28 Cdo 1203/2011
Datum rozhodnutí: 07.12.2011
Dotčené předpisy: § 32 předpisu č. 367/1990Sb., § 36 předpisu č. 367/1990Sb., § 38 předpisu č. 367/1990Sb., § 3 předpisu č. 262/1994Sb.




28 Cdo 1203/2011


ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce obce Moravany se sídlem v Moravanech, Střední 28, IČ: 00282120, zastoupeného Mgr. Ondřejem Adametzem, advokátem se sídlem v Brně, Pekařská 12, proti žalovanému A. F. , zastoupenému JUDr. Zitou Krásnou, advokátkou se sídlem v Brně, Gorkého 11, o zaplacení částky 67.040,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 12 C 875/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. listopadu 2010, č. j. 16 Co 283/2006-278, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. 11. 2010, č. j. 16 Co 283/2006-278, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 25. 4. 2006, č. j. 12 C 875/99-213, zamítl žalobu, v níž se žalobce domáhal na žalovaném uhrazení částky 74.866,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud neshledal důvodným tvrzení žalobce, podle nějž žalovaná částka představuje bezdůvodného obohacení žalovaného vzniklé tím, že mu v době vykonávání funkce starosty obce Moravany byly vyplaceny odměny v rozporu se zákonem č. 367/1990 Sb., o obcích, ve znění účinném v době vyplacení těchto odměn (tj. v letech 1997 a 1998 - dále jen zákon o obcích). Soud dospěl k závěru, že tyto odměny byly řádně schváleny zastupiteli podle § 38 a § 40 zák. o obcích a není zde důvodu pro neplatnost usnesení o vyplacení těchto odměn, a tedy i pro vznik bezdůvodného obohacení na straně žalovaného.

K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí soudu I. stupně Krajský soud v Brně a rozsudkem ze dne 18. 2. 2009, č. j. 16 Co 283/2006-237, je v částce 7.826,- Kč s příslušenstvím potvrdil (výrok I.), v částce 67.040,- Kč rozsudek změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci tuto částku s 12% úrokem z prodlení od 11. 7. 1999 do zaplacení (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).

Odvolací soud uvedl, že vzhledem k tomu, že k rozhodnutí o vyplacení odměn došlo na tzv. pracovních poradách zastupitelů, nikoliv na řádném a veřejně oznámeném jednání zastupitelstva, na němž bylo posléze pouze povšechně hovořeno o finančním hospodaření obce, nedošlo k platnému usnesení zastupitelstva v souladu s § 38 zákona o obcích. Rozpor s právními předpisy spatřoval odvolací soud i v tom, že nebyla splněna podmínka vykonání mimořádných a významných úkolů pro přiznání odměn vyplývající z § 3 nařízení vlády č. 262/1994 Sb., účinného v době jejich vyplacení. Odvolací soud odmítl i obranu žalovaného spočívající v tom, že podle § 243 odst. 3 tehdy platného zákoníku práce (zák. č. 65/1965 Sb., ve znění účinném ke dni vyplacení odměn) bylo možno požadovat vrácení neoprávněno vyplacených částek pouze v případě, že by žalovaný musel podle okolností vědět, že jejich vyplacení bylo neoprávněné. Podle odvolacího soudu žalovaný jako starosta obce měl již z titulu této funkce znát zákonný způsob vyplácení jednorázových odměn podle výše uvedených předpisů.

Odvolací soud dále uvedl, že zamítnutím žaloby do výše částky 7.826,- Kč s příslušenstvím bylo soudem I. stupně rozhodnuto správně, a proto v této části rozhodnutí potvrdil. Ve zbytku shledal nárok žalobce s ohledem na výše uvedené důvodný a rozhodnutí soudu I. stupně v tomto smyslu změnil.

K dovolání žalovaného Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 10. 3. 2010, č. j. 28 Cdo 3346/2009-261, rozhodnutí odvolacího soudu v napadených výrocích II. a III. pro jeho nepřezkoumatelnost zrušil, neboť z něj nebylo zřejmé, z kterého návrhu (z několika v řízení uplatněných žalobních návrhů) odvolací soud ve svém rozhodnutí vycházel.

Krajský soud v Brně posléze rozsudkem ze dne 10. 11. 2010, č. j. 16 Co 283/2006-278, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve zbývající části výroku I. týkající se částky 67.040,- Kč s příslušenstvím tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 67.040,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Odvolací soud po zopakovaní dokazování listinnými důkazy provedenými již před soudem prvého stupně vyšel ve svém posouzení z upřesněného žalobního nároku, dle nějž se žalobcem požadovaná částka ve výši 67.040,- Kč sestávala z trojnásobku měsíční odměny ve výši 50.280,- Kč vyplaceného v prosinci 1997 a z jedné měsíční odměny ve výši 16.760,- Kč vyplacené v září 1998. Uvedl, že rozhodující pro posouzení daného sporu je, zda žalovanému vznikl nárok na vyplacení jednorázové odměny ve smyslu ustanovení § 3 nařízení vlády č. 262/1994 Sb. v návaznosti na ustanovení § 32, § 38 a § 40 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích. V daném případě pak nebyla naplněna podmínka vyžadovaná § 36 a § 38 zákona č. 367/1990 Sb., dle níž mohlo o vyplacení odměn za splnění mimořádných a zvláště významných úkolů dle § 3 odst. 1 a 3 nařízení vlády č. 262/1994 Sb. rozhodnout pouze obecní zastupitelstvo na svém řádném jednání. Z provedeného dokazování vyplynulo, že o těchto odměnách bylo rozhodnuto na pracovních poradách zastupitelů, a nikoliv na řádném jednání obecního zastupitelstva, a již tato okolnost dokládá, že prostředky byly vyplaceny v rozporu s tehdy platnými a účinnými předpisy, nehledě na to, že vyplacení odměn nebylo odůvodněno ani předpisy vyžadovaným splněním mimořádných a zvláště významných úkolů obce. Bylo-li o tom, komu a v jaké výši se odměna přiznává, rozhodováno jen na tzv. pracovních poradách, přičemž ze zápisu z těchto porad nevyplývá, že by přiznání odměn bylo náležitě odůvodněno, pak vyplacení odměn nemohlo proběhnout řádně. Jako neopodstatněnou odmítl odvolací soud argumentaci žalovaného odkazující na § 243 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce (ve znění účinném k datu vyplacení odměn), dle nějž je možné požadovat vrácení neoprávněně vyplacených částek pouze, věděl-li by žalovaný nebo musel-li by z okolností předpokládat, že částky jsou nesprávně určené či omylem vyplacené. Starosta již z titulu výkonu své funkce měl vědět, jakým zákonným způsobem bylo možno členům obecního zastupitelstva přiznat a poskytnout jednorázové odměny ve smyslu ustanovení § 3 nařízení vlády č. 262/1994 Sb. jako prováděcího předpisu k zákonu č. 367/1990 Sb., obcích, coby základního předpisu upravujícího postavení a pravomoci obce. Žalovaným vznesenou námitku promlčení pak rovněž nelze považovat za uplatněnou důvodně, jelikož odměny byly žalovanému vyplaceny v prosinci 1997 a září 1998, žaloba byla podána dne 20. 10. 1999, a je tedy zřejmé, že tříletá promlčecí doba k uplatnění peněžitých nároků dle § 263 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb. byla zachována. Přestože žaloba byla později upravována a byla měněna výše požadované částky, je zřejmé, že žalobce se od počátku domáhal vrácení neoprávněně vyplacených odměn za prosinec 1997 a září 1998. S ohledem na tyto závěry tedy odvolací soud opětovně provostupňové rozhodnutí změnil tak, že žalobě v přezkoumávaném rozsahu, tj. co do částky 67.040,- Kč s příslušenstvím, vyhověl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež označil za přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolatel uvedl, že považuje za naplněny veškeré dovolací důvody vymezené v § 241a odst. 2 a odst. 3 o. s. ř., tj. vady řízení ohrožující správnost rozhodnutí ve věci, nesprávné právní posouzení věci a skutková zjištění postrádající oporu v provedeném dokazování. Rozsudku odvolacího soudu vytkl především nepřesvědčivost a skutečnost, že se soud nevypořádal se všemi předloženými důkazy, jakož i nedostatečné odůvodnění skutkových a právních závěrů. Odvolací soud dle dovolatele pochybil zejména ve vymezení předmětu řízení a v závěru o částce, jež je předmětem řízení. Skutkový závěr o vyplacení odměn ve výši 50.280,- Kč v prosinci 1997 a 16.760,- Kč v září 1998 nemá oporu v provedeném dokazování. Ač ze zápisů z jednání obecního zastupitelstva se podává, že žalovanému byly jako starostovi přiznány další odměny v těchto výších, nebylo zohledněno, že tyto odměny byly pouhým hrubým příjmem, ze kterého byly odvedeny daň z příjmů fyzických osob, pojistné na veřejné zdravotní pojištění a pojistné na důchodové a nemocenské pojištění. Tato skutečnost je patrná ze mzdových listů, jež sice odvolací soud uvedl mezi provedenými důkazy, avšak v rozsudku je nikterak nehodnotil a není zřejmé, zda o ně opřel své rozhodnutí či nikoliv. Dovolatel poukázal na údaje vyplývající z těchto mzdových listů a výši odvodů, jež mu za daný měsíc byly sraženy, a zdůraznil, že po něm nemůže být požadováno, aby vrátil i částky odpovídající zákonným odvodům, jež neobdržel. Bez jakéhokoliv opodstatnění je rovněž požadavek žalobce na část žalované částky představující náhradu za nevyčerpanou dovolenou, neboť k vyplacení náhrady nebylo zapotřebí souhlasu zastupitelstva. Další výtka dovolatele směřovala ke skutečnosti, že odvolací soud v případě další odměny nevycházel z úplné právní úpravy, nezohlednil-li, i přes připomenutí oběma účastníky, čl. II nařízení vlády č. 20/1997 Sb. a z něj vyplývající nárok žalovaného na další odměnu ve výši poloviny měsíční odměny. Za těchto okolností pak nemůže obstát jako správný závěr odvolacího soudu, dle nějž byla žalovanému neoprávněně vyplacena částka 67.040,- Kč. Odvolací soud se nevypořádal s tvrzeními žalovaného a ani se vzájemně si odporujícími tvrzeními žalobce a listinnými důkazy, nepoužil relevantní právní úpravu, a jeho rozhodnutí je tak nejen nesprávné, zatížené značnými vadami, ale i nepřezkoumatelné.

Dovolatel dále zdůraznil, že o odměnách bylo řádně rozhodnuto obecním zastupitelstvem, což svými svědeckými výpověďmi doložili všichni zastupitelé. Za správnou nelze považovat úvahu odvolacího soudu, dle níž je při hodnocení rozhodnutí obecního zastupitelstva třeba vyjít z toho, že k přiznání odměn došlo na tzv. pracovních poradách, a jako správný nemůže obstát ani jeho názor, že usnesení je třeba hodnotit dle jejich názvu, a nikoliv jejich skutečného obsahu. Ze zápisů z porad zastupitelstva je zřejmé, že na nich byla přijímána platná a kvalifikovaná rozhodnutí obecního zastupitelstva. Zákon o obcích přitom jako podmínku platnosti usnesení zastupitelstva nestanoví, aby bylo učiněno pouze na jednání označeném jako veřejné zasedání . Rovněž je třeba přihlédnout k poměrům doby, v níž byla tato rozhodnutí činěna. Pracovní porady byly standardním zasedáním zastupitelstva, které s ohledem na absenci úřednického aparátu v malých obcích muselo vykonávat veškeré činnosti samosprávy i přenesené správy. Nepostačovalo tedy svolání řádných občasných jednání, ale bylo třeba zasedání pravidelných, v obci obvyklých a občanům známých. Dovolatel jako starosta takto postupoval v letech 1990 až 1998, aniž by bylo konstatováno jakékoliv pochybení ve vedení obce. Svolání na pracovní porady se dělo pozvánkami, jež byly zveřejněny, a z porad byly činěny zápisy zcela v souladu se zákonem o obcích. Ze zápisů je zřejmé, že se jedná o rozhodnutí obecního zastupitelstva. Závěr odvolacího soudu, že pracovní porada není zasedáním obecního zastupitelstva, nemá oporu ani v zákonné úpravě ani v učiněných skutkových zjištěních. Jediná zákonná podmínka platnosti usnesení obce je odsouhlasení kvalifikovanou většinou všech zastupitelů. Odvolací soud pouze konstatoval, že pracovní porady nejsou zasedáním zastupitelstva. Měl-li žalobce zato, že usnesení obecního zastupitelstva jsou neplatná, měl podat návrh na zrušení nezákonného usnesení k příslušnému okresnímu úřadu, a nikoliv podávat žalobu na vydání bezdůvodného obohacení.

Dovolatel dále upozornil na okolnost, že odměna vyplacená v září 1998 byla přiznána nejen rozhodnutím obecního zastupitelstva na tzv. pracovní poradě, ale i na tzv. veřejném zasedání, což je prokázáno i usnesením zastupitelstva ze dne 10. 11. 1998, z nějž je zřejmé, že byly projednány tytéž odměny jako na pracovní poradě konané dne 14. 9. 1998.

K závěru o výši odměn pak dovolatel podotknul, že odvolací soud vycházel z vyjádření žalovaného (dovolatel má patrně na mysli žalobce) ze dne 1. 2. 2002, toto vyjádření je však diametrálně odlišné od výzvy k vrácení odměn ze dne 23. 6. 1999 a její přílohy, ve které žalobce požadoval vrácení odměn za září 1998 ve výši 10.813,- Kč (soudem přiznáno 16.760,- Kč) a za prosinec 1997 ve výši 38.721,- Kč (soudem přiznáno 50.280,- Kč), tedy žalobce požadoval za tato období vrácení toliko částky 59.604,- Kč, zatímco odvolacím soudem mu bylo přiznáno 67.040,- Kč. Soud nikterak nevysvětlil, proč vycházel právě z druhého vyjádření, a nikoliv ze samotné výzvy k vrácení odměn. Dovolatel tedy vyslovil názor, že nebyl v této části řádně vyzván k vrácení odměn, pročež opětovně z procesní opatrnosti vznesl námitku promlčení, a to jak uvedené části, tak i celého práva. Odkázal dále na vyjádření žalobce ze dne 31. 1. 2006, ve kterém žalobce nezpochybnil titul žalovaného k výši odměny , jímž je právní předpis, a uvedl, že žalovaný měl nárok na další odměnu, respektive na odměnu v poloviční výši, a rovněž na odměnu při skončení funkce.

V rozporu s provedeným dokazováním zejména zápisy z jednání obecního zastupitelstva a výpověďmi svědků - je pak závěr odvolacího soudu, že nebylo prokázáno, že by žalovaný splnil mimořádné a zvláště významné úkoly pro obec. Splnění úkolů bylo vždy konstatováno na tzv. pracovních poradách i na tzv. veřejných zasedáních za přítomnosti veřejnosti.

Dovolatel dále považoval za vhodné připomenout, že skutková tvrzení, z nichž byl žalobní nárok dovozován, byla v řízení podstatně změněna. V žalobě bylo připuštěno, že na část odměn měl žalovaný nárok, což nebylo odvolacím soudem vzato v úvahu. Odvolací soud se zabýval námitkou promlčení výhradně ve vztahu k podané žalobě, nikoliv ve vztahu ke změnám žalobního návrhu a žalobních tvrzení učiněným žalobcem v průběhu řízení. Dovolatel má za to, že stavění promlčecí doby je třeba posuzovat v případě nových tvrzení a nároků ke dni vznesení nového nároku či učinění takového tvrzení vůči soudu.

Svým dalším argumentem dovolatel upozornil na to, že při rozhodování o žalobním návrhu je v otázce vrácení finančních prostředků nutno zohlednit ustanovení § 243 odst. 3 zákona č. 65/1965 Sb., dle nějž je možné požadovat vrácení neoprávněně vyplacených částek pouze, věděl-li dovolatel nebo musel-li z okolností předpokládat, že částky jsou neoprávněně určené či omylem vyplacené. Tyto okolnosti však nebyly žalobcem ani tvrzeny ani dokazovány, ačkoliv jde o podmínku nezbytnou pro posouzení oprávněnosti nároku na vrácení finančních prostředků. Odvolací soud se omezil na konstatování, že žalovaný z titulu funkce starosty o neoprávněnosti vyplacených odměn musel vědět, aniž takový závěr čímkoliv podložil. Dovolatel na svou obranu předestřel výčet skutečností dokládajících jeho přesvědčení o řádnosti vyplacení odměn. Závěrem pak zdůraznil, že žaloba byla podána účelově v rámci dehonestující kampaně vedené proti jeho osobě nastupujícími členy zastupitelstva, a navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ( o. s. ř. ), ve znění účinném k datu rozhodnutí odvolacího soudu, které je podle čl. II. bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání, které je přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval jeho důvodností.

Je předně třeba podotknout, že dovolatel se mýlí, dovozuje-li, že se žalobce mohl domáhat žalovaného plnění pouze prostřednictvím návrhu na zrušení nezákonného usnesení u příslušného okresního úřadu, neboť okolnost, že k přezkumu určitých aktů je povolán jiný než soudní orgán, bez dalšího neznamená, že by civilní soud ve sporu o bezdůvodné obohacení nemohl posoudit otázku existence řádného titulu k plnění jako otázku předběžnou v souladu s ustanovením § 135 o. s. ř. (k tomu srov. více např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4410/2010). Argumentům dovolatele týkajícím se platnosti usnesení zastupitelstva přitom nelze upřít opodstatnění. Třebaže ze zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, je evidentní představa zákonodárce, jak by mělo fungovat jednání a rozhodování zastupitelstva obce, není z něj zcela zřejmé, jaké důsledky může mít, nejsou-li důsledně dodržena veškerá procesní pravidla jednání zastupitelstva. Krom § 38 odst. 5 zákona č. 367/1990 Sb., dle nějž platné usnesení zastupitelstva vyžaduje souhlasu nadpoloviční většiny všech členů obecního zastupitelstva, zákon o následcích porušení jím vymezených pravidel zasedání a rozhodování zastupitelstva mlčí. Je ovšem nanejvýš pochybné, že by toto mlčení bylo možno bez dalšího vykládat tak, že by nedodržení jakéhokoliv z předpokladů řádného zasedání zastupitelstva mělo za následek neplatnost jím učiněných rozhodnutí. Takovýto výklad by bylo možno považovat za odporující Ústavním soudem vyzdvihované tezi, dle níž závěr, že určitý právní úkon je neplatný pro rozpor se zákonem, se musí opírat o rozumný výklad dotčeného ustanovení (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. II. ÚS 87/04), přičemž není důvodu se bránit vztáhnout tento závěr i na usnesení zastupitelstva obce. Jedná-li se o nedostatek, jenž zásadnějším způsobem nenarušuje základní zásady fungování obecní samosprávy, pak se nejeví být na místě považovat jej za okolnost zakládající neplatnost usnesení zastupitelstva. Na podporu tohoto závěru lze odkázat na závěry učiněné ve vztahu k novému zákonu č. 128/2000 Sb., o obcích, taktéž v § 93 vyžadujícímu veřejnost zasedání zastupitelstva a zveřejnění informace o jeho konání (navíc způsobem v zákoně blíže specifikovaným), odbornou literaturou (Vedral J., Váňa L., Břeň J., Pšenička S.: Zákon o obcích, Praha : C. H. Beck, 2008, s. 502) a akceptované i judikaturou (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2010, č. j. 8 Ao 1/2007-94) klonící se k tomu, že okolnost, že nedojde zákonem předvídaným způsobem ke zveřejnění informace o zasedání zastupitelstva, ale občané obce měli reálnou možnost dozvědět se o připravovaném zasedání zastupitelstva, a nebyli tak kráceni na svých právech účastnit se zasedání, není důvodem proto, aby byla přijatá usnesení považována za nezákonná.

V projednávané věci založil odvolací soud své hodnocení usnesení zastupitelstva jako neplatných především na závěru, že zastupitelstvo rozhodlo o odměnách na tzv. pracovních poradách a nikoliv na řádném zasedání, přičemž pracovní porady se od zasedání odlišovaly především mírou informovanosti občanů obce o jejich konání. Ze zjištění učiněných soudem prvního stupně (srov. str. 4 rozsudku soudu prvého stupně) a odvolacím soudem, v zásadě nezpochybněných, vyplynulo, že pracovní porady představovaly schůze zastupitelů, na něž byl občanům obce umožněn přístup, ač o jejich konání nebyli informováni tak, jako o konání řádných veřejných zasedání zastupitelstva. Zde přijatá rozhodnutí týkající se odměn byla posléze v obecnější formě projednána i na řádně svolaných zasedáních zastupitelstva, jak bylo taktéž zjištěno soudem prvého stupně. Za těchto okolností lze tedy prvek veřejnosti v rozhodovacích procesech zastupitelstva považovat za zachovaný natolik, že není důvodu rozhodnutí takto učiněná považovat za neplatná.

Uvedl-li odvolací soud, že nebyl naplněn ani předpoklad splnění mimořádných a zvláště významných úkolů, jímž nařízení vlády č. 262/1994 Sb. v § 3 odst. 1 podmiňuje poskytnutí mimořádné jednorázové odměny, pak je k tomuto závěru třeba uvést následující. Citované ustanovení ani zákon č. 367/1990 Sb. nehovoří o tom, že by splnění této podmínky mělo být zachyceno v odůvodnění rozhodnutí o přiznání odměn. Ač je splnění této podmínky bezpochyby předpokladem pro přiznání odměny a písemné předestření okolností ji naplňujících v přijatých rozhodnutích zastupitelstva by bezpochyby ozřejmilo, zda rozhodnutí byla činěna za jejího splnění, absence písemného zachycení takovéhoto odůvodnění v zápisech ze schůzí, kde o odměnách bylo rozhodnuto, sama o sobě její naplnění nepopírá. Pro posouzení dané otázky není stěžejní, zda bylo splnění této podmínky popsáno v předmětných rozhodnutích, ale zda skutečně takovéto mimořádné úkoly byly v rozhodném období starostou plněny (jak je tvrzeno dovolatelem). Dovodil-li odvolací soud, že uvedená podmínka splněna nebyla, aniž by se blíže zabýval děním v obci v rozhodném období a dovolatelem splněnými úkoly, nemůže jako správný obstát ani tento závěr.

Za daných okolností pak není důvodu, aby se Nejvyšší soud blíže vyjadřoval k dalším námitkám dovolatele, neboť bude na odvolacím soudu, aby věc znovu přezkoumal pod zorným úhlem výše předestřeného právního názoru a vyvaroval se případných dalších nedostatků ve svém rozhodnutí.

Jelikož tedy právní posouzení věci odvolacím soudem Nejvyšší soud nepovažoval za správné, přistoupil podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem, a odst. 3 o. s. ř. ke zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odvolací soud je pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího, rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. prosince 2011


JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.

předseda senátu