28 Cdo 1247/2017
Datum rozhodnutí: 09.05.2017
Dotčené předpisy: § 243f odst. 3 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 1 odst. 1 předpisu č. 172/1991Sb., § 29 předpisu č. 229/1991Sb., § 4 předpisu č. 428/2012Sb., § 243c odst. 1 o. s. ř.



28 Cdo 1247/2017

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně Římskokatolické farnosti Dobrš , se sídlem ve Čkyni 51, IČ 659 56 851, zastoupené JUDr. Matoušem Jírou, advokátem se sídlem v Praze 1, ul. 28. října 1001/3, proti žalovaným 1) České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, IČ 697 97 111, a 2) obci Drážov , se sídlem v Drážově 41, IČ 002 51 143, zastoupené Mgr. Jiřím Švehlou, advokátem se sídlem v Praze 3, Blodkova 1476/4, o určení vlastnického práva státu , vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 6 C 445/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. listopadu 2016, č. j. 7 Co 1938/2016-103, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 27. 7. 2016, č. j. 6 C 445/2015-73, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že první žalovaná je vlastníkem pozemku parc. č. 420/1, odpovídajícího původnímu pozemku PK 420, knihovní vložka č. 21, katastrální obec D., zapsaného Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Strakonice, pro katastrální území D. na LV č. 1 (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Soud zjistil, že předmětný pozemek byl právní předchůdkyni žalobkyně jako jeho vlastníku odňat v červnu 1949 bez náhrady podle zákona č. 46/1948 Sb., že k 1. 11. 1949 jej nabyla žalovaná 2) coby přídělce, že po zrušení obcí ke konci roku 1949 se pak jeho vlastníkem stal stát a že v roce 1991 přešel z vlastnictví České republiky do majetku žalované 2) podle § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 172/1991 Sb. ). Oproti názoru žalobkyně, jež svou legitimaci k podání žaloby odvíjela z § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, vyhlášeného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen zákon č. 428/2012 Sb. ), soud uzavřel, že uvedenému přechodu nemohl být na překážku § 29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen zákon o půdě ), neboť toto ustanovení zapovídalo toliko převody, a navíc bylo-li vlastnické právo žalované 2) zapsáno do katastru nemovitostí ke dni 24. 7. 1995, stala se vlastníkem předmětného pozemku vydržením (§ 134 odst. 1 obč. zák. a nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2219/12 a IV. ÚS 42/09). Nedodržení lhůty uvedené v § 8 zákona č. 172/1991 Sb. nemělo na nabytí vlastnického práva žalované 2) k předmětnému pozemku žádný vliv, neboť tato lhůta byla jen pořádková a teprve novela tohoto ustanovení stanovila prekluzivní lhůtu do konce března 2013.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 4. 11. 2016, č. j. 7 Co 1938/2016-103, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že k přechodu předmětných pozemků na žalovanou 2) došlo ke dni 24. 5. 1991, přičemž blokační ustanovení § 29 zákona o půdě, které se stalo účinným až 24. 6. 1991, neznemožňovalo prostřednictvím § 4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. přechod historického majetku církví nacházejícího se ve vlastnictví České republiky do majetku obcí (viz plenární nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl ÚS 9/07, bod 52). Dále zdůraznil, že podmínky předvídané § 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. byly v dané věci naplněny, neboť předmětný pozemek byl ke dni 31. 12. 1949 ve vlastnictví žalované 2). Přídělová listina byla sice vyhotovena orgánem k tomu příslušným až dne 19. 4. 1951, nicméně podle § 17 zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě), přidělená půda přecházela do vlastnictví přídělců dnem převzetí držby, k němuž v posuzované věci došlo již 1. 11. 1949. Okolnost, že žalovaná 2) nedodržela lhůtu uvedenou v § 8 zákona č. 172/1991 Sb., ve znění účinném do 29. 6. 2012, nemůže na uvedených závěrech nic změnit, neboť se jednalo o lhůtu pořádkovou, přičemž zápis do katastru nemovitostí měl pouze deklaratorní charakter.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, v němž namítá, že odvolací soud nerozlišil zákonné podmínky přechodu vlastnického práva na obce podle § 2 a § 2a zákona č. 172/1991 Sb. (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 886/2007, sp. zn. 28 Cdo 790/2012 a sp. zn. 28 Cdo 1086/2010), že § 2 tohoto zákona lze aplikovat pouze na případy, kdy obec byla k 31. 12. 1949 vlastníkem nemovitosti a takto byla zapsána v pozemkových knihách (§ 431 obecného zákoníku občanského z roku 1811), a že je nesprávný jeho závěr, že podle § 17 zákona č. 46/1948 Sb. přecházela přidělená půda do vlastnictví přídělců dnem převzetí držby již k 1. 11. 1949 (nesprávně uvedeno 1. 11. 1948). V dané věci ovšem nebyly splněny podmínky ani pro přechod vlastnického práva k předmětnému pozemku na žalovanou 2) podle § 2a zákona č. 172/1991 Sb., neboť ze zápisu ze dne 11. 7. 1951 vyplývá (a v tomto ohledu jsou skutková zjištění soudů obou stupňů v rozporu s provedenými důkazy), že k odevzdání a převzetí předmětného pozemku došlo až v červenci 1951; pokud jde o datum 1. 11. 1949, jedná se nepochybně o pouhé vytvoření zpětné fikce převzetí pozemku za účelem vypořádání nároků a vyúčtování. Kromě toho nebylo tvrzeno ani prokázáno vlastnické právo České republiky k předmětnému pozemku ke dni 1. 7. 2000, kdy nabyl účinnosti zákon č. 114/2000 Sb., jímž byl zákon č. 172/1991 Sb. novelizován (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1144/2011). Dále dovolatelka vyslovila názor, že § 29 zákona o půdě, který byl účinný již před účinností zákona č. 114/2000 Sb., měl zabránit nejen převodům, ale i přechodům vlastnického práva, neboť toto ustanovení nelze vykládat izolovaně jen za použití jazykového výkladu, nýbrž je nutno použít i výklad historický a systematický ve spojení s § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. (viz nález Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 528/02, plenární nález tohoto soudu ze dne 1. 7. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 9/07, a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 703/2014). Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) v řízení o dovolání postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014. Po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4946/2015, vyložil, že splňovala-li obec podmínky pro přechod majetku podle zákona č. 172/1991 Sb. ke dni 24. 5. 1991, kdy tento předpis nabyl účinnosti, přešel dotčený majetek na obec ex lege , přičemž dodatečné zakotvení zákazu dispozic s předmětnými nemovitostmi v zákoně č. 229/1991 Sb. (účinném od 24. 6. 1991) ani uplatnění restitučních nároků podle posléze přijatého zákona č. 428/2012 Sb. nemohly retroaktivně způsobit jeho opětovné odnětí a zpětný přechod na stát. Ač byl tento úsudek formulován ve věci, v níž bylo nabytí vlastnického práva obcí dovozováno z § 1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., lze jej obdobně vztáhnout i na případ přechodu majetku v režimu § 2 odst. 1 písm. a) citovaného předpisu, jenž rovněž nastával ex lege ke dni 24. 5. 1991 (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1098/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2419/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3200/2016, a přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 28 Cdo 1739/2005).

Nadto je třeba připomenout, že v rozsudku ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4946/2015, uveřejněném pod číslem 3/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v rozsudku ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5217/2015, jakož i v usnesení ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3200/2016, dovolací soud zdůraznil, že omezení nakládání s věcmi příslušejícími původně církvím a náboženským společnostem nebránilo takovým změnám v osobě vlastníka, jež se neprotivily smyslu majetkového vyrovnání s církvemi. Přechodem majetku na obce v režimu zákona č. 172/1991 Sb. (nehledě na to, zda k němu došlo předtím nebo poté, co nabyl účinnosti zákon o půdě) nebylo nikterak ohroženo zachování majetkového základu pro budoucí vypořádání s církvemi, jelikož majetek, jenž takto přešel na obce, nepozbýval svého statusu historického vlastnictví církví, a další právní dispozice s ním tedy zůstávaly limitovány § 29 zákona o půdě, přičemž bylo výsostným právem zákonodárce rozhodnout, zda onen nezmenšený majetkový substrát umožní využít k naturálnímu uspokojení restitučních nároků církví tím, že obce coby veřejnoprávní korporace zařadí mezi povinné osoby, či nikoli. Skutečnost, že při přijímání zákona č. 428/2012 Sb. bylo v posledku zvoleno řešení obce do výčtu povinných osob obsaženého v § 4 tohoto zákona nezahrnující, nemohla zpětně delegitimizovat zvláštními právními předpisy uskutečněné a z hlediska šetření zájmu církví na restituci jejich historického majetku neproblematické přechody majetku ze státu na obce.

Ve zbývající části dovolání žalobkyně zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu, konkrétně závěry, podle nichž bylo prokázáno, že se žalovaná 2) před 31. 12. 1949 chopila držby předmětného pozemku. Jelikož skutkový stav zjištěný v dosavadním řízení dovolacímu přezkumu podrobit nelze, nemůže jeho zpochybnění vést k naplnění kritérií uvedených v § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3103/2015, a ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4774/2015). Pokud dovolatelka namítá, že k odevzdání a převzetí předmětného pozemku došlo až v červenci 1951, vychází z odlišného skutkového základu, než o jaký se při právní kvalifikaci opíral odvolací soud (jenž dovodil, že obec D. do držby vstoupila již 1. 11. 1949); tato námitka proto není způsobilá přípustnost dovolání založit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2889/2015, a ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2209/2015). S ohledem na shora připomenutý závěr, podle nějž § 29 zákona č. 229/1991 Sb. (nejen z hlediska svého textu, nýbrž též účelu) přechodu majetku na obce či kraje nebránil, by navíc ani přisvědčení argumentu, že žalovaná 2) mohla sporné pozemky nabýt až ke dni 1. 7. 2000, samo o sobě nijak nezpochybnilo správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu (srov. již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3200/2016).

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení na jejich náhradu nemá právo, a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. května 2017

JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu