28 Cdo 1253/2009
Datum rozhodnutí: 13.04.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 5 o. s. ř.




28 Cdo 1253/2009


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského, a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobce Ing. F. M., zastoupeného Mgr. Martinem Zikmundem, advokátem, IČ 71332961, se sídlem v Plzni, Perlová 14, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody ve výši 1.481.739,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 75/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2008, č. j. 69 Co 420/2008-107, takto: I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

A. Předchozí průběh řízení

Žalobce se po částečném zpětvzetí žaloby domáhal zaplacení částky ve výši 1.481.739,- Kč jako náhrady škody představované ušlým výdělkem za dobu 9 let a 3 měsíce, po které trvaly průtahy v trestním řízení vedeném u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 4 T 56/97, když tyto průtahy byly konstatovány i nálezem Ústavního soudu ze dne 5. 10. 2004, sp. zn. III. ÚS 75/04. V odůvodnění své žaloby uvedl, že jako vysokoškolsky vzdělaný ekonom u tehdejšího zaměstnavatele VD Mechanika Teplice pobíral mzdu ve výši 13.149,- Kč, přičemž dne 11. 12. 1995 s ním byl údajně z organizačních důvodů ukončen pracovní poměr. Pravým důvodem ukončení pracovního poměru však bylo dle názoru žalobce právě zahájení trestního stíhání proti jeho osobě. V důsledku neodůvodněných průtahů orgánů v trestním řízení bylo žalobci jednak znemožněno pokračovat v pracovním poměru u výše jmenovaného zaměstnavatele a jednak uzavřít pracovní poměr u jiného zaměstnavatele z obdobným mzdovým ohodnocením. Dále uvedl, že společenská diskreditace způsobena trestním stíháním jej a priori odsuzovala mimo kvalifikovaný trh práce a navíc znemožnila jeho osobnostní růst v rámci profese.
Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Uvedla, že v předmětném trestním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v průtazích v řízení, nicméně namítala, že mezi tímto nesprávným úředním postupem a tvrzenou skutečností, že nemohl uzavřít pracovní poměr není dána příčinná souvislost.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 5. 2008, č.j. 27 C 75/2007-63, žalobu v plném rozsahu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí v souladu se závěry Ústavního soudu konstatoval, že v předmětném trestním řízením došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v průtazích v řízení ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Dospěl však k závěru, že mezi průtahy a škodou, která měla spočívat ve ztrátě postavení na pracovním trhu, není dána příčinná souvislost. Soud prvního stupně dále uvedl, že příčinou žalobcem tvrzené škody by mohlo být toliko samotné trestní stíhání, které bylo zahájeno sdělením obvinění. V této souvislosti soud prvního stupně dospěl k závěru, že sdělení obvinění je pro účely zákona číslo 82/1998 Sb. považováno za rozhodnutí svého druhu, u něhož je ovšem nezbytným předpokladem pro založení odpovědnosti státu dle zákona č. 82/1998 Sb. jeho zrušení pro nezákonnost. V souzené věci však nezákonnost tohoto rozhodnutí deklarována nebyla a proto nemůže být dána ani odpovědnost žalované dle § 8 odst. 1 zákona číslo 82/1998 Sb. Soud prvního stupně konečně uzavřel, že odpovědnost žalované nemůže být založena ani v souvislosti s vykonanou vazbou, a to s ohledem na § 12 zákona č. 82/1998 Sb., nehledě na zápočet vykonané vazby žalobce do výkonu jiného trestu. Ze všech shora uvedených důvodů soud prvního stupně dospěl k závěru, že odpovědnost žalované ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. není dána a že žaloba není důvodná.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. 11. 2008, č. j. 69 Co 420/2008-107, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že mezi škodou, která měla vzniknout žalobci ztrátou zaměstnání, resp. ztrátou uplatnění na pracovním trhu, a průtahy v řízení před Okresním soudem v Teplicích pod sp. zn. 4 T 56/97 není dána příčinná souvislost, když k průtahům v řízení došlo téměř 3 roky po té, co žalobce pracovní poměr u VD Mechanika Teplice ukončil. V této souvislosti odvolací soud dovodil, že se jedná o skutečnosti, které by mohly být spíše důvodem pro přiznání imateriální újmy, než újmy materiální, kterou žalobce svou žalobou uplatnil. Odvolací soud se dále ztotožnil se soudem prvního stupně, že vznik odpovědnosti žalované za škodu nelze dovozovat ani z nezákonného rozhodnutí, jímž by v tomto případě mohlo být sdělení obvinění žalobci. Uvedl, že trestní stíhání žalobce bylo ohledně některých z trestných činů, pro které byl stíhán, zastaveno z důvodu amnestie, ohledně dalších bylo zastaveno z důvodů, že trest, k němuž mohlo trestní stíhání žalobce vést, byl zcela bez významu vedle trestů, který byl pro jiný trestný čin dříve uložen, a že tyto skutečnosti nezakládají nezákonnost. Odvolací soud uzavřel, že odpovědnost žalované za škodu vzniklou údajným ušlým výdělkem žalobce nelze dovozovat ani v případě jeho nároku na náhradu škody za vykonanou vazbou, kde se uplatní stejné skutečnosti, jaké byly uváděny v případě nezákonného rozhodnutí. V tomto směru odkázal i na zjištění soudu prvního stupně, že výkon vazby byl započítán do výkonu jiného trestu uloženého žalobci.

B. Dovolání a vyjádření k němu


Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřoval v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť jde o věc zásadního právního významu. Jako dovolací důvod uvedl vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., jakož i nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Konkrétně uvedl, že soudy nižších stupňů na jedné straně uvedly, že se zabývaly možnou příčinou vzniku škody ze všech v úvahu přicházejících důvodů, ale žádný z těchto důvodů nemohl založit důvodnost žaloby. Na straně druhé však odvolací soud připustil, že žalobcem tvrzené skutečnosti jsou důvodem pro přiznání imateriální újmy, ale žalobce neupozornil na skutečnost, že se má domáhat náhrady za imateriální újmu. Dále uvedl, že v předmětném trestním řízení vedeném u Okresního soudu v Teplicích došlo nepochybně k průtahům řízení (soudní řízení trvalo 9 let a 3 měsíce). Uzavřel, že řízení neskončilo v přiměřené lhůtě, a tudíž je namístě, aby byl za tuto újmu odškodněn. Z uvedených důvodů se dovolatel domáhal, aby napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů Nejvyšší soud zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že soudy obou stupňů věc správně právně posoudily a řádně se vypořádaly se všemi námitkami žalobce. Z uvedených důvodů navrhla dovolacímu soudu dovolání odmítnout.


C. Přípustnost


Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, řádně zastoupenou a splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a odst. 1 o.s.ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Protože odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v dovoláním napadené věci, může být pří­pustnost dovolání založena jen za podmínky upravené v § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí je zásadního právního významu . Ten je podle § 237 odst. 3 o.s.ř. dán zejména tehdy, jestliže napadené rozhodnutí řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu ještě nebyla řešena, která je odvolacími nebo dovolacím soudem řešena rozdílně, nebo také řeší-li odvolací soud určitou právní otázku jinak, než je posuzováno v konstantní judikatuře dovolacího soudu a Ústavního soudu ČR (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 2296/2000) nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je však dána i tehdy, je-li řízení před odvolacím soudem postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a kterou došlo k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listiny ), příp. též čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluvy ), jak vyplývá např. z nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. IV. ÚS 128/05 nebo z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 2030/07.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že žalobce uvádí následující otázky, které mají dle jeho názoru založit zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí a tím i přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.:
Je v souladu se zákonem postup soudu, který žalobu na náhradu škody zamítne s odůvodněním, že se zabýval možnou příčinou vzniku škody ze všech v úvahu přicházejících důvodů, ačkoliv současně výslovně připustí, že žalobce mohl utrpět újmu imateriální?
Již v rozhodnutí ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, ve sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou. Nárok uplatněný žalobou je charakterizován vylíčením skutkových okolností, jimiž žalobce svůj nárok zdůvodňuje, a skutkovým základem vylíčeným v žalobě ve spojitosti se žalobním petitem je pak vymezen základ nároku uplatněného žalobou, který je předmětem řízení. Rozhodujícími skutečnostmi se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, a které, budou-li prokázány, umožňují žalobě vyhovět. Právní důvod požadovaného plnění vyplývá ze souhrnu vylíčených skutkových okolností a žalobce není povinen uvádět ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu, jímž svůj nárok odůvodňuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 962). Jestliže tedy předmětem občanského soudního řízení sporného je zákonem uplatněné právo (procesní nárok), které zahrnuje základ (žalobou tvrzené právně významné skutečnosti) a předmět (žalobní petit), potom vylíčením těchto rozhodujících skutečností žalobce určuje, o čem a na jakém skutkovém základě má soud rozhodnout (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 1998, sp. zn. 2 Odon 154/97).
Pokud se žalobce domáhal v řízení náhrady v podobě ušlého mzdového výdělku s odůvodněním, že v důsledku trestního stíhání nebyl schopen si najít zaměstnání, uplatňuje tím zjevně nárok majetkové povahy. Takto pak stojí i odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, které sice skutečně připouští, že žalobcem vylíčené skutečnosti mohly být spíše důvodem pro přiznání imateriální újmy, vzápětí však odvolací soud uvádí, že žalobce prostřednictvím podané žaloby uplatnil nárok na náhradu materiální újmy (srov. str. 4 odst. 3 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu). Protože za této situace nárok na náhradu imateriální újmy není předmětem řízení v souzené věci, dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud postupoval v souladu s dispoziční zásadou vymezenou shora citovanou judikaturou Nejvyššího soudu, a to s tím důsledkem, že položená otázka nemůže založit zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolací soud z toho důvodu projednání uvedené otázky nepřipustil.
Je součástí poučovací povinností soudů upozornit žalobce na možnost domáhat se náhrady škody za imateriální újmu?
Ústavní soud v nálezu ze dne 5. 3. 1998, sp. zn. III. ÚS 480/97, U 18/10 SbNU 403, uvedl, že poučovací povinnost soudu (ve smyslu § 5, resp. § 118a o.s.ř.) vůči účastníkům řízení se týká pouze toho, jaká práva jim přiznávají a jaké povinnosti ukládají procesněprávní předpisy, jak je nutno procesní úkony provést, popřípadě jak je třeba odstranit vady procesních úkonů již učiněných, aby vyvolaly zamýšlené procesní účinky. Do poučovací povinnosti tedy nepatří návod, co by účastník měl nebo mohl v daném případě dělat, aby dosáhl žádaného účinku (o nepřípustnosti hmotněprávního poučení srov. též nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 1995, sp. zn. I. ÚS 153/94, U 10/3 SbNU 345, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2008, sp. zn. 22 Cdo 112/2007, příp. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009). Pokud by v rámci poučovací povinnosti soud poučoval účastníky o tom, na základě jakých skutkových tvrzení a při formulaci jakého žalobního petitu by bylo možné žalobě vyhovět, nejednalo by se o poučení o procesních právech a povinnostech, ale o návod soudu k vylíčení konkrétních skutkových okolností a úpravě petitu tak, aby žalobce dosáhl žádaného procesního výsledku sporu. Navíc takto chápanou poučovací povinností by soud výrazně porušil zásadu rovnosti účastníků soudního řízení a tím i právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. S ohledem na výše uvedené tak dovolací soud dospěl k závěru, že závěry odvolacího soudu plně respektují shora citovanou judikaturu, a proto projednání uvedené otázky nepřipustil.
Nadto dovolací soud připomíná, že v souzené věci byl žalobce usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 10. 2007, č. j. 27 C 75/2007-38, vyzván, aby upřesnil, čeho se v řízení domáhá, resp. v jaké výši svůj nárok odvozuje z titulu náhrady škody za ušlou mzdu a v jaké výši jako újmu nemajetkovou. Z následného podání žalobce ze dne 5. 11. 2007 (č.l. 39) pak soud prvního stupně dovodil, že žalobou je uplatněn pouze nárok majetkové povahy, neboť je v ní požadována náhrada škody za ušlý výdělek. Dovolací soud konstatuje, že již z tohoto důvodu není možné přisvědčit námitce dovolatele, že jej soudy v řízení žádným způsobem neupozornily na skutečnosti rozhodné z hlediska nároku na odškodnění za nemajetkovou újmu.
Protože žádná z dovolacích námitek nemůže založit závěr o zásadním právním významu dovoláním napadeného rozhodnutí, dovolací soud podané dovolání podle § 243b odst. 5 věta první ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalované prokazatelné náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.).

P o u č e n í :

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně 13. dubna 2011

JUDr. Iva Brožová
předsedkyně senátu