28 Cdo 117/2002
Datum rozhodnutí: 23.04.2002
Dotčené předpisy: § 239 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 117/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Blanky Moudré o dovolání P.D., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze z 25.9.2001, sp.zn. 1 Co 225/2000, vydanému v právní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp.zn. 35 C 25/97 (žalobce P. D., zastoupeného proti žalovaným: 1. F. N., 2. B. J., a 3. N. s. a. Č. S., a.s., o ochranu osobnosti), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal žalobou, podanou u soudu 20.1.1997, aby žalovaným bylo uloženo zaslat do jednoho týdne od právní moci rozsudku všem akcionářům Č. S., a.s., dopis ve znějí: Ve svém dopise z 30.9.1996 jsme napsali o P. D., že v době, kdy si své sousto přišel urvat pan S., pozval si po valné hromadě ke spolupráci několik pánů stejné krevní skupiny a tak se začalo objevovat, kromě něho i jméno D. ; dále jsme napsali, že jménem společnosti E. v pořadu televize N. vystupoval D., který prohlásil, že společnost peníze, které před tím dikům vyplatila, dostane zpátky , a nakonec jsme dále napsali, že by Vás určitě nepotěšilo, až by Vás jménem svých klientů pan advokát D. zažaloval o návrat částek, které Vám byly vyplaceny za neuskutečněný obchod. Tyto informace byly nepravdivé a vážným způsobem poškodily D., za což se omlouváme . Žalobce se dále domáhal, aby žalovaní mu společně a nerozdílně zaplatili na náhradu vzniklé nemajetkové újmy 500.000,- Kč a také náklady řízení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalobce poukazoval v žalobě na to, že dne 30.9.1996 byl zaslán všem akcionářům Č. S., a.s., dopis tzv. N. s. a. Č. S., podepsaný žalovanými F. N. a B. J.; v tomto dopise byl žalobce hrubým způsobem napaden nepravdivými údaji, dotýkajícími se jeho občanské cti a profesionální etiky jako advokáta.

Žalovaný B. J. ve svém vyjádření k žalobě žalobce navrhl zamítnutí žaloby s tím, že v dopise N. s. a. Č. S. z 30.9.1996 nejsou obsaženy žádné nepravdivé údaje, popřípadě úvahy, které by se zakládaly na nepravdivých nebo zkreslených skutečnostech. Dopis byl reakcí na stávající stav vztahů mezi velkými akcionáři a drobnými akcionáři a varovným upozorněním drobným akcionářům, jejichž zájmy je nezávislé sdružení akcionářů povinno hájit podle svých stanov.

Také žalovaný F. N. navrhl ve svém vyjádření k žalobě žalobce zamítnutí žaloby, a to pro nedostatek pasívní legitimace na jeho straně, protože dopis nezávislého sdružení akcionářů z 30.9.1996 podepsal jménem tohoto sdružení, stejně jako žalovaný B. J., nikoli za sebe, ale za toto sdružení; text dopisu byl schválen výborem N. s. a. Č. S.

N. s. a. Č. S., a.s., navrhlo rovněž zamítnutí žaloby žalobce s tím, že dopisem z 30.9.1996 se žalované sdružení žádným způsobem nedotklo občanské cti a lidské důstojnosti žalobce a dopis neobsahoval žádné nepravdivé údaje.

Soud prvního stupně vyslechl v řízení žalobce a žalované F. N. a B. J. jako účastníky řízení, vyslechl svědky O. S., T. H., Z. B. a F. J. a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Krajského soudu v Praze z 11.11.1998, čj. 35 C 25/97-66, byla žaloba žalobce zamítnuta. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému F. N. na náhradu nákladů řízení 14.175,- Kč, žalovanému B. J. 16.892,- Kč a žalovanému sdružení 14.175,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalobci bylo rovněž uloženo zaplatit 4.040,- Kč do pokladny Krajského soudu v Praze do 3 dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že v žalobě žalobce uvedený dopis z 30.9.1996 byl žalovaným sdružením zaslán jeho členům-akcionářům Č. S. Bylo v něm obsaženo upozornění na odčerpání peněz z prostředků Č. S., a to částky téměř 3 miliony Kč, a dále na to, že má být schválena připravovaná smlouva, podle níž má být na dobu 20 let dáno do pronájmu energetické hospodářství Č.; tato informace byla zásadně pravdivá. Jméno žalobce je v tomto dopise uváděno v souvislosti s osobou, kterou si žalobce přizval ke spolupráci , zúčastnil se schůzky, při které došlo ke kritizované hotovostní platbě, a zúčastnil se i převedení částky převzaté od zahraničního zákazníka Č. S., a.s. Dopis byl určen akcionářům a měl sloužit k tomu, aby byli uvážliví ve svém rozhodování za situace, kdy akciová společnost Č. S. nevyplácela svým akcionářům dividendy a docházelo k jednáním s drobnými akcionáři o odkoupení akcií, popřípadě k získání plných mocí od nich k jednání za ně. Dopis rozeslalo žalované sdružení akcionářů a dopis za toto sdružení podepsali žalovaní F. N. a B. J. Byl proto soud prvního stupně toho názoru, že za rozeslání dopisu sdružení nemohou nést uvedení dva žalovaní právní odpovědnost jako fyzické osoby. Za sepsání a rozeslání dopisů z 30.9.1996 nese odpovědnost žalované sdružení akcionářů, ale podle názoru soudu prvního stupně obsahem tohoto dopisu nebyla neoprávněně zasažena práva žalobce na ochranu osobnosti, protože šlo o zásadně pravdivou kritiku chování žalobce. Soud proto žalobu žalobce zamítl.

Výrok o nákladech řízení byl soudem prvního stupně odůvodněn ustanoveními § 142 odst. 1 a § 148 odst. 1 občanského soudního řádu a ustanoveními vyhlášky č. 177/1996 Sb.

O odvolání žalobce proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením z 13.8.1999, sp.zn. 2 Co 46/99, a to tak, že odvolání žalobce bylo odmítnuto jako opožděně podané. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému F. N. na náhradu nákladů odvolacího řízení 1.575,- Kč, žalovanému B. J. 3.150,- Kč a žalovanému sdružení akcionářů 1.575,- Kč, a to do tří dnů od právní moci uváděného usnesení.

K dovolání žalobce bylo však uvedené usnesení odvolacího soudu zrušeno usnesením Nejvyššího soudu z 23.8.2000, 30 Cdo 286/97, a věc byla vrácena Vrchního soudu v Praze k dalšímu řízení o odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 11.11.1998, čj. 35 C 25/97-66. V odůvodnění svého usnesení dovolací soud vytýkal odvolacímu soudu, že jím nebylo vydáno usnesení podle ustanovení § 164 občanského soudního řádu, ač k tomu byly zákonné předpoklady, takže lhůta k podání dovolání měla běžet znovu od doručení opravného usnesení.

V dalším průběhu řízení vydal Krajský soud v Praze usnesení z 29.1.2001, čj. 35 C 25/97-119; šlo o opravné usnesení týkající se záhlaví rozsudku Krajského soudu v Praze z 11.11.1998, čj. 35 C 25/97-66.

Spis pak byl předložen Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o odvolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 11.11.1998, čj. 35 C 25/97-66.

Dne 25.9.2001 vynesl Vrchní soud v Praze rozsudek (sp.zn. 1 Co 225/2000), jímž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve znění usnesení z 29.1.2001, čj. 35 C 25/97-119, s tím, že výrok o náhradě nemajetkové újmy zní: Žaloba, aby každý ze žalovaných zaplatil žalobci 166.000,- Kč, se zamítá . Žalobci bylo uloženo zaplatit do 3 dnů žalovanému F. N. na náhradu nákladů odvolacího řízení 1.575,- Kč, žalovanému B. J. 3.150,- Kč a žalovanému sdružení akcionářů 1.575,- Kč. Výrokem rozsudku odvolacího soudu byl zamítnut návrh na připuštění dovolání proti tomuto rozsudku.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že se tento soud ztotožňuje s právním závěrem soudu prvního stupně, že žalovaní F. N. a B. J. nejsou v tomto sporu pasívně legitimováni. Akcionářům Č. S. odeslaný dopis z 30.9.1996 podepsali tito žalovaní jako předseda a člen výboru sdružení akcionářů, takže nejsou v této právní věci sami odpovědni za obsah tohoto dopisu a údaje v něm uvedené.

Odvolací soud rovněž sdílel právní názor soudu prvního stupně, že obsahem dopisu z 30.9.1996 nedošlo ze strany žalovaného sdružení akcionářů k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce. Výrok v tomto dopise, jímž byl žalobce dán do souvislosti se jménem a příjmením A.S. a byl označen jako jeden z pánů stejné krevní skupiny , vyjadřuje kritiku postupu a jednání žalobce, který na základě smlouvy o poskytnutí právní pomoci zastupoval Č. S., a.s., a to v souvislosti s převodem částky 2.782.800,- Kč, kterou převzal od zahraničního zákazníka Č. S., a.s., když tuto částku v rozporu se smlouvou nepřevedl na účet svého tehdejšího klienta; předání této částky zástupci firmy T. (byť se tak stalo na pokyn tehdejšího předsedy představenstva) bylo jednáním, které nebylo v zájmu Č. S., a.s., jako klienta žalobce. Kritika žalobce, obsažené v dopise z 30.9.1996, měla tedy reálný podklad, takže je ji třeba považovat za oprávněnou kritiku, která z hlediska formy, způsobu a okolností, za nichž ke kritice došlo, je přiměřená . Pokud šlo o zásah ve výroku týkajícím se společnosti E., pak odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) vzal za prokázáno, že jde o reprodukci výroku, který žalobce v televizním pořadu N. uvedl, takže tímto výrokem nedošlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobce. Subjektivní pocit žalobce tu není rozhodný.

Návrh na připuštění dovolání proti rozsudku odvolacího soudu byl tímto soudem zamítnut, protože žalobcem uváděný důvod, že totiž zamítnutím návrhu byla zpochybněna činnost advokáta, vyplývající z mandátní smlouvy, jakož i jeho povinnost vůči klientovi , neshledal jako otázku, která by byla vzhledem k okolnostem dané věci otázkou zásadního právního významu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 19.11.2001 a dovolání ze strany žalobce bylo předáno na poště dne 19.12.2001 k doručení Krajskému soudu v Praze, takže dovolání proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu, jenž nabyl právní moci 20.12.2001, bylo podáno ve lhůtě, která byla uvedena v ustanovení § 240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Dovolatel ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazoval dovolatel na ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu s tím, že v daném případě jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Jako dovolací důvod dovolatel uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel zdůrazňoval, že závěr odvolacího soudu o tom, že se žalobce dopustil jednání, které nebylo v zájmu jeho klienta, a že kritika žalobce, obsažená v dopise z 30.9.1996 měla reálný podklad, takže ji lze považovat za kritiku oprávněnou a přiměřenou, je nutno, podle názoru dovolatele, pokládat za závěr, jenž je v rozporu s provedeným dokazováním a se základními principy, na nichž je postaven vzájemný vztah advokáta a jeho klienta. Zákon o advokacii totiž stanoví, že advokát je při výkonu svého povolání vázán zákonem a pokyny svého klienta; rovněž z právní úpravy mandátní smlouvy vyplývá, že žalobce byl povinen činnost, k níž se zavázal, uskutečňovat podle pokynů mandanta v souladu s jeho zájmy. Žalobce v souladu s tím jednal na základě pokynů svého klienta a v souladu s jeho zájmy, neboť v opačném případě by jeho klient byl nucen uhradit navíc smluvní sankce za nesplnění povinností. Třebaže tedy úhrada peněžní částky nebyla provedena na účet klienta, měl spolu s výslovným ujištěním z jeho strany důvod se domnívat, že splněním tohoto pokynu mandanta jedná v souladu s jeho zájmy a předchází vzniku případné újmy klienta. Dovolatel uváděl, že Česká advokátní komora při přešetřování této záležitosti neshledala na jednání žalobce nic vadného, čím by byly porušeny stavovské či jiné právní předpisy.

V řízení nebylo podle názoru dovolatele ničím prokázáno, že by jednání žalobce bylo v rozporu se zájmy jeho klienta a že by tedy kritika počínání žalobce, obsažená v dopise z 30.9.1996, měla reálný podklad.

Dovolatel nepokládal za správný ani právní závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaní F. N. a B. J. nejsou v tomto sporu pasívně legitimováni. Podle názoru dovolatele muselo být těmto žalovaným zřejmé, že svým jednáním nad míru přiměřenou běžným poměrům zasahují do osobnostního práva žalobce a žádné rozhodnutí kolektivního orgánu žalovaného sdružení akcionářů je proto nemohlo donutit k jejich protiprávnímu jednání.

Pokud šlo o výrok, obsažený v dopise akcionářům z 30.9.1996, týkající se společnosti E., nepokládal dovolatel za správný názor, že tu šlo o pouhou reprodukci výroku žalobce, který žalobce uvedl v televizním pořadu N. , neboť zde byly účelově směšovány odlišné finanční operace pro dva rozdílné klienty. Uvedení zmíněného výroku ve zcela odlišných souvislostech nemůže být považováno za pouhou reprodukci, ale šlo tu o zkreslení a překroucení údajů, čímž byla opětovně porušena osobnostní práva žalobce.

Dovolatel poukazoval i na další výrok z dopisu z 30.9.1996 (ve znění: Určitě by Vás nepotěšilo, až by Vás jménem svých klientů pan advokát D. zažaloval o navrácení částek, které Vám byly vyplaceny za neuskutečněný obchod ); podle názoru dovolatele tu šlo v dopise z 30.9.1996 o publikaci nepřípustných hodnotících úsudků o osobě žalobce, kterou je třeba považovat za neoprávněný zásah (ve smyslu ustanovení § 11 a § 13 občanského zákoníku) stejně jako je tomu při zveřejňování nepravdivých údajů.

Dovolatel měl za to, že tu ze strany žalovaných došlo k překročení mezí věcné kritiky a že šlo o kritiku nepřiměřenou, v níž byla hrubým způsobem napadena občanská čest a lidská důstojnost žalobce. Tento neoprávněný zásah měl pro žalobce i důsledky v odsuzujících a hrubě urážejících dopisech, které byly žalobci anonymně následně, po zveřejnění dopisu žalovaného sdružení z 30.9.1996, zasílány.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (tj. zejména podle ustanovení občanského soudního řádu zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů.

Přípustnost dovolání tu bylo třeba posoudit podle ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (v již citovaném znění), podle něhož nevyhověl-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem řízení přípustné, jestliže dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

V usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III. ÚS 181/95, uveřejněném pod č. 19 (usnesení) ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, byl vysloven právní závěr, že za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu je nutno považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech.

Z tohoto právního závěru Ústavního soudu ČR vycházel dovolací soud i v daném případě a zabýval se tedy tím, zda rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřovalo dovolání dovolatele, je rozhodnutím odchylujícím se od ustálené judikatury nebo přinášející judikaturu novou.

Odvolací soud uváděl ve svém rozsudku z 25.9.2001 (sp.zn. 1 Co 225/2000 Vrchního soudu v Praze) jako hlavní právní závěr, že výrok o označení žalobce jako jednoho z pánů stejné krevní skupiny v souvislosti s konkrétním údajem v dopise akcionářů, Č. S., a.s., jakož i další v dopise uváděné údaje, vyjadřují kritiku postupu a jednání žalobce.

Ohledně kritiky v souvislosti s výkladem pojmu neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti ve smyslu ustanovení § 11 a § 13 občanského zákoníku uvedl Nejvyšší soud již dříve svůj výkladový závěr (viz Sborník III. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1980, str. 174), že nemá-li být projev kritiky neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti, musí jít o uplatnění práva pravdivé, objektivní a věcné kritiky, přičemž pro odlišení kritiky od neoprávněného zásahu bude rozhodující hledisko pravdivosti, věcnosti, objektivnosti a kritikou sledovaného cíle, což bude patrné z jejího obsahu, formy a místa přednesu kritiky; aby kritika nebyla považována za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti, musí být svým způsobem, formou a okolnostmi přiměřená kritizované skutečnosti.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 15/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo vyloženo: Samo uveřejnění nepravdivého údaje, dotýkajícího se osobnosti fyzické osoby zakládá zpravidla neoprávněný zásah do práva na ochranu její osobnosti, odůvodňující požadavek na poskytnutí zadostiučinění podle ustanovení § 13 odst. 1 občanského zákoníku. Použití kritiky, ironizování, odsuzování a zavrhování jednání nebo činnosti fyzické osoby, opírající se o okolnosti, o nichž je sdělován nepravdivý údaj, představuje zpravidla citelný neoprávněný zásah do práva fyzické osoby na ochranu její osobnosti, při čemž tu jde o značnou intenzitu neoprávněného zásahu, který bude obvykle mít nepříznivé důsledky pro takto postiženou osobu co do jejího postavení v rodině a ve společnosti. Kritiku počínání fyzické osoby, opírající se o okolnosti, o nichž je sdělován pravdivý údaj, nelze zpravidla pokládat za odporující ustanovení § 11 občanského zákoníku, a to i když v kritice bylo použito v odpovídající míře ironizování, odsuzování a zavrhování kritizovaného počínání fyzické osoby .

Z uvedených právních závěrů v uveřejňovaných rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu je patrno, že odvolací soud v daném případě při aplikaci a výkladu ustanovení § 11 a § 13 občanského zákoníku (zejména co do posouzení neoprávněného zásahu v případě použití kritiky ze strany subjektu zásahu vůči kritizované osobě) se neodchýlil od ustálené judikatury soudů, ani svým rozhodnutím nepřinášel judikaturu novou (viz k tomu shora již citované usnesení Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III. ÚS 181/95).

Nemohl proto dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že tu jde u potvrzujícího rozhodnutí odvolacího soudu o rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam, jak to má na zřeteli ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.). Pokud dovolatel vznášel námitky týkající se úplnosti skutkového zjištění a nesprávného hodnocení provedených důkazů, lze tu rovněž vyjít ze závěrů rozhodnutí uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, zabývajících se výkladem ustanovení § 241 odst. 3 písm. b/, c/ a d/ v souvislosti s ustanovením § 132 občanského soudního řádu (v již citovaném znění) (viz k tomu zejména právní závěry z rozhodnutí uveřejněného pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Protože tu tedy nebyly dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (v již citovaném znění) a ani podle jiných ustanovení tohoto právního předpisu, přikročil dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (v již citovaném znění) jako dovolání nepřípustného.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a ohledně nákladů, vynaložených žalovanými na vyjádření k dovolání dovolatele, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení § 243b odst. 4 a § 224 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) ustanovení § 150 téhož právního předpisu o možnosti nepřiznat náhradu nákladů řízení i účastníku řízení, který byl v řízení se svým návrhem úspěšný; dovolací soud tu přihlížel k povaze projednávané právní věci i k obsahu uvedených vyjádření k dovolání dovolatele, která svým obsahem reprodukovala procesní vyjádření žalovaných, učiněná již v řízení před soudy obou stupňů.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 23. dubna 2002



JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.

předseda senátu