28 Cdo 1228/2001
Datum rozhodnutí: 29.08.2002
Dotčené předpisy: § 3 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.




28 Cdo 1228/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Milana Pokorného, CSc., o dovolání Bytového družstva P, zast. advokátem, podaném proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2001, sp.zn. 21 Co 8/2001 (v právní věci žalobce Bytového družstva P., zast. advokátem, proti žalovaným 1. P. K., 2. Z. K., oba zast. advokátkou, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 19 C 12/2000), takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 11. října 2000 pod č.j. 19 C 12/2000-13 uznal žalované povinnými vyklidit a vyklizenou předat žalobci bytovou jednotku specifikovanou ve výroku tohoto rozhodnutí, a to do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Současně soud prvního stupně žalobci přiznal právo na náhradu nákladů řízení ve výši 2.725,- Kč, které byli žalovaní povinni uhradit do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobce.

Obvodní soud dovodil, že žalovaní užívají předmětný byt bez právního titulu. Podle poslední nájemní smlouvy skončil žalovaným nájem předmětného bytu ke dni 31. 12. 1996. Tato smlouva byla ve smyslu ustanovení § 676 odst. 2 občanského zákoníku třikrát obnovena. V lednu roku 2000 však došlo k podání žaloby na vyklizení a k dalšímu prodloužení tak už nedošlo. Žalovaní, kteří jsou členy žalujícího družstva, měli možnost prodloužit dobu nájmu na další určitou dobu, což však odmítli. Právo na uzavření žalovanými požadované smlouvy o nájmu družstevního bytu na dobu neurčitou nevzniklo, protože k tomu by dle článku 9 stanov žalujícího družstva bylo nezbytné vydání příslušného rozhodnutí členské schůze družstva o přidělení družstevního bytu.

Toto rozhodnutí soudu prvního stupně Městský soud v Praze jako soud odvolací svým rozsudkem ze dne 25. ledna 2001 pod č.j. 21 Co 8/2001-26 tak změnil, že žalobu o vyklizení předmětné bytové jednotky zamítl. Žalobce byl zavázán zaplatit žalovaným společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 2.875,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet jejich advokátky.

Odvolací soud se ztotožnil s rozsahem provedeného dokazování i s vyvozenými skutkovými závěry, nesouhlasil však s právním posouzením věci ze strany prvostupňového soudu, zejména pokud jde o interpretaci čl. 9 stanov žalobce.

Ze stanov žalujícího družstva vyplývá, že neměly být konstituovány různé druhy členství lišící se navzájem rozsahem práv jednotlivých členů. Jedním z členských práv je i právo na uzavření smlouvy o nájmu družstevního bytu. Stanovy však toto právo nekonstituovaly automaticky, ale teprve na základě rozhodnutí orgánu družstva. U členů družstva, kteří byli v době jeho vyčlenění z družstva původního (v roce 1996) nájemci bytů na dobu neurčitou, nebylo fakticky takového rozhodnutí potřeba. U žalovaných však v okamžiku, kdy skončil jejich nájemní vztah na dobu určitou, vznikla s ohledem na znění stanov povinnost družstva rozhodnout (ať již negativně či pozitivně) o přidělení předmětného bytu žalovaným. Pokud tak žalobce neučinil, nerespektoval své stanovy, jejichž dodržováním je vůči svým členům povinen. Tím, spolu s podáním žaloby, vyvolal stav, kdy žalovaní skutečně byt užívají bez přímého právního důvodu. Vyklizení bytu žalovanými by však za této situace bylo zjevně výkonem práva v rozporu s dobrými mravy a odvolací soud proto podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku žalobní návrh zamítnul.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Podle dovolatele se odvolací soud při svém rozhodování jednostranně zabýval právem žalovaných na uzavření nájemní smlouvy, aniž by v dostatečné míře zkoumal jejich negativní postoj k řádně nabídnuté nájemní smlouvě. Nájemce nemůže požadovat změnu nájemní smlouvy na dobu neurčitou. Navíc je třeba rozlišovat mezi obnovením nájemního vztahu prodloužením nájemní smlouvy a rozhodnutím o přidělení bytu. Z formulace stanov žalobce nevyplývá jeho povinnost uzavřít se žalovanými nájemní poměr na dobu neurčitou a nakonec ani povinnost učinit jakékoli rozhodnutí v tomto smyslu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací vycházel při posuzování dovolání z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto se dále uvádějí ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o.s.ř.).

Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem (§ 240 odst. l o.s.ř., § 24l odst. l o.s.ř.), je přípustné (§ 238 odst. l písm. a/ o.s.ř.) a opírá se o zákonem stanovený dovolací důvod (§ 24l odst. 3, písm. d/ o.s.ř.). Přezkoumal proto napadené rozhodnutí v rozsahu plynoucím z podaného dovolání (§ 242 odst. l, 3 o.s.ř.), když nezjistil žádné takové vady předchozího řízení, které by odůvodňovaly postup podle § 237 odst. l o.s.ř.

Po přezkoumání věci došel dovolací soud k závěru, že dovolání není důvodné.

Již původní pronajímatel, LBD P., postupoval při přidělování předmětného bytu nestandartně. Okolnost uváděná právním předchůdcem žalobce jako okolnost opravňující k termínování uzavřené nájemní smlouvy, odrážela spíše zájmy pronajímatele než zájmy žalovaných. Žalovaný v době rozhodování o přidělení bytu nebyl v nájemním vztahu k žádnému jinému bytu uvedeného bytového družstva a jeho právo na přidělení bytu dané členstvím v tomto bytovém družstvu tak nemělo být nijak limitováno.

Vyčleněním žalobce z původního bytového družstva se navíc eticky sporná argumentace poukazující na možnost žalovaného nabýt užívací titul k dalšímu bytu v rámci potencionálního dědického řízení stala nedůvodnou, protože babička žalovaného byla v nájemním vztahu k družstvu původnímu, ale nikoliv už k družstvu vyčleněnému. Žalovaný se tak ani hypoteticky nemohl stát nabyvatelem členského podílu, který by jej opravňoval k uzavření smlouvy o nájmu k jinému než předmětnému bytu žalujícího družstva.

Odvolací soud tedy nijak nepochybil, když za této situace v souladu s bodem 9 odst. 1 písm. d/ stanov družstva dovodil povinnost žalobce o přidělení předmětného bytu žalovaným. Výkon práva založeného na absenci uvedeného rozhodnutí by ve svém důsledku neúměrně vychyloval poměr práv a povinností ve vztahu mezi žalujícím bytovým družstvem a jeho členy pouze ve prospěch jedné ze stran, a jako takový by byl výkonem práva rozporným s ustanovením § 3 odst. 1 občanského zákoníku.

Dovolacímu soudu proto ve světle těchto vývodů nezbylo, než dojít k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné (§ 243b odst. l o.s.ř.) a dovolání žalobce proto bylo podle citovaného ustanovení nutné zamítnout.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 o.s.ř. za použití § 224 odst. l o.s.ř. a § 151 o.s.ř., protože dovolatel nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalovaným náklady řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 29. srpna 2002

JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v.r.

předseda senátu