28 Cdo 1221/2008
Datum rozhodnutí: 03.10.2008
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 1221/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce S. d. P. zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) K., s. r.o., a 2) A., s. r. o., zastoupeným advokátem, o 42.525,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha západ pod sp. zn. 7 C 1114/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2006, č. j. 24 Co 28,29/2006-198, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Praha západ rozsudkem ze dne 7. 12. 2004, č. j. 7 C 1114/2001 138, ve spojení s usnesením ze dne 7. 3. 2005, č. j. 7 C 1114/2001 145, žalobu

o zaplacení 42.525,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu. Dospěl k závěru, že účastníci dne 15. 7. 1997 platně neuzavřeli ústní nepojmenovanou smlouvu, podle níž měl mít žalobce právo na zaplacení částky 32.500,- Kč s 5 % DPH za tzv. vícepráce, které mu mělo vzniknout v souvislosti s tím, že jako stavebník domu č. p. 138 na stavební parcele č. 316/1 v k. ú. P. musel přizpůsobit projekt i stavbu skutečnosti, že na zmíněný pozemek zasahuje komínové těleso a přístřešek pro plynový kotel ve vlastnictví žalovaných. Dále mělo žalobci podle této smlouvy vzniknout právo na zaplacení částky 8.000,- Kč s 5 % DPH v souvislosti s tím, že žalovaní pozemek ve vlastnictví žalobce nacházející se pod tímto komínem a přístřeškem užívají. Soud prvního stupně s odkazem na § 51 a § 37 odst. 1 obč. zák. shledal smlouvu neplatnou pro neurčitost jejího obsahu. Rovněž neshledal důvodným ani případný nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, pokud žalovaní užívali pozemek žalobce uvedeným způsobem, neboť úspěšně uplatnili námitku promlčení.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 11. 2006, č. j. 24 Co 28,29/2006-198, rozsudek soudu prvního stupně co do částky 8.400,- Kč s příslušenstvím a v nákladových výrocích ve vztahu mezi účastníky i vůči státu zrušil

a věc mu tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení, jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Vyšel se skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Po právní stránce se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně v tom ohledu, že zmíněná ústní nepojmenovaná smlouva je neplatná. Dovodil, že z této smlouvy není zřejmé, zda povinný subjekt bez dalšího zavazuje k zaplacení částky tam uvedené (cca 35.000,- Kč), která měla být později upřesněna, nebo zda ještě mohl její výši rozporovat. Pokud je pak odkazováno na upřesnění této částky, není zřejmé, od kdy se dvouletá lhůta k upřesnění počítá a jaké důsledky by její nedodržení mělo pro závazek povinného subjektu; neurčitost tohoto ujednání nelze odstranit ani jeho výkladem, přičemž neurčitost ujednání postihuje i jeho další obsah. Odvolací soud dále s odkazem na § 420 odst. 1 obč. zák. dovodil, že nárok žalobce na zaplacení částky 32.500,- Kč s 5 % DPH lze případně posoudit jako nárok na náhradu škody, avšak ani z tohoto titulu jej neshledal důvodným. V daném případě nebyl zejména naplněn předpoklad škodní odpovědnosti žalovaných spočívající v existenci příčinné souvislosti mezi případným jednáním žalovaných a případnou škodou na straně žalobce. Ohledně nárokované částky 8.400,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení uzavřel, že soud prvního stupně se touto otázkou nezabýval z hlediska rozhodných kritérií (zejména posouzení běhu promlčecí doby ve vztahu k žalovaným).

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a spatřuje v napadeném rozhodnutí rozpor s hmotným právem. Namítá, že provedené důkazy jednoznačně potvrzují, že o cizí stavbě na svém pozemku do doby započetí s výstavbou jeho polyfunkčního domu nevěděl. Nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů, že svědci vypovídali neurčitě a že z jejich výpovědí a ze zápisu ze dne 15. 7. 1997 není možné jednoznačně určit obsah závazku. Skutečnosti uváděné znalcem (ing. J. M.) v posudku, tedy to, že o větších nákladech na stavbu díky komínovému tělesu žalovaných musel vědět před započetím stavby, považuje za irelevantní, neboť rozhodující je to, zda v důsledku postaveného komínového tělesa a přístřešku mu vznikly při stavbě polyfunkčního domu náklady (tzv. vícepráce), které by jinak vynaložit nemusel. Konstatuje, že nebyl k jeho návrhu vypracován revizní znalecký posudek za účelem vzniklých nákladů, neboť se závěry znaleckého posudku vypracovaného znalcem ing. J. M. nesouhlasí. Dále tvrdí, že mu cizí stavbou vznikla škoda, přičemž nárok uplatnil řádně a včas, když ve lhůtě dohodnuté účastníky, resp. jejich právními předchůdci, žalovaným upřesnil hodnotu vzniklých nákladů. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně co do částky 34.125,- Kč s příslušenstvím potvrzen, aniž předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné tedy jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 3080, sešit 1, ročník 2005). Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu nesprávně vyložil, popř. ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Pod (způsobilý) dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci), však žádnou z námitek dovolatele nelze podřadit, přičemž jeho námitky, pokud se týkají otázek skutkových, tedy hodnocení důkazů soudy obou stupňů, naplňují dovolací důvod podle § 241a odst. 3

o. s. ř., který v dovolání, jehož přípustnost může být dána jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze úspěšně uplatnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1164, svazek 16, ročník 2002). Nutno podotknout, že důkaz znaleckým posudkem soud hodnotí jako každý jiný důkaz, nemůže však přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1186, svazek 17, ročník 2002). Navíc nelze přehlédnout, že o rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. jde jen tehdy, jestliže zahrnuje posouzení právní otázky, která je relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů, což však námitky dovolatele rovněž nesplňují. To platí i pro posouzení, zda rozhodnutí odvolacího soudu řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. dubna 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1164, svazek 16, ročník 2002). Přípustnost dovolání pak nemůže založit ani námitka spočívající v neprovedení důkazu navrženého žalobcem (revizního znaleckého posudku), neboť se nejedná o námitku proti právnímu posouzení věci, nýbrž o otázku zjištění skutkového stavu. Tato otázka není otázkou aplikace práva, tím méně pak může být právní otázkou zásadního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. (srov. např. R 8/1994 nebo usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2695/2006).

Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř.

Žalobce dovolání podává proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu (jak lze dovodit z jeho obsahu), napadá tak i jeho výrok, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně co do částky 8.400,- Kč s příslušenstvím zrušen a věc byla vrácena v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Tento samostatný výrok rozhodnutí odvolacího soudu však nelze napadnout dovoláním, neboť jím nebylo potvrzeno či změněno rozhodnutí soudu prvního stupně (§ 237, § 238 a § 238a o. s. ř.) a přípustnost dovolání nevyplývá ani z § 239 o. s. ř., kde jsou taxativně uvedeny případy, kdy je dovolání přípustné.

Nejvyšší soud proto dovolání i v tomto rozsahu odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím k rozhodnutím Krajského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2007, č. j. 24 Co 337/2007-237

a 24 Co 338/2007-239, podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3

o. s. ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly .

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek

V Brně dne 3. října 2008

JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.

předseda senátu