28 Cdo 1189/2013
Datum rozhodnutí: 26.08.2013
Dotčené předpisy: § 14 odst. 3 předpisu č. 229/1991Sb.




28 Cdo 1189/2013

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelky Zemědělské společnosti Blšany, s. r. o. , IČ 4778 2455, Blšany č. 107, zastoupené JUDr. Karlem Davidem, advokátem, 440 01 Louny, Beneše z Loun č. 50, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 12 Co 394/2010, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 5 C 650/95 (žalobců: 1. J. H. , zastoupeného JUDr. Jiřím Hadravou, advokátem, 269 01 Rakovník, Havlíčkova č. 584, 2. R. H. , zastoupené Františkem Umlaufem, 110 00 Praha 1, Jungmannova 736/12, 3. F. U. , a 4. P. H. , zastoupeného Františkem Umlaufem, 110 00 Praha 1, Jungmanova 736/12, proti žalované Zemědělské společnosti Blšany, IČ 4778 2455, Blšany čp. 107, zastoupené JUDr. Karlem Davidem, advokátem, 440 00 Louny, Beneše z Loun č. 50, o poskytnutí náhrad), takto:
I. Dovolání se odmítá . II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í:
O žalobě žalobců, podané u soudu 6. 6. 1995, bylo rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 19. 12. 2010, č. j. 5 C 650/95-283. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo žalované Zemědělské společnosti Blšany, s. r. o., uloženo zaplatit žalobci J. H. 96.252,50 Kč s 16% úrokem od 1. 4. 1995 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku; v části žalobního návrhu žalobce J. H. co do zaplacení další částky 96.252,50 Kč byla však žaloba tohoto žalobce zamítnuta. Žaloby žalobců R. H., F. U. a P. H. byly zamítnuty v celém rozsahu. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žalobce J. H. a žalovaná Zemědělská společnost Blšany, s. r. o., nemají vůči sobě navzájem právo na náhradu nákladů řízení; žalobcům R. H., F. U. a P. H. bylo uloženo zaplatit žalované Zemědělské společnosti Blšany, s. r. o., na náhradu nákladů řízení 95.016,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalované bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu v Lounech na úhradu státem placených nákladů tohoto řízení 2.500,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem uvedeného rozsudku soudu prvního stupně bylo pak ještě vysloveno, že řízení se v části co do zaplacení částky 300.000,- Kč zastavuje .

O odvoláních žalobců i žalované proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 4. 2012, č. j. 12 Co 394/2010-328. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 19. 2. 2010, č. j. 5 C 650/95-283, potvrzen ve výroku označeném I. (co do uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci J. H. 96.252,50 Kč), ale v dalších výrocích II., III., IV, V. a VII., byl rozsudek prvního stupně zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně (s výjimkou výroku VI. tohoto rozsudku o zastavení řízení co do zaplacení částky 300.000,- Kč, který nebyl žádným z odvolání napaden), jakož i řízení, které vydání tohoto rozsudku předcházelo. Odvolací soud přiznal důvodnost odvolání žalobců a naproti tomu odvolání žalované důvodným neshledal.

Odvolací soud připomínal, že žaloba v této právní věci byla podána původními žalobkyněmi M. H. a A. H. proti původně žalované Hlavchmel Blšany, s. r. o., s žalobním návrhem na zaplacení částky 492.505,- Kč s 16% úrokem od 1. 4. 1995 do zaplacení. Obě uvedené žalobkyně v průběhu řízení zemřely a v řízení bylo pokračováno s jejich dědici. Původní žalobkyně uplatnily své nároky jako plnění dělitelné, tedy, že každá z nich požadovala zaplacení poloviny celkové zažalované částky. Na straně žalované šlo o doložení právního nástupnictví žalované Zemědělské společnosti Blšany po původním Zemědělském družstvu Blšany a pak po společnosti Hlavchmel Blšany, s. r. o.

Odvolací soud byl toho názoru, že soud prvního stupně shledal správně opodstatněným nárok žalobce J. H. (dědice po zemřelé původní žalobkyni M. H.) ve vztahu k částce 96.252,50 Kč, a to jako nárok na náhradu za znehodnocení zemědělské usedlosti objektu čp. 20 (bývalého mlýna) v B. ve smyslu ustanovení § 14 - § 16 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě). Odvolací soud je toho názoru, že předmětný nárok žalobce J. H. má oporu v zákoně o půdě, přičemž výše nároku byla stanovena na základě znaleckého posudku a mezi účastníky byla dohodnuta . Náhrada v původní výši 562.505,89 Kč ze strany původních žalobkyň M. H. a A. H., posléze ve výši 492.505,- Kč, byla ze strany žalované uspokojena kromě částky 192.505 Kč. Pokud šlo o druhou polovinu zbývajícího uvedeného dlužného nároku, tedy o částku 96.252,50 Kč (druhé původní žalobkyně A. H.), byl odvolací soud toho názoru, že si soud prvního stupně neujasnil správně okruh žalobců co do žalobního požadavku každého z právních nástupců zemřelé původní žalobkyně A. H. (tj. R. H., P. H. a Ing. R. H., který pak postoupil svou pohledávku postupníku R. U.), což se projevilo negativně v jednotlivých dalších výrocích (označených II., III., IV., V. a VII.) rozsudku soudu prvního stupně ze dne 19. 2. 2010, č. j. 5 C 650/95-238 Okresního soudu v Lounech . Pokud pak šlo o to, že žalobce J. H. se mohl domáhat části předmětného nároku i jako dědic po A. H. (a to společně a nerozdílně s dalšími dědici po zemřelém Ing. J. H.), odvolací soud dovozoval, že není zřejmé z čeho soud prvního stupně dovodil, že žalobce J. H. se samostatně domáhal také další zbývající částky 96.252,50 Kč s příslušenstvím .

Odvolací soud tedy potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku označeném I. (o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci J. H. 96.252,50 Kč s 16% úrokem od 1. 4. 1995 do zaplacení) podle § 219 občanského soudního řádu, jako věcně správný, ale ve výrocích II., II., IV., V. a VII. (které byly odvoláními napadeny na rozdíl od výroku označeného VI. o zastavení řízení co do zaplacení částky 300.000,- Kč) rozsudek soudu prvního stupně zrušil (podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. a/, b/ a d/ občanského soudního řádu a podle § 221 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odvolací soud ukládal soudu prvního stupně, aby v dalším řízení vycházel z původního žalobního návrhu původních žalobkyň M. H. a A. H. (a po zemřelém jejím právním nástupci Ing. J. H.). Odvolací soud je toho názoru, že v dalším řízení bude soud prvního stupně jednat se všemi právními nástupci po A. H. (tedy i s Ing. R. H.) s cílem objasnit, jakou část původního nároku A. H. může každý z nich z titulu právního nástupnictví požadovat. Teprve pak soud prvního stupně rozhodne, dovozoval odvolací soud, o důvodnosti žaloby i ve zbývající části z hlediska hmotného práva. Rozhodne také o všech dosavadních nákladech řízení s ohledem na procesní úspěch a neúspěch každého z účastníků řízení s ohledem na míru jejich zavinění na částečném zastavení řízení , uváděl odvolací soud.

Rozsudek odvolacího soudu byl dne 1. 6. 2012 doručen advokátu, který žalovanou Zemědělskou společnost Blšany, s. r. o., v řízení zastupoval a dovolání ze strany této dovolatelky bylo podáno u soudu prvního stupně dne 23. 7. 2012, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. V dovolání bylo navrženo, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ze dne 18. 4. 2012 (sp. zn. 12 Co 394/2010 Krajského soudu v Ústí nad Labem) v potvrzujícím výroku (označeném a/), jakož i rozsudek soudu prvního stupně ze dne 19. 2. 2010, č. j. 5C 50/95-283 Okresního soudu v Lounech (ve výroku označeném I.) a aby věc byla v tomto rozsahu vrácena k dalšímu řízení.

Uvedená dovolatelka má za to, že je její dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelka má za to, že odvolací soud pochybil zejména v tom, že beze změny a bez jakékoliv úpravy žalobního návrhu měl za to, že je tu třeba vycházet z toho, že původní žalobkyně M. H. a A. H. uplatnily nárok na zaplacení částky 492.505,- Kč s příslušenstvím, třebaže ze samotného odůvodnění tohoto návrhu je zřejmé, že nárok uplatnily jako plnění nedělitelné. Dovolávající se žalovaná společnost je přesvědčena, že soud není oprávněn formulovat výrok vyhovující žalobě jinak, než jak žalobce formuloval svůj žalobní petit, a sám formulovat výrok k plnění dílčímu či solidárnímu . Dovolatelka proto dovozovala, že nejsou-li žalobci jedinými dědici po původních žalobkyních, nejsou aktivně věcně legitimováni k uplatnění nároku, který byl (a stále je) zažalován jako plnění společné a nerozdílné.

Dovolatelka dále namítala, že soudy obou stupňů v této právní věci nepřihlížely k tomu, že původní subjekt (Zemědělské družstvo Blšany), vůči němuž mohly mít původní žalobkyně pohledávku, zanikl rozdělením na více nástupnických organizací, takže je nutné posuzovat, které subjekty a do jaké míry závazek zaniklého družstva převzaly (žalovaná Zemědělská společnost Blšany, s. r. o., vychází z toho, že její právní předchůdce Hlavchmel Blšany, s. r. o., převzal závazky původního Zemědělského družstva Blšany v rozsahu jen z 12,52 %). Dovolatelka má za to, že samotné uzavření dohody o náhradě s jedním z nástupnických subjektů nemůže založit přechod závazku, který vzniká přímo ze zákona (a to ze 100%) na jeden nástupnický subjekt .

Dovolatelka je proto přesvědčena, že odvolací soud se tu nesprávně vypořádal s právními otázkami určitosti žalobního petitu žalobců, s vázaností soudu žalobním petitem, aktivní věcnou legitimací části dědiců k pohledávce zažalované jejich právními předchůdkyněmi společně a nerozdílně a s mírou pasivní legitimace za situace, kdy závazky přecházejí na více nastupujících subjektů.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ( o. s. ř. ), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Přípustnost dovolání dovolatelky proti rozsudku odvolacího soudu ze dne 18. 4. 2012 bylo tu třeba (vzhledem k novelizovanému ustanovení § 243f odst. 1 občanského soudního řádu, zdůrazňujícímu, že pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu) podle dříve platných (do 31. 12. 2012) ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu bylo dovolání přípustné i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěl k závěru, že odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu mělo rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řešilo-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení § 14 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě), podle něhož je-li cena obytné budovy, hospodářské budovy nebo jiné stavby, určená ke dni 24. června 1991, nižší než cena původní stavby, má oprávněná osoba právo na poskytnutí náhrady ve výši rozdílu cen.

Výše náhrady za znehodnocení nemovitostí představuje rozdíl ceny ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb. (k tomuto právnímu závěru dospěl dovolací soud např. v rozsudku sp. zn. 3 Cdon 1036/96 Nejvyššího soudu).

Odvolací soud v daném případě v souvislosti s uvedenými právními závěry vycházel ve svém rozsudku ze dne 18. 4. 2012 (sp. zn. 12 Co 394/2010 Krajského soudu v Ústí nad Labem) ze zjištění, že v tomto případě byla rozhodnutím Okresního úřadu v Lounech ze dne 12. 8. 1993, č. 1433/93-R 3664/92, schválena (s poukazem na ustanovení zákona č. 229/1991 Sb.) dohoda o vydání nemovitostí, uzavřená dne 9. 4. 1993 mezi oprávněnými osobami M. H. a A. H. a povinnou osobou společností Hlavchmel Blšany, s. r. o., podle níž byla oprávněným osobám vydána zemědělská usedlost čp. 20 v katastrálním území B. u Podbořan. Dne 28. 12. 1993 uzavřely oprávněné osoby s povinnou osobou dohodu o výpočtu a poskytnutí náhrady vzhledem k rozdílu vydávaných nemovitostí (srov. § 14 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb.), a to na základě znaleckého posudku Jana Bezchleby ze dne 18. 11. 1993. Ze zápisu o jednání ze dne 12. 9. 1995 tu vyplývalo, že žalovaná dlužila žalobkyním M. H. a A. H. 492.505,- Kč; pokud žalovaná poskytla oprávněným osobám částečné plnění předmětné pohledávky (300.000,- Kč), zůstala předmětem sporu částka 192.505,- Kč. Odvolací soud vycházel co do nástupnictví po původním Zemědělském družstvu Blšany, které zaniklo k 31. 12. 1991 rozdělením na šest nástupnických organizací, přičemž Zemědělské družstvo Blšany (jež se později transformovalo na Hlavchmel Blšany, s. r. o.) a od 27. 8. 1997 nese obchodní jméno Zemědělská společnost Blšany, s. r. o., přičemž tímto subjektem byly převzaty povinnosti a práva z uplatněných pohledávek a závazků po původní povinné osobě. Co do žalobního návrhu, uplatněného v tomto soudním řízení (sp. zn. 5 C 650/95 Okresního soudu v Lounech) vycházel odvolací soud z toho, že v této právní věci původní žalobkyně M. H. A. H. uplatnily dne 6. 6. 1995 vůči žalované nárok na zaplacení částky 492.505,- Kč se 16% úrokem od 1. 4. 1995 do zaplacení jako nárok za znehodnocení objektu čp. 20 v Blšanech, jak to vyplývalo z dohody mezi oprávněnými osobami a povinnou osobou ze dne 28. 12. 1993. Co do okruhu nynějších žalobců v této právní věci (po úmrtí původních žalobkyň M. H. a A. H.) měl odvolací soud na zřeteli zejména výsledky řízení o dědictví po Ing. J. H. (právnímu nástupci A. H.), jež bylo uvedeno u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 26 D 430/2006.

Dovolávající se Zemědělská společnost Blšany, s. r. o., ve svém dovolání ze dne 23. 7. 2012 namítala, že odvolací soud se nesprávně vypořádal s otázkami určitosti žalobního petitu žalobců v této právní věci, s vázaností soudu žalobním petitem, aktivní věcnou legitimací části dědiců k pohledávce žalované převzaté od jejích právních předchůdců a otázkou míry pasivní legitimace žalované, když tu závazky přecházely z původně zavázaného Zemědělského družstva Blšany na více subjektů.

Při posuzování těchto námitek dovolatelky, týkajících se zejména skutkových zjištění soudu a hodnocení důkazů v rámci skutkových zjištění v průběhu řízení, měl dovolací soud zejména na zřeteli právní závěry z rozhodnutí uveřejněného pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, v nichž dospěl k tomu, že vadná nebo i nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z dovolacích důvodů uvedených jmenovitě v ustanoveních občanského soudního řádu; dovolacím důvodem nemohou být vady či omyly při hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu) , které je soudům svěřeno k realizaci procesní zásady volného hodnocení důkazů soudem. Rozhodnutí soudu vychází ze skutkových zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v dokazování, jen jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, anebo jestliže nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost (právně významnou), která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá .

Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů i k vzhledem k citovaným závěrům z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), z nichž dovolací soud vychází i v daném případě a které měl na zřeteli i odvolací soud ve svém rozhodnutí, napadeném dovoláním, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by u dovolání dovolávající se Zemědělské společnosti Blšany, s. r. o., byly dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle již uvedených ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu. Nešlo tu v rozhodnutí odvolacího soudu o řešení právní otázky v rozporu s hmotným právem (zejména s hmotně právními ustanoveními zákona č. 229/1991 Sb.), ani o řešení právní otázky, která by dosud vůbec nebyla řešena v rozhodování dovolacího soudu, ani o řešení právní otázky, která by byla konkrétně rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem.

Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení § 243b odst. 5 občanského soudního řádu (ve znění platném do 31. 12. 2012, srov. novelizované ustanovení § 243f odst. 1 o. s. ř.) a ustanovení § 218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelky, a to jako dovolání nepřípustného podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu.

Dovolávající se Zemědělská společnost Blšany nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalobcům nevznikly do zahájení dovolacího řízení žádné náklady tohoto dovolacího řízení.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 26. srpna 2013


JUDr. Josef Ra k o v s k ý
předseda senátu