28 Cdo 1192/2016
Datum rozhodnutí: 16.03.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013, § 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013, § 14 odst. 1 písm. e) předpisu č. 328/1991Sb., § 68 odst. 1 předpisu č. 328/1991Sb., § 243f odst. 3 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013



28 Cdo 1192/2016 U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců a) Moravskoslezských dřevařských závodů, Šumperk a. s. v likvidaci , se sídlem v Šumperku, Hlavní třída č. 5, IČ 155 03 852, zastoupeného Mgr. Tomášem Potěšilem, advokátem se sídlem v Šumperku, Hlavní třída 2, a b) Ing. Aloise Přibyla , správce konkursní podstaty úpadce Moravskoslezských dřevařských závodů, Šumperk a. s. v likvidaci , se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 823/33, zastoupeného JUDr. Josefem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Šumperku, Starobranská 4, proti žalovaným 1) D. K. , B., 2) R. B. , P., 3) B. K. , P., 4) J. K. , K., a 5) O. K. , B., všem zastoupeným JUDr. Pavlem Ondrou, advokátem se sídlem v Praze 6, Šlikova 403/16, o zrušení usnesení o schválení soudního smíru, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně - pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 13 C 149/2011, o dovolání žalobce a) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. května 2015, č. j. 11 Co 682/2014-294, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce a) je povinen zaplatit žalovaným 2), 3), 4) a 5) jako oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.100,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Pavla Ondry, advokáta se sídlem v Praze 6, Šlikova 403/16.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :

Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí rozsudkem ze dne 5. 6. 2014, č. j. 13 C 149/2011-205, zamítl žalobu s návrhem, aby usnesení Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 23. 10. 2008, č. j. 7 C 339/92-971, bylo zrušeno (výrok I.), a žalobcům a) a b) uložil povinnost zaplatit žalovaným 1), 2), 3), 4), a 5) na nákladech řízení společně a nerozdílně částku 46.635,- Kč k rukám advokáta JUDr. Pavla Ondry (výrok II.).
K odvolání žalobců a) a b) Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 5. 2015, č. j. 11 Co 682/2014-294, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (výrok I.), ve výroku II. jej změnil tak, že žalobci a) a b) jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovaným 1) až 5) oprávněným společně a nerozdílně na nákladech řízení 39.640,- Kč advokátu JUDr. Pavlu Ondrovi (výrok II.); dále rozhodl, že žalobci a) a b) jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovaným 1) až 5) oprávněným společně a nerozdílně na nákladech odvolacího řízení částku 15.954,- Kč advokátu JUDr. Pavlu Ondrovi (výrok III.).
Soudy obou stupňů při svých rozhodnutích vyšly (především) ze závazného právního názoru zaujatého Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007, [jenž v řízení o vydání nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (ve znění pozdějších předpisů), předcházel usnesení Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 23. 10. 2008, č. j. 7 C 339/92-971, pravomocnému dne 30. 10. 2008, kterým byl schválen smír mezi oprávněnými osobami a osobou povinnou - žalobcem a)], jímž byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 3. 2007, č. j. 56 Co 544/2006
-831, ve výroku II., kterým byl zamítnut návrh na schválení smíru, a v závislých výrocích III. a IV., a dále byl zrušen rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 21. 7. 2006, č. j. 7 C 339/92-780, a doplňující rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 13. 9. 2006, č. j. 7 C 339/92-805, v rozsahu, v němž nebyly zrušeny rozsudkem odvolacího soudu, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen o. s. ř. ). Učinil tak proto, že dovolání nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle § 237 o. s. ř.
V řešení otázky formulované v dovolání pod písm. a) vychází rozhodnutí odvolacího soudu ze závazného právního názoru vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007, a otázky pod písmeny c) a d) odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou soudů (k tomu srov. např. rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 6. 1964, sp. zn. 5 Co 181/64, uveřejněný pod č. 56/1964 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1226/2003).
Rovněž otázky nastíněné dovolatelem, při jejichž řešení se odvolací soud podle jeho názoru odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to: a) možnosti nařízení výkonu rozhodnutí na majetek úpadce po prohlášení konkursu na majetek povinného , b) účinků inhibitoria na majetek povinného v důsledku nařízené exekuce a výkonu rozhodnutí a c) platnosti dohody, kterou povinný tento majetek převádí na třetí osobu , přípustnost dovolání nezakládají. Právní názor soudu prvního stupně, že byl-li na majetek žalobce a) prohlášen konkurs, který bránil platnému nařízení exekuce , jenž odvolací soud při svém rozhodnutí nikterak nekorigoval, je sice v rozporu s ustanovením § 14 odst. 1 písm. e) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZKV ), i s výkladem tohoto ustanovení uvedeným v dovolatelem citovaném stanovisku, avšak to na právním posouzení dané věci odvolacím soudem nemůže samo o sobě nic změnit.
Poukazuje-li dovolatel na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 1070/2006, pak je možno poukázat na závěr uvedený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2008, sp. zn. 29 Cdo 699/2008, uveřejněném pod č. 23/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Otázka formulovaná dovolatelem v bodu III. pod písm. b) dovolání byla řešena v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 5378/2007 (dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5170/2007, ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2734/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1962/2013, uveřejněný pod číslem 22/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1481/2004).
Rovněž otázka formulovaná dovolatelem v bodu III. pod písm. e) již byla dovolacím soudem vyřešena, a to např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 1998, sp. zn. 31 Cdo 542/98, uveřejněném pod č. 34/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Je možno poukázat taktéž na ustanovení § 68 odst. 1 ZKV, jenž stanoví, že věci, které mají být vydány oprávněným osobám podle zákonů upravujících zmírnění některých majetkových křivd, se zahrnují do podstaty pouze tehdy, jestliže nároky nebyly v zákonem stanovených lhůtách uplatněny nebo byly zamítnuty. Řízení vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 7 C 339/92, jehož předmětem bylo vydání předmětných nemovitostí povinnou osobou [žalobcem a)] podle zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) bylo zahájeno na návrh D. K. a J. K. dne 26. 3. 1992, jak bylo v řízení zjištěno.
Smysl právní úpravy obsažené v zákoně č. 87/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) mimo jiné spočívá - jak vyplývá zejména z ustanovení § 1 tohoto zákona - ve zmírnění následků některých majetkových a jiných křivd vzniklých občanskoprávními a pracovněprávními úkony a správními akty, učiněnými v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 v rozporu se zásadami demokratické společnosti, respektující práva občanů vyjádřená Chartou Organizace spojených národů, Všeobecnou deklarací lidských práv a navazujícími mezinárodními pakty o občanských, politických, hospodářských, sociálních a kulturních právech. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 530/2015 (ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 16. 11. 2015, sp. zn. I. ÚS 3349/2015), přitom vyslovil právní názor, že i když vydávání věcí oprávněným osobám podle zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) spočívá na smluvním principu (k vydání věci dochází zásadně dohodou uzavřenou mezi oprávněnou a povinnou osobou), neprojevuje se při něm autonomie vůle smluvních stran; v nabytí věci dohoda o vydání věci je jen výsledkem toho, že oprávněná osoba má (za stanovených podmínek) právo (nárok) požadovat navrácení (určitého) majetku a že povinná osoba má právní povinnost (určitý) majetek (za stanovených podmínek) oprávněné osobě vydat (odevzdat), a nikoliv projevem autonomní vůle smluvních stran. Došlo-li k vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění pozdějších předpisů) dohodou nebo rozhodnutím soudu, byl tím uspokojen tzv. restituční nárok oprávněné osoby, spočívající v navrácení věci do jejího vlastnictví v případech a za podmínek stanovených v zákoně .
Poukaz dovolatele na závěry, k nimž Nejvyšší soud dospěl v rozsudku ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2127/2000, je nepřípadný, neboť na danou věc nedopadají. K námitce dovolatele, že soud prvního stupně považoval zčásti obsah smíru za prodej jeho majetku, je možno uvést, že takový názor odvolací soud při svém rozhodnutí nesdílel, jak z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá; předmětem dovolacího řízení ovšem není přezkoumání správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně.
Protože dovolání žalobce a) není přípustné, Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. března 2017 JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu