28 Cdo 1158/2005
Datum rozhodnutí: 08.08.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 1158/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ivy Brožové, o dovolání F. O. K., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 20.10.2004, sp.zn. 19 Co 278/2004, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.zn. 12 C 159/2001 (žalobce F. O. K., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice-Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, 120 00 Praha 2, Rašínovo nábřeží 2, o určení vlastnického práva k nemovitostem), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou u soudu 8.6.2001, se žalobce domáhal, aby bylo soudem určeno, že je vlastníkem domu čp. 606 a pozemku parc. č. 764 v katastrálním území P. Žalobce uváděl, že tyto nemovitosti získal po svém otci O. F. K., zemřelém 19.12.1938, a to předáním dědictví pozůstalostním soudem v Pardubicích 18.3.1942 do rukou poručníka žalobce (kterému tehdy byly pouze 4 roky) Ing. F. K. z H. Žalobce poukazoval na to, že skutečnost nabytí vlastnického práva je tu zachycena v pozemkové knize pro katastrální území P., a to v knihovní vložce č. 171 . Dále žalobce poukazoval na to, že ve vztahu k těmto nemovitostem stát přistoupil k pokusu zbavit žalobce jeho majetku za použití dekretu č. 108/1945 Sb. . Stalo se tak usnesením rady bývalého Ústředního národního výboru H. m. P. z 24.1.1947, čj. 56091 Ns-46, které bylo vyhlášeno a doručeno vyhlášením na obecní oznamovací tabuli od 12.2.1947 do 27.2.1947. Žalobce je však toho názoru, že tu nedošlo k vydání řádného konfiskačního rozhodnutí, takže ke konfiskaci nedošlo. Podle názoru žalobce tu došlo k vydání nicotného rozhodnutí, a to pro nedostatek formy rozhodnutí a že výměr byl vydán orgánem nepříslušným k vydání konfiskačního rozhodnutí (tj. Ústředním národním výborem h. m. P.), když totiž dům čp. 606 v P. (P. K.) byl po desítky roků sídlem ústředí hospodářského vedení zemědělské a lesnické výroby rodu K. a z tohoto ústředí byla přímo řízena panství Č. K., Ch., H. M. a Z.; podle názoru žalobce bylo tu věcně i místně příslušné k vydání rozhodnutí o konfiskaci jen Ministerstvo vnitra. Žalobce také zdůrazňoval, že proti jeho osobě nebylo možné aplikovat konfiskační výměry z roku 1945, protože žalobce nelze považovat za osobu německé národnosti; už v roce 1940 byl jako dítě odvezen svou argentinskou matkou k babičce do Argentiny, takže jeho mateřským jazykem byla vždy španělština. Žalobce posléze uváděl, že má na požadovaném určení naléhavý právní zájem, protože jako vlastník nemovitostí, uváděných v jeho žalobě, není zapsán v katastru nemovitostí.

Za žalovanou Českou republiku navrhla původně Národní galerie zamítnutí žaloby žalobce jako nedůvodné. Ze strany žalované bylo namítáno, že se žalobce domáhá určovacího rozhodnutí soudu s poukazem na ustanovení občanského zákoníku, ale žalobce vůbec pomíjí existenci speciálních zákonů restituční povahy, především zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a zákona č. 229/1991 Sb., zákona o půdě. Podle názoru žalované připadá pro posouzení této právní věci právní úprava podle zákona č. 87/1991 Sb., jako zvláštního právního předpisu, který stanoví podmínky a postup pro uplatnění nároků uvedených v tomto zvláštním předpise. Konfiskace majetku, který je předmětem tohoto sporu, proběhla po právu podle dekretu č. 108/1945 Sb., proti osobě, kterou je nutno považovat za osobu německé národnosti. Podle názoru žalované tu správně podle dekretu č. 108/1945 Sb. rozhodoval Magistrát h. m. P., který tu byl v případě tehdy neznámého pobytu vlastníka nemovitostí ke dni 30.10.1945 místně příslušným pro rozhodnutí, když konfiskovaný majetek (nebo jeho podstatná část) byl v obvodu působnosti uvedeného správního orgánu.

Obvodní soud pro Prahu 1 po vydání svých usnesení z 26.5.2003, čj. 12 C 159/2001-70, a z 23.9.2003, čj. 12 C 159/2001-74, jednal v této právní věci dále jako s žalovanou s Českou republikou-Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových.

Poté byl vynesen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 z 27.4.2004, čj. 12 C 159/2001-101, jímž byla zamítnuta žaloba žalobce F. O. K. proti žalované České republice-Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových o určení, že žalobce je vlastníkem stavební parcely č. 764 a stavby P. K. , označené jako čp. 606, stojící na uvedeném pozemku, zapsaných na listu č. 16 katastru nemovitostí pro katastrální území S. M. (obec P.). Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že tento soud dospěl k závěru, že v řízení bylo doloženo nabytí vlastnického práva k nemovitostem, uváděným žalobcem, jeho právními předchůdci, takže žalobce nabyl vlastnické právo k nim z titulu dědického práva po svém otci. Ohledně pasívní legitimace státu v daném případě vycházel soud prvního stupně z toho, že stát je v katastru nemovitostí zapsán v daném případě jako vlastník nemovitostí, o něž v tomto řízení jde, a že podle zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, jedná v tomto soudním řízení za stát uvedený úřad.

Soud prvního stupně byl toho názoru, že nemovitosti, uváděné žalobcem, byly tu řádně zkonfiskovány podle dekretu č. 108/1945 Sb., když tu šlo o dům a nezemědělský pozemek a o konfiskaci rozhodoval správní orgán H. m. P., na jehož katastrálním území nemovitosti jsou. Šlo tu o výměr bývalého Ústředního národního výboru H. m. P., který byl doručován (v důsledku tehdy neznámého pobytu osoby, jejíž majetek byl konfiskován) veřejnou vyhláškou, vyvěšenou na úřední desce; tímto výměrem se soud prvního stupně cítil být vázán s tím, že mimo rámec správního soudnictví nebylo možné tento výměr v občanském soudním řízení přezkoumávat.

Z uvedených důvodů byla tedy žaloba žalobce zamítnuta a o nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 20.10.2004, sp.zn. 19 Co 278/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení odvolacího.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce nebylo shledáno důvodným.

Odvolací soud měl za to, že skutečnost, že žalobce jím uváděné nemovitosti zdědil, byla v řízení prokázána. Správné byly, podle názoru odvolacího soudu, závěry soudu prvního stupně o věcné pasívní legitimaci žalované České republiky (za niž tu v soudním řízení jednal Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových).

Odvolací soud nepřisvědčil názoru žalobce, že se na něj konfiskační dekrety z roku 1945 nemohly vztahovat, když, jak měl za to, nebyl osobou, která by jim podléhala. Odvolací soud (shodně se závěry soudu prvního stupně) tu pokládal za rozhodné, že soud zásadně nebyl v tomto občanském soudním řízení oprávněn přezkoumávat věcnou správnost správního aktu, ale pouze to, zda tu šlo u konfiskačního výměru o správní akt (nikoli akt nicotný, tedy paakt), takže z tohoto rozhodnutí příslušného orgánu soud vycházel ve smyslu ustanovení § 135 odst. 2 občanského soudního řádu; soudu tu nenáleželo zkoumat věcnou správnost rozhodnutí správního orgánu. Nedostatek místní a věcné příslušnosti zásadně nezpůsobuje nicotnost správního aktu; v daném případě však nepochybně byl konfiskační výměr vydán Ústředním národním výborem H. m. P. jako orgánem věcně i místně příslušným. Odvolací soud byl také toho názoru, že konfiskační výměr z 24.1.1947, vydaný uvedeným národním výborem, měl náležitosti podle tehdy platného vládního nařízení č. 8/1924 Sb., o správním řízení (tedy co do označení úřadu ve výměru, výroku výměru, jeho odůvodnění, poučení o opravném prostředku a co do uvedení data výměru) a výměr byl také doručen vyvěšením na úřední desce v době od 12.2.1947 do 27.2.1947 (jak to odpovídalo ustanovení § 1 odst. 3 dekretu č. 108/1945 Sb.).

Z uvedených důvodů proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu a o nákladech řízení rozhodl s poukazem na to, že úspěšné žalované v odvolacím řízení náklady nevznikly.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 9.12.2004 a dovolání ze strany žalobce bylo dne 9.2.2005 předáno na poště k doručení Obvodnímu soudu pro Prahu 1, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Ve svém dovolání navrhoval dovolatel, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel pokládal své dovolání za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu, neboť v rozhodnutí odvolacího soudu byla řešena právní otázka, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Jako dovolací důvody dovolatel uplatňoval, že řízení bylo stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Pro posouzení otázky přípustnosti, ale i důvodnosti svého dovolání dovolatel pokládal za závažné posouzení právní otázky, která měla být v tomto řízení zjištěna, hodnocena a právně posouzena, a to otázka zastoupení řízení a řádného doručení správního rozhodnutí zástupci nezletilce, k čemuž ovšem v daném případě nedošlo. V tomto smyslu dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nerespektovalo nejen právo dovolatele, který byl v době konfiskačního řízení nezletilý, ale uvedený postup ve správním řízení bylo třeba hodnotit i jako závažné ohrožení práv všech nezletilých osob. Dovolatel byl toho názoru, že taková zásadní nesprávnost postupu soudu, který se uvedenými nedostatky ve správním řízení nezabýval, byla nejen v rozporu s tehdy platným ustanovením § 21 obecného zákoníku občanského z roku 1811, ale i v rozporu s nyní potřebným přihlížením k ustanovení článku 25 odst. 2 Všeobecné deklarace lidských práv; dovolatel tu zdůrazňoval skutečnost, že jako osoba nezletilá nebyl ve správním řízení konfiskačním správně zastoupen zákonným zástupcem, způsobuje zmatečnost celého konfiskačního řízení . Dovolatel byl i toho názoru, že konfiskační výměr tu byl nezpůsobilý k doručení jemu samotnému, protože tu individuální správní akt, jímž bylo rozhodováno o právech a povinnostech nezletilého, musel být doručen zákonnému zástupci nezletilého a jinak bylo nutno takový správní akt považovat za nedoručený, respektive za akt, který vůbec nebyl vydán . Pochybení při doručování konfiskačního výměru spatřoval dovolatel i v tom, že tu nedošlo k vyvěšení veřejné vyhlášky na úřední desce, ale nesprávně došlo k vyvěšení samotného výměru. Dovolatel je přesvědčen, že v řízení u soudů obou stupňů nebylo doloženo, že by došlo k řádnému doručení účastníkům správního řízení, takže konfiskační výměr nemohl nabýt právní moci.

Podle názoru dovolatele je jeho dovolání důvodné i v tom, že řízení odvolacím soudem bylo stiženo vadou spočívající v porušení ustanovení § 205a občanského soudního řádu, když totiž odvolací soud připustil v odvolacím řízení nové důkazy, které nebyly uplatněny v řízení před soudem prvního stupně ; konkrétně odvolací soud připustil doplnění dokazování ověřenou kopií výměru Magistrátu h. m. P. z 1.2.1947 a dopisem z téhož data.

Pro posouzení otázky přípustnosti dovolání pokládal dovolatel za závažné posouzení otázky, který soud by měl rozhodovat o právní věci dovolatele, když již v době rozhodování soudů první i druhé instance ztratily soudy České republiky svou nezávislost v důsledku masívní mediální kampaně, vyvolané představiteli moci zákonodárné i výkonné a sledující za cíl pacifikaci soudů České republiky v jejich rozhodování ve věcech žalobce F. O. K. medializovanými urážkami a zastrašováním . V této souvislosti dovolatel poukazoval na obsah jmenovitě uvedených tří článků z denního tisku (a to z jednoho deníku) z měsíce června a července 2003, opírající se o vyslovený názor jednoho z členů vlády ČR a tří poslanců Parlamentu ČR, vyjadřujících se velmi kriticky k rozhodnutím dvou okresních soudů, jimiž došlo k vrácení části majetku F. O. K. Dovolatel na základě svých poznatků z uváděných konkrétních článků v denním tisku si položil otázku, zda vůbec existuje v České republice soud, který by nebyl ovlivněn takovými nepřijatelnými zásahy představitelů moci výkonné a zákonodárné do moci soudní a vyslovoval názor, že má za to, že takový soud pravděpodobně v České republice neexistuje . Dovolatel dále uváděl, že mu není známa žádná provedená procedura, upravená positivním právem, která by umožnila přenést rozhodovací pravomoc v určité věci ze soudů jednoho státu na soudy státu jiného , a je toho názoru, že nyní, kdy je Česká republika členským státem Evropské unie nemělo by činit problém přenést pravomoc k rozhodnutí konkrétní věci z českých soudů např. na soudy francouzské, zvláště když jsou všechny součástí jedné velké soudní soustavy, a to soudní soustavy Evropské unie . Proto dovolatel ve svém dovolání navrhl, aby dovolací soud řešil tento problém s využitím institutu předběžné otázky, upravené v článku 234 Smlouvy o Evropské unii, prohlašující, že unie je založena na zásadách právního státu, tak, že dojde-li k situaci, kdy soudy určitého členského státu ztratí v jejich rozhodovací činnosti v konkrétní věci, v důsledku nepřípustných zásahů ze strany jiných orgánů státu, svou nezávislost a nestrannost, je nutné přenést jejich rozhodovací pravomoc v konkrétní věci na soudy jiného členského státu .

Dovolání dovolatele v daném případě směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání dovolatele bylo tu tedy možné posoudit pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu je přípustné dovolání i proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru,že dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp.zn. 12 C 159/2001 Obvodního soudu pro Prahu 1), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 20.10.2004, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, řešil právní otázku, která by byla odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda v rozhodnutí odvolacího soudu byla některá právní otázka řešena v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.

Z hmotně právních ustanovení se projednávaná právní věc týkala jen ustanovení § 126 odst. 1 občanského zákoníku, které stanoví, že vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje.

Předpokladem uplatnění tohoto hmotněprávního ustanovení bylo tedy objasnění otázky existence a trvání dovolatelem tvrzeného vlastnického práva k domu čp. 606 a k pozemku parc. č. 764 v P., o nichž však žalovaný stát v průběhu řízení uváděl, že k nim žalobce vlastnické právo pozbyl v důsledku konfiskace majetku podle dekretu presidenta republiky č. 108/1945 Sb., a to podle konfiskačního výměru bývalého Ústředního národního výboru H. m. P. z 24.1.1947.

Vzhledem k datu vydání uvedeného výměru správního orgánu nebyla tu dána možnost soudům uvažovat o využití úvahy podle ustanovení § 6 odst. 2 a § 2 odst. 1 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb. k otázce, jsou-li tu splněny podmínky podle dekretu č. 108/1945 Sb. (za nichž došlo ze zákona ke konfiskaci majetku, stanoveného tímto dekretem), protože možnost takového posouzení je dána jen tehdy, jestliže správní orgán rozhodoval po 25.2.1948 (viz k tomu právní závěr z rozhodnutí uveřejněného pod č. 16/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).

Za těchto okolností pak musely soudy při projednávání této právní věci postupovat jen podle ustanovení § 135 odst. 2 občanského soudního řádu a posoudit podle procesních ustanovení tu skutečnost, že tu bylo vydáno příslušným správním orgánem rozhodnutí o otázce, o níž mu příslušelo rozhodnout, a zda je tedy nutné, aby soud z takového rozhodnutí správního orgánu vycházel.

Soudy obou stupňů tu nevolily postup, který by byl v rozporu s uvedeným ustanovením občanského soudního řádu, ale ani v rozporu s právními závěry z uveřejněné judikatury soudů, zejména ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek bylo vyloženo, že mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu; soud tu zkoumá jen, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda byl správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je správní akt pravomocný nebo vykonatelný; nicotný je správní akt, vydaný tzv. absolutně věcně nepříslušným orgánem.

Tomuto právnímu závěru z uveřejněné judikatury soudů neodporoval výsledný závěr soudů obou stupňů v této právní věci, že tu rozhodnutí správního orgánu, vydané v roce 1947, bylo vydáno orgánem, který byl věcně oprávněn vydat rozhodnutí podle dekretu č. 108/1945 Sb. a že šlo o správní rozhodnutí vykonatelné.

Za těchto uvedených okolností nebylo možné přesvědčivě dospět k závěru, že v daném případě směřuje dovolání dovolatele proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž by byla řešena nejen právní otázka, která by byla odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, ale ani některá právní otázka v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázka, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. Nebyly tu tedy u dovolání dovolatele splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání, stanovené jmenovitě v ustanoveních § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu.

Pokud dovolatel do svého dovolání zahrnul i podnět k tomu, aby dovolací soud před svým rozhodnutím o dovolání se obrátil na Soudní dvůr v Lucemburku podle článku 234 Smlouvy o založení evropského společenství, a to k výkladu článku 6 odst. 1 Smlouvy o Evropské unii, ohledně předpokladů a podmínek přenesení rozhodovací pravomoci soudů členského státu Evropské unie v konkrétní věci na soudy jiného členského státu je dovolací soud toho názoru, že z žádného ustanovení dovolatelem uváděných mezinárodních smluv nevyplývá povinnost takového postupu, když český právní řád přenesení pravomoci a příslušnosti českého soudu na soud jiného státu nebo postoupení věci soudu jiného státu vylučuje (srov. k tomu č. 26/1987, str. 217 /505/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a zakotvení jiné takové možnosti by musilo být dáno výslovným ustanovením mezinárodní smlouvy, kterou je ČR vázána (srov. k tomu § 2 zákona č. 97/1963 Sb.), a nikoli jen v takové smlouvě obecně připouštěné možnosti obrátit se na mezinárodní soud s podnětem k řešení předběžné otázky.

Zároveň má dovolací soud za to, že jestliže je věcí národního soudu, zda žádosti strany vyhoví, potom lze také poukázat na judikaturu Soudního dvora, podle které je předběžná otázka nepřípustná v případě zneužití řízení o předběžné otázce (viz případ 104/79 Foglia verzus Nouello), v podobě obejití národního soudu a právní úpravy týkající se vyloučení soudů a soudců; dále v případě, že výklad komunitárního práva není relevantní, protože nemá bezprostřední vztah k předmětu sporu (v dané věci ke sporu o vlastnictví), a konečně v případě, že výklad komunitárního práva nemá žádný vztah ke skutkovému stavu či smyslu řízení před národním soudem (v dané věci k tomu, zda došlo ke konfiskaci majetku v souladu s dekretem č. 108/1945 Sb. případ 126/80 Marie Salonia v. Georgio Poidomani a Franca Baglieri; případ C-186/90 Durighello v. INPS).

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalované České republice v řízení o dovolání náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení o odmítnutí dovolání (§ 243b a § 218 písm. c/ občanského soudního řádu), jako dovolání nepřípustného, není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 8. srpna 2005

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v.r.

předseda senátu