28 Cdo 1228/2015
Datum rozhodnutí: 25.01.2017
Dotčené předpisy: § 114 obč. zák., § 451 odst. 1 obč. zák., § 107 odst. 2 obč. zák.




28 Cdo 1228/2015
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Miloš Póla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce A. N., O., zastoupeného JUDr. Milošem Slabým, advokátem se sídlem v Mohelnici, Nádražní 381/9, proti žalované D. Ř., O., zastoupené JUDr. Danou Juroškovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Mírové nám. 519/3d, o zaplacení 610 000 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 161 EC 312/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. listopadu 2014, č. j. 8 Co 803/2014-87, t a k t o:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. listopadu 2014, č. j. 8 Co 803/2014-87, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. května 2014, č. j. 161 EC 312/2011-64, rozhodl, že řízení se zastavuje co do úroku z prodlení z částky 28 000 Kč za dobu od 20. 4. 2011 do zaplacení ve výši 7,75 % ročně (výrok I.); zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 610 000 Kč s úrokem z prodlení z částky 610 000 Kč za dobu od 20. 4. 2011 do zaplacení ve výši 7,75 % ročně (výrok II.); rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 33 360 Kč (výrok III.); rozhodl, že žalobci bude vrácen soudní poplatek ve výši 1 120 Kč (výrok IV.).
Krajský soud v Ostravě k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 18. listopadu 2014, č. j. 8 Co 803/2014-87, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích II. a III. (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Vyšel ze zjištění, že v průběhu manželství účastníků žalobce žalované převedl na účet částku 610 000 Kč a tato ji použila na úhradu svého závazku; tato platba byla připsána na účet žalované dne 18. 4. 2007. Vzal za prokázané, že převod peněz včetně jeho účelu byl mezi účastníky dohodnut, avšak nebylo dohodnuto nic ohledně vrácení této částky. Dále zjistil, že z účtu žalované byla dne 18. 4. 2007 zaslána bývalému manželovi částka 638 000 Kč z titulu vyrovnání SJM.
Soud předně na danou věc aplikovaly ustanovení § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák. ), a to s ohledem na přechodná ustanovení § 3028 zákona č. 89/2012 Sb. Dovodil, že žalované od počátku chyběl právní důvod k plnění částky 610.000,- Kč, a proto na straně žalované došlo k bezdůvodnému obohacení na úkor žalobce, jenž jí plnil bez právního důvodu. K bezdůvodnému obohacení pak dochází v okamžiku, kdy obohacený přijal plnění, v dané věci připsáním částky 610 000 Kč na účet žalované, tedy dne 18. 4. 2007. Tímto okamžikem počíná ve smyslu ustanovení § 107 odst. 2 obč. zák. běžet tříletá objektivní promlčecí doba. Jestliže žalobce podal žalobu až dne 20. 4. 2011, stalo se tak po uplynutí tříleté objektivní promlčecí lhůty, a pokud žalovaná namítla promlčení, bylo nutno žalobu zamítnout. Stejně tak by uplynul běh objektivní tříleté promlčecí lhůty v případě, že by se jednalo ze strany žalobce o plnění za žalovanou jejímu bývalému manželovi. Žalovaná by získala majetkový prospěch v okamžiku, kdy zanikl její dluh, a to bylo rovněž dne 18. 4. 2007, kdy svému bývalému manželovi z titulu vypořádání SJM zaslala částku 638 000 Kč. Pokud skončí běh jedné z promlčecích lhůt, je pak bez významu, zda ještě běží druhá z promlčecích lhůt.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 o. s. ř., neboť dovolacím soudem má být vyřešená právní otázka posouzena jinak (podle obsahu je fakticky namítán rozpor s ustálenou judikaturou dovolacího soudu). Tvrdil, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, který spatřoval v tom, zda je nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení žalobkyní promlčen. Odvolací soud sice dovodil vznik bezdůvodného obohacení žalované na úkor žalobce, avšak současně dovodil, že tento nárok je vůči ní promlčen, tedy ignoroval ustanovení § 114 obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2013, podle něhož za trvání manželství nedochází k běhu promlčecí lhůty, tedy v době, kdy manželství trvá, se promlčecí doba staví a počíná běžet až od právní moci rozsudku o rozvodu manželství. Poukazoval na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2061/2010, z něhož plyne, že u promlčitelných práv mezi mužem a ženou, které vznikly před uzavřením jejich manželství dochází okamžikem uzavření manželství ke stavení běhu promlčecí doby podle § 114 obč. zák. s tím, že běh promlčecí doby pokračuje až po zániku manželství. Byla-li předmětná částka připsána na účet žalované za trvání manželství, běh promlčecí doby nároku na vydání takto získaného obohacení začal běžet až dne 9. 5. 2010, kdy došlo k zániku manželství. Jeho nárok na vydání bezdůvodného obohacení žalovanou promlčen není, jelikož běh promlčecí doby za trvání manželství byl staven. Navrhl proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je, se zřetelem na data zahájení řízení a vydání dovoláním napadeného rozhodnutí (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), rozhodující pro dovolacím přezkum.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným podle ustanovení § 237 o. s. ř. pro řešení dovoláním označené otázky počátku běhu promlčecí lhůty potažmo promlčení práva mezi manžely, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (k tomu srov. judikaturu dále citovanou).
Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Proto se Nejvyšší soud zabýval dále tím, zda je dán v dovolání vymezený důvod, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláním.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Nejvyšší soud předesílá, že jsa vázán rozsahem dovolání (§ 242 odst. 1 o. s. ř.), jakož v něm vymezeným i důvodem (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), vychází při svém přezkumu z posouzení, že žalobce uplatňuje právo na vydání bezdůvodného obohacení, jež dle závěru odvolacího soudu vzniklo žalované na úkor žalobce tím, že žalobce plnil žalované bez jakéhokoliv právního důvodu. K dovolacímu přezkumu, je pak otevřena otázka promlčení práva mezi manžely.
Podle § 100 odst. 1 obč. zák. právo se promlčí, jestliže nebylo vykáno v době v tomto zákoně stanovené. K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat. Právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil (srov. § 107 odst. 1 obč. zák.) Nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo (srov. § 107 odst. 2 obč. zák.).
Podle § 114 obč. zák. jde-li o právo mezi zákonnými zástupci na jedné straně a nezletilými dětmi a jinými zastoupenými osobami na druhé straně, promlčení ani nepočíná ani neběží, nejde-li o úroky a opětující se plnění. To platí i o právech mezi manžely.
Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů se podává, že manželství účastníků trvalo v době od 24. 9. 2005 do 8. 5. 2010 a v jeho průběhu, a to dne 14. dubna 2007 převedl žalobce bez právního důvodu na účet žalované částku 610 000 Kč. Žalovaná ji použila na úhradu svého dluhu vůči bývalému manželovi z titulu vypořádání SJM. Zatímco odvolací soud dovozoval, že uvedený nárok žalobce, který jej žalobou uplatnil u soudu dne 20. 4. 2011, je promlčen, dovolatel namítal, že promlčecí lhůta počala v souladu s ustanovením § 114 obč. zák. běžet až 9. 5. 2010 (t. j. po právní moci rozvodu manželství účastníků), a proto byla žaloba dne 20. 4. 2011 včas (před uplynutím promlčecí lhůty).
V judikatuře Nejvyššího soudu se ohledně ustanovení § 114 obč. zák. ustálil výklad, podle kterého ustanovení § 114 obč. zák. představuje jeden z případů stavení běhu promlčecí doby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1571/1997). Podle výše citovaného ustanovení může dojít ke stavení promlčecí doby na začátku, na konci a v průběhu promlčecí doby, přičemž jakmile vzájemný vztah předvídaný ustanovením § 114 obč. zák. skončí, promlčecí doba začne běžet nebo bude pokračovat (viz Knappová, M. - Tégl, P. - Eliáš, K. in Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1. svazek. § 1-478. Praha: Linde Praha, 2008. s. 447-448; obdobně též Knappová, M. - Švestka, J. - Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné 1. 4. vydání. Praha: Aspi, 2005. s. 295-296). Jinými slovy platí, že u práv mezi manžely (která vznikla v průběhu trvání manželství), nejde-li úroky a opětující se plnění, se počátek běhu promlčecí doby odsouvá do toho dne, kdy mezi účastníky občanskoprávního vztahu, z něhož vyplývá příslušné právo, přestane existovat manželský vztah, resp. dříve započatá promlčecí doba se za trvání tohoto vztahu staví (shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. května 2011, sp. zn. 33 Cdo 5003/2009, rozsudek ze dne 5. srpna 2013, sp. zn. 28 Cdo 783/2013, nebo usnesení ze dne 10. listopadu 2009, sp. zn. 28 Cdo 3090/2009 ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud zamítl nálezem ze dne 12. července 2011, sp. zn. II ÚS 231/10). Manželství je překážkou způsobující stavení běhu promlčecí doby s tím, že běh promlčecí doby pokračuje (začíná) až po zániku manželství.
Jestliže v dané věci bylo nesporně prokázáno, že manželství účastníků trvalo od 24. 9. 2005 do 8. 5. 2010 a k bezdůvodnému obohacení žalované mělo dojít dne 18. 4. 2007 připsáním částky 610 000 Kč na účet žalované, pak nárok uplatněný žalobou podanou k soudu dne 20. 4. 2011, tedy necelý rok po zániku manželství rozvodem (8. 5. 2010) nemohl být promlčen, neboť neuplynula ani objektivní tříletá, ovšem ani subjektivní dvouletá promlčecí doba. Odvolací soud tedy věc posoudil nesprávně, v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, a dovolání proto bylo nutně shledáno důvodným.
S ohledem na výše uvedené dovolací soud rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) podle § 243e odst. 1 o. s. ř. a § 243e odst. 2, věty první, o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V dalším řízení je odvolací soud vázán právními názory soudu dovolacího (§ 243g odst. 1 ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech řízení, a to včetně nákladů tohoto dovolacího řízení, bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. ledna 2017
Mgr. Miloš Pól předseda senátu