28 Cdo 1229/2005
Datum rozhodnutí: 28.06.2005
Dotčené předpisy: § 17 odst. 3 předpisu č. 229/1991Sb.




28 Cdo 1229/2005

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr.Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců A/ V. L., a B/ A. L., zastoupeným advokátem, proti žalovanému P. f. Č. r., o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemku, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp.zn. 11 C 264/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem-pobočka v Liberci, ze dne 12.1.2005, čj. 35 Co 227/2004-129, takto :

I. Dovolání s e z a m í t á .

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í

Rozsudkem ze dne 18.11.2003, čj. 11 C 264/2002-77, zamítl Okresní soud v České Lípě návrh, aby žalovanému bylo uloženo uzavřít s žalobci smlouvu o převodu parcely č. 4068/1 o výměře 46.486 m2 v Č. L. Žalobci tímto návrhem usilovali o získání uvedeného pozemku k vyrovnání nároku na náhradní pozemky, který získali postoupením od M. P. Soud prvního stupně návrhu nevyhověl z důvodu nedostatku pasivní legitimace žalovaného ve věci, když zjistil, že předmětný pozemek není v jeho vlastnictví a nemůže jím disponovat poté, co jej bezúplatně převedl do vlastnictví Města Č. L.

Proti rozsudku soudu prvního stupně se žalobci odvolali s odůvodněním, že smlouvu o převodu pozemku na Město Č. L. považují za neplatnou pro rozpor s dobrými mravy, který dovozovali z toho, že s žalovaným o převodu pozemku na náhradu svých nároků jednali, a pozemek převzali do nájmu právě s výhledem, že jim bude převeden do vlastnictví. Odvolací soud doplnil řízení některými listinnými důkazy, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Žalobci získali nárok na náhradní pozemek ve smyslu § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále jen zákon o půdě ), postoupením části pohledávky M. P., v hodnotě 127.917 Kč. Jejich nárok nebyl dlouhodobě uspokojen a soud proto měl zkoumat, zda to nebylo výsledkem libovůle až svévole žalovaného při naplňování zákona o půdě. Žalovaný mohl např. uspokojit nárok žalobců převodem části pozemku, o nějž usilovali. Soud měl žalobce vést k tomu, aby upravili žalobní petit tak, aby bylo možno žalovanému uložit převod pozemku soudem určeného, jehož hodnota by odpovídala současné hodnotě původních pozemků, jak vyplývá též z nálezu Ústavního soudu 495/02 z 4.3.2004, uveřejněného pod č. 33 ve svazku č. 32 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Tento postup, pokud jde o předmětný pozemek, není možný poté, co byl převeden do vlastnictví Města Č. L. smlouvou ze dne 26.3.2003. Žalobci nepodali žalobu na určení neplatnosti této smlouvy a soud v řízení o stanovení povinnosti uzavřít smlouvu nemůže tuto otázku zkoumat jako otázku předběžnou, protože ani kladné rozhodnutí by nemohlo výsledek sporu zvrátit. Rozsudek, kterým by bylo žalovanému uloženo smlouvu s žalobci uzavřít, by totiž nebyl listinou schopnou zápisu do katastru nemovitostí stran změny vlastnického práva, které nyní svědčí Městu Č. L. Bylo by tomu tak v případě, že by byl rozsudkem jako vlastník určen žalovaný.

Žalobci podali proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovodili z § 237 odst. 1 písm.c) o.s.ř. Poukazují na to, že s žalovaným vedli jednání o náhradním pozemku od října 1995; žalovaný je utvrzoval v tom,že vše závisí na provedení pozemkových úprav. Dohodli se na nájmu konkrétního pozemku, který žalovaný nabízel ve veřejné nabídce, a to parcely č. 4068 v obci Č. L. Pro její převod splňovali podmínku 50% výše nároku ve vztahu k jeho ceně. Nájem byl sjednán na dobu neurčitou, do doby realizace privatizačního projektu nebo vydání oprávněným osobám. Pokud by nemělo dojít k převodu tohoto pozemku na žalobce, neměl by jiný důvod se o něj starat. Jednání o převodu se stále protahovalo, až žalovaný pozemek převedl na Město Č. L., přičemž nesprávně uvedl, že jde o pozemek v zastavěném území obce - dosud jde o ornou půdu. Tuto smlouvu považují za absolutně neplatnou ve smyslu § 3 a § 39 obč. zák. a vedou proti ní samostatné soudní řízení. Neplatnost smlouvy spatřují v tom, že žalovaný dlouhodobě nerespektoval jejich restituční oprávnění a realizací uvedené smlouvy je prakticky dlouhodobě zbavil možnosti realizovat jejich živnostenská oprávnění k soukromému hospodaření zde. Toto jednání je dle jejich názoru v rozporu s dobrými mravy. Dovolatelé uvádějí, že požadované soudní rozhodnutí má pro ně v této věci zásadní význam s ohledem na to, že žalovaný dlouhodobě odmítal jejich nároky uspokojit a současně se zbavoval pozemků, s nimiž za stát hospodařil, takže je nelze nyní uspokojit. Navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, i rozsudek soudu prvního, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Dovolání v zásadě splňuje náležitosti stanovené v § 241 a § 241a o.s.ř. ; z jeho obsahu je zřejmé, že napadá správnost právních závěrů odvolacího soudu, tj. uplatňuje se v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm.b) o.s.ř. Dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností, za procesní situace, kdy rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen první rozsudek soudu prvního stupně v této věci. Přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm.c) o.s.ř., jak dovolatel také uplatňuje. Podmínkou pro závěr o přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení je úvaha dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Tak je tomu m.j. v případě, kdy se řeší právní otázka, která dosud v praxi dovolacího soudu nebyla vyřešena. Dovolací soud přitom přihlíží jen k důvodům uplatněným v dovolání ( § 242 odst. 3 o.s.ř.).

V dané věci dovolací soud dosud neřešil možnost aplikace ustanovení § 3 obč. zák. v řízení o bezúplatný převod pozemku podle § 11 odst. 2 a § 17 odst. 3 zákona o půdě z hlediska výkonu práv a povinností v rozporu s dobrými mravy a z hlediska charakteru tohoto řízení. Dovolání proto shledal přípustným k řešení této otázky.

Dovolací soud v prvé řadě konstatuje, že částí uvedené problematiky se již v dřívějších rozhodnutích zabýval. Tak např. v rozsudku ze dne 18.1.2001, sp.zn. 26 C 1478/2000, uzavřel : Dle ustanovení § 17 odst. 3 písm.a) zákona o půdě může Pozemkový fond převést nemovitosti ve vlastnictví státu, na něž nebylo uplatněno právo na vydání, do vlastnictví oprávněných osob k uspokojení jejich nároku na náhradu podle § 14 až 16 a § 20 zákona o půdě. Samotný převod se řídí ustanoveními občanského zákoníku, jeho uskutečnění však předpokládá určitý postup se strany Pozemkového fondu, stanovený zvláštními předpisy, a sledující uspokojení většího okruhu oprávněných osob, jejichž nároky se mohou i překrývat. Dovolací soud již ve své dřívější judikatuře dospěl k závěru, že nárok na poskytnutí náhradních pozemků nezahrnuje právo osoby oprávněné na výběr náhradních pozemků. Takto rozhodl Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 29.1.1997, sp.zn.2 Cdon 522 96. Je na Pozemkovém úřadu, aby oznámil, které pozemky ve vlastnictví státu mohou být poskytnuty jako náhradní. Toto oznámení nelze považovat za návrh na uzavření smlouvy o převodu náhradních pozemků, protože návrhy oprávněných osob na přijetí konkrétních pozemků je třeba posoudit z více hledisek a přihlédnout i k vyjádření jiných subjektů, včetně příslušných orgánů. Ustanovení § 11 odst. 2 zákona o půdě proto ukládá Pozemkovému fondu postupovat podle ustanovení § 8 odst. 4 ( nyní odst. 5) zákona č. 284/1992 1 Sb., o pozemkových úpravách a o pozemkových úřadech. Tento postup předpokládá i soupis nároků oprávněných osob včetně výměry pozemků a jejich ceny a možnost uplatnění nároků jiných osob s státních orgánů, a konečné rozhodnutí po projednání s tímto okruhem osob. V rozsudku ze dne 14.8.2001, sp.zn. Cdo 452/2000, Nejvyšší soud dále dovodil, že případné zjištění neplatnosti smlouvy, kterou Pozemkový fond převedl pozemek na třetí osobu, by nemohlo žalobci zajistit právo na převod tohoto konkrétního pozemku.

Na druhé straně Nejvyšší soud judikoval v rozsudku ze dne 22.8.2002, sp.zn. 28 Cdo 1847/2001, že shora uvedená judikatura nesměřuje k závěru, že jeden z účastníků tohoto vztahu, založeného zákonem, má postavení umožňující mu libovolný postup, případně nepodložený závěr o nemožnosti poskytnout náhradní pozemek vůbec. Nárok oprávněné osoby, založený ustanovením § 11 odst. 2 zákona o půdě, je právem, které je vymožitelné a je soudem chráněno ve smyslu § 1 až § 3 o.s.ř. a lze je realizovat uložením povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemku určeného soudem. Soud ovšem musí disponovat skutkovými zjištěními, umožňujícími mu rozhodnout o takové povinnosti, tj. znát seznam pozemků, které s ohledem na výsledek přípravného řízení je možno oprávněné osobě (žalobcům) nabídnout, a pokud nabídka již byla učiněna, posoudit, zda je realizovatelná a v jakém rozsahu. V tomto směru je soud oprávněn posoudit i výši nároku oprávněné osoby vyjádřenou penězi, i cenu pozemků, nabídnutých jako náhradní. Takto může ovšem soud rozhodnout pouze v případě, kdy mu to umožňuje žalobní petit, tj. kdy žalobce neodmítá převod jiného pozemku, když pozemek jím vyžadovaný nelze na něj jako náhradní pozemek převést.

Shora uvedená dosavadní judikatura Nejvyššího soudu vede dovolací soud k závěru, že řízení o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu náhradního pozemku je řízením o způsobu vypořádání nároků žalobců na převod náhradních pozemků podle zákona o půdě, a lze na něj aplikovat § 153 odst. 2 o.s.ř. Je vázán pouze ustanovením § 11 odst. 2 uvedeného zákona, z nějž toto vypořádání vyplývá, tj. souhlasem oprávněné osoby s převodem konkrétního pozemku. Jedná se o občanskoprávní vztah, z něhož není ničím vyloučeno použití ustanovení § 3 odst. 1 o tom, že výkon práv a povinností nesmí být v rozporu s dobrými mravy, šlo by však s ohledem na zvláštní okruh práv a povinností účastníků spíše o výjimečný případ, daný konkrétními zjištěnými okolnostmi.

V dané věci ovšem s ohledem na to, že žalobci požadují převod jen konkrétního pozemku, který již není ve vlastnictví státu, ani nepřichází aplikace tohoto ustanovení v úvahu, jak správně zdůvodnil odvolací soud.

Rozsudek odvolacího soudu byl proto s ohledem na shora uvedené závěry dovolacího soudu shledán správným a dovolání bylo podle § 243b odst. 2 o.s.ř. zamítnuto.

Výrok o nákladech řízení je dán tím, že žalovanému, který měl v dovolacím řízení úspěch, prokazatelné náklady tohoto řízení nevznikly ( § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. června 2005

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.

předseda senátu