28 Cdo 1197/2008
Datum rozhodnutí: 28.05.2008
Dotčené předpisy: § 11 odst. 2 předpisu č. 229/1991Sb.




28 Cdo 1197/2008

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně V. K., zastoupené advokátem, proti žalovanému P. f. České republiky, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 15 C 288/2006, k dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2007, č. j. 58 Co 384/2007-34, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2007, č. j. 58 Co 384/2007-34, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. dubna 2007, č. j. 15 C 288/2006-23, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.



O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem ze dne 23. 10. 2007, č. j. 15 C 288/2006-23, zamítl Obvodní soud v Praze 10 žalobu s návrhem, aby žalovanému bylo uloženo převést žalobkyni do vlastnictví blíže specifikované pozemky v katastrálních územích H. a Z. Tímto návrhem žalobkyně usilovala o uspokojení svého práva na převod náhradních pozemků podle § 11 odst. 2 zákona č. 229/1992 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě ). Obvodní soud na základě provedeného dokazování dovodil, že žalobkyně je oprávněnou osobou, která má právo na převod náhradních pozemků za pozemky, jež jí podle rozhodnutí Pozemkového úřadu Magistrátu hl. m. P. z 13. 4. 1996 nemohly být vydány, že měla aktivní legitimaci k podání žaloby na vypořádání svého nároku, i když nikoli na výběr náhradního pozemku. Důvodem pro zamítnutí žaloby byl právní závěr soudu, že s ohledem na to, že od 14. 4. 2006 nabyl účinnosti zákon

č. 131/2006 Sb., který vložil do zákona o půdě nové ustanovení § 11a, jež nepřipouští jinou možnost vypořádání nároků na náhradní pozemek než na základě veřejné nabídky vyhlášené žalovaným a dalšího postupu zákonem stanoveného. Jde tedy dle jeho názoru o zákonné zakotvení procesního prostředku, jímž se lze domáhat převodu náhradního pozemku, čímž je vyloučeno použití obecného postupu ve smyslu § 80 písm. b) a § 161 odst. 3 o. s. ř.

Městský soud v Praze rozsudkem shora uvedeným potvrdil v odvolacím řízení rozsudek soudu prvního stupně, přičemž se zcela ztotožnil s jeho právními závěry a rovněž jeho skutková zjištění shledal správnými včetně nespornosti skutkových okolností ohledně postavení žalobkyně jako oprávněné osoby a jejího nároku na převod náhradních pozemků. I když judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího soudu řešila již způsob vymožení práva na náhradní pozemek soudem, platily její závěry dle názoru odvolacího soudu pouze do 14. 4. 2006, od kdy platí nové ustanovení § 11a zákona o půdě. Podle něj převádí P. f. jiné pozemky na základě veřejných nabídek, není-li stanoveno jinak. Toto ustanovení obsahuje podrobný postup P. f. při sestavování a zpracování veřejných nabídek a je použitelné i na dříve uplatněné návrhy. Postup upravený tímto ustanovením má za následek, že obecný postup, který byl dosud aplikován v souladu se soudní judikaturou, neumožňuje nadále možnost podání žaloby na plnění.

Rozsudek odvolacího soudu napadá žalobkyně včas podaným dovoláním a uplatňuje jeho přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Považuje rozsudek odvolacího soudu za zásadně významný po právní stránce, protože řeší v rozporu s hmotným právem otázku, kterou soudy posuzují rozdílně. Jde o otázku, zda je možno žalobou na vydání pozemků uspokojit nárok restituentů poté, co nabyl účinnosti zákon č. 131/2006 Sb., jímž bylo do zákona o půdě vloženo ustanovení § 11a. Právní posouzení provedené odvolacím soudem, jehož správnost dovolatelka napadá ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., je podle ní v hrubém rozporu s nálezem Ústavního soudu z 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, v němž dovolací soud vyslovil právní závěr, že je i po účinnosti ustanovení § 11a zákona o půdě třeba vycházet z dosavadní judikatury. Navíc žalovaný neuznává žalobkyni jako osobu, která je nositelkou práva na převod náhradního pozemku a tak jí prakticky zabraňuje podávat žádosti podle § 11a zákona o půdě. Je proto třeba také zkoumat, zda nešlo se strany žalovaného o libovůli či dokonce svévoli při plnění jeho závazku a žaloba může v takovém případě představovat jediný prostředek k vymožení práva. Nesouhlasí rovněž s výkladem soudu, týkajícím se zpětné retroaktivity, a to i když považuje novou úpravu za v podstatě shodnou s dosavadní, protože právní vztahy by se měly řídit právními předpisy platnými v době podání. Dovolatelka také upozorňuje, že ani nové ustanovení § 11a zákona o půdě nezaručuje řádné plnění povinností žalovaného k převodu náhradních pozemků. Obdobný postup při realizaci převodů na restituenty platil již dříve, jen nebyl součástí zákona, ale postupovalo se podle vnitřního předpisu žalovaného. Výklad ustanovení § 11a zákona o půdě, jak jej vyložily oba soudy, znamená, že restituent se legálně dostává do libovůle žalovaného a je z ústavního pohledu zcela neúnosný. Odkazuje v tomto smyslu na již zmíněný nález Ústavního soudu. Z hlediska posouzení libovůle žalovaného při plnění jeho závazku k žalobkyni se poukazuje na to, že právo na náhradní pozemek vzniklo žalobkyni v roce 1996 a dosud nebylo uspokojeno, žalobkyně dokonce není žalovaným za nositelku práva na náhradní pozemek považována.

Za otázku zásadního významu po právní stránce vytyčuje dovolatelka otázku, zda je možno, například v případech liknavého přístupu P. f., či v případě, kdy odmítá s restituentem jednat o uspokojení jeho nároku, uspokojit nárok na převod pozemků žalobou na jejich vydání i poté, kdy do zákona o půdě bylo vloženo ustanovení § 11a. Domnívá se, že napadené rozhodnutí se opírá o nesprávné právní posouzení věci a o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Navrhuje, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Dovolací soud shledal dovolání, jež splňuje formální náležitosti dané zákonem, též za přípustné, a to podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Rozsudek odvolacího soudu považuje za zásadně významný po právní stránce, protože je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, a přezkoumal je proto z hlediska uplatněných dovolacích důvodů (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Tím je přezkoumání správnosti právního závěru odvolacího soudu, že podle nyní platné úpravy provedené ustanovením § 11a zákona o půdě není právo na převod náhradního pozemku, zakotvené v § 11 odst. 2 zákona o půdě, soudně vymahatelné. Vady řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolací soud neshledal, a dovolatelka je ani blíže nekonkretizovala. Jinak však dovolací soud shledal dovolání důvodným.

Dovolatelka správně upozornila, že danou otázkou se dovolací soud již zabýval v rozsudku ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007. V něm uvedl:

Je nesporné, že jde o vztahy účastníků, spadající do oblasti občanského práva, přičemž rozhodování o nich nebylo svěřeno žádnému státnímu orgánu a spadá proto do působnosti obecných soudů podle § 7 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud proto ve svém rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1847/2001 ze dne 22. 8. 2002 vyslovil, že nárok oprávněné osoby na náhradní pozemek je právem, které je vymožitelné, je soudem chráněno a lze je realizovat uložením povinnosti uzavřít smlouvu .

Rozsudek se dále zabývá obsahem nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, týkajícím se dlouhodobě neuspokojených nároků na převod náhradních pozemků a dovozuje, že tento nález není překonaný ani současnou úpravou postupu P. f., protože libovůli či svévoli nelze vyloučit ani za této úpravy. Dále se pak v rozsudku uvádí:

Dovolací soud neshledává z hlediska daného právního vztahu podstatný rozdíl mezi postavením oprávněné osoby podle současné úpravy s úpravou převodů náhradních pozemků podle zákona č. 95/1999 Sb. V rozsudku ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3042/2006 totiž dovodil, že poskytování náhradních pozemků bylo začleněno již v zákonu č. 95/1999 Sb. Jeho smyslem bylo u jednotlivých pozemků ve vlastnictví státu, které byly určeny k převodu, shromáždit nároky oprávněných osob na náhradní pozemky i požadavky jiných osob na převod, a upravit postup P. f. při vyřizování požadavků oprávněných a jiných osob, jež projevily o pozemek zájem; zákon ukládal v § 7 odst. 2 P. f. oznámit zahájení prodeje konkrétního pozemku a předat toto oznámení obci k vyvěšení na úřední desce obecního úřadu a upravoval postup P. f. v případech, kdy mezi zájemci byly oprávněné osoby .

Na základě těchto úvah dovolací soud uzavírá, že i přes nutnost dodržet při převodech náhradních pozemků postup podle současného znění zákona o půdě, podle něhož je ostatně poskytování náhrady převodem zemědělských pozemků značně omezeno (podle § 11a odst. 2 věta druhá zákona o půdě lze takto převést jen pozemky, které byly marně nabídnuty k prodeji podle § 7 zákona č. 95/199 Sb.) nebo na něj navazujícího zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků ve vlastnictví státu , který převody na oprávněné osoby i nadále upravuje v § 7, nic to nemění na charakteru občanskoprávního nároku na náhradu poskytovanou oprávněným osobám za nevydané pozemky podle § 11 odst. 2 zákona o půdě. Je proto i nadále třeba postupovat podle judikatury, kterou ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku správně citoval.

Právní závěry soudů obou stupňů upírají oprávněným osobám právo nárok u soudu uplatnit, což je v rozporu se shora uvedenou judikaturou, a dovolací soud proto oba rozsudky zrušil podle § 243b odst. 2 věta za středníkem a odst. 3 o. s. ř. a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V něm jsou soudy vázány právním závěrem dovolacího soudu; rozhodnou nově též o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst.1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. května 2008

JUDr. Josef R a k o v s k ý

předseda senátu