28 Cdo 1162/2009
Datum rozhodnutí: 09.06.2009
Dotčené předpisy:




28 Cdo 1162/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského

a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatele Hl. m. P., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 8.10.2008, sp.zn. 18 Co 156/2008, vydanému v právní věci u Obvodního soudu pro Prahu 7 od sp.zn. 5 C 30/2005 (žalobce Hl. m. P., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1. C. M., a 2. R. M., zastoupeným advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitostem, za účasti vedlejšího účastníka řízení /na straně žalobce/ M. č. P. 7), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

O žalobě, podané v této právní věci dne 24.2.2005, bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 z 9.5.2007, čj. 5 C 30/2005-207. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalujícího města, domáhajícího se, aby bylo rozhodnutím soudu určeno, že budova čp. 1432 (objekt bydlení), postavená na pozemku parc.č. 1496, a pozemek parc.č. 1496 (o výměře 547 m2) v katastrálním území H., zapsané na listu vlastnictví č. 1062 pro toto katastrální území

u Katastrálního úřadu pro Hl. m. P., katastrální pracoviště P., jsou vlastnictvím Hl. m. P. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.



O odvolání žalobce a vedlejšího účastníka na straně žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 8.10.2008, sp.zn. 18 Co 156/2008. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 z 9.5.2007, čj. 5 C 30/2005-207, potvrzen. Ve výroku

o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovaným nebyla přiznána náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně. Žalovaným nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že po přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle ustanovení § 212 § 212a občanského soudního řádu, nebyla podaná odvolání shledána důvodnými.

Odvolací soud především poukazoval na to, že v průběhu odvolacího řízení zemřel dne původní žalovaný O. M. a Obvodním soudem pro Prahu 7 bylo vydáno usnesení z 28.11.2007, čj. 5 C 30/2005-252, kterým bylo rozhodnuto, že v řízení bude nadále pokračováno s C. M. a R. M., jako s dědici zůstavitele O. M.



Odvolací soud byl toho názoru (shodně se soudem prvního stupně), že na straně žalujícího města je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního řádu, spočívající v možné existenci jeho vlastnického práva podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, v návaznosti na konfiskační výměr finančního odboru bývalého Obvodního národního výboru v P. 1, z 20.1.1964, čj. Fin-3-konf.ř.226/1964, vydaný ohledně majetku původního vlastníka nemovitostí, o něž jde v tomto řízení R. M., zemřelého (žalující město nebylo účastníkem dědického řízení po tomto zůstaviteli, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 22 D 264/98).

Odvolací soud rovněž poukazoval na to, že právním nástupcem zemřelého původního vlastníka R. M., zemřelého, byl původní žalovaný v této právní věci O. M. (který zemřel); odvolací soud byl toho názoru, že v řízení tu bylo možné pokračovat s dětmi tohoto zemřelého C. M. a R. M.



Odvolací soud vycházel také z toho, že v daném případě už došlo k restituci nemovitého majetku, který byl v roce 1964 postižen již uvedeným konfiskačním výměrem. Dne 21.8.1997 byla totiž uzavřena smlouva ( Zápis o předání domu ) mezi O. M., zastoupeným advokátem, a Hl. m. P., zastoupeným B. p. v P. 7, podle níž byl dům čp. 1432 v katastrálním území H. vydán O. M. (včetně klíčů od domu a včetně dokladů k této nemovitosti). Podle názoru odvolacího soudu je zřejmé, že dohoda z 21.8.1997 splňuje podstatné náležitosti dohody vyplývající ze zákona č. 87/1991 Sb.,

o mimosoudních rehabilitacích (tj. označení oprávněné osoby, povinné osoby

i zákonného restitučního důvodu).

Odvolací soud byl posléze toho názoru, že soud prvního stupně nepochybil při svém rozhodování v této právní věci, když neshledal důvodnou námitku žalobce, že tu už došlo k tomu, že předmětný majetek původního vlastníka, který byl v České republice, byl vypořádán v rámci uzavřené mezivládní dohody mezi bývalou ČSSR

a Kanadou z roku 1973. Odvolací soud vyslovoval svůj právní názor, že v této právní věci (sp.zn. 5 C 30/2005 Obvodního soudu pro Prahu 7) nejde o spor restituční,

ale o spor o určení vlastnického práva, ve kterém již soud nemůže přezkoumávat, zda účastníci při restituci sporného majetku tím, že pominuli poskytnuté odškodnění vyplývající z mezivládní dohody mezi ČSSR a Kanadou, porušili některé kogentní ustanovení zákona.

Odvolací soud proto ve smyslu ustanovení § 219 občanského soudního řádu potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný. Změněn byl podle ustanovení § 220 odst. 3 občanského soudního řádu pouze výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně, a to tak, aby to odpovídalo ustanovení § 150 občanského soudního řádu .

O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 150 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 5.11.2008 žalobci a dovolání ze strany žalobce bylo podáno dne 10.12.2008 u Obvodního soudu pro Prahu 7, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu

Dovolávající se Hl. m. P. navrhovalo, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízen. Uvedený dovolatel měl za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 písm.b/ občanského soudního řádu).

Dovolatel především nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že Zápis

o předání domu z 21.8.1997 byl dohodou o vydání nemovitostí podle zákona

č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Dovolatel je naopak toho názoru, že tu šlo jen o fyzické předání nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, avšak nedošlo tu k obnovení vlastnického práva právního předchůdce žalovaných. Podle názoru dovolatele svědčí o tom nejen skutečnost, že uváděný zápis se ani jedna ze zúčastněných smluvních stran nepokusila vložit do katastru nemovitostí, a dále skutečnost, že v době podpisu tohoto zápisu probíhal nadále u Obvodního soudu pro Prahu 7 (pod sp.zn. 8 C 69/92) soudní spor o vydání nemovitostí podle zákona

č. 87/1991 Sb. ; se zastavením tohoto řízení nesouhlasil ani právní předchůdce žalovaných a tvrdil v tomto řízení, že k uzavření dohody o vydání nemovitostí podle § 5 zákona č. 87/1991 Sb. nedošlo.

I když dohoda ( zápis o předání domu ) z 21.8.1997 byla chápána jako dohoda

o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., není možné ji posuzovat jako dohodu platnou, neboť je tu dán její rozpor s ustanovením § 31 odst. 4 občanského zákoníku, dále s ustanovením § 1 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. i s článkem 1 Ústavy ČR. Žalující město v této souvislosti poukazovalo a i ve svém dovolání poukazuje především na to, že tu vůbec nebyla doložena objektivní existence písemných plných mocí pro osoby, které zápis o předání domu podepsaly (tj. Ing. J. H., zastupujícího právního předchůdce žalovaných, a J. Š. ze společnosti N., s.r.o., jako správcovské firmy domu za B. p. v P. 7, jednajícího údajně za žalující město); doložení takových zmocnění k jednání není z obsahu soudního spisu vůbec patrné.

Závažné zpochybnění platnosti zápisu o předání domu je dáno zejména tím, že právní předchůdce žalovaných byl odškodněn podle náhradové dohody, uzavřené mezi vládami bývalé ČSSR a Kanady v roce 1973. Žalující Hl. m. P. vyjadřovalo v celém průběhu tohoto soudního řízení a také ve svém dovolání své přesvědčení, že ze znění této mezivládní dohody i z její interpretace v rozhodnutích dovolacího soudu

i v nálezech Ústavního soudu ČR vyplývá, že uspokojení nároku na základě této náhradové dohody vylučuje uplatnění nároku podle zákona č. 87/1991 Sb. ; opačný názor odvolacího soudu je tedy v daném případě zřejmě nesprávný.

Dovolatel poukazoval na to, že k obnovení vlastnického práva právního předchůdce žalovaných tu nemohlo dojít, neboť zápis o předání domu z 21.8.1997 nebyl doposud vložen do katastru nemovitostí, jak to vyžaduje ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. ve spojení s ustanovením § 133 odst. 2 občanského zákoníku.

Dovolávající se Hl. m. P. má proto za to (jak to vyjadřovalo ve svém dovolání z 9.2.2008), že v daném případě nedošlo k platnému uzavření dohody o vydání nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, podle zákona č. 87/1991 Sb. a tedy nedošlo k následnému obnovení vlastnického práva právního předchůdce žalovaných.

Přípustnost dovolání uvedeného dovolatele bylo možné posoudit v daném případě pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadané rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc zejména podle ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, dále podle ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a podle ustanovení § 39 občanského zákoníku s přihlížením i k mezivládní náhradové dohodě, uzavřené mezi bývalou ČSSR a Kanadou, o vypořádání finančních otázek, i k ustanovením zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí.

Podle ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. povinná osoba podle tohoto zákona uzavře s oprávněnou osobou podle tohoto zákona dohodu o vydání věci a věc jí vydá nejpozději do 30 dnů po uplynutí lhůty uvedené v odstavci 2 ustanovení § 5 zákona č. 87/1991 Sb. Je-li předmětem dohody o vydání věci nemovitost, použije se

§ 133 odst. 2 občanského zákoníku (o zápisu do katastru nemovitostí).

Podle ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. se povinnost vydat věc vztahuje i na případy, které nejsou uvedeny v § 6 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., jež spadají pod § 2 odst. 1 písm. c) zákona č. 87/1991 Sb., jakož i na případy, kdy stát převzal věc bez právního důvodu.

Je-li sepsána dohoda o vydání věci, uzavřená mezi oprávněnou osobou

a povinnou osobou, má být věc neodkladně vydána. Doba zápisu vkladu práva na nemovitost by zpravidla prodlužovala lhůtu k vydání věci, uvedenou v restitučních předpisech, tj. např. v § 19 odst. 2 zákona č. 403/1990 Sb. nebo v § 5 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. (srov. k tomu č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, str. 113 /247/).

Podle ustanovení § 39 občanského zákoníku je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu, nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 31/1989 Sbírky soudních rozhodnutí

a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názor, že při rozhodování o sporech, jež se týkají majetku a majetkových práv, s nimiž bylo tuzemskými subjekty nakládáno ve vztahu vůči cizímu státnímu občanu, musí soud posoudit případný dopad ustanovení mezivládní dohody uzavřené mezi vládou bývalého Československa a vládou jiného státu (např. USA či Kanady) o vypořádání určitých otevřených závazků a finančních otázek na právní vztahy mezi tuzemskými subjekty a státními příslušníky státu, s jehož vládou byla dohoda vládou bývalého Československa uzavřena.

Ústavní soud zaujal např. již v usnesení z 11.3.2003, II. ÚS 575/2000, právní názor, že Dohoda mezi vládou ČSSR a vládou Kanady ze dne 18.4.1973, o vypořádání finančních otázek, má (podle svého obsahu a charakteru) důsledek, jímž je ztráta možnosti vznášet své nároky přímo u českých státních orgánů (podle vnitrostátního práva). Ústavní soud ČR také dne 28.2.2008 (pod sp.zn. II. ÚS 2518/07) dospěl k závěru (na který poukázal již odvolací soud ve svém rozsudku z 8.10.2008), že subjekty českého práva nejsou přímými adresáty práv a povinností z mezivládních náhradových dohod a nemohou se jich dovolávat před národními soudy .

Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů i k citovaným právním závěrům z judikatury obecných soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), vydávané Nejvyšším soudem) i z nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR (jimiž jsou obecné soudy vázány), z nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že je v rozporu s hmotným právem výsledný právní závěr odvolacího soudu v jeho rozsudku z 8.10.2008 (sp.zn. 18 Co 156/2008 Městského soudu v Praze), proti němuž směřuje dovolání dovolatele, že totiž jestliže účastníci dohody (jako vnitrostátní subjekty) uzavřeli restituční dohodu i přes poskytnuté odškodnění na základě mezivládní náhradové dohody, není tato dohoda takto uzavřená neplatná (pokud ani jiné důvody neplatnosti tu nebyly v řízení doloženy), neboť tu nedošlo k porušení kogentního ustanovení vnitrostátního českého právního řádu. Nešlo tu také o řešení právní otázky, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, ani o řešení právní otázky, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlédnutím i k právním závěrům Ústavního soudu ČR). Nebyly tu tedy u dovolání dovolatele shledány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu.

Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 1 a § 218 písm. c/ občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatele, a to jako dovolání nepřípustného.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a dalším účastníkům řízení v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 9. června 2009

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu