených žalovanou akciovou společností na vyjádření k dovolání dovoletelek, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5 a § 224 občanského soudního řádu ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k právní povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření k dovolání dovolatelek ze strany žalované akciové společnosti, obsahujícího jen stručný poukaz na to, že odvolací soud ve svém rozhodnutí, napadeném dovoláním, vycházel z judikatury Nejvyššího soudu i ze stanoviska Ústavního soudu ČR.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu


V Brně dne 17. července 2007


JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.


předseda senátu