28 Cdo 1248/2016
Datum rozhodnutí: 09.02.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013, § 16 odst. 1 předpisu č. 229/1991Sb. ve znění do 31.12.2012, § 28a předpisu č. 229/1991Sb., § 488 obč. zák., § 512 odst. 1 obč. zák., § 460 obč. zák., § 91 odst. 1 o. s. ř., § 240 odst. 1 o. s. ř., § 243e odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013




28 Cdo 1248/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců: a) M.-É. J.-W. , O., a b) A. J.-W. , L., obou zastoupených JUDr. Václavem Duškem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 6, Nový lesík 998/7, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3 - Žižkově, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, územní pracoviště v hl. m. Praze, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČ 697 97 111, o zaplacení částky 9.452.750,- Kč, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 9 C 293/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, ze dne 12. listopadu 2015, č. j. 54 Co 996/2014-434, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočky v Jihlavě, ze dne 12. listopadu 2015, č. j. 54 Co 996/2014-434, se v napadeném výroku I., jímž byl ve výroku I. změněn rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 21. května 2014, č. j. 9 C 293/2003-403, tak, že se žaloba zamítá co do nároku žalobce b) na zaplacení částky 1.010.657,- Kč, a v závislých výrocích o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Právní předchůdkyně žalobců Mgr. M. J. se žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 17. 11. 1997 (podanou původně proti České republice - Ministerstvu zemědělství a změněnou se souhlasem Okresního soudu v Jihlavě usnesením ze dne 19. 9. 2002, č. j. 9 C 732/98-58) domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jí částku 9.452.750,- Kč jako peněžitou náhradu podle ustanovení § 16 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě ), za specifikované pozemky v katastrálním území D. M., ohledně nichž pozemkový úřad rozhodl šesti rozhodnutími podle ustanovení § 9 odst. 4 zákona o půdě tak, že nejsou v jejím vlastnictví pro překážku jejich zastavěnosti [§ 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě]. Žalobu odůvodnila zejména tím, že jako oprávněná osoba podle ustanovení § 4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě požádala v zákonné lhůtě původní žalovanou o zaplacení peněžité náhrady za nevydané pozemky, kterou však žalovaná stanovila v celkové výši 200.000,- Kč, což žalobkyně odmítla, neboť již v okamžiku propadnutí těchto pozemků státu se jednalo o pozemky stavební.
Vzhledem k tomu, že právní předchůdkyně žalobců dne 30. 1. 2009 zemřela, rozhodl Okresní soud v Jihlavě usnesením ze dne 14. 9. 2012, č. j. 9 C 293/2003- 300, tak, že namístě původní žalobkyně bude v řízení pokračováno s jejími dědici, tj. žalobci a) a b) - viz usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 3. 2012, č. j. 32 D 628/2010-107, o projednání dědictví po Mgr. M. J. Dalším usnesením ze dne 28. 3. 2007, č. j. 9 C 293/2013
-113, Okresní soud v Jihlavě připustil, aby namísto původně žalované do řízení vstoupila Česká republika - Pozemkový fond, a usnesením ze dne 15. 4. 2013, č. j. 9 C 293/2003-365, připustil, aby namísto České republiky - Pozemkového fondu do řízení vstoupila Česká republika - Státní pozemkový úřad.
Rozsudkem ze dne 21. 5. 2014, č. j. 9 C 293/2003-403, Okresní soud v Jihlavě uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům částku 4.042.628,- Kč (výrok I.), žalobu o zaplacení další částky 5.410.122,- Kč zamítl (výrok II.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.), že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Jihlavě státem zálohované znalečné ve výši 9.750,- Kč s tím, že plněním jednoho ze žalobců zaniká v rozsahu plnění povinnost druhého ze žalobců (výrok IV.), a že žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Jihlavě státem zálohované znalečné ve výši 9.750,- Kč (výrok V.). Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobci jsou oprávněnými osobami podle ustanovení § 4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě, což mezi účastníky bylo nesporné , a že právní předchůdkyně žalobců včas požádala o peněžitou náhradu za nevydané pozemky podle ustanovení § 13 odst. 3 a 5 zákona o půdě. Při řešení otázky výše peněžité náhrady za nevydané pozemky vyšel soud ze znaleckého posudku znalce z oboru ekonomiky - ceny a odhady nemovitostí Ing. Jaroslava Krátkého a z jeho výpovědi před soudem a dospěl k závěru, že veškeré pozemky s výjimkou pozemku parc. č. 6121 PK je třeba hodnotit jako pozemky určené pro stavbu, neboť je nade vší pochybnost , že celá lokalita D. M. byla již před rokem 1953 určena k zastavění, k čemuž skutečně došlo, byť až po roce 1953; výši peněžité náhrady proto v souladu se závěry znaleckého posudku určil částkou 4.042.628,- Kč a v tomto rozsahu žalobě vyhověl; ohledně další částky 5.410.122,- Kč žalobu zamítl.
K odvolání žalobců proti nákladovým výrokům III. a IV. rozsudku soudu prvního stupně a k odvolání žalované proti vyhovujícímu výroku o věci samé a nákladovému výroku V. Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, rozsudkem ze dne 12. 11. 2015, č. j. 54 Co 996/2014-434, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku I. tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni a) částku 2.021.314,- Kč a žalobci b) částku 1.010.657,- Kč a žalobu co do nároku žalobce b) na zaplacení částky 1.010.657,- Kč zamítl (výrok I.); dále rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni a) na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 16.720,- Kč (výrok II.), že ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.), že žalobkyně a) a žalobce b) jsou každý z nich povinen zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku 4.875,- Kč na účet Okresního soudu v Jihlavě (výroky IV. a V.) a že žalovaná je povinna zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení částku 9.750,- Kč na účet Okresního soudu v Jihlavě. Odvolací soud vyšel v podstatné části ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, z nichž mimo jiné vyplývá, že právní předchůdkyně žalobců požádala o peněžitou náhradu za nevydané pozemky výzvami ze dne 15. 8. 1996, 14. 11. 1996 a 1. 4. 1997, a ztotožnil se s jeho závěrem, že byla-li celá lokalita D. M. (vyjma pozemku parc. č. 6121 PK) již před rokem 1953 určena k zastavění, je nevydané pozemky třeba ocenit jako stavební a vyjít tak ze soudem prvního stupně vyžádaného znaleckého posudku. Dále odvolací soud dovodil - aniž to žalovaná v odvolání namítala - s poukazem na rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 3. 2012, č. j. 32 D 628/2010-107, jímž byla schválena dědická dohoda dědiců po původní zemřelé žalobkyni, podle níž dědicové nabývají mimo jiné i pohledávku , jež je předmětem daného řízení, tak, že žalobkyně a) nabývá tuto pohledávku ze 3/4 a žalobce b) z 1/4 , a na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 453/2008 (v němž byl vysloven závěr, že exekuční titul přiznávající peněžité plnění více věřitelům není - co do stanovení rozsahu plnění - materiálně nevykonatelný , jestliže neurčuje, zda má být plněno k jejich ruce společné a nerozdílné, nebo děleně), že pokud se dva žalobci domáhají zaplacení peněžitého plnění bez výslovného určení, kolik má kterému z nich ze žalované částky připadnout, platí pro plnění dluhu, který se nestal solidární, ustanovení § 512 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák. ), podle něhož, má-li dlužník splnit více věřitelům a jde-li o plnění dělitelné, může každý věřitel požadovat jen svůj díl, a není-li jiné dohody, je dlužník oprávněn plnit každému z věřitelů stejný díl. Pro dané řízení z toho podle odvolacího soudu vyplývá, že pokud se žalobci domáhali po žalované zaplacení částky 9.452.750,- Kč bez výslovného určení toho, kolik z této částky má kterému z nich připadnout, je třeba nahlížet na takto uplatněný nárok tak, že každý z nich požadoval po žalované v průběhu řízení zaplacení právě 1/2 uvedené č ástky, tj. každý částku 4.726.375,- Kč . Jestliže žaloba byla pravomocně zamítnuta co do částky 5.410.122,- Kč, zůstala předmětem odvolacího přezkumu částka 4.042.628,- Kč. Takovýto případně pravomocný výrok by ve světle výše uvedeného podle odvolacího soudu znamenal, že žalovaná by byla povinna zaplatit každému ze žalobců jednu polovinu, tj. 2.021.314,- Kč; hmotněprávní nárok vyplývající z označeného dědického rozhodnutí však procesnímu stavu nekoresponduje, když na základě dědického řízení se žalobci nestali vlastníky každý 1/2 pohledávky vyplývající z tohoto sporu, nýbrž žalobkyně a) jejích 3/4 a žalobce b) její 1/4 . Soud rozhodující o hmotněprávním nároku vyplývajícím nejenom z restitučních, případně dalších předpisů hmotného práva, však musí zohlednit i hmotněprávní výsledek dědického řízení, tj. v daném případě obsah dohody dědiců po původní žalobkyni , což však soud (prvního stupně) neučinil . Dále odvolací soud uvedl, že při zopakování důkazu usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 3. 2012, č. j. 32 D 628/2010-107, měl splněny podmínky k učinění jiného skutkového zjištění (§ 213 odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.), než soud prvního stupně. Žalobkyně a), která měla nárok na 3/4 z č ástky správně zjištěné a vyplývající ze znaleckého posudku, tj. z částky 4.042.628,- Kč, však i ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně požadovala přiznání částky 2.021.314,- Kč (v souladu s výše citovaným usnesením Nejvyššího soudu v rozsahu 1/2) . Vzhledem k typu sporu, kdy je soud vázán žalobním návrhem, a u sporu s peněžitým plněním nemůže přiznat více, než kolik je stranou sporu žádáno, nezbylo - podle odvolacího soudu - než žalobkyni přiznat právě jen jí požadovanou částku . Naproti tomu žalobce b) má nárok pouze na 1/4 z částky 4.042.628,- Kč, tj. na 1.010.657,- Kč.
Proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žaloba se zamítá co do nároku žalobce b) na zaplacení částky 1.010.657,- Kč , podali žalobci dovolání [a žalobce b) jím napadl i výrok III. tohoto rozsudku], přičemž jeho přípustnost dovozují z ustanovení § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení otázky, které nároky žalobců byly předmětem odvolacího řízení, resp. kterých nároků se týkal napadený rozsudek, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelé namítají, že závěr uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 20 Cdo 453/2008, uveřejněném pod č. 82/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen R 82/2009 ), nelze na danou věc aplikovat, neboť v jejich případě jde o nárok vzniklý ze zákona (o náhradu podle zákona o půdě), a nikoliv ze smlouvy či z exekučního titulu, přičemž jeho rozdělení mezi žalobce je dáno pravidly o dědické posloupnosti ; hmotněprávní základ je tedy zcela odlišný a použití ustanovení § 512 obč. zák. je vyloučeno. Poukazují na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se materiální vykonatelnosti rozsudku (sp. zn. 20 Cdo 1119/2004, sp. zn. 22 Cdo 238/2005 a sp. zn. 20 Cdo 2021/2007), podle níž zásadu, že závazný je pouze výrok pravomocného rozsudku nelze zaměňovat s nepřípustností výkladu výroku v souvislosti (pomocí) jeho odůvodnění, a že splnění předpokladů materiální vykonatelnosti sice musí vyplývat z výroku rozhodnutí, ten však lze vykládat v souvislosti se záhlavím nebo s odůvodněním, jestliže jím je obsah výroku blíže ozřejměn . Dovolatelé jsou přesvědčeni o tom, že napadený výrok rozsudku soudu prvního stupně nelze v souvislosti s jeho odůvodněním vyložit jinak, než že žalobcům přiznal nárok v rozsahu podílů vyplývajících z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 3. 2012, č. j. 32 D 628/2010-107, a naopak odvolací soud tento výrok vyložil ve zřejmém rozporu s jeho odůvodněním; tento jeho postup pak měl za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Významnou je rovněž okolnost, že Nejvyšší soud v R 82/2009 řešil otázku materiální vykonatelnosti notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti v exekučním řízení, naproti tomu odvolací soud vykládal výrok rozsudku v řízení nalézacím. V těchto souvislostech pak podle dovolatelů vyvstávají další otázky, které nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešeny, a to: a) Jestliže odvolací soud posuzuje neurčitý výrok rozsudku v průběhu nalézacího řízení, je při svém výkladu vázán podobnými omezeními jako soudy v exekučním řízení? Uplatní se v takovém případě táž výkladová pravidla? , a b) Jakým způsobem lze v souladu s požadavky na spravedlivý proces v rámci odvolacího řízení vyložit neurčitý výrok rozsudku prvoinstančního soudu? . V tomto ohledu zastávají názor, že pokud odvolací soud přezkoumává nejasný nebo neurčitý výrok rozsudku soudu prvního stupně, měl by tento výrok vykládat v souladu s významem, který mu objektivně přikládali či mohli přikládat účastníci řízení i soud prvního stupně. Toho lze docílit předně výkladem v souladu s odůvodněním rozsudku, a pakliže takový výklad není možný, je třeba neurčité výroky vykládat na základě závěrů dosavadního řízení a obsahu spisu. Pouze takový postup odpovídá i požadavkům na spravedlivý proces opakovaně formulovaným Ústavním soudem, jelikož je předvídatelný a nevede k absurdním závěrům. K požadavku předvídatelnosti se Ústavní soud vyjádřil např. v rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 1312/11 tak, že postup soudu při poskytování soudní ochrany a také jeho následné rozhodnutí ve věci jako výsledek soudního řízení nesmí být pro účastníky překvapivé, pokud mají (účastníci) legitimní důvod očekávat určitý postup ( ). Rozhodnutí musí být výsledkem předvídatelného postupu soudu, kdy účastníci nemohou být s ohledem na dosavadní průběh řízení překvapeni rozhodnutím soudu . Jestliže v dané věci soud prvního stupně rozhodl o procesním nástupnictví na základě usnesení vydaného v řízení o projednání dědictví, které je součástí spisu a z nějž vyplývá, že uplatněný nárok žalobci zdědili v poměru 1/4 ku 3/4, a jestliže tento nárok považoval za důvodný v částce 4.042.628,- Kč, pak účastníci legitimně vycházeli z toho, že soud prvního stupně přiznal žalobcům tuto částku v uvedených podílech. Pokud odvolací soud na základě nesprávné aplikace R 82/2009 vyložil napadený výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že každý ze žalobců požadoval 1/2 nároku, dospěl k absurdním závěrům, a jeho rozhodnutí je tak v přímém rozporu s požadavky spravedlivého procesu. Žalobkyně a) dále uvedla, že nemá jinou možnost, jak rozsudek odvolacího soudu napadnout, a docílit tak rozhodnutí o svém oprávněném nároku, neboť jím byla poškozena právě ona, když je právní nástupkyní po původní žalobkyni v rozsahu 3/4 nároku. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud změnil napadený výrok rozsudku odvolacího soudu o věci samé tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni a) částku 1.010.657,- Kč, a dále tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci b) na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 16.720,- Kč, anebo aby rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná v písemném vyjádření k dovolání uvedla, že aplikaci ustanovení § 512 odst. 1 obč. zák. odvolacím soudem na danou věc považuje za správnou; poukázala též na to, že žalobci po vstupu do řízení namísto jejich právní předchůdkyně měli možnost doplnit skutková tvrzení o tom, v jakých podílech požadují přisouzení pohledávky , a v tomto směru upravit petit žaloby, což však ke své újmě neučinili, a dále vyslovila názor, že žalobkyně a) měla odvolacímu soudu navrhnout, aby podle ustanovení § 166 o. s. ř. vydal doplňující rozsudek o výrok, kterým bude rozhodnuto o nároku žalobkyně a) na zbývající 1/4 pohledávky . Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto z důvodu, že k jeho podání nejsou žalobci subjektivně oprávněni; nelze totiž dovodit, že by zrušení výroku o zamítnutí žaloby vůči žalobci b) mohlo jakkoliv odstranit tvrzenou újmu žalobkyně a), která nemůže být dotčena na svých právech tím, že byla zamítnuta žaloba, co se týče práva žalobce b). Stejně tak je nepřípustné i dovolání žalobce b), neboť zrušení zamítavého výroku by nemohlo odstranit žádnou újmu na jeho právech, neboť jemu žádná újma nevznikla.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen o. s. ř. ). Po zjištění, že dovolání proti napadenému výroku rozsudku odvolacího soudu o věci samé bylo podáno účastníky řízení ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., zastoupenými advokátem, se dovolací soud zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozsudek odvolacího soudu v napadené části výroku I. o věci samé závisí na vyřešení otázky hmotného práva, zda v případě aktivního společenství (dvou) žalobců, kteří do řízení o zaplacení peněžité náhrady podle ustanovení § 16 zákona o půdě vstoupili namísto jejich právní předchůdkyně na základě pravomocného usnesení soudu vydaného podle ustanovení § 107 odst. 2 o. s. ř. a kteří v předchozím dědickém řízení po jejich právní předchůdkyni uzavřeli dědickou dohodu pravomocně schválenou usnesením soudu v řízení o dědictví, podle níž jeden z nich nabyl uplatněný nárok vůči Pozemkovému fondu České republiky (resp. vůči České republice - Státnímu pozemkovému úřadu) v rozsahu 3/4 a druhý v rozsahu 1/4, je namístě, aby soud při rozhodnutí o výši plnění žalobcům aplikoval ustanovení § 512 odst. 1 obč. zák. Protože tuto otázku odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, je dovolání žalobců podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné (k otázce subjektivní přípustnosti dovolání žalobců - viz níže).
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu v napadené části výroku ve věci samé ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právního předpisu, jenž na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní předpis, sice správně určený, nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že restituční předpisy, včetně zákona o půdě, mají ve vztahu k obecným ustanovením občanského zákoníku speciální povahu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001).
V posuzované věci požádala právní předchůdkyně žalobců o peněžitou náhradu za nevydané pozemky výzvami ze dne 15. 8. 1996, 14. 11. 1996 a 1. 4. 1997; je proto třeba vyjít z ustanovení § 16 odst. 1 zákona o půdě, ve znění účinném do 31. 12. 2012, podle nějž za pozemky, které se podle tohoto zákona nevydávají a za které nelze poskytnout jiný pozemek, náleží peněžitá náhrada ve výši ceny odňatého pozemku stanovené podle § 28a, pokud tento zákon nestanoví jinak (§ 14 odst. 9). Náhradu poskytne pozemkový fond do tří let po převzetí písemné výzvy oprávněné osobě nebo jejímu dědici [písm. a) tohoto ustanovení].
Soudy obou stupňů považovaly (implicitně) předpoklady pro poskytnutí peněžité náhrady právní předchůdkyni žalobců, resp. žalobcům ve smyslu citovaného ustanovení za splněné, neboť mezi právní předchůdkyní žalobců a původní žalovanou vznikl spor ohledně ocenění odňatých pozemků, jelikož původní žalovaná je ocenila částkou 200.000,- Kč, což právní předchůdkyně žalobců odmítla s tím, že již v okamžiku propadnutí těchto pozemků státu se jednalo o pozemky stavební.
Podle ustanovení § 28a zákona o půdě pokud tento zákon nestanoví jinak, poskytují se náhrady podle tohoto zákona v cenách platných ke dni 24. června 1991, a to u věcí nemovitých v cenách podle vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., a u věcí movitých v zůstatkových účetních cenách, u věcí movitých s nulovou zůstatkovou cenou ve výši 10 % pořizovací ceny.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3735/2009, vyslovil právní názor, že právní vztah věřitele a dlužníka mezi osobou oprávněnou a Pozemkovým fondem ČR vzniká dnem nabytí právní moci rozsudku, jímž byla Pozemkovému fondu ČR uložena povinnost vyplatit osobě oprávněné finanční náhradu ve smyslu § 14 až § 16 a § 18a zákona č. 229/1991 Sb., pokud Fond nepřevzal tuto povinnost jiným způsobem (např. dohodou). Dnem, kdy uplynula lhůta k plnění stanovená pravomocným soudním rozhodnutím, a rozhodnutí se tedy stává vykonatelným, se Fond jako dlužník dostává do prodlení s plněním finanční náhrady . (Dále srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4021/2014).
Podle ustanovení § 488 obč. zák. závazkovým právním vztahem je právní vztah, ze kterého věřiteli vzniká právo na plnění (pohledávka) od dlužníka a dlužníkovi vzniká povinnost splnit závazek. Závazky vznikají z právních úkonů, zejména ze smluv, jakož i ze způsobené škody, z bezdůvodného obohacení nebo z jiných skutečností uvedených v zákoně (§ 489 obč. zák.). Z platného závazku je dlužník povinen něco dát, něco konat, něčeho se zdržet nebo něco trpět a věřitel je oprávněn to od něj požadovat (§ 494 obč. zák.).
Podle ustanovení § 512 odst. 1 obč. zák. má-li dlužník splnit dluh více věřitelům a jde-li o plnění dělitelné, může každý věřitel požadovat jen svůj díl; není-li jiné dohody, je dlužník oprávněn plnit každému z věřitelů stejný díl.
Toto ustanovení se uplatní u dílčích závazků, kdy každý z věřitelů má svou vlastní pohledávku vůči dlužníkovi, a tedy předpokládá, že dlužník ve vztahu ke každému z věřitelů je v závazkovém právním vztahu a že zde tedy existuje pohledávka a tomu odpovídající dluh.
Bylo-li v posuzované věci zjištěno, že právní předchůdkyně žalobců neuzavřela s právními předchůdci žalované dohodu ohledně peněžité náhrady za pozemky, které jí nebyly pravomocnými rozhodnutími pozemkového úřadu pro překážku jejich zastavěnosti vydány, a vyplývá-li z obsahu spisu, že ode dne, kdy soud připustil vstup žalobců do řízení namísto jejich právní předchůdkyně, trval mezi žalobci a žalovanou, resp. jejími právními předchůdci, spor o výši žalobou uplatněné peněžité náhrady podle ustanovení § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě, pak z toho - vzhledem k právnímu názoru Nejvyššího soudu zaujatému v citovaném rozsudku ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3735/2009 - vyplývá, že závazkový právní vztah mezi žalobci a žalovanou (§ 488 a násl. obč. zák.) dosud nevznikl, a současně, že takový právní vztah mezi účastníky může vzniknout až dnem nabytí právní moci rozsudku, jímž bude žalované uložena povinnost zaplatit žalobcům peněžitou finanční náhradu podle ustanovení § 16 odst. 1 a § 28a zákona o půdě, pokud by žalovaná nepřevzala tuto povinnost jiným způsobem (např. na základě mimosoudní dohody uzavřené se žalobci), popřípadě na základě usnesení, jímž by soud schválil smír uzavřený mezi žalobci a žalovanou.
Pakliže tedy žalobci zdědili jen uplatněný nárok své právní předchůdkyně, nelze ustanovení § 512 odst. 1 obč. zák. o podílu jednotlivých věřitelů na celkovém dluhu na danou věc aplikovat (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1996, sp. zn. 2 Cdon 488/96) a stejně tak na ní nedopadají ani závěry uvedené v R 82/2009 vydaném v exekučním řízení, z něhož odvolací soud při svém rozhodnutí nesprávně vycházel.
Právní názor odvolacího soudu, že ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně požadoval každý ze žalobců přiznání částky 2.021.314,- Kč jako jedné poloviny z částky 4.042.628,- Kč, která jim byla přisouzena soudem prvního stupně, je tudíž nesprávný, a stejně tak jsou chybné i závěry odvolacího soudu na něj navazující a z tohoto názoru vyvozené.
Vyslovil-li Nejvyšší soud v exekuční věci v R 82/2009 závěr, podle kterého exekuční titul přiznávající peněžité plnění více věřitelům není - co do stanovení rozsahu plnění - materiálně nevykonatelný , jestliže neurčuje, zda má být plněno k jejich ruce společné a nerozdílné, nebo dělené, a že v takovém případě platí, že každý věřitel může po dlužníku požadovat jen podíl, který na něho připadá, přičemž (není-li jiné dohody) podíly všech věřitelů jsou stejné, pak z toho pro danou věc zcela jednoznačně vyplývá, že i kdyby rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku, jímž žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobcům částku 4.042.628,- Kč, nabyl právní moci, nebyl by materiálně nevykonatelný, neboť nebylo-li by jiné dohody (v daném případě ovšem žalobci v dědickém řízení uzavřeli dědickou dohodu, která byla schválena pravomocným usnesením soudu) byla by žalovaná jako dlužnice oprávněna plnit každému ze žalobců stejný díl, tj. částku 2.021.314,- Kč (celkem tedy oběma částku 4.042.628,- Kč).
Dědictví se nabývá smrtí zůstavitele (srov. § 460 obč. zák.). K nabytí dědictví zůstavitelovým dědicem však nedochází jen na základě smrti zůstavitele. Právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví; předpokládá mimo jiné, že dědictví po každém zůstaviteli musí být soudem projednáno a rozhodnuto, že řízení o dědictví se zahajuje i bez návrhu a že v řízení o dědictví musí být projednán také majetek, který při původním projednání a rozhodnutí dědictví nebyl znám (nebyl zjištěn). Podle usnesení soudu o potvrzení dědictví nebo o vypořádání dědiců se nabývá dědictví s účinností ke dni smrti zůstavitele. Došlo-li k vypořádání dědiců pravomocným usnesením o dědictví, je nepochybné, že došlo k úpravě práv a povinností dědiců k dědictví a že tedy stav nejistoty o zůstavitelově majetku nastalý po jeho úmrtí, tím byl odstraněn; dědictví nabyl buď jediný dědic nebo zůstavitelův majetek připadl více dědicům na základě schválené dohody dědiců nebo podle potvrzení nabytí dědictví podle dědických podílů. Vypořádání dědictví se projevuje rovněž tím, že každý z více dědiců je vlastníkem jen nabyté části dědictví a že jen on sám je oprávněn a povinen vůči jiným osobám z právních úkonů týkajících se tohoto majetku. Ve sporech s jinými osobami, týkajících se nabyté části dědictví, se uvedený vzájemný vztah více dědiců projevuje v tom, že mají postavení tzv. samostatných společníků (§ 91 odst. 1 o. s. ř.), a to v takovém poměru, v jakém nabyli dědictví ( nárok zůstavitele, který je předmětem řízení ) - srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2622/2010.
Podle ustanovení § 91 odst. 1 o. s. ř. platí, že je-li žalobců nebo žalovaných v jedné věci několik, jedná v řízení každý z nich sám za sebe.

Je nepochybné, že taktéž v daném restitučním řízení o poskytnutí peněžité náhrady za pozemky nevydané právní předchůdkyni žalobců mají žalobci postavení samostatných společníků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2005, sp. zn. 30 Cdo 1383/2005, a ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014, a rozsudek ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 685/2015).
V posuzované věci odvolací soud z pravomocného usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 3. 2012, č. j. 32 D 628/2010-107, o projednání dědictví po zůstavitelce Mgr. M. J. (jež je součástí spisu), zjistil, že žalobci uzavřeli dědickou dohodu, podle níž žalobkyně a) nabyla dědictví v rozsahu 3/4 a v tomto rozsahu i nárok uplatněný zůstavitelkou původně vůči Pozemkovému fondu (následně vůči České republice - Státnímu pozemkovému úřadu) na peněžitou náhradu za pozemky, které zůstavitelce nebylo možno vydat, a žalobce b) nabyl dědictví v rozsahu 1/4 a v tomto rozsahu předmětný nárok. S postupem odvolacího soudu, jakým zohlednil výsledek tohoto dědického řízení na danou věc, souhlasit nelze.
Změnil-li totiž odvolací soud vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobcům částku 4.042.628,- Kč, tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni a) částku 2.012.314,- Kč a žalobci b) částku 1.010.657,- Kč a současně zamítl žalobu co do nároku žalobce b) na zaplacení částky 1.010.657,- Kč , dostalo by se žalobcům na základě tohoto rozhodnutí plnění pouze v rozsahu 3/4 nároku a nikoliv celá částka ve výši 4.042.628,- Kč. Tím odvolací soud zcela neodůvodněně a nesprávně zkrátil celkový hmotněprávní nárok žalobců a současně založil zcela absurdní procesní situaci, i když dospěl k závěru, že výše peněžité náhrady za nevydané pozemky byla soudem prvního stupně v souladu se závěry vyžádaného znaleckého posudku určena správně v částce 4.042.628,- Kč. Jeho rozhodnutí je tak nejenže nesprávné, když - jak bylo již shora uvedeno - nelze ustanovení § 512 odst. 1 obč. zák. na danou věc aplikovat, ale i nespravedlivé.
Je-li za této situace dovolání podáno oběma žalobci, je tomu tak po právu, neboť tím, že odvolací soud vycházel nesprávně z toho, že každý z nich požaduje ze soudem prvního stupně (celkem) přisouzené částky 4.042.628,- Kč její jednu polovinu, tj. částku
2.012.314,- Kč, ačkoliv žalobkyně a) nabyla dědictví v rozsahu 3/4 (a v tomto rozsahu i uplatněný nárok) a žalobce b) v rozsahu 1/4 (a v tomto rozsahu i uplatněný nárok), a z tohoto důvodu žalobu žalobce b) co do částky 1.010.657,- Kč zamítl, založil z procesního hlediska legitimaci obou žalobců k podání dovolání (srov. § 240 odst. 1 o. s. ř.), neboť jedině zrušením napadeného zamítavého výroku rozsudku odvolacího soudu může být způsobená újma napravena. Pokud by totiž dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadené zamítavé části výroku I. o věci samé jen ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovanou ohledně částky 1.010.657,- Kč a dovolání žalobkyně a) jako subjektivně nepřípustné odmítl, pak by ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovanou musel rozhodnout i o náhradě nákladů dovolacího řízení, a tím by řízení mezi těmito účastnicemi skončilo a žalobkyně a) by se již částky 1.010.657,- Kč nedomohla. Pokud by dovolací soud naopak odmítl dovolání žalobce b) jako subjektivně nepřípustné, pak by napadená část výroku I. rozsudku odvolacího soudu o věci samé ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovanou zůstala v právní moci, dovolací soud by v takovém případě musel rozhodnout i o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovanou, čímž by celé řízení bylo skončeno. V obou těchto případech by tak žalobci byli uspokojeni jen v rozsahu 3/4 z č ástky 4.042.628,- Kč a stejná situace by nastala, i pokud by dovolání obou žalobců bylo odmítnuto jako subjektivně nepřípustné.
Dovolací soud poukazuje též na nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2012, sp. zn. I. ÚS 1703/09, v němž mimo jiné konstatoval, že k restitučním nárokům je třeba přistupovat zvlášť citlivě, aby v soudním řízení případně nedošlo k další křivdě. Restituční zákony, např. zákon č. 87/1991 Sb. nebo zákon č. 229/1991 Sb., mají zajistit, aby demokratická společnost přistoupila alespoň k částečnému zmírnění následků minulých majetkových a jiných křivd spočívajících v porušování obecně uznávaných lidských práv a svobod za strany státu. Stát a jeho orgány jsou tedy povinny postupovat - zvláště v řízení podle těchto zákonů - v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma na základních lidských právech či svobodách má být alespoň částečně kompenzována. Dospěl k závěru, že ve zkoumaném případě vznikla vinou obecných soudů situace natolik kuriózní, že ji nelze spravedlivě posoudit pouze klasickým prizmatem hmotného a procesního občanského práva .
Názor žalované, že dovolání obou žalobců měla být z důvodu jejich subjektivní nepřípustnosti odmítnuta, proto akceptovat nelze, a stejně tak není možno přisvědčit ani jejímu názoru, že žalobkyně a) měla odvolacímu soudu navrhnout, aby podle ustanovení § 166 o. s. ř. vydal doplňující rozsudek o výrok, kterým bude rozhodnuto o nároku žalobkyně a) na zbývající 1/4 pohledávky , neboť žalovaná odvoláním napadla vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž jí byla uložena povinnost zaplatit žalobcům částku 4.042.628,- Kč (přičemž zamítavý výrok o věci samé nebyl odvolám napaden a nabyl tak samostatně právní moci), takže předmětem přezkumu v odvolacím řízení zůstala jen částka 4.042.628,- Kč (pokud by odvolací soud doplňující rozsudek vydal, překročil by předmět odvolacího řízení).
Ztotožnil-li se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně ohledně výše peněžité náhrady v částce 4.042.628,- Kč, přičemž však - na rozdíl od něj - vycházel z toho, že soud musí zohlednit rozsah, v jakém žalobci nabyli dědictví po jejich právní předchůdkyni, pak v tomto ohledu měl postupovat podle ustanovení § 5 o. s. ř. (§ 211 o. s. ř.) a žalobcům poskytnout poučení o možnosti úpravy petitu žaloby. Jestliže tak odvolací soud neučinil, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci, k níž dovolací soud přihlédl, i když nebyla uplatněna v dovolání (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.).
Vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je řízení postiženo i tehdy, jestliže odvolací soud vydá tzv. překvapivé rozhodnutí (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3256/2006, ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2212/2008 nebo ze dne 31. 10. 2008, sp. zn. 33 Odo 1255/2006). Překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení, předvídat. Tak je tomu tehdy, když odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudem prvního stupně (shodně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2008, sp. zn. 33 Odo 1255/2006). Z konstantní judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, jestliže je jeho přijetím účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat. Jde tedy o rozhodnutí, jež, z pohledu předcházejícího řízení, originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 9. 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98, a ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 210/2000, či usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000). Podle judikatury Ústavního soudu je rozhodnutí překvapivé, nese-li postup obecných soudů při zjišťování skutkového stavu věci a formulaci právních závěrů z těchto zjištění vycházejících znaky libovůle; v takovém případě soudy odepírají účastníkovi právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález ze dne 4. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 544/98, nález ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 26 Cdo 453/2004, uveřejněný pod č. 33/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ze shora uvedeného vyplývá, že odvolací soud v souladu se shora uvedenou zásadou předvídatelnosti rozhodnutí ve svých závěrech nepostupoval, když z pohledu předcházejícího řízení před soudem prvního stupně danou věc posuzoval zcela originálním způsobem a navíc, aniž to žalovaná v odvolání vůbec namítala. Soud prvního stupně totiž otázku poměru, v jakém žalobci nabyli dědictví (nárok zůstavitelky, který je předmětem řízení) neposuzoval, žalovaná se ve svých tvrzeních a námitkách tímto směrem neubírala a rovněž tak žalobci se k této skutečnosti proto nevyjadřovali.
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu není v napadeném výroku o věci samé správný a že řízení před odvolacím soudem je zatíženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v části měnícího výroku, jíž zamítl žalobu žalobce b) o zaplacení částky 1.010.657,- Kč, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.), aniž bylo zapotřebí se zabývat dalšími námitkami v dovolání.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy v dalším řízení závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.), přičemž neopomene rozhodnout o lhůtě k plnění náhrady nákladů řízení a o tom, komu má být náhrada nákladů řízení zaplacena (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. února 2017
JUDr. Olga Puškinová předsedkyně senátu