28 Cdo 1196/2001
Datum rozhodnutí: 25.09.2002
Dotčené předpisy: § 69 odst. 1 předpisu č. 41/1964Sb.




28 Cdo 1196/2001

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Milana Pokorného, CSc., o dovolání I. V., zast. advokátem, podaném proti rozsudku Městského soudu v Praze ze 7. března 2001, sp.zn. 23 Co 5/2001 (v právní věci žalobce K. V., zast. advokátem, proti žalované I. V., zast. advokátem, o vyklizení bytu a o vzájemném návrhu na zrušení práva společného nájmu manželů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp.zn. 23 C 281/99), takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech dovolacího řízení částku 1.975,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 9. října 2000 pod č.j. 23 C 281/99-42 rozhodl tak, že výrokem I. zamítl návrh, aby žalovaná vyklidila a vyklizený odevzdala byt specifikovaný ve výroku tohoto rozhodnutí do 15 dnů poté, co jí bude zajištěn náhradní byt, dále výrokem II. zamítl vzájemný návrh ohledně určení, že žalobkyně je výlučnou nájemkyní sporného bytu, a následně výrokem III. zrušil právo společného nájmu předmětného bytu rozvedenými manžely a za výlučnou nájemkyni bytu určil žalovanou. Žalobce byl zavázán daný byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalované do 15 dnů ode dne, kdy mu bude zajištěn náhradní byt. Zbývající výrok IV. žalované nepřiznal náhradu nákladů řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že byt, který je předmětem sporu, byl žalobci přidělen za trvaní manželství v roce 1988 ministerstvem vnitra, které byt získalo ze státní výstavby. Nalézací soud dovodil, že pro výklad § 182 občanského zákoníku (dále jen obč. zák.) v tehdejším znění s použitím § 7 vyhlášky č. 45/1964 Sb. nelze uvažovat o tom, že by pod kategorií bytu podnikového uvedené v citovaném ustanovení bylo možno podřadit i kategorii bytů ministerstva vnitra. Proto účastníkům vzniklo právo společného užívání tohoto bytu, které se posléze změnilo na právo společného nájmu, a z tohoto důvodu zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal vyklizení žalované. Vzájemný návrh žalované na vyklizení bytu žalobcem soud zamítl, neboť se jí nepodařilo prokázat, že by žalobce skutečně opustil byt i společnou domácnost. Vzhledem k přihlédnutí k zájmu dětí, které byly svěřeny do výchovy žalované, ji soud určil výlučnou nájemkyní, a žalobce zavázal byt vyklidit poté, co mu bude zajištěn náhradní byt, když při úvaze o charakteru bytové náhrady hrála roli skutečnost, že zásluhu na získání bytu měl výlučně žalobce.

Toto rozhodnutí soudu prvního stupně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. března 2001 pod č.j. 23 Co 5/2001-59 tak změnil, že žalovaná je povinna vyklidit sporný byt a vyklizený jej odevzdat žalobci do 15 dnů poté, co jí bude zajištěn náhradní byt. Dále byl rozsudek obvodního soudu změněn tak, že odvolací soud vzájemný návrh žalované na zrušení práva společného nájmu bytu a určení, že výlučnou nájemkyní bytu bude ona, a že žalobce je povinen tento byt vyklidit po zajištění náhradního bytu, zamítnul. Žalobci nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud se přiklonil k odvolacím námitkám žalobce, a změnil právní posouzení charakteru bytu. Podle soudu odvolacího jde v daném případě - vzhledem k charakteru i okolnostem, za nichž byl byt žalobci přidělen o byt služební, ke kterému žalované nemohlo vzniknout právo nájmu, respektive právo společného užívání bytu. Městský soud poukázal i na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.12.1998, č.j. 2 Cdon 1330/97-53, v němž bylo vysloveno, že ustanovení § 182 obč. zák. v tehdy platném znění vylučovalo existenci práva společného užívání bytu manžely, když právo manžela, kterému byt přidělen nebyl, bylo chápáno jen jako právo uživatele odvozené a to v případě, kdy byt byl v době přidělení bytem trvale určeným pro ubytování pracovníků organizace, jak byl definován v ust. § 7 vyhlášky č. 45/1964 Sb., k němuž se vztahovalo ust. § 182 obč. zák. ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. Podle odvolacího soudu v dané věci šlo o takový byt, který byl přidělen jako byt služební žalobci jeho zaměstnavatelem.

Včas podaným dovoláním napadla žalovaná toto rozhodnutí odvolacího soudu s tím, že odvolací soud pochybil při zjištění skutkového stavu i posouzení právní otázky charakteru předmětného bytu. Dovolatelka dovozuje, že sporný byt nesplňuje žádný ze znaků uvedených v ustanovení § 7 vyhlášky č. 45/64 Sb. vymezující pojem bytů trvale určených pro ubytování pracovníků organizace a v ustanovení § 67 zákona č. 41/64 Sb. definujícího pojem služebního bytu, když se jedná o byt v domě, který kromě příslušníků ministerstva vnitra obývali občané jiných profesí. Proto k danému bytu vzniklo právo společného užívání bytu manžely, které se dne 1.1.1992 přeměnilo ve společný nájem tohoto bytu. Tento závěr podle žalované odpovídá i judikatuře (uvádí rozhodnutí č. 39/71 Sbírky rozhodnutí a usnesení prezidia Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30.8.1965 publikované ve Sborníku směrnic, usnesení, rozborů a zhodnocení soudní praxe pléna prezidia Nejvyššího soudu z roku 1974, díl I, str. 478).

K tomuto dovolání podal žalobce vyjádření. Podle žalobce se dovolatelka v podstatě odvolává na argumentaci soudu prvního stupně, žalobce setrvává na svém již v odvolání vyjádřeném stanovisku, které jako správné přejal i soud odvolací. Byty ministerstva vnitra měly charakter bytů podnikových a služebních a potřeba jejich speciální úpravy byla dána zpřesňujícím ustanovením o bytech v jiných bytech, jejichž uživateli byli ke dni 1.1.1957 příslušníci ozbrojených sborů ministerstva vnitra. To, že v případě bytů ministerstva vnitra šlo o byty podnikové dokládá i tehdejší judikatura (žalobce svůj názor podporuje odkazem na stejná rozhodnutí, na která upozorňovala dovolatelka). Podle žalobce byl sporný byt v době přidělení bytem ministerstva vnitra, a jako k takovému nemohlo vzniknout právo společného užívání bytu manžely, a proto nemohlo v souladu s rozsudkem NS ČR z 15.12.1998, sp. zn. 2 Cdon 1330/97 následně vzniknout ani právo společného nájmu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací vycházel při posuzování dovolání z ustanovení části dvanácté, hlavy 1, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních předpisů. Proto se dále uvádějí ustanovení občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.) ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.

Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. l o.s.ř., § 24l odst. l o.s.ř.), je přípustné (§ 238 odst. l písm. a) o.s.ř.) a opírá se jak vyplývá z obsahu dovolání - o zákonem stanovené dovolací důvody (§ 24l odst. 3, písm. c/, a písm. d/ o.s.ř.). Přezkoumal proto napadené rozhodnutí v rozsahu plynoucím z podaného dovolání (§ 242 odst. l, 3 o.s.ř.), když nezjistil žádné takové vady předchozího řízení, které by odůvodňovaly postup podle § 237 odst. l o.s.ř.

Žalovaná v dovolání odvolacímu soudu vyčítá nedostatečnou podloženost právní úvahy o charakteru sporného bytu, konkrétně úvahy, zda jde v daném případě o byt, u kterého vzniklo právo společného nájmu.

Podle § 868 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, pokud dále není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před 1. lednem 1992; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. lednem 1992 se však posuzují podle dosavadních předpisů. Vzhledem k tomu, že k vydání rozhodnutí o přidělení předmětného bytu a k uzavření dohody o jeho užívání došlo v roce 1988, bude zapotřebí s přihlédnutím k ustanovení § 868 obč. zák. otázku charakteru předmětného bytu (s důsledky z toho plynoucími pro vznik tehdejšího práva osobního užívání bytu, resp. práva společného užívání bytu manžely) řešit podle právní úpravy účinné v té době, a podle zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, v tehdy platném znění (uvedený zákon byl zrušen ke dni 1. ledna 1992 § 878 bod 2. zákona č. 509/1991 Sb.).

Podle ustanovení § 182 tehdy platného obč. zákoníku neplatí ustanovení §§ 172 až 181 tohoto zákoníku (tedy i ustanovení o vzniku práva společného užívání bytu manžely) pro byty trvale určené pro ubytování pracovníků organizace.

Byty trvale určenými pro ubytování pracovníků organizace byly podle § 7 vyhlášky č. 45/1964 Sb., kterou se prováděly některá ustanovení občanského zákoníku, byty podnikové, byty vystavěné v podnikové výstavbě z vlastních volných prostředků podniku a byty služební.

Byty ministerstva vnitra jsou podle § 69 odst. 1 bod 1 zákona č. 41/1964 Sb. byty v obytných domech určených výhradně k ubytování příslušníků ozbrojených sborů ministerstva vnitra v činné službě a jednotlivé byty, které ministerstvo vnitra získalo nebo získá ze státní bytové výstavby. Druhá skupina jmenovaných bytů je definována v bodu 2 téhož odstavce, podle kterého se za byty ministerstva vnitra považují v jiných domech byty, jejichž uživateli byli dne 1. ledna 1957 příslušníci ozbrojených sborů ministerstva vnitra, avšak s výjimkou bytů, které a) mají povahu podnikových bytů nebo služebních bytů, nebo b) které jsou v domech lidových bytových družstev nebo v rodinných domcích. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení byty ministerstva vnitra uvedené v odstavci 1 bod 2 pozbyly této své povahy, jestliže po 1.1.1957 přestal uživatel bytu být příslušníkem ozbrojených sborů ministerstva vnitra, anebo byl byt přidělen jiné osobě než příslušníku ozbrojených sborů ministerstva vnitra. Rovněž pozbudou této své povahy, jestliže po počátku účinnosti tohoto zákona přestane uživatel bytu být příslušníkem ozbrojených sborů ministerstva vnitra v činné službě nebo bude přidělen jiné osobě než příslušníku ozbrojených sborů v činné službě. Podle § 70 zákona o hospodaření s byty platí, že byty ministerstva vnitra stejně jako byty vojenské a podnikové nepozbývají této své povahy, byl-li dům předán do správy organizace bytového hospodářství.

Byty ministerstva vnitra podle § 69 odst. 1 bodu 2. zákona č. 41/1964 Sb. neměly povahu bytů trvale určených pro ubytování pracovníků organizace a vznik práva společného užívání bytu manžely (s důsledky podle § 871 odst. 1 věty druhé obč. zák.) zde nebyl vyloučen.

V souzeném případě však byl žalobci dne 23.3.1988 Odborem bytového hospodářství národního výboru h. m. P. přidělen podle § 24 zákona č. 41/1964 Sb. byt MV ČSR v novostavbě na tehdejší L. ulici. Tento byt je nutno podřadit pod znění § 69 odst. 1 bod 1 citovaného zákona, a rozhodnutím o přidělení tohoto bytu a dohodou ze dne 30.3.1988 tak žalobci vzniklo právo osobního užívání bytu. Od tohoto práva bylo právo bydlení žalované pouze odvozeno (srovnej odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. července 1997, sp. zn. 3 Cdon 152/96, uveřejněném pod č. 36/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). I pro sporný byt přitom platí, že po 1. lednu 1992 by mohlo existovat právo společného nájmu bytu manžely jen za předpokladu, že k němu existovalo k 31. prosinci 1991 právo společného užívání bytu manžely.

Protože právní úprava bytů ministerstva vnitra byla srovnatelná s právní úpravou vojenských bytů (§ 68 zákona č. 41/1964 Sb.) jsou i v projednávané věci využitelné právní závěry ohledně posléze uvedených bytů. Např. u vojenských bytu vymezených podle § 68 odst. 1 bodu 1 (který je obdobný ustanovení § 69 odst. 1 bod 1) nemohlo se zřetelem k § 182 obč. zákoníku vzniknout právo společného užívání bytu manžely, protože se jedná o byty trvale určené pro ubytování pracovníků organizace.

Závěr odvolacího soudu, že účastníkům k předmětnému bytu právo společného užívání - a v důsledku toho /po 1. lednu 1992/ ani právo společného nájmu - nevzniklo, je tudíž správný.

Jelikož se žalobkyni správnost napadeného rozhodnutí zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud - aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.) - dovolání jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 1, věta první a odst. 5 o.s.ř. ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. l a § 142 odst. l o.s.ř. odůvodněn procesním úspěchem žalovaného. Výše nákladů, které je dovolatelka žalobci povinna nahradit, vyplývá z § 7 písm. d/, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) ve znění pozdějších předpisů, činí 1975,- Kč a představuje mimosoudní odměnu advokáta za jeho zastoupení při jednom společném úkonu právní služby - vyjádření k dovolání - a jednu paušální částku náhrady hotových výdajů.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 25. září 2002

JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v. r.

předseda senátu