28 Cdo 1175/2001
Datum rozhodnutí: 15.10.2001
Dotčené předpisy: § 80 předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 1175/2001

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Josefa Rakovského, v právní věci žalobce Z. d. B., zastoupeného advokátkou, proti žalované J. D., zastoupené advokátem, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 6 C 1437/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21.11.2000, čj. 22 Co 425/2000-106, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. listopadu 2000, čj. 22 Co 425/2000-106, a rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 12.června 2000, čj. 6 C 1437/96-86, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Benešově k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal určení vlastnického práva k nemovitostem v žalobě specifikovaným, a to původně proti P. f. Č. r. V průběhu řízení došlo ke změně žalovaného, protože nemovitosti byly vydány žalované podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen zákon o půdě ). Žalobce odůvodnil naléhavý právní zájem na určení vlastnictví zejména skutečností, že je vlastníkem sporného majetku od prosince roku 1961 na základě smlouvy o úplatném převodu mezi ním a československým státem, a dále skutečností, že předmětný majetek byl vydán žalované rozhodnutím pozemkového úřadu podle § 9 zákona o půdě, aniž by bylo s žalobcem, jako účastníkem restitučního řízení ze zákona jednáno. Podle žalobce nebyla žalovaná oprávněnou osobou, neboť do vlastnictví státu přešel tento majetek podle dekretu č. 12/1945 Sb., před rozhodným obdobím stanoveným zákonem o půdě.

Okresní soud v Benešově rozsudkem ze dne 12.6.2000, čj. 6 C 1437/96-86 žalobu zamítl s odkazem na ustanovení § 80 písm.c) OSŘ pro nedostatek naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví na straně žalobce.

Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21.11.2000, čj. 22 Co 425/2000-106, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v upraveném znění a současně připustil proti němu dovolání. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a zabýval se především otázkou, zda jsou splněny předpoklady úspěšnosti žaloby podle § 80 písm. c) OSŘ, podle níž by soud mohl určit, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem. Shodně se soudem prvního stupně odvolací soud dospěl k závěru, že v dané věci žalobce nemá naléhavý právní zájem na určení svého vlastnického práva, neboť předmětné nemovitosti byly v souladu se zákonem o půdě (který jako zákon speciální má při řešení okruhu otázek v něm uvedených přednost před obecnou právní úpravou obsaženou v občanském zákoníku) vydány žalované, rozhodnutí o jejich vydání je v právní moci, a otázka účasti žalobce v tomto řízení byla řešena i k jeho odvolání soudem. V přezkoumávané věci tedy soud nemohl posuzovat správnost tohoto správního rozhodnutí, když v době vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu byla vlastníkem předmětných nemovitostí žalovaná. Vzhledem k tomu, že odvolací soud neshledal naléhavý zájem na určení vlastnictví, nezabýval se předmětem řízení věcně. Rozhodnutí o připuštění dovolání odůvodnil odvolací soud názorem, že pokud jde o posouzení konkurence speciálního, tedy zvláštního zákona restitučního ve vztahu k zákonu občanskému, jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, a to především k právnímu závěru, že pokud bylo již pravomocně rozhodnuto příslušným správním orgánem, jehož rozhodnutí bylo přezkoumáno soudem ve správním řízení, o vydání předmětných nemovitostí osobě oprávněné, není tu již naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva podle zákona občanského u osoby povinné.

Rozsudek odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 1.2.2001, napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 239 odst. 1 písm a) OSŘ a dále o ustanovení

§ 237 odst.1 písm.f) OSŘ. Důvody dovolání žalobce spatřuje v nesprávném právním posouzení věci a ve zmatečnosti napadeného rozsudku. Podle něj soudy obou stupňů nevzaly v úvahu, že žaloba o určení vlastnického práva byla podána dne 20.12.1996, zatímco rozhodnutí PÚ 131/97-2368, kterým byl žalobce jako účastník vyloučen z řízení o vydání sporného majetku, bylo vydáno až dne 30.1.1997 a doručeno žalobci dne 5.2.1997. Odvolání žalobce k Ministerstvu zemědělství- Ústřednímu pozemkovému úřadu bylo zamítnuto rozhodnutím ze dne 25.4.1997; toto rozhodnutí napadl žalobce žalobou podanou k Vrchnímu soudu v Praze, jíž se domáhal přezkoumání zákonnosti rozhodnutí MZe. Vrchní soud otázku vyloučení žalobce z řízení podle zákona o půdě posoudil jako otázku pouze procesního charakteru a řízení zastavil, a v části, kterou žaloba napadala rozhodnutí Okresního úřadu - pozemkového úřadu v B. věc postoupil Krajskému soudu v Praze. Ten, v rozporu se zněním žaloby, podání posoudil jako opravný prostředek a odmítl jej. K přezkoumání zákonnosti rozhodnutí Okresního úřadu - referátu pozemkového úřadu v B., ani rozhodnutí Ministerstva zemědělství Ústředního pozemkového úřadu v P., po meritorní stránce nikdy nedošlo, a restituce nebyla zkoumána ani podle hlavy třetí OSŘ . Vzhledem k tomu, že odvolací soud při posuzování otázky naléhavého právního zájmu žalobce vychází z nesprávného právního závěru, že správní rozhodnutí bylo přezkoumáno soudem, žalobce napadenému rozsudku vytýká zmatečnost. Domnívá se, že mu postupem všech dotčených soudů byla odňata možnost domáhat se ochrany jeho vlastnického práva, dále že soudy se v žádné fázi nezabývaly meritorní stránkou věci a nezohlednily skutečnost, že správní orgán měl po podání určovací žaloby obligatorně podle § 29 správního řádu, řízení přerušit, neboť řízení o určení vlastnického práva soudem bylo zahájeno dříve než začal správní orgán jednat. Žalobce vyjádřil přesvědčení, že závěr soudů o neexistenci jeho naléhavého právního zájmu na učení vlastnického práva je nesprávný také proto, že z ustanovení zákona o půdě vyplývá, že povinnou osobou je vlastník nemovitosti, a určil-li by soud, že žalobce je vlastníkem sporných nemovitostí, pak je v dané věci také přímo ze zákona účastníkem řízení podle zákona o půdě se všemi důsledky z toho vyplývajícími. Závěr soudů o tom, že otázka účastenství žalobce v řízení před správním orgánem byla přezkoumána soudem, považuje žalobce za zmatečný. Dále namítá, že existence pravomocného správního rozhodnutí, které soud není oprávněn přezkoumávat, nevede nutně k závěru, že není dán naléhavý právní zájem žalobce na určení vlastnického práva; nelze totiž vyloučit možnost napadení tohoto správního rozhodnutí např. mimořádným opravným prostředkem, a nelze tedy uzavřít, že správní rozhodnutí je perfektní a nenapadnutelné. Podle mínění žalobce měl soud již dříve zkoumat, zda se nejedná o akt nicotný, který nemá žádné právní účinky. Dovolatel navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a jeho vrácení k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1.2001 ( dále jen OSŘ).

Dovolání splňuje náležitosti stanovené v § 241 odst. 2 o.s.ř. Přípustnost dovolání je založena na ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř., protože odvolací soud připustil proti svému rozsudku dovolání. Své rozhodnutí považuje za zásadně významné po právní stránce z důvodu uvedeného v odůvodnění rozsudku. Vady řízení ve smyslu § 237 odst. 1 o.s.ř., které vždy zakládají přípustnost dovolání, nebyly dovolacím soudem zjištěny. Námitka žalobce, že napadené rozhodnutí je zmatečné, protože mu nesprávným postupem soudu byla odňata možnost jednat před soudem

(§ 237 písm f) OSŘ) neobstojí, neboť o tom neuvedl žádné konkrétní skutečnosti ani důkazy, a jak vyplývá ze spisu, měl možnost se v průběhu řízení vyjádřit ke všem skutečnostem i důkazům a činit všechny přípustné úkony. Okolnosti, na které v tomto směru poukazuje, se netýkají tohoto řízení, ale řízení správního.

Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v rámci uplatněného dovolacího důvodu, jímž je nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem ( § 241 odst. 3 písm. d) o.s.ř.), včetně věcného vymezení tohoto dovolacího důvodu (§ 242 odst. 3 věta prvá o.s.ř.). Věcné vymezení dovolacího důvodu se v podstatě shoduje s vymezením otázky zásadního právního významu, uvedené v rozsudku odvolacího soudu.

Předmětem přezkumu dovolacím soudem je tak právní závěr odvolacího soudu, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na určení svého vlastnického práva k předmětným nemovitostem, protože tyto nemovitosti byly v souladu se zákonem o půdě vydány žalované, která v době vyhlášení rozsudku odvolacího soudu byla jejich vlastníkem.

Dovolací soud se s tímto procesním závěrem odvolacího soudu neztotožňuje. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že v případech, kdy jako vlastník nemovitosti je zapsána žalovaná strana, a žalobce tvrdí, že vlastníkem je on, soudy zpravidla vycházejí z toho, že tu naléhavý právní zájem na určení práva je. Dovolací soud s touto úvahou souhlasí a považuje ji za dostatečnou pro posouzení podmínek přípustnosti určovací žaloby, když žalobce, který předmětné nemovitosti drží ( přičemž svou držbu odvozuje od smlouvy o převodu vlastnického práva od státu), zjevně nemůže žalovat na plnění.

Další argumenty, které odvolací soud pro svůj závěr použil, se však dle názoru dovolacího soudu již netýkají posouzení žaloby z hlediska ustanovení § 80 písm.c) OSŘ, ale posouzení věci samé. Dovolací soud proto neshledal správným závěr odvolacího soudu, že na straně žalobce není dán naléhavý právní zájem na vydání soudního rozhodnutí, kterým by bylo určeno, zda je či není vlastníkem předmětných nemovitostí. Je proto třeba, aby se soudy zabývaly žalobou věcně. Z toho důvodu byl rozsudek odvolacího soudu zrušen podle ustanovení § 243b odst. 1 věta za středníkem OSŘ. Protože závěry dovolacího soudu se týkají i rozsudku soudu prvního stupně, byl podle ustanovení §243b odst. 2 zrušen i jeho rozsudek a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

V novém rozhodnutí soud rozhodne nově o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího

(§ 243d odst. 1 OSŘ).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. října 2001

JUDr. Ema B a r e š o v á , v.r.

předsedkyně senátu