28 Cdo 1240/2006
Datum rozhodnutí: 26.07.2006
Dotčené předpisy: § 676 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb., § 680 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb.





28 Cdo 1240/2006


ČESKÁ REPUBLIKA


ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce P. Ch., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) Z. d. O. P., a 2) Z. O. P., a.s., zastoupeným advokátem, o vyklizení pozemků, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 10 C 21/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15.12.2005, č. j. 19 Co 342/2005-64, takto :


I. Dovolání do prvního výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15.12.2005, č. j. 19 Co 342/2005-64, se zamítá.


II. Dovolání do druhého a třetího výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15.12.2005, č. j. 19 Co 342/2005-64, se odmítá.


III . Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobou, podanou dne 29.1.2004 u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí domáhal se žalobce uložení povinnosti žalovaným vyklidit a vyklizené žalobci odevzdat pozemky blíže specifikované v žalobě, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.


Okresní soud v Ústí nad Orlicí jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8.3.2005, č.j. 10 C 21/2004-36, v odstavci I. zastavil řízení o vyklizení pozemků proti druhému žalovanému. Současně v odstavci II. uložil prvnímu žalovanému povinnost vyklidit pozemky blíže popsané ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku. Zároveň v odstavci III., IV., a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem pozemků vedených zjednodušeným způsobem, a to pozemků č. 737/1, 737/2 a 735/2 v katastrálním území V. S., zapsaných na LV č.210, které nabyl do svého vlastnictví na základě kupní smlouvy uzavřené s O. V. dne 29.9.1999 a právní účinky vkladu vznikly dne 4.10.1999. Vzal za prokázané, že mezi prvním žalovaným a O. V. byla dne 1.4.1993 uzavřena nájemní smlouva, na základě níž byly pronajaty prvnímu žalovanému předmětné pozemky na dobu 10 let s tím, že nájem lze ukončit dohodou nebo výpovědí, přičemž výpověď musí být podána v předposledním roce užívání do 30.9., jinak se nájemní vztah prodlužuje automaticky na dalších 10 let se stejnými podmínkami. Též zjistil, že žalobce dal výpověď prvnímu žalovanému dne 27.9.2002. Dovodil, žalobce nebyl informován o ujednáních ze smlouvy ze dne 1.4.1993, zejména o době trvání nájmu, o případném prodloužení nájmu ani o ujednání, kdy má být výpověď z nájmu podána. Vyslovil závěr, že ujednání o prodloužení nájmu o dalších 10 let odporuje dobrým mravům, neboť tato doba je nepřiměřeně dlouhá a je v rozporu s ustanovením § 676 odst. 2 o.z., na základě něhož se nájem prodlužuje nejvýše na dobu 1 roku. Věc posoudil ve smyslu ustanovení § 126 odst. 1 o.z. s tím, že první žalovaný užívá předmětné pozemky bez právního důvodu a je povinen je vyklidit. Dále zaujal názor, že označení předmětných pozemků v žalobním petitu je dostatečně určité, podpořené vytyčovacím plánem. Dodal, že vytyčovací náčrt slouží k vyhotovení plánu k vyznačení pozemku do souboru geodetických informací katastru podle ustanovení § 78 vyhlášky Českého úřadu zeměměřického a katastrálního č. 190/1996, přičemž byl proveden podle platných předpisů a je způsobilý k identifikaci pozemků. Podle soudu prvního stupně neseznámení nebo nesouhlas nemá vliv na platnost či přesnost nebo závaznost tohoto náčrtu.


K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15.12.2005, č.j. 19 Co 342/2005-64, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl. Podle odvolacího soudu pokud žalobce dal prvnímu žalovanému výpověď z nájmu až dne 27.9.2002, byla podána opožděně a vzhledem k tomu došlo k prodloužení nájemního vztahu na dalších 10 let. Na rozdíl od soudu prvního stupně zaujal názor, že ujednání obsažené v článku 9 nájemní smlouvy není v rozporu s dobrými mravy ani neobchází zákon. Věc posoudil ve smyslu ustanovení § 676 odst. 1 o.z. s tím, že termín ,,jinak je možné interpretovat jako takové skončení nájmu, které vyjadřuje vůli účastníků smlouvy a současně neodporuje zákonu, neobchází jej nebo není v rozporu s dobrými mravy. Dospěl k závěru, že pokud byla uzavřena nájemní smlouva na dobu 10 let a mezi účastníky nájemní smlouvy bylo dohodnuto, že v případě včasného nepodání výpovědi bude nájem prodloužen na dalších 10 let, nelze posuzovat dané ujednání jako rozpor s dobrými mravy. Podle odvolacího soudu ustanovení § 676 odst. 2 o.z. nelze na daný případ aplikovat, neboť toto ustanovení se vztahuje na případy, kdy nájem skončil uplynutím doby, avšak nájemce užíval pozemky i po skončení nájmu. Uzavřel, že v projednávané věci v důsledku pozdě podané výpovědi nájemní vztah pokračuje a prvnímu žalovanému tedy nelze uložit povinnost předmětné pozemky vyklidit.


Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož přípustnost dovozoval zřejmě z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Tvrdil existenci dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Podle dovolatele ujednání vyplývající z nájemní smlouvy, že se nájem prodlužuje o dalších deset let odporuje dobrým mravům, neboť nebyl právním předchůdcem informován o nájmu pozemku, ani o podmínkách tohoto nájmu. Tvrdil, že tedy byl svým předchůdcem O. V. uveden při koupi pozemku v omyl. Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že prodloužení nájmu o dalších deset let není v rozporu s dobrými mravy ani neobchází zákon. Namítal, že specielní ujednání mezi O. V. a prvním žalovaným jej nemůže zavazovat. Poukazoval na skutečnost, že pro vydání pozemků není třeba geometrického plánu a tento geometrický plán správní orgány neopatřují. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.


První a druhý žalovaný v rámci vyjádření se k dovolání navrhli zamítnutí dovolání žalobce.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem ( § 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř. ). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.


Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).


Předmět řízení v této věci byl vymezen tvrzeními žaloby a formulací petitu tak, že jde o žalobu vlastníka nemovitosti na její vyklizení proti žalovaným, o nichž bylo tvrzeno, že jim právní důvod k užívání nemovitosti z nájemní smlouvy skončil. Obsahově jde tedy o žalobu na ochranu vlastnického práva ve smyslu § 126 o. z. Povinností žalobce v takovém řízení je tvrdit (a ovšemže nabídnout důkaz) o svém vlastnictví k předmětu, jehož vyklizení se domáhá. Obrana žalovaných ve sporu o vyklizení pak spočívá v tvrzení a tomu odpovídajícím důkaznímu břemenu směřujícímu k prokázání, že jim přísluší platný právní důvod k užívání věci (ať už ze zákona, smlouvy, rozhodnutí apod.).


Podle § 676 odst. 1 o.z. nájem skončí uplynutím doby, na kterou byl sjednán, nedohodne-li se pronajímatel s nájemcem jinak.


Podle § 680 odst. 2 o.z. dojde-li ke změně vlastnictví k pronajaté věci, vstupuje nabyvatel do právního postavení pronajímatele a nájemce je oprávněn zprostit se svých závazků vůči dřívějšímu vlastníku, jakmile mu byla změna oznámena nebo nabyvatelem prokázána.


Ustanovení § 680 odst. 2 o.z. míří na případy změny v osobě pronajímatele v existujícím nájemním vztahu, tj. v případě, kdy nájemní vztah existuje a v době jeho existence dojde ke změně v osobě pronajímatele. Jedná se tedy právní možnost vstoupit do původního nájemního vztahu se všemi jeho obsahovými atributy.


Tato otázka byla již řešena rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 31.10.1997, sp. zn. 2 Cdon 863/97, v němž Nejvyšší soud zaujal názor, že jde o zvláštní případ právního nástupnictví /sukcese/, s nímž je spojen ten důsledek, že na nabyvatele přecházejí práva a povinnosti pronajímatele z nájemního vztahu přímo ze zákona /ex lege/, nastane-li právní skutečnost, s níž zákon uvedený důsledek spojuje - tj. nabytí vlastnického práva k pronajaté věci. Nabyvatel tak vstupuje do původního nájemního vztahu se všemi jeho základními obsahovými atributy, jakými jsou zejména předmět nájmu a práva a povinnosti subjektů daného vztahu vyplývající ze zákona, resp. nájemní smlouvy. Na nabyvatele však nepřechází z titulu tohoto právního nástupnictví všechna práva a povinnosti pronajímatele, což je dáno povahou nájemního vztahu jako vztahu obsahově vnitřně složitého, zahrnujícího řádu různorodých práv a povinností, z nichž některá mají samostatný právní režim daný právním důvodem jejich vzniku. Na nabyvatele nepřechází peněžité pohledávky a dluhy pronajímatele vzniklé za trvání původního nájemního vztahu, jako je např. pohledávka pronajímatele na splatné nájemné, povinnost zaplatit splatnou pohledávku nájemce na slevu z nájemného apod.


Na základě výše uvedeného proto nelze přisvědčit stanovisku dovolatele, který akcentuje rozlišování smluvních podmínek, obsažených v původním smluvním ujednání nájemní smlouvě ze dne 1.4.1993. Ostatně dovolatel sám připouští, že byl uveden předchozím majitelem v omyl. V dané věci jde o okolnost, která netkví v osobě nájemce a důsledky nedostatečné informovanosti nového vlastníka nemohou být přinášeny k tíži dosavadního nájemce, neboť by to odporovalo zásadám důvěry v učiněný projev a ochraně práv třetích osob. Závěry odvolacího soudu správně vycházejí z vázanosti účastníků projevy vůle, přičemž v projednávaném případě je třeba považovat za rozhodující, zda nový (současný) nájemce dostál těm povinnostem, které na něj ze zákona v důsledku smluvního převodu přešla a nikoli pohnutka, která současného pronajímatele k opožděnému podání výpovědi vedla.


Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že v projednávané věci prvnímu žalovanému nelze uložit povinnost vyklidit předmětné pozemky, neboť nájemní vztah v důsledku pozdě podané výpovědi pokračuje, je nutno právní posouzení věci, jež v dané věci uplatnil, považovat za správné. Lze též přisvědčit odvolacímu soudu, pokud uzavřel, že ujednání obsažené v článku 9 nájemní smlouvy uzavřené dne 1.4.1993 není v rozporu s dobrými mravy.





Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 o.s.ř. dovolání žalobce zamítl.


Pokud jde o dovolání žalobce do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není, a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) - srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.


S přihlédnutím k výše uvedenému dovolání žalobce do druhého a třetího výroku rozsudku odvolacího soudu dovolací soud podle § 243b odst. 5 o.s.ř., za použití ustanovení § 218 písm. b) o.s.ř., v tomto rozsahu odmítl.


O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za použití § 224 odst.1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatel sice neměl se svým dovoláním úspěch, vyjádření prvního a druhého žalovaného k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení 11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 26. července 2006


JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.


předseda senátu