28 Cdo 1211/2015
Datum rozhodnutí: 20.01.2016
Dotčené předpisy: § 6 odst. 2 předpisu č. 87/1991Sb., § 80 písm. c) o. s. ř.




28 Cdo 1211/2015
ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobců: a) A. E. H. , S. I., b) E. M. M. , V. P., c) J. W. , M., všichni zastoupeni JUDr. Václavem Koreckým, advokátem se sídlem v Plzni, Bedřicha Smetany 167/22, proti žalovanému: město Staňkov , IČO: 00253766, se sídlem ve Staňkově, Náměstí T. G. Masaryka 35, zastoupenému Miloslavem Kreysou, advokátem se sídlem v Plzni, Bezručova 153/9, o určení vlastnického práva k nemovitostem , vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 5 C 19/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. srpna 2014, č.j. 13 Co 474/2013 172, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 14. srpna 2014, č. j. 13 Co 474/2013 172, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í :

Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Plzni potvrdil rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 22. července 2013, č.j. 5 C 19/2011-143, jímž bylo určeno, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky (žalobkyně a/ a b/ každá v rozsahu 1/4, žalobce c/ v rozsahu 1/2) nemovitosti na stavební parcele č. 67, stavební parcely č. 67, pozemkové parcely č. 52/1, pozemkové parcely č. 3397, nemovitosti na stavební parcele č. 66 a stavební parcely č. 66 (dále jen předmětné nemovitosti ), vše evidováno u Katastrálního úřadu Plzeňského kraje, pracoviště v Domažlicích na LV č. 1212 pro obec S. a k. ú. S. město (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Dále odvolací soud potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladu odvolacího řízení (výrok III).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně. Vyšel tedy ze zjištění, že se žalobci v souzené věci domáhají odstranění duplicity vlastnického práva k předmětným nemovitostem, kdy podle údajů v katastru nemovitostí svědčí každé ze žalobkyň a) a b) vlastnické právo v rozsahu 1/4, žalobci c) v rozsahu 1/2 a žalovanému v rozsahu 1/3 celku (v katastru nemovitostí jsou tak evidovány spoluvlastnické podíly o celkové velikosti 4/3). Předmětné nemovitosti měli žalobci nabýt do spoluvlastnictví jako dědictví po zůstaviteli A. W., prohlášeném za mrtvého ke dni 31. 7. 1945, jehož dědické řízení bylo skončeno až odevzdací listinou Okresního soudu v Domažlicích ze dne 8. 1. 2007, č.j. 10 D 462/2007-21. Žalobci jsou právními nástupci zemřelých dědiců, sourozenců A. W. JUDr. O. W., A. O. a H. S.. Žalovaný vlastnictví podílu o velikosti 1/3 předmětných nemovitostí odůvodňoval okolnostmi o nabytí majetku podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, kdy předmětné nemovitosti byly převedeny do jeho správy hospodářskou smlouvou ze dne 10. 5. 1988, v níž byla jako důvod převodu uvedena realizace majetku nabývaného státem z majetku JUDr. O. W. na základě mezinárodní dohody.
Při právním posouzení věci dospěl odvolací soud k závěru, že zápis žalovaného jako podílového vlastníka předmětných nemovitostí (s podílem o velikosti 1/3) je v rozporu se skutečným stavem, tedy že žalovaný spoluvlastnický podíl nenabyl, neboť důvody zavedení správy k tomuto podílu v roce 1988 nebyly. Dovozuje-li totiž žalovaný správnost zápisu jeho spoluvlastnického podílu na předmětných nemovitostech ze skutečnosti, že JUDr. O. W. se měl za účelem povolení vystěhování do zahraničí prohlášením ze dne 12. 7. 1949 vzdát svého majetku, vzaly soudy za prokázané, že ve vztahu ke spoluvlastnickému podílu na předmětných nemovitostech JUDr. O. W. takové prohlášení neučinil a ani učinit nemohl, neboť jak vyplývá z dědických spisů, nebyl k uvedenému datu spoluvlastníkem předmětných nemovitostí. Jinak řečeno, JUDr. O. W. se nikdy nevzdal vlastnického práva k předmětným nemovitostem a proto je nemohl nabýt stát. Nedůvodnou shledal odvolací soud i žalovaným uplatněnou námitku vydržení, pro absenci dobré víry (oprávněné držby) po zákonem stanovenou dobu. Obranu žalovaného, že se žalobci nemohou domáhat určení vlastnického práva podle obecného předpisu, nýbrž jedině podle restitučních předpisů, odvolací soud odmítl s poukazem na to, že předmětem sporu je odstranění duplicity zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí a že JUDr. O. W. jako dědic A. W. svůj spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech nikdy nepozbyl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost odůvodňuje tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, a jako dovolací důvod ohlašuje nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Konkrétně namítá, že žalobci byli v restitučních sporech neúspěšní, a proto žalobou o určení vlastnictví předmětných nemovitostí obcházejí restituci podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. V uvedeném směru odkázal na judikaturu dovolacího soudu, podle níž věci, jejichž vydání bylo možné žádat podle restitučních předpisů, není možné žádat podle obecných předpisů. Dále uvedl, že k převzetí majetku právního předchůdce žalobců státem došlo bez právního důvodu, přičemž na tuto situaci lze vztáhnout ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižších stupňů zrušil.
Žalobci pokládají rozhodnutí odvolacího soudu za správné. Závěry odvolacího soudu o tom, že žalobou o určení vlastnického práva restituční předpisy neobcházejí, pokládají za dostatečně zdůvodněné a dodávají, že jejich právní předchůdce JUDr. O. W. se vydání předmětných nemovitostí podle restitučních předpisů domáhal, avšak neuspěl právě z důvodu, že dědictví po A. W. nebylo řádně projednáno a ukončeno. Žalobci navrhli zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je se zřetelem na data zahájení řízení a vydání dovoláním napadeného rozhodnutí (srov. čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) rozhodující pro dovolacím přezkum.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., shledal Nejvyšší soud dovolání přípustným podle ustanovení § 237 o. s. ř. pro řešení dovoláním označené otázky uplatnitelnosti nároku podle obecného předpisu (žalobou o určení práva), v konkurenci s restitučními předpisy, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (k tomu srov. judikaturu dále citovanou).
Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Proto se Nejvyšší soud zabýval dále tím, zda je dán v dovolání vymezený důvod, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích otázek vymezených dovoláním.
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 80 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013, žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména a) o osobním stavu [o rozvodu, o neplatnosti manželství, o určení, zda tu manželství je či není, o zrušení, neplatnosti nebo neexistenci partnerství, o určení otcovství, o osvojení, o způsobilosti k právním úkonům, o prohlášení za mrtvého]; b) o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva; c) o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
Podle § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, povinnost vydat věc se vztahuje i na další případy neuvedené v odstavci 1, jež spadají pod § 2 odst. 1 písm. c) zákona, jakož i na případy, kdy stát převzal věc bez právního důvodu.
Jde-li o vztah restitučních a obecných předpisů a případnou uplatnitelnost nároků z nich plynoucích, založil odvolací soud své rozhodnutí na úvaze, že s ohledem na konkrétní okolnosti souzené věci se žalobci mohou domáhat svého vlastnického práva podle obecných předpisů, shledávaje tyto okolnosti v tom, že předmětem řízení je odstranění duplicity zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí a že předchůdce žalobců JUDr. O. W. svůj spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech nikdy nepozbyl.
V rozhodovací praxi dovolacího soudu již byl v podobných případech formulován a odůvodněn závěr, podle něhož východiskem pro řešení duplicitních zápisů v katastru nemovitostí musí být posouzení specifických skutkových okolností, které v rozhodném restitučním období provázely ztrátu výkonu vlastnických oprávnění fyzických osob. Docházelo totiž nezřídka k tomu, že stát sice fakticky převzal nemovitosti do svého užívání (správy, hospodaření), ale po stránce formální buď nedošlo k relevantnímu právnímu úkonu (správnímu rozhodnutí, uzavření smlouvy), nebo byl provedený úkon provázen vadami. Po zániku totalitního režimu byla dána fyzickým osobám možnost, aby v rámci zákonných limitů daných restitučními předpisy dosáhly obnovení svých vlastnických oprávnění včetně fyzického ovládání věci, eventuálně aby jim byla vyplacena peněžitá náhrada při objektivní nemožnosti tato oprávnění realizovat. Jestliže fyzická osoba jako oprávněná v restituci nevyužila možnosti dané restitučním předpisem a neuplatnila svůj nárok na vydání nemovitosti, nemůže se nyní - v období již časově vzdáleném - oprávněně domáhat rozhodnutí o existenci svého vlastnictví k věci žalobou o určení vlastnictví a ve sporu vyvolaném duplicitním zápisem nemůže být úspěšná. Poněvadž uplynula značně dlouhá doba od realizace práv upravených v restitučních předpisech, je nyní třeba dát přednost právní jistotě současných vlastníků, ať jde o stát, obec či zejména nabyvatele nemovitostí od těchto subjektů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2010, sp. zn. 28 Cdo 3750/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. prosince 2010, sp. zn. 28 Cdo 2026/2010, jež jsou veřejnosti - spolu s dalšími citovanými rozhodnutími Nejvyššího soudu - dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ). Samotná skutečnost, že je předmětem sporu odstranění duplicitního zápisu v katastru nemovitostí, proto závěr odvolacího soudu o možnosti žalobců postupovat podle obecných předpisů neodůvodňuje.
Rovněž ani skutečnost, že JUDr. O. W. spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech formálně nepozbyl, nemusí být sama o sobě (bez dalšího) důvodem, jež by umožňoval uplatnění práva podle obecného předpisu, neboť jde o případ, jenž může být podřaditelný skutkové podstatě převzetí věci státem bez právního důvodu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 2005, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004, uveřejněný pod číslem 72/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2009, sp. zn. 28 Cdo 675/2008). [Uvedené platí však toliko pro věci, které na stát skutečně bez právního důvodu přešly, jinak řečeno na ty, jejich držby se stát ujal prostřednictvím svých orgánů nebo podniků, případně jiných osob; pouhé vydání právního aktu, nezavazujícího dosavadního vlastníka, bez převzetí držby nemohlo mít za následek převzetí věci bez právního důvodu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2006, sp. zn. 22 Cdo 25/2006.]
Odvolací soud tedy svůj právní závěr o možnosti žalobců domáhat se určení svého vlastnického práva podle obecných předpisů prozatím založil toliko na okolnostech, které podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu takový postup bez dalšího neodůvodňují; proto je jeho závěr v tomto směru předčasný. Jinak řečeno, i za situace, kdy předmětem řízení je odstranění duplicitního zápisu v katastru nemovitostí a kdy právní předchůdce žalobců svůj spoluvlastnický podíl na předmětných nemovitostech formálně nikdy nepozbyl, se v zásadě uplatní ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle níž platí, že ti, kdo by byli podle restitučních předpisů oprávněnými osobami, se nemohou domáhat prosazení svých vlastnických nároků podle obecných předpisů (srov. např. rozsudek velkého senátu obchodního a občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2009, sp. zn. 28 Cdo 2119/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. září 2007, sp. zn. 28 Cdo 3394/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. listopadu 2006, sp. zn. 28 Cdo 2007/2006; z rozhodovací praxe Ústavního soudu srov. zejm. stanovisko pléna ze dne 1. listopadu 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, uveřejněné v částce 166 Sbírky zákonů sdělením č. 477/2005 Sb).
Dovolací soud však formuloval a odůvodnil také závěr, podle něhož nelze výše uvedené závěry aplikovat mechanicky a formalisticky a za určitých skutkových okolností, zejména když účastník neměl k uplatnění práva podle restitučního předpisu žádný rozumný důvod, neboť jeho vlastnické právo nebylo v rozhodné době nikým zpochybňováno, a nelze tak uzavřít, že by se postupem podle obecných předpisů snažil obcházet restituční předpisy, nelze soudní ochranu cestou obecných předpisů vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2013, sp. zn. 22 Cdo 4560/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2010, sp. zn. 28 Cdo 2609/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. září 2012, sp. zn. 28 Cdo 3107/2011 , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 2009, sp. zn. 28 Cdo 3251/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2010, sp. zn. 28 Cdo 4973/2007, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 2012, sp. zn. 28 Cdo 387/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. února 2015, sp. zn. 28 Cdo 3881/2014; z judikatury Ústavního soudu srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. října 2009, sp. zn. I. ÚS 709/09, ze dne 16. dubna 2013, sp. zn. I. ÚS 3206/10, nebo ze dne 29. prosince 2009, sp. zn. IV. ÚS 42/09).
Bude proto na odvolacím soudu, aby v dalším řízení našel přesvědčivou odpověď na otázku, zda žalobci žalobou v posuzované věci neobcházejí restituční předpisy, a tedy zda mohli (resp. jejich právní předchůdce) nárok uplatnit podle restitučního předpisu, resp. co bylo důvodem jeho neuplatnění či neúspěchu (v případě, že nárok jejich předchůdcem uplatněn byl, jak žalobci sice tvrdí, avšak odvolací soud ve svých závěrech o této skutečnosti mlčí), případně zda nejsou dány jiné skutečnosti odůvodňující postup žalobců podle obecných předpisů. Odvolací soud se však v dosavadním průběhu řízení možností žalobců (resp. jejich právního předchůdce) uplatnit své vlastnické právo podle restitučních předpisů nezabýval. Proto je jeho právní posouzení věci neúplné a tedy nesprávné.
Protože Nejvyšší soud neshledal podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku o věci samé, spolu se závislými nákladovými výroky zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).
V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. ledna 2016
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu