28 Cdo 1217/2002
Datum rozhodnutí: 25.09.2003
Dotčené předpisy: § 239 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 1217/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání R. U., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 26.9.2001, sp. zn. 12 Co 276/2001, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.zn. 9 C 378/99 (žalobkyně Č. T., zastoupené advokátem, 110 00 Praha 1, Spálená 51, proti žalovaným: 1. Bytovému podniku v P., státnímu podniku, zastoupenému advokátkou, 2. R. U., zastoupenému advokátem, 3. společnosti s ručením omezeným A., zastoupené advokátkou a 4. společnosti s ručením V., zastoupené advokátkou, o neplatnost dohody o vydání podílu na nemovitostech), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě žalobkyně, podané u soudu 30.1.1992 a týkající se vydání jedné ideální poloviny domu čp. 641 v P. (s příslušenstvím) a pozemku parc. č. 436 (o výměře 217 m2), bylo rozhodnuto zamítavým rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 z 26.7.1995, čj. 9 C 53/92-52, potvrzeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze 17.12.1996, sp. zn. 13 Co 99/96.

Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR z 27.9.1999, 3 Cdon 652/97, byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze 17.12.1996, sp. zn. 13 Co 99/96, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 z 26.7.1996, čj. 9 C 53/92-52, a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.

Dovolací soud poukazoval ve svém rozhodnutí na to, že dům čp. 641 v P. se stavební plochou č. 436 v katastrálním území P. darovali státu (za podmínek uvedených v § 6 odst. 1 písm. d/ zákona č. 87/1991 Sb.) podíloví spoluvlastníci M. U. a R. U. K v\\dání uvedených nemovitostí vyzvala žalobkyně žalovaný Bytový podnik v P. (výzvou z 3.4.1991), jako dcera spoluvlastníka M. U. (který zemřel 14.9.1981), a žalovaný Ing. R. U. (výzvou z 23.4.1991, doplněnou dne 25.9.1991), jako syn spoluvlastníka R. U. (který zemřel 20.10.1982). Zatím co žalovaný Bytový podnik v P. vydal dohodou z 30.9.1991 (registrovanou bývalým Státním notářstvím pro P. dne 27.3.1992 pod sp. zn. 5 Re 463/91) nemovitosti žalovanému Ing. R. U., uplatnila žalobkyně podle ustanovení § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. nárok na vydání polovičního podílu nemovitostí proti žalovanému Bytovému v P. žalobou u soudu (řízení bylo ve smyslu ustanovení § 82 odst. 1 občanského soudního řádu zahájeno 30.1.1992). Kupní smlouvou z 23.9.1992 (registrovanou bývalým Státním notářstvím pro P. dne 23.9.1992, sp. zn. 5 R I 954/92) převedl žalovaný Ing. R. U. nemovitosti, uvedené v žalobě žalobce do vlastnictví žalovaných A., s.r.o., a V., s.r.o., v P..

Vzhledem k uvedeným okolnostem se soudy obou stupňů v tomto případě shodly na závěru, že dohodu o vydání podílu na nemovitostech (sporných mezi účastníky řízení) měl žalovaný Bytový podnik v P. uzavřít se žalobkyní Č. T. a nikoli se žalovaným Ing. R. U.

Dovolací soud vyslovil ve svém rozhodnutí právní názor, že existence u vad dohody o vydání věcí a jejich následků nevede k jinému závěru než k možnosti aplikovat obecná ustanovení § 37 a násl. občanského zákoníku, tedy včetně ustanovení § 39 tohoto zákoníku, jenž prohlašuje za neplatné právní úkony, které svým obsahem nebo účelem odporují zákonu nebo jej obcházejí anebo se příčí dobrým mravům . Dále byl dovolací soud toho názoru, že ustanovení § 5 odst. 1 a 3 zákona č. 87/1991 Sb. je kogentním ustanovením, neumožňujícím uzavření dohody o vydání věcí (podílů ve věcech) s jakoukoli jinou osobou než s oprávněnou osobou podle zákona č. 87/1991 Sb. Pokud tedy žalovaný Bytový podnik v P. vydal dohodou, uzavřenou podle § 5 odst. 1 a 3 zákona č. 87/1991 Sb., podíl na nemovitostech žalovanému Ing. R. U., který vůči tomuto podniku nebyl oprávněnou osobou co do polovičního podílu ve smyslu ustanovení § 3 zákona č. 87/1991 Sb., je v této části uvedený právní úkon neplatný pro rozpor se zákonem, tj. s ustanoveními § 5 odst. 1 a 3 zákona č. 87/1991 Sb. (ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku). Nesdílel proto dovolací soud názor odvolacího soudu, že tu není důvod pro vyhovění žalobě na vyslovení neplatnosti kupní smlouvy .

Dovolací soud vyslovoval dále ve svém zrušovacím rozhodnutí právní názor, že ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. umožňuje oprávněným osobám, tj. osobám splňujícím předpoklady uvedené v § 3 zákona č. 87/1991 Sb., které vyzvaly řádně a včas povinné osoby k vydání věcí nebo jejich podílů, uplatnit u soudu nárok přímo proti subjektu, jemuž povinná osoba vydala věc (podíl na věci).

V dalším průběhu řízení vynesl Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudek z 28.12.2000, čj. 9 C 378/99-140, jímž rozhodl, že je neplatná dohoda o vydání věcí, uzavřená 30.9.1991 mezi Bytovým podnikem v P. a Ing. R. U., jako příjemcem, ohledně vydání domu čp. 641 v P., a pozemku č. kat. 436 (o výměře 217 m2) v katastrálním území P., a to pokud jde o vydání jedné ideální poloviny těchto nemovitostí. Tímto rozsudkem bylo dále rozhodnuto, že je neplatná smlouva uzavřená 23.9.1992 mezi Ing. R. U., jako prodávajícím , a firmami A., s.r.o., a V., s.r.o., ohledně prodeje domu čp. 641 v P. s pozemkem parc. č. 436 (o výměře 217 m2) v katastrálním území P., a to pokud jde o vydání jedné ideální poloviny těchto nemovitostí. Dalším výrokem tohoto rozsudku bylo uloženo Bytovému podniku v P. vydat do 3 dnů od právní moci rozsudku žalobkyni Č. T. ideální polovinu domu čp. 641 v katastrálním území S., zapsaného na listu vlastnictví č. 2351 u Katastrálního úřadu P.. Žalovanému Bytovému podniku v P. bylo uloženo uhradit žalobkyni na náhradu nákladů řízení 8.545 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným Ing. R. U. a firmami A., s.r.o., a V., s.r.o., nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému Bytovému podniku v P. bylo uloženo zaplatit soudní poplatek 500 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku na účet Obvodního soudu pro Prahu 5.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že tento soud vycházel z právního názoru, vysloveného v rozsudku dovolacího soudu, a dospěl k závěru o neplatnosti dohody o vydání věcí, uzavřené mezi Bytovým podnikem v P. a Ing. R. U. dne 30.9.1991, pokud šlo o vydání jedné ideální poloviny nemovitostí tj. domu čp. 641 a pozemku parc. č. 436 v P. Soud prvního stupně připomínal, že původními vlastníky uvedených nemovitostí byli adoptivní otec žalobkyně a otec žalovaného Ing. R. U., každý z nich jednou ideální polovinou. Nemovitosti přešly na stát darovacím prohlášením obou spoluvlastníků z 27.1.1960, tedy v rozhodné době (od 25.2.1948 do 1.1.1990) a způsobem uvedeným v ustanovení § 6 odst. 1 písm. d) zákona č. 87/1991 Sb. Žalobkyně a žalovaný Ing. R. U. jsou oprávněnými osobami podle ustanovení § 3 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb. Žalovaný Bytový podnik v P. měl proto vydat žalovanému Ing. R. U. jen jednu ideální polovinu uvedených nemovitostí a druhá ideální polovina měla být vydána žalobkyni Č. T. Vydáním podílu žalobkyně Č. T. žalovanému Ing. R. U. porušil Bytový podnik v P. ustanovení § 5 odst. 1 a 3 zákona č. 87/1991 Sb.; tato dohoda je tedy neplatná ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku. Soud prvního stupně byl i toho názoru, dovozovaného z právních závěrů zrušovacího rozhodnutí dovolacího soudu z 27.9.1999, že totiž žalobkyně má naléhavý právní zájem na určení neplatnosti uvedené dohody z 30.9.1991 ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu. Za uvedených okolností soud prvního stupně vyhověl žalobě žalobkyně ve smyslu ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. a uložil žalovanému Ing. R. U. vydat jednu ideální polovinu sporných nemovitostí žalobkyni. Soud prvního stupně pak dospěl i k tomu právnímu závěru, že vzhledem k neplatnosti dohody z 30.9.1991 o vydání nemovitostí žalovanému Ing. R. U., je neplatná i kupní smlouva z 23.9.1992, jež byla ohledně týchž nemovitostí uzavřena mezi žalovaným Ing. R. U. a žalovanými A., s.r.o., a V., s.r.o., a to ohledně ideální poloviny nemovitostí, která náležela k vydání žalobkyni Č. T.

O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu a o soudním poplatku s poukazem na ustanovení § 11 odst. 2 písm. j) zákona č. 549/1991 Sb.

O odvolání žalovaného Ing. R. U. rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 26.9.2001, sp. zn. 12 Co 276/2001. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé a ve výroku o nákladech řízení mezi žalobkyní a žalovanými Ing. R. U., A., s.r.o., a V., s.r.o. Rozsudek soudu prvního stupně byl změněn jen ve výroku o nákladech řízení mezi žalobkyní a žalovaným Bytovým podnikem v P., a to tak, že tyto náklady ze strany toho žalovaného vůči žalobkyni činí 8.865 Kč (nikoli 8.545 Kč); jinak byl i tento výrok potvrzen. Žalovanému Bytovému podniku v P. a žalovanému Ing. R. U. bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení 6.350 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Bylo také rozhodnuto, že ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou A., s.r.o., a žalovaným V., s.r.o., nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že za zjištění soudu prvního stupně a ze skutkového stavu jím zjištěného bylo možné vyjít i v odvolacím řízení.

Co do právního posouzení věci měl odvolací soud za to, že tu není možné analogické použití ustanovení § 468 občanského zákoníku. Dále soud odvolací poukazoval na to, že projednávaná právní věc byla zásadním způsobem posouzena již dovolacím soudem, z jehož právních závěrů také odvolací soud vycházel, a to včetně aplikace a výkladu ustanovení § 3 odst. 4 písm. c), § 5 odst. 2, § 5 odst. 4 a § 6 odst. 1 písm. d) zákona č. 87/1991 Sb. a analogického použití i ustanovení § 37 a § 29 občanského zákoníku. Protože soud prvního stupně mohl z učiněných skutkových zjištění dovodit, že žalobkyně splňovala všechny podmínky stanovené zákonem č. 87/1991 Sb., a přesto její nárok nebyl povinnou osobou uspokojen, pak je zcela správným závěr soudu prvního stupně, že žaloba žalobkyně na vyslovení neplatnosti dohody o vydání věcí z 30.9.1991 i kupní smlouvy z 23.89.1992 je důvodná.

Odvolací soud dospěl také k právnímu závěru, že pokud jde o žalobu o vydání požadovaného ideálního podílu na nemovitostech, byla tato žaloba žalobkyní důvodně uplatněna proti žalovanému Ing. R. U., jako nabyvateli z dohody o vydání nemovitostí, a nikoli vůči ostatním žalovaným. Odvolací soud poukazoval i na to, že žalobkyně rozšířila žalobní návrh proti žalovanému Ing. R. U. dne 21.7.1992, tedy dříve, než byla uzavřena kupní smlouva žalovaného Ing. R. U. s žalovanými firmami A. a V., společnostmi s ručením omezeným, a soud také tehdy žalobu neprodleně zaslal žalovanému Ing. R. U., který si ji ovšem na poště nevyzvedl. Odvolací soud měl proto za to, že žalobkyně využila řádně a včas všechny prostředky k tomu, aby se mohla domoci svého nároku..

O nákladech řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 219, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který v řízení zastupoval žalovaného Ing. R. U., dne 25.10.2001 a dovolání ze strany tohoto žalovaného bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 20.11.2001, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolatel Ing. R. U. ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti svého dovolání poukazoval tento dovolatel na to, že v rozhodnutí odvolacího soudu byla řešena otázka zásadního právního významu. Jako dovolací důvod dovolatel uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel v dovolání zdůrazňoval, že je nesprávně uvedeno v rozsudku odvolacího soudu, že žalovaný Ing. R. U. byl údajně podrobně informován o postupu žalobkyně v její restituční věci a byl požádán o nápravu . Dovolatel totiž poukazoval na to, že dopis žalobkyně z června 1992 byl uložen marně na poště a byl vrácen odesílatelce (tento dopis je založen ostatně ve spise jako příloha a je označen datem 27.6.1992).

Dovolatel dále vyslovoval názor, že žaloba žalobkyně byla proti žalovanému Ing. R. U. podána opožděně po uplynutí lhůty podle ustanovení § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb. (tj. do 31.3.1992) ve znění platném v době podání výzvy žalobkyně k vydání věcí.

Dovolatel poukazoval také na to, že tato právní věc je projednávána po dobu delší než 10 roků. Touto dlouho dobou projednávání sporu byl podle názoru dovolatele, porušen článek 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Tyto průtahy v řízení také způsobily, že žalované společnosti s ručením omezeným A. a V. investovaly již do koupených nemovitostí nemalé částky, a to v dobré víře, že jim nemovitosti náleží.

Dovolatel vyslovoval názor, že při posuzování této projednávané právní věci bylo třeba použít analogie, a to ve smyslu ustanovení § 853 občanského zákoníku s použitím ustanovení § 468 občanského zákoníku, podle něhož je stanoveno, kdy se k dědici neznámému nebo k dědici neznámého pobytu nepřihlíží. Při použití této analogie bylo možné dovodit, že uplatnění restitučních práv je velmi blízké uplatnění práv dědických, ale místo použití veřejné vyhlášky soudu, lze tu použít přímo postupu podle restitučního zákona. Z použití této analogie vyplývá, podle názoru dovolatele, že pokud jde o včasnost podání žaloby proti osobám uvedeným v § 5 odst. 5 zákona č. 87/1991 Sb., žalobkyně svou povinnost řádně nesplnila. Procesí opomenutí žalobkyně podat žalobu v zákonné lhůtě u soudu proti žalovanému Ing. R. U. musí mít za následek prekluzi práva žalobkyně domáhat se neplatnosti dohody o vydání věcí, třebaže by jinak její nárok byl oprávněný a bylo by možné se dovolávat uplatnění neplatnosti právního úkonu z důvodu použití obecných principů neplatnosti, vyjádřených v § 39 občanského zákoníku.

Podle názoru dovolatele došlo ze strany odvolacího soudu i k nesprávnému právnímu posouzení náhrady nákladů řízení.

Při posuzování dovolání dovolatele vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona č. 30/2000 Sb. nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů.

Také v bodu 15 uváděných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. je uloženo odvolacím soudům projednat odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně, vydaným přede dnem účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001), jako tomu bylo i v daném případě, podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu zákona č. 99/1963 Sb. před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Na to také bylo v rozsudku odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, správně poukázáno.

V daném případě směřovalo dovolání dovolatele proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Nešlo tu tvrzení (odvolacím soudem) rozsudku soudu prvního stupně, jímž by bylo rozhodnuto jinak než v dřívějším rozsudku soudu prvního stupně proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, která dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil. V daném případě nedošlo ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem; rozsudek soudu prvního stupně (z 26.7.1995) i rozsudek odvolacího soudu (ze 17.12.1996) byly oba zrušeny dovolacím soudem (z 27.9.1999).

Nešlo tu také o to, že by odvolací soud výrokem svého rozsudku vyslovil, že je tu přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jak to umožňovalo ustanovení 239 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.

Přípustnost dovolání dovolatele proti rozsudku odvolacího soudu (Městského soudu v Praze z 26.9.2001, sp. zn. 12 Co 276/2001) bylo nutno posoudit ještě podle ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), podle něhož nevyhověl-li odvolací soud návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, bylo dovolání proti takovému potvrzujícímu rozsudku přípustné, jestliže dovolací soud dospěl k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Uvedené zákonné předpoklady podle ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), jež jsou v tomto ustanovení stanoveny bezvýjimečně, nebyly v daném případě splněny, protože ze strany dovolatele Ing. R. U. nedošlo k podání návrhu na vyslovení přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, a to ani v jeho písemném odvolání z 24.4.2001 (založeném na č.l. 144-145 spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 9 C 378/99) ani v jeho procesních vyjádřeních při jednání před odvolacím soudem dne 26.9.2001 (protokol o tomto jednání je založen na č.l. 150 již uvedeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5).

Neshledal proto dovolací soud v daném případě splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání dovolatele ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) a ani podle jiného ustanovení tohoto právního předpisu.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů řízení vynaložených žalobkyní na vyjádření k dovolání dovolatele Ing. R. U. použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 4 a § 224 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) ustanovení § 150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i účastníku řízení, který měl v řízení úspěch; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu zmíněného vyjádření k dovolání dovolatele, rekapitulujícího v podstatě procesní vyjádření žalobkyně, učiněná již v řízení před soudy obou stupňů. Ostatním účastníkům řízení nevznikly náklady v dovolacím řízení.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 25. září 2003

JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v.r.

předseda senátu