28 Cdo 1236/2008
Datum rozhodnutí: 28.05.2008
Dotčené předpisy: § 13 odst. 6 předpisu č. 229/1991Sb., § 13 odst. 7 předpisu č. 229/1991Sb.




28 Cdo 1236/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) Ing. A. J., a b) B. J., zastoupených advokátem, proti žalovanému P. f. České republiky, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 18 C 138/2007, k dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 9. 2007, č. j. 61 Co 444/2007-75, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 12. září 2007, č. j. 61 Co 444/2007-75, a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 25. června 2007, č. j. 18 C 138/2007-53, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Karlových Varech k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Karlových Varech zamítl rozsudkem ze dne 25. 6. 2007, č. j.18 C 138/2007-53, návrh žalobců, aby žalovanému bylo uloženo převést jim pozemky jím spravované podle § 11a zákona č. 229/1992 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě ). Žalobci požadovali převod pozemků v katastrálním území J., a v žalobě je blíže specifikovali. Důvodem zamítnutí žaloby bylo zjištění, že žalobci získali nárok na převod náhradních pozemků postoupením od jiné osoby, takže jejich právo na převod náhradního pozemku zaniklo dnem 31. 12. 2005 podle § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě.

Krajský soud v Plzni k odvolání žalobců rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když shledal správnými jeho skutková zjištění i právní závěry z nich vyplývající. Uzavřel, že ustanovení § 13 odst. 6 a 7 zákona o půdě, uzákoněné článkem VI. zákona č. 253/2003 Sb., určilo časový limit, v němž musí dojít k převodu pozemku. Pokud pozemek nebyl do tohoto data převeden, došlo k zániku práva na vydání náhradích pozemků, které bylo založeno rozhodnutím pozemkového úřadu, jež nabylo právní moci před 6.8.2003. Tato úprava odejmula právo na náhradní pozemek všem oprávněným osobám, jejichž řádné nároky stát neuspokojil bez ohledu na to, že se tak stalo nečinností žalovaného. Toto ustanovení bylo přezkoumáno Ústavním soudem, který rozhodl nálezem ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl.ÚS 6/2005, uveřejněným pod č. 531/2005 Sb., jímž toto ustanovení zrušil jen ve vztahu k původním oprávněným osobám. Ústavní soud vyložil, z jakého důvodu vyjmul ze zrušovacího výroku osoby, které nárok na náhradní pozemek získaly postoupením od původních oprávněných osob. V takovém postavení jsou právě žalobci. Odvolací soud v tomto směru poukázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu. Dále odvolací soud dovodil, že i kdyby nárok žalobců nezanikl, neměli by nárok na převod konkrétního pozemku, resp. jeho výběr, a museli by požádat o převod některého z pozemků, které jsou předmětem veřejných nabídek žalovaného.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní včasné dovolání, splňující formální náležitosti stanovené zákonem. Přípustností dovolání se zabývají jen v tom, že vytyčují otázky zásadního významu, které by měly být v dovolacím řízení řešeny. Důvody dovolání nepodřazují pod žádné ustanovení o. s. ř., s ohledem na obsah dovolání lze však usuzovat, že namítají nesprávné právní posouzení věci, případně vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tedy důvody, jež lze podřadit podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Odvolacímu soudu totiž vytýkají, že věc posoudil jen podle známé judikatury, a nezabývají se tím, zda práva žalobců byla dostatečně chráněna, když jejich nárok nebyl uspokojen po dobu více než 10 let. Nálezem Ústavního soudu, na němž odvolací soud postavil své rozhodnutí, bylo dle názoru dovolatelů pominuto hledisko rovnosti jakožto základního práva, obsaženého v článku 1 věta prvá Listiny základních práv a svobod, podle něhož lidé jsou svobodni a rovni v důstojnosti i v právech. Práva původních osob i práva postupníků proto měla požívat stejné ochrany. Za otázku zásadního právního významu považují, zda práva původních restituentů a osob, jimž byly postoupeny jejich restituční nároky, jsou si rovná z hlediska Listiny základních práv a svobod. Navrhují, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný podal k dovolání písemné vyjádření, v němž vyjadřuje právní názor shodný s odůvodněním rozsudku odvolacího soudu, a to jak pokud jde o zánik práva postupníků na převod náhradního pozemku, tak i na to, že náhradní pozemky lze poskytovat jen z okruhu pozemků, které byly zařazeny do veřejné nabídky. Navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto.

Dovolací soud při hodnocení přípustnosti dovolání v daném případě dospěl k závěru, že odvolací soud rozhodl věc plně v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou včetně judikatury Nejvyššího soudu, na niž odkazoval, že však následně byla judikatura prolomena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007. V něm Nejvyšší soud v dovolacím řízení určitým způsobem rozlišil skupinu postupníků podle § 13 odst. 6 a 7 na skupinu, která sledovala získáním práva na náhradní pozemek spekulační nebo komerční hlediska, a na osoby které sledovaly získáním náhradních pozemků rozšíření svého zemědělského hospodaření a u nichž by újma spojená se zánikem práva na náhradní pozemek se jevila jako nepoměrná ztráta majetku. Na první skupinu lze aplikovat úvahy Ústavního soudu, obsažené v jeho nálezu z 20. 12. 2005, sp. zn. 6/2005, které jej vedly k tomu, že nezrušil ustanovení zákona o půdě o ukončení jejich práva na náhradní pozemek, aplikaci tohoto ustanovení na druhou skupinu však podrobil hlediskům zakotveným v Evropské úmluvě o lidských právech, kterou jako mezinárodní smlouvu, jíž je Česká republika vázána, je třeba aplikovat přednostně před vnitrostátním právem. Vytvořil tak rovnost práv oprávněných osob, jimž nemohly být vydány jejich původní pozemky, a osob spadajících do druhé skupiny postupníků.

Protože z tohoto hlediska soudy postavení žalobců neposuzovaly, bylo třeba jejich rozsudky zrušit a vyvrátit k novému projednání i z takto určeného hlediska (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.). V dalším řízení bude rovněž třeba vyzvat žalobce k úpravě žalobního návrhu tak, aby vyhovoval ustálené judikatuře, podle níž je řízení o povinnosti převést náhradní pozemek podle § 11 odst. 2 zákona o půdě řízením o určitém způsobu vypořádání, v němž soud může rozhodnout na základě výběru z pozemků, jež byly zařazeny do veřejné nabídky.

V dalším řízení je soud vázán právním názorem dovolacího soudu a rozhodne nově o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. května 2008

JUDr. Josef R a k o v s k ý

předseda senátu