28 Cdo 120/2012
Datum rozhodnutí: 07.02.2012
Dotčené předpisy: § 8 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb., § 243d odst. 2 o. s. ř., § 19 odst. 2 ZKV




28 Cdo 120/2012

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobkyně JUDr. J. Š. , jako správkyně konkursní podstaty úpadce M. M., podnikajícího pod obchodní firmou Marcel Menšík St. Marcel, IČ: 40598101, zast. JUDr. Jiřím Vrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Mezibranská 19, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 3.760.000,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 163/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. března 2011, č. j. 23 Co 518/2009-82, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. března 2011, č. j. 23 Co 518/2009-82, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. června 2009, č. j. 17 C 163/2008-55, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:
Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. června 2009, č.j. 17 C 163/2008-55, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 3.760.000,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, jež konkursní podstatě spravované žalobkyní měla být způsobena nezákonným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 1. 2004, č.j. 13 Cmo 316/2003-78 (výrok I.); současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, že ve vykonávacím řízení vedeném vůči úpadci M. M. (dále jen úpadce ) prodejem nemovitostí byl před prohlášením konkursu vydražiteli P. A. (dále jen vydražitel ) dne 17. 4. 2002 udělen příklep k nemovitostem úpadce za nejvyšší podání 3.760.000,- Kč. Dne 9. 5. 2002 byl na majetek úpadce prohlášen konkurs. Žalující správkyně konkursní podstaty předmětné nemovitosti následně zapsala do soupisu podstaty. Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 1. 7. 2002, č.j. 35 E 1137/2000-153, i přes probíhající konkurs na majetek úpadce, rozvrhl výtěžek dražby předmětných nemovitostí (rozdělovanou podstatu) mezi úpadcovy věřitele. Vydražitel vůči správkyni konkursní podstaty uplatnil žalobu o vyloučení předmětných nemovitostí z konkursní podstaty. V dotčeném soudním řízení Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 1. 2004, č.j. 13 Cmo 316/2003-78, k odvolání vydražitele změnil rozsudek Městského soudu v Praze, jenž ve věci rozhodoval jako soud prvního stupně, tak, že předmětné nemovitosti ze soupisu konkursní podstaty vyloučil. Poté, co rozsudek vrchního soudu nabyl právní moci, vydražitel dne 19. 2. 2004 uzavřel kupní smlouvu, na jejímž základě převedl vlastnické právo k nemovitostem na třetí osobu (V. T.). Z podnětu dovolání podaného žalující správkyní konkursní podstaty Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 31. 5. 2006, č.j. 29 Odo 332/2004-110, rozsudek vrchního soudu z důvodu nesprávného právního posouzení věci zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Vyjádřil přitom závazný právní názor, že úkonem, kterým se v rozporu s ustanovením § 14 odst. 1 písm. e) zákona č. 328/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZKV ) provádí výkon rozhodnutí, je po prohlášení konkursu na majetek povinného úpadce i pokyn soudu výkonu rozhodnutí k tomu, aby usnesení o udělení příklepu, vydané podle § 336j občanského soudního řádu (dále jen - o. s. ř. ) před prohlášením konkursu, bylo doručeno osobám uvedeným v § 336k odst. 1 o. s. ř. Jestliže v posuzovaném případě soud výkonu rozhodnutí doručoval usnesení o udělení příklepu osobám uvedeným v § 336k odst. 1 o. s. ř. až po prohlášení konkursu na majetek povinného úpadce, nebylo takové doručení účinné. Rovněž tehdy, byl-li konkurs na majetek povinného úpadce prohlášen po doručení usnesení o příklepu vydaného podle § 336j o. s. ř. avšak před jeho právní mocí, nenabylo usnesení o příklepu právní moci a vydražitel se vlastníkem dražených nemovitostí nestal. Vrchní soud v Praze posléze rozsudkem ze dne 31. 5. 2007, č.j. 13 Cmo 293/2006-151, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla žaloba o vyloučení předmětných nemovitostí z konkursní podstaty zamítnuta, neboť dospěl k závěru, že usnesení o udělení příklepu nenabylo právní moci a vydražitel na jeho základě vlastnictví k předmětným nemovitostem nezískal.
Odvolací soud přisvědčil i právním závěrům soudu prvního stupně, že majetková újma konkursní podstatě spravované žalobkyní nebyla způsobena rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 1. 2004, č.j. 13 Cmo 316/2003-78, jímž byly předmětné nemovitosti vyloučeny z konkursní podstaty úpadce, nýbrž rozvrhovým usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 1. 7. 2002, č.j. 35 E 1137/2000-153, jímž byl výtěžek dražby předmětných nemovitostí rozdělen mezi úpadcovy věřitele. Nárok žalobkyně na náhradu škody z nezákonného rozhodnutí uplatněný ve výši 3.760.000,- Kč s příslušenstvím proto odvolací soud shledal neopodstatněným [§ 8 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) dále jen zák. č. 82/1998 Sb. ].
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Namítala, že předmětné nemovitosti byly z konkursní podstaty vyloučeny až rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 1. 2004, č.j. 13 Cmo 316/2003-78, jenž byl pro nezákonnost zrušen Nejvyšším soudem. Jelikož nemovitosti, dříve než došlo ke zrušení dotčeného nezákonného rozhodnutí, byly prodány třetí osobě, jejíž práva nemohou být dotčena nově vydaným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2007, č.j. 13 Cmo 293/2006-151, jímž byla žaloba o jejich vyloučení z konkursní podstaty zamítnuta (§ 243d odst. 2 o. s. ř.), je dána příčinná souvislost mezi vzniklou škodou představovanou ztrátou nemovitostí pro účely konkursního řízení a nezákonným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 1. 2004, č. j. 13 Cmo 316/2003-78. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., shledal dovolání přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pro řešení právní otázky příčinné souvislosti mezi pravomocným rozhodnutím o vyloučení věci ze soupisu majetku konkursní podstaty, jež bylo posléze dovolacím soudem zrušeno pro nezákonnost, a majetkovou újmou způsobenou tím, že vyloučená věc ušla z majetku konkursní podstaty. Uvedená otázka byla totiž odvolacím soudem řešena v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Vady řízení, k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto zabýval tím, zda je dán důvod uplatněný v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v právní otázce označené dovolatelkou (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle § 1 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.
Podle § 5 písm. a) zák. č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním.
Podle § 8 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.
Ke vzniku objektivní odpovědnosti státu za škodu, jíž se nelze zprostit (§ 2 zák. č. 82/1998 Sb.), je zapotřebí současné splnění tří podmínek: 1) nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím /nesprávným úředním postupem/ a vznikem škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, č. 5). O odškodnitelnou majetkovou újmu se jedná, jestliže nezákonné rozhodnutí mělo dopad do majetkové sféry poškozeného, tedy jestliže nebýt tohoto rozhodnutí, nedošlo by k majetkové újmě. Nezbytným předpokladem objektivní odpovědnosti státu za škodu je přitom příčinná souvislost (vztah příčiny a následku) mezi právní skutečností, za níž se odpovídá (nezákonné rozhodnutí), a mezi vznikem škody, tedy je-li nezákonné rozhodnutí se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1802/2002, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazek 27, pod č. C 2178). Přitom obecně platí, že otázka příčinné souvislosti vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody je zpravidla otázkou skutkovou, nikoli právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009).
V projednávané věci se žalobkyně domáhá náhrady škody, která konkursní podstatě, jíž spravuje, měla být způsobena rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 1. 2004, č. j. 13 Cmo 316/2003-78, posléze zrušeným dovolacím soudem pro nezákonnost (z důvodu nesprávného právního posouzení věci). Uvedeným rozsudkem byly ze soupisu majetku konkursní podstaty na návrh jejich vydražitele vyloučeny nemovitosti (§ 19 odst. 2 ZKV). Vydražitel, dříve než došlo ke zrušení označeného rozsudku dovolacím soudem, převedl nemovitosti kupní smlouvou uzavřenou dne 19. 2. 2004 na třetí osobu. Okolnost, že převodce své vlastnické právo odvozoval z rozhodnutí, které bylo po uzavření kupní smlouvy zrušeno dovolacím soudem, a novým rozsudkem bylo ve věci rozhodnuto jinak, přitom nezpůsobuje neplatnost smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. 22 Cdo 778/2005, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 55/2007). Vzhledem k tomu, že právní vztahy třetích osob novým rozhodnutím, vydaným po zrušení původního rozhodnutí dovolacím soudem, nemohou být dotčeny (§ 243d odst. 2 o. s. ř.), je sepis předmětných nemovitostí do konkursní podstaty k tíži osoby, která je od převodce nabyla kupní smlouvou uzavřenou dne 19. 2. 2004, již vyloučen. Žalující správkyně konkursní podstaty úpadce je ovšem oprávněna požadovat po převodci za nemovitosti, jež ušly z majetku konkursní podstaty, relutární náhradu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 29 Cdo 396/2008, vydané ve věci účastníků tohoto řízení).
Nezákonný rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 1. 2004, č. j. 13 Cmo 316/2003-78, důsledkem něhož předmětné nemovitosti ušly z majetku konkursní podstaty, tudíž může mít dopad do majetkové sféry úpadce a být tak se vznikem škody (majetkové újmy) na straně konkursní podstaty ve vztahu příčiny a následku. Právní závěr odvolacího soudu, že příčinná souvislost mezi dotčeným nezákonným rozhodnutím a majetkovou újmou vzniklou konkursní podstatě dána být nemůže, proto neobstojí.
Škoda vyvolaná vyvedením předmětných nemovitostí z majetku konkursní podstaty vznikne ovšem pouze tehdy, jestliže řádně uplatněná pohledávka žalobkyně vůči vydražiteli, jenž nemovitosti převedl na třetí osobu, na peněžní náhradu za ušlé nemovitosti nebude moci být uspokojena (stane se fakticky nevymahatelnou). Nastala-li totiž v důsledku výkonu veřejné moci taková situace, že mezi účastníky existují určitá práva a povinnosti, která nejsou plněna, pak újma odškodnitelná podle zák. č. 82/1998 Sb. vznikne teprve tehdy, jestliže v (primárním) právním vztahu účastníků není možno dosáhnout plnění. Svědčí-li poškozenému jako věřiteli právo vůči jeho dlužníku, které může úspěšně uplatnit, resp. uspokojit, nevzniká mu dosud nárok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci vůči státu. Pouze v případě, že pohledávku nelze uspokojit, vzniká oprávněnému majetková újma (škoda), spočívající ve ztrátě majetku (k tomu mutatis mutandis srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2222/2004; nebo usnesení ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1158/2004; rozhodnutí býv. Nejvyššího soudu SR ze dne 16. 4. 1985, sp. zn. 4 Cz 110/84, Výběr 1985; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1404/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 31, pod C 3031).
Poškozený je povinen vznik škody na své straně prokázat. V řízení o nároku na náhradu škody tak na žalobci leží důkazní břemeno o tom, že škoda vznikla. Aby byl splněn tento zákonný předpoklad, musí škoda existovat v době, kdy soud o uplatněném nároku rozhoduje. I pro rozhodování soudu o nároku na náhradu škody platí totiž ustanovení § 154 o. s. ř., které stanoví, že pro rozsudek je rozhodující stav v době jeho vyhlášení. To znamená, že rozhodující je skutkový stav věci, jaký je v době, kdy soud vyhlašuje své rozhodnutí, a nikoliv stav, který s větší či menší pravděpodobností v nejbližší době nastane. Neexistuje-li škoda v době rozhodování soudu o uplatněném nároku na její náhradu, byl nárok uplatněn předčasně, což má za následek zamítnutí žaloby, tzv. pro tentokrát , aniž by bylo třeba zabývat se splněním dalších předpokladů odpovědnosti za škodu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48, ročník 2011).
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem (jak rozebráno výše) správné není, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 in fine o. s. ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i jeho rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věty druhé o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§ 243d odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věty druhé o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 7. února 2012

Mgr. Petr Kraus
předseda senátu