28 Cdo 1246/2009
Datum rozhodnutí: 29.04.2009
Dotčené předpisy:





28 Cdo 1246/2009


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně MUDr. B. K., zastoupené advokátkou, za účasti 1. L. K. s.r.o., a 2. P. f. ČR, o vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 4 C 260/2003,


o dovolání prvního účastníka proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 6. 5. 2008, č. j. 28 Co 154/2008-124, takto:


I. Dovolání se zamítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


A. Předchozí průběh řízení


Žalobkyně se domáhala návrhem podle části páté občanského soudního řádu náhrady rozhodnutí Okresního úřadu Praha-východ, Pozemkového úřadu ze dne 29.11.2002, č.j. PÚ-R-2915-2/02, kterým pozemkový úřad rozhodl, že žalobkyně není vlastnicí pozemků p.č. 380/1, 380/3, 380/4 a 380/5 v k.ú. K., okres P.-v. (dále jen předmětné pozemky ).


Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 27. 9. 2006, č. j. 4 C 260/2003-64, určil žalobkyni vlastnicí předmětných pozemků, když dospěl k závěru, že žalobkyně uplatnila právo na náhradní pozemek ve smyslu § 11 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. (dále jen zákon


o půdě ) a že je oprávněnou osobou, neboť právní předchůdce žalobkyně předmětný pozemek prodal v tísni za nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu § 6 odst. 1 písm. k) zákona


o půdě ( Oprávněným osobám budou vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo jinou právnickou osobu v důsledku [ ] k) kupní smlouvy uzavřené v tísni za nápadně nevýhodných podmínek ).


Krajský soud v Praze rozsudkem z 24. 4. 2007, č. j. 28 Co 178/2007-89, potvrdil (až na výrok o nákladech řízení) rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že žalobkyni jako právní nástupkyni původně oprávněné osoby svědčí restituční titul podle § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, neboť podmínka tísně byla naplněna hrozbou přeřazení na jiné pracovní místo a podmínka nápadně nevýhodných podmínek tím, že kupní cena byla podstatně nižší než podle znaleckého posudku odpovídalo právním předpisům. Znalec podle názoru odvolacího soudu také správně posoudil cenu předmětných pozemků podle tzv. stopcen ve smyslu vládního nařízení č. 175/1939 Sb., byť citoval i vyhlášku č. 228/1951 Ú. l. Dále však odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně neuplatnila právo na vydání náhradního pozemku ve smyslu § 11 odst. 3 zákona o půdě ( V případě, že podle zvláštních předpisů došlo [ ] k omezení užívání pozemku [ ], je na vůli oprávněné osoby, zda bude požadovat vydání původního pozemku nebo převod jiného pozemku ve vlastnictví státu. Pokud oprávněná osoba požádá o převod jiného pozemku, postupuje se podle § 11a. ), neboť spis neobsahuje podání žalobkyně, kterým by se domáhala namísto vydání původních pozemků poskytnutí náhrady. Naopak odvolací soud z obsahu všech podání dovodil, že žalobkyně vždy preferovala vydání předmětných pozemků, a žádala-li o náhradní pozemek, jak se podává z její výpovědi jako účastnice řízení, pak pouze v rámci informativní schůzky s pracovnicí pozemkového úřadu.


K dovolání prvního účastníka Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30.1.2008, č.j. 28 Cdo 4614/2007-112, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Podle dovolacího soudu dospěl odvolací soud v otázce, zda žalobkyně požádala o náhradní pozemek, k skutkovým zjištěním odlišným od skutkových zjištění soudu prvního stupně, aniž by ve smyslu § 213 odst. 2 a 4 o.s.ř. zopakoval příslušné důkazy, čímž porušil právo účastníků na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny.


V dalším řízení Krajský soud v Praze rozsudkem z 6. 5. 2008, č. j. 28 Co 154/2008-124, rozsudek soudu prvního stupně znovu potvrdil. Dospěl k závěru, že žalobkyně vždy preferovala vydání předmětných pozemků, jak ostatně uvedla i ve svém vyjádření ze dne 27.4.2008. Její účastnickou výpověď před soudem prvního stupně je nutno vykládat tak, že na jednání před pozemkovým úřadem žalobkyně obdržela informaci, že bude-li vydání předmětných pozemků bránit zákonná překážka, získá nárok na náhradní pozemek. Podle odvolacího soudu je však řešení uvedené právní otázky právně bezvýznamné, neboť právo volby podle § 11 odst. 3 zákona o půdě má žalobkyně až poté, co prokáže podmínky restitučního titulu.


B. Dovolání a vyjádření k němu


Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání první účastník, a to z důvodů podle


§ 241a odst. 2 písm. a/ (vada řízení) i b/ (nesprávné právní posouzení) o. s. ř. Konkrétně namítal, že


odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem, když dovodil, že žalobkyně nemohla účinně uplatnit nárok na vydání náhradního pozemku předtím, než pozemkový úřad rozhodl o vlastnictví k předmětným pozemkům. Rozhodne-li totiž pozemkový úřad o vlastnictví k původnímu pozemku, nemůže již oprávněná osoba žádat vydání pozemku náhradního (dovolatel odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 212/2000, 28 Cdo 1847/2001, 28 Cdo 1229/2005),


odvolací soud znovu hodnotil důkaz účastnickou výpovědí žalobkyně před soudem prvního stupně a dospěl k odlišnému skutkovému zjištění než soud prvního stupně, aniž by důkaz zopakoval. Odvolací soud tak podle prvního účastníka opět porušil ustanovení


§ 213 odst. 2 o.s.ř.,


při zjištění nevýhodnosti podmínek prodeje předmětných pozemků vyšel odvolací soud ze znaleckého posudku o ceně, kterou znalec určil podle vyhlášky č. 228/1951 Ú.l. jejímž předmětem však bylo pouze určování výše náhrady při vyvlastnění.


Žalobkyně ani druhý účastník se k dovolání nevyjádřili.


C. Přípustnost


Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou


a splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a odst. 1 o.s.ř. Podmínka povinného zastoupení nemusí být splněna, neboť za dovolatele jedná pověřený zaměstnanec s právnickým vzděláním (§ 241 odst. 2 písm. a/ ve spojení s § 21 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.).


Protože odvolací soud potvrdil první rozhodnutí soudu prvního stupně, může být přínotpustnost dovolání založena jen za podmínky upravené v § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí je dán zejména tehdy, jde-li o řešení právní otázky, která dovolacím soudem ještě nebyla řešena, která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo která řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). V projednávané věci je dovolání přípustné, neboť otázka, kdy má oprávněná osoba uplatnit podle § 11 odst. 3 zákona o půdě právo na náhradní pozemek, dosud nebyla dovolacím soudem řešena. Dovolatelem citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu se nezabývají řešením uvedené otázky, nýbrž otázek povahy a vymahatelnosti nároku na vydání náhradního pozemku podle § 11 odst. 2 zákona o půdě.


D. Důvodnost


K otázce (ad a/), kdy mohla žalobkyně uplatnit právo na vydání náhradního pozemku.


Podle § 11 odst. 3 zákona o půdě v případě, že podle zvláštních předpisů došlo po přechodu nebo převodu do vlastnictví státu nebo jiné právnické osoby k omezení užívání pozemku tím, že pozemek nebo jeho část [ ] je určen pro těžbu nerostů [ ], je na vůli oprávněné osoby, zda bude požadovat vydání původního pozemku nebo převod jiného pozemku ve vlastnictví státu. Pokud oprávněná osoba požádá o převod jiného pozemku, postupuje se podle § 11a.


Podle § 9 odst. 4 zákona o půdě nedojde-li k dohodě [o vydání nemovitosti], rozhodne o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti pozemkový úřad.


Pozemkový úřad (a případně na základě podaného opravného prostředku soud) rozhoduje přímo o vlastnictví oprávněné osoby k pozemku, na jehož vydání má nárok. Otázku, zda o vydání pozemku požádala osoba oprávněná podle § 4 zákona o půdě, zkoumá pozemkový úřad, resp. soud, jako předběžnou otázku a samostatné rozhodnutí


o jejím řešení nevydává. Nemá proto smysl, aby oprávněná osoba vyčkávala s vykonáním práva volby podle § 11 odst. 3 zákona o půdě do doby, až pozemkový úřad


o oprávněnosti jejího nároku rozhodne. Jakmile je totiž vydáno pravomocné rozhodnutí, kterým je oprávněná osoba určena vlastníkem původního pozemku, musel by pozemkový úřad na základě žádosti oprávněné osoby o náhradní pozemek své předchozí pravomocné rozhodnutí změnit tak, že by vlastnictví vydané nemovitosti vrátil osobě povinné a oprávněné osobě přiznal právo na náhradní pozemek. Takový zásah do materiální právní moci rozhodnutí však zákon o půdě nepředpokládá. Na základě uvedené argumentace dospěl dovolací soud k závěru, že oprávněná osoba musí právo volby podle § 11 odst. 3 zákona o půdě vykonat před tím, než pozemkový úřad rozhodne o vlastnictví původního pozemku. Pro posouzení oprávněnosti nároku žalobkyně na vydání původního pozemku je tak nezbytné zjistit, zda žalobkyně uplatnila nárok na vydání pozemku náhradního.


K vadám řízení před odvolacím soudem (ad b/).


Podle § 213 odst. 2 o.s.ř., zopakuje odvolací soud důkazy provedené soudem prvního stupně vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně.


V projednávané věci dospěl odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, ke skutkovému zjištění, podle něhož žalobkyně nárok na vydání náhradního pozemku neuplatnila. Výpověď žalobkyně před soudem prvního stupně ( Ano, pozemek leží uprostřed oblasti zasažené dobývací činností, požádala jsem o náhradní pozemek vzhledem k tomu, o vydání náhradního pozemku, jednala jsem potom s doktorkou Ch. z pozemkového úřadu ), z níž soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně nárok na vydání náhradního pozemku uplatnila, interpretoval odvolací soud tak, že žalobkyně od JUDr. Ch. získala informaci o tom, že pokud v řízení před pozemkovým úřadem bude úspěšná a prokáže obě podmínky restitučního titulu uvedeného v § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě a vydání tohoto pozemku bude bránit některá zákonná překážka, tak bude mít nárok na náhradní pozemek . Odvolací soud tedy dospěl k skutkovému zjištění odlišnému od zjištění soudu prvního stupně. V protokolu z jednání odvolacího soudu dne 6.5.2008 však není uvedeno, že by odvolací soud ve smyslu § 213 odst. 2 o.s.ř. opakoval účastnický výslech žalobkyně. Podle citovaného protokolu (č.l. 121 spisu) se však žalobkyně k otázce uplatnění nároku na vydání náhradního pozemku osobně vyjadřovala tak, že na daném pozemku stále lpí .


Podle názoru dovolacího soudu je třeba dále přihlédnout ke skutečnosti, že ve správním spise pozemkového úřadu ani v soudním spise se nenachází žádné podání ani záznam, z něhož by se dalo dovodit, že by žalobkyně skutečně nárok na vydání náhradního pozemku uplatnila. Žádost o vydání náhradního pozemku žalobkyně popřela rovněž v podání ze dne 27.4.2008, č.l. 119 spisu (podaném žalobkyní osobně, nikoli prostřednictvím právní zástupkyně), v němž uvedla: Při informativní schůzce na PÚ, na kterou mne vyzvala JUDr. Ch. v červnu 02, [ ] mi bylo sděleno, že pokud budu v jednání úspěšná, nebude mi původní pozemek vydán, ale budu moci žádat o náhradní pozemek. Odpověděla jsem, že pak bych asi neměla jinou možnost, ale že jsem vždy preferovala vydání původního pozemku. Původní majitel, můj zemřelý strýc V. T., mně i již zemřelému bratrovi zdůrazňoval, abychom pozemek, kterého si velmi cenil, zachovali v majetku rodiny.


Za této situace má dovolací soud za to, že opakovaný účastnický výslech žalobkyně by nevedl k zjištění jiných skutečností, než které žalobkyně uvedla ve shora citovaném podání. Požadavek opakování jejího účastnického výslechu by byl čistě formální, a proto dovolací soud uzavřel, že zjištěná vada řízení nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. tak nebyl naplněn.


K otázce (ad c/), zda byl při určení nepřiměřenosti kupní ceny původního pozemku použit správný právní předpis.


Pozemkovým úřadem přibraný znalec Ing. J. K. ocenil pozemek ke dni 9.3.1960, kdy právní předchůdce žalobkyně V. T. prodal předmětné pozemky Čs. státu P. p. k., n.p., podle nařízení předsedy vlády č. 175/1939 Sb., o zákazu zvýšení cen, které ceny nemovitostí fixovalo ke dni 20.6.1939. Uvedený právní předpis se používal k ocenění pozemků převáděných z občanů na stát až do účinnosti vyhlášky č. 18/1963 Sb. (srov. Bradáč, A. Stopceny a restituce, in: Soudní inženýrství č. 1/1994, str. 3; Laciný, Nosek, Svoboda: Oceňování obytných


a menších hospodářských staveb odhadem, Praha, SNTL 1965, str. 157; a rovněž usnesení Ústavního soudu ze dne 13.4.2000, sp. zn. I. ÚS 521/1998). Znalcem rovněž citovaná vyhláška č. 228/1951 Ú.l., o určování náhrady za vyvlastnění a za předběžné užívání nemovitostí, uvádí v § 4, že při stanovení náhrady za pozemky nesmějí být překročeny ceny k 20.6.1939, čímž nepřímo odkazuje právě na shora uvedené nařízení č. 175/1939 Sb. Vyhláška č. 228/1951 Ú.l. se přitom rovněž používala k ocenění věcí při jejich smluvním nabývání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.9.1999, sp. zn. 2 Cdon 643/97).


Vzhledem k výše uvedenému má Nejvyšší soud za to, že k ocenění pozemku ke dni jeho převodu na stát byl použit správný právní předpis, a nelze proto uzavřít, že by odvolací soud věc nesprávně právně posoudil.


Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí je věcně správné, a proto dovolání bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř. ) zamítl podle § 243b odst. 2 o.s.ř. jako nedůvodné.


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalobkyni ani druhému účastníkovi prokazatelné náklady nevznikly.


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 29. dubna 2009


JUDr. Iva Brožová, v. r.


předsedkyně senátu