28 Cdo 122/2012
Datum rozhodnutí: 12.03.2013
Dotčené předpisy: § 7 předpisu č. 82/1998Sb.




28 Cdo 122/2012
U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Ing. J. B. , bytem v K., H. 766, zastoupeného JUDr. Oldřichem Chudobou, advokátem se sídlem v Praze 4, Kvestorská 5, proti žalované České republice Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 77,100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 267/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. července 2011, č. j. 70 Co 317/2011-94, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 24. 2. 2011, č. j. 27 C 267/2008-78, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 77,100.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalované částky se žalobce domáhal jako náhrady škody odpovídající znehodnocení akcií společnosti SLATE B.D.S.O., a. s., k němuž došlo v důsledku rozhodnutí o vazbě a nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání žalobce, jež bylo posléze ukončeno rozhodnutím soudu, jímž byl žalobce podané obžaloby v plném rozsahu zproštěn. Žalobce po dobu trestního stíhání nemohl vykonávat práva akcionáře společnosti SLATE B.D.S.O., a. s., jelikož mu byly po zahájení trestního stíhání akcie této společnosti zabaveny, což mělo za následek, že nemohly být voleny orgány společnosti. V době, kdy žalobci byly vráceny akcie, byla již akciová společnost v likvidaci, žalobce nemohl ovlivňovat řízení společnosti, došlo k bezúplatnému převodu největší majetkové hodnoty společnosti, tj. práva k dobývacímu prostoru, a poté již akcie žalobce měly nulovou hodnotu. Soud nárok žalobce posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Shledal, že pokud by na straně žalobce vůbec bylo možno spatřovat škodu spočívající ve znehodnocení akcií společnosti SLATE B.D.S.O., a. s., ke kterému mělo dojít v důsledku bezúplatného převodu dobývacího prostoru na třetí subjekt, pak zcela jednoznačně příčinnou takové škody je uzavření smlouvy o převodu dobývacího prostoru likvidátorem společnosti. Trestní stíhání žalobce a s tím spojené zajištění jeho akcií uvedené společnosti, jakož i zmíněná vazba, mohly mít negativní dopad na řízení a v důsledku toho i na hospodaření společnosti, je-li však škodní nárok dáván do souvislosti s bezúplatným převodem dobývacího prostoru, pak zde nemůže být dána příčinná souvislost s nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání či rozhodnutím o vazbě, neboť mezi uplatňovaný odpovědností titul a tvrzený škodní následek vstoupila další skutečnost, nezávislá na jednání orgánů činných v trestním řízení, a to rozhodnutí likvidátora o bezúplatném převodu. I sám žalobce přitom připustil, že k tomuto převodu došlo v době, kdy jeho trestní stíhání skončilo a on s akciemi již disponoval, tudíž mu nic nebránilo, aby informoval likvidátora o hodnotě dobývacího prostoru, či se u soudu domáhal změny likvidátora, měl-li za to, že neprovádí likvidaci společnosti řádně. Jelikož příčina tvrzené škody mohla spočívat pouze ve skutečnostech, za které stát podle zákona č. 82/1998 Sb. v souvislosti s trestním stíháním neodpovídá, soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.
K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 28. 7. 2011, č. j. 70 Co 317/2011-94, potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že mezi nezákonným trestním stíháním žalobce či rozhodnutím o jeho vazbě a eventuálním vznikem škody není dána příčinná souvislost jako jeden z předpokladů odpovědnosti státu za škodu dle zákona č. 82/1998 Sb., neboť ke znehodnocení akcií společnosti došlo pouze v důsledku jednání tehdejšího likvidátora společnosti. Namítá-li žalobce, že pokud by proti němu nebylo zahájeno trestní stíhání, nedošlo by snad ani k likvidaci společnosti a k následnému bezúplatnému převodu dobývacího prostoru, nemění to nic na závěru, že hlavní, respektive jedinou, příčinou vzniku eventuální škody může být pouze jednání likvidátora společnosti, který postupoval nezávisle na trestním stíhání žalobce a bez jakéhokoliv vlivu ze strany státu. Odvolací soud tedy rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež označil za přípustné dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvodné dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel obsáhle zrekapituloval průběh trestního řízení vedeného proti žalobci a dalším osobám, okolnosti týkající se chodu společnosti SLATE B.D.S.O., a. s. po dobu trestního řízení, jakož i dopady trestního stíhání na další společnosti určitým způsobem provázané se společností SLATE B.D.S.O., a. s. Zopakoval dále závěry, k nimž dospěly soudy obou stupňů, a vyslovil názor, že v daném případě existuje odpovědností titul (nezákonné rozhodnutí), škoda a příčinná souvislost mezi odpovědnostním titulem a škodou. Zdůraznil, že mu trestní řízení znemožnilo vykonávat práva akcionáře a že valná hromada nebyla z důvodu zabavení téměř všech akcií společnosti orgány činnými v trestním řízení usnášeníschopná, a nemohla tak plnit svou funkci. V době, kdy nabyl právní moci rozsudek o zproštění žalobce obžaloby a akcie mu byly vráceny, byla již společnost nejen v likvidaci, ale také v konkursu, a za řízení a hospodaření společnosti byl zodpovědný konkursní správce. Dovolatel již tedy neměl možnost řízení společnosti nijak ovlivňovat. Tato situace by nenastala, pokud by proti žalobci nebylo nezákonně zahájeno trestní stíhání a nebyly by mu zabaveny akcie, neboť v tomto případě by práva k dobývacímu prostoru, jež tvořila nejvyšší hodnotu společnosti, nebyla bezúplatně převedena, a žalobce by byl nadále významným akcionářem společnosti SLATE B.D.S.O., a. s. Škoda spočívající ve znehodnocení akcií tudíž žalobci vznikla v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím. S ohledem na uvedené tedy dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc jim vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl jinak ) byl odvolacím soudem zrušen § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Napadené rozhodnutí za zásadně právně významné ve smyslu výše citovaných ustanovení však pokládat nelze. Je především třeba předeslat, že otázka existence příčinné souvislosti (na jejímž negativním zodpovězení spočívá rozhodnutí odvolacího soudu) je otázkou skutkovou, neboť v řízení se zjišťuje, zda škodná událost a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Příčinná souvislost se nepředpokládá, nýbrž musí být prokázána; právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2008/2008, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 49/2011). Zaobírá-li se pak Nejvyšší soud otázkou přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., není mu zákonem umožněno (srov. ustanovení výše citovaná) přezkoumávat správnost skutkových závěrů odvolacího soudu a jeho úvahami stran existence či neexistence příčinné souvislosti se může zabývat pouze v naznačené obecnější rovině, tedy posouzením okolností, mezi nimiž má být příčinná souvislost zjišťována.
Je přitom možno říci, že soudy obou stupňů ve svých úvahách nikterak nevybočily z toho, jak je příčinná souvislost setrvale pojímána judikaturou Nejvyššího soudu zdůrazňující (mimo jiné), že o vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li konkrétní majetková újma následkem konkrétního protiprávního úkonu škůdce, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku. Příčinou škody může být jen takové protiprávní jednání, bez něhož by škodný následek nevznikl. Nemusí sice jít o příčinu jedinou, nýbrž i jen o jednu z příčin, které se podílejí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, avšak musí jít o příčinu podstatnou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2593, sešit 29/2004). Spojuje-li dovolatel opakovaně vznik škody s bezúplatným převodem práva k dobývacímu prostoru z majetku společnosti na třetí osobu, jenž znehodnotil jím vlastněné akcie, pak je zjevné, že právě tento krok a nikoliv události jemu předcházející (trestní stíhání a zabavení akcií) sám považuje za bezprostřední příčinu vzniku škody. Jak ostatně připomněl soud prvního stupně, bylo na dovolateli, aby se domáhal zjednání nápravy způsobem předpokládaným zákonem č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníkem, měl-li za to, že likvidátor, jenž měl uvedenou transakci realizovat, při výkonu své funkce porušuje zákonné povinností (viz § 71 a § 72 obch. zák.). I kdyby snad trestní stíhání, časově předcházející uzavření smlouvy o bezúplatném převodu práva k dobývacímu prostoru, ovlivnilo chod a hospodaření společnosti, nastalo-li znehodnocení akcií právě až jako následek úbytku oné hodnoty z majetku společnosti, pak lze jen těžko označit za jeho příčinu trestní stíhání žalobce. Úvahám soudů nižších stupňů tedy není důvodu cokoliv vytýkat.
Z uvedeného je tedy patrné, že rozsudku odvolacího soudu není možno přiznat zásadní právní význam, a dovodit tak přípustnost podaného dovolání. Nejvyšší soud je tudíž podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že na straně žalované, jež by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 12. března 2013
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu