28 Cdo 1192/2005
Datum rozhodnutí: 26.10.2005
Dotčené předpisy: § 21 předpisu č. 367/1990Sb.




28 Cdo 1192/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobce Města Č. K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) M. M. a 2) R. Ž., o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 5 C 157/2000, o dovolání první žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 8. 2004, č.j. 22 Co 1393/2004-117, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou u Okresního soudu v Českém Krumlově dne 22. 2. 2000 domáhal se žalobce určení, že je vlastníkem nemovitostí, blíže určených v petitu žaloby. Dále změněným návrhem ze dne 22. 6. 2000 se žalobce domáhal vyklizení předmětných nemovitostí.

Okresní soud v Českém Krumlově jako soud prvního stupně usnesením ze dne 12.3.2002, č.j. 5 C 157/2000-31, řízení přerušil do pravomocného ukončení řízení u téhož soudu vedeného pod sp. zn. 6 C 158/2000. Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 30.1.2004, sp. zn. 5 C 157/2000-66, žalobě vyhověl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalovaných R. Š. uzavřela dne 25. 3. 1991 s Československým státem Městským úřadem v Č. K., zastoupeným starostou Ing. J. V. kupní smlouvu ohledně předmětných nemovitostí. Vzal za prokázané, že výše uvedená smlouva byla Středisku geodézie pro okres Č. K. doručena dne 23.8.1991. Též zjistil, že v současné době jsou nemovitosti, respektive díly těchto nemovitostí označeny tak, jak je žalobce specifikoval v žalobě a jsou zapsány na LV č. 3554 pro k.ú. P. D. a obec Č. K. u Katastrálního úřadu pro J. oblast, pracoviště Č. K. Dále vzal za prokázáno, že nemovitosti specifikované v kupní smlouvě jsou totožné s výčtem nemovitostí v petitu žaloby. Vzal též za prokázáno, že v rámci dědického řízení po zůstavitelce R. Š. došlo ke zpochybnění vlastnického práva žalobce k předmětným nemovitostem a na základě toho byly jako vlastnice předmětných nemovitostí zapsány žalované. Dovodil, že na straně žalobce existuje naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnictví, neboť bylo zpochybněno vlastnické právo žalobce a pouze rozhodnutí o určovací žalobě je způsobilé ke změně zápisu v katastru nemovitostí v souladu s právním stavem. Zaujal názor, že předmětná kupní smlouva je platná, uzavřená v souladu s tehdy platnými právními předpisy. Vyslovil, že žalované tedy nemohly nabýt vlastnické právo k předmětným nemovitostem, když v době úmrtí R. Š. nebyla vlastnicí předmětných nemovitostí. Konstatoval, že je nutno se ztotožnit s právními závěry, z nichž vycházel krajský soud v řízeních vedených u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 6 C 158/2000 a 7 C 159/2000, který se zabýval právním posouzením všech aspektů provázejících uzavření kupních smluv ohledně nemovitostí v téže lokalitě žalobcem. Dospěl k závěru, že předmětné nemovitosti přešly z vlastnictví České republiky do vlastnictví žalobce, neboť byly prokázány podmínky pro přechod vlastnického práva ve smyslu § 1 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., když se jednalo o nemovitosti ve vlastnictví ČR, s nimiž žalobce hospodařil způsobem obdobným právu hospodaření v období po 23.11.1990 do 26.5.1991. Vyslovil závěr, že Městský úřad v Č. K. v rámci výkonu státní správy v přenesené působnosti byl oprávněn zastupovat stát při uzavření kupní smlouvy dne 26.3.1991. Uzavřel, že ve vztahu k řízení vedeném u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 9 C 223/98 ani sp. zn. 6 C 1004/98 není dána překážka věci pravomocně rozsouzené.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. 8. 2004, č.j. 22 Co 1393/2004-117, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením s tím, že předmětná kupní smlouva uzavřená dne 25. 3. 1991 je platná, a že v dané věci byly splněny podmínky přechodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem z československého státu na žalobce na základě ustanovení § 1 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. Shodně se soudem prvního stupně dospěl též k závěru, že žalobce s předmětnými pozemky hospodařil způsobem obdobným právu hospodaření v období po 23. 11. 1990 do 24. 5. 1991. Dodal, že za rozhodující je třeba považovat, že žalobce již v období předcházejícím uzavření předmětné kupní smlouvy s právní předchůdkyní žalovaných a zároveň v období rozhodném pro možný přechod vlastnického práva ze státu na žalobce, vykonával činnosti, které lze podřadit pod pojem hospodaření způsobem obdobným právu hospodaření. Věc posoudil ve smyslu § 134 odst. 2 o.z. s tím, že k účinnosti smlouvy nebylo třeba registrace státním notářstvím, pokud se jednalo o převod do socialistického vlastnictví a toto ustanovení nepozbylo účinnosti ani v důsledku vydání ústavního zákona č. 100/1990 Sb. od 1. 5. 1990, jímž byla změněna ústava ČSFR. Podle odvolacího soudu závěr soudu prvního stupně ohledně překážky věci rozsouzené je též nutno považovat za správný. V této souvislosti poukazoval na rozhodnutí publikované v Soudních rozhledech č. 8/2001 a ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 65/72. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že starosta městského úřadu mohl podepsat kupní smlouvu, aniž by k tomu potřeboval speciální pověření, přičemž jeho postavení vyplývalo z ustanovení § 58 odst. 1 věta první zákona č. 367/1990 Sb. Zároveň zdůraznil, že na základě předmětné kupní smlouvy byly převáděny pozemky do vlastnictví státu, proto podle § 36 odst. 3 zákona č. 367/1990 Sb. v dané věci nepříslušelo rozhodovat obecnímu zastupitelstvu.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná včas dovolání, jehož přípustnost spatřovala v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Tvrdila, že rozsudek odvolacího soudu řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena a je současně otázkou, která je soudy rozhodována rozdílně. Podle dovolatelky jde o otázku, zda územně samosprávný celek mohl či může zastupovat bez dalšího Československý stát, a zda za tento územně samosprávný celek mohl či může vystupovat městský úřad, který sám o sobě nemá žádnou právní subjektivitu, a zda tedy jednání územně samosprávného celku prostřednictvím městského úřadu tohoto celku mohlo způsobit právní následky, v daném případě nabytí vlastnického práva pro Československý stát a konečně zda za stát mohl bez zmocnění platně podepisovat smlouvy starosta územně samosprávného celku. Namítala, že předmětná smlouva je absolutně neplatná. Poukazovala na skutečnost, že dnem 24. 11. 1990 nabyl účinnosti zákon č. 367/1990 Sb., o obcích, který zakotvil vlastní právní subjektivitu obcí (§ 4 odst. 1, 2), od tohoto data tedy město Č. K. bylo svébytným samostatným subjektem právních vztahů a přestalo být podřízeno státu. Dále tvrdila, že žádný právní předpis neumožňoval Městu Č. K. nabývat vlastnické právo za stát, proto nemůže existovat ani žádné takové nařízení či směrnice. Též konstatovala, že Městský úřad Č. K. nebyl v době uzavření předmětné kupní smlouvy samostatným subjektem, nemohl uzavírat žádné smluvní vztahy, vystupovat vlastním jménem a vytvářet nějakou vůli, a to ani za Město Č. K. a za Československý stát. V této souvislosti odkazovala na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18.4.1995, sp. zn. 6 Cdo 140/94 s odůvodněním, že obecní úřad (městský úřad, úřad města, úřad městského obvodu nebo městské části) nemá způsobilost vystupovat v pracovněprávních vztazích, ani způsobilost být účastníkem řízení ve smyslu § 19 o.s.ř. Dále namítala, že Město Č. K. nebylo v době uzavření kupní smlouvy zákonným zástupcem státu a starosta nemohl vytvářet sám vůli za československý stát. Zde odkazovala na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 576/2000. Podle dovolatelky Město Č. K. nebylo oprávněno zastupovat Československý stát a městský úřad jako orgán města bez právní subjektivity není oprávněn vystupovat v žádných právních vztazích a ode dne 24. 11. 1990 je pouze jedním z orgánů územně správného celku. Konstatovala, že starosta zastupuje obec navenek, přičemž není osobou, která by zastupovala navenek stát a není a nebyl k takovému jednání zmocněn. Navrhla proto zrušení rozhodnutí odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen ,,o.s.ř.).

Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastnicí řízení řádně zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Vzhledem k tomu, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení

spojena se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, kterým je možno dovolání odůvodnit, je tedy důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost takového dovolání nezakládají). Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).

Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, jestliže právě na něm napadené rozhodnutí spočívalo, jinými slovy bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Ze shora uvedené rekapitulace průběhu řízení vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu, potažmo i soudu prvního stupně, spočívalo na vyřešení dvou okruhů otázek. Prvou bylo posouzení, zda smlouva uzavřená mezi účastníky dne 25. 3. 1991, byla vůbec platně uzavřena vzhledem k mechanismu vzniku rozhodnutí orgánů žalobce, a zda územně samosprávný celek mohl či může zastupovat československý stát a zda za územně samosprávný celek mohl či může vystupovat městský úřad.

Smlouva je dvoustranný (popř. vícestranný) právní úkon, který vzniká konsensem, tj. úplným a bezpodmínečným přijetím (akceptací) návrhu na uzavření smlouvy (nabídky, oferty). Návrh smlouvy (oferta, nabídka) i jeho přijetí (akceptace) jsou jednostranné adresované právní úkony. I pro tyto jednotlivé jednostranné právní úkony platí, že musí splňovat náležitosti požadované občanským zákoníkem pro právní úkony obecně. I nabídka tedy musí splňovat náležitosti osoby, náležitosti vůle, projevu, poměru vůle a projevu a náležitosti předmětu právního úkonu. Těmito posledně jmenovanými náležitostmi jsou možnost předmětu právního úkonu (§ 37 odst. 2 o.z.) a jeho dovolenost (§ 39 o.z.). Nedovolenost právního úkonu je dána tehdy, jestliže úkon je v rozporu se zákonem nebo jestliže zákon obchází anebo se příčí dobrým mravům. V rozporu se zákonem jsou takové právní úkony, jejichž vznik či jejichž plnění je výslovně zakázáno, resp. které se svým obsahem nebo účelem příčí zákonnému zákazu. Právními úkony, jimiž se zákon obchází, jsou takové právní úkony, které sice neodporují výslovnému zákazu zákona, jež však svými důsledky směřují k výsledku zákonu odporujícímu.

Dovolací soud nemá důvodu k odlišnému hodnocení podmínek vzniku předmětné kupní smlouvy, než to učinil odvolací soud. Jeho závěry považuje (vzhledem k skutkovému stavu, jež není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat) za odpovídající zásadám pro tvorbu a výklad projevu vůle orgánů obce. Pokud odvolací soud vyšel ze závěru, že v rámci přenesené působnosti byl starosta žalobce oprávněn k podepsání předmětné kupní smlouvy i bez rozhodnutí zastupitelstva žalobce, pak závěr o platnosti takto vzniklé smlouvy považuje i dovolací soud za správný, odpovídající ustáleným výkladovým postupům a právní úpravě v té době platné.

Ani v otázce posouzení možnosti zastupování československého státu městským úřadem při úplatném nabývání věcí smlouvou od občana nezaujímá dovolací soud odlišné stanovisko. Dovolací soud se ztotožňuje vysloveným názorem odvolacího soudu, že žalobce byl v rámci své přenesené působnosti při výkonu státní správy oprávněn uzavřít se žalovanou dne 25. 3. 1991 kupní smlouvu. Zejména ustanovení § 21 a § 36a zákona o obcích č. 367/1990 Sb. a § 21 o.z. v tehdejším znění umožňovala provedenou majetkovou transakci. K tomu dovolací soud dodává, že obdobná problematika byla již řešena též v rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1255/2004. I v této části spočívá proto rozhodnutí odvolacího soudu na správném posouzení právní otázky, o níž nelze dospět k závěru, že by byla otázkou zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve vztahu k § 237 odst. 3 o.s.ř.

Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za použití § 218 písm. b) o.s.ř. ve vztahu k § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a § 237 odst. 3 o.s.ř. podané dovolání odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 1 o.s.ř. za použití § 224 odst. 1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Dovolatelé sice neměli se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalovaného k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. října 2005

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu