28 Cdo 1153/2002
Datum rozhodnutí: 21.08.2003
Dotčené předpisy: § 7 odst. 4 předpisu č. 87/1991Sb., § 12 odst. 4 předpisu č. 87/1991Sb.




28 Cdo 1153/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. , soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání A., akciové společnosti v likvidaci, zastoupené advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 31. 1. 2002, sp. zn. 21 Co 499/2001, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 20 C 22/99 (žalobkyně A., akciové společnosti v likvidaci, zastoupené advokátkou, proti žalované B. J., zastoupené advokátem, o 16,232.906,- Kč), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala žalobou, podanou u soudu 1. 2. 1999 (v průběhu řízení upravovanou), aby žalované bylo uloženo zaplatit žalující bance náhradu za zhodnocení nebytových prostor v domě čp. 1798 v P., a to ve výši, jež by byla vyčíslena znaleckým posudkem. V žalobě bylo uvedeno, že žalobkyni bylo uloženo (pravomocnými rozhodnutími, vydanými v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 217/91) uzavřít se žalovanou dohodu o vydání domu čp. 1798 s pozemkem parc. č. 1807 v P. N. M.; k uzavření této dohody došlo 22. 2. 1996. Žalující akciová společnost provedla však vlastním nákladem v domě čp. 1798 v P., který užívala do 31. 1. 1997 na základě nájemní smlouvy, úpravy, jež nebytové prostory výrazně zhodnotily (zejména provedením půdní vestavby). Na úhradu za toto zhodnocení uplatňuje žalující akciová společnost nárok podle ustanovení § 12 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., a to podle cenových předpisů platných ke dni skončení užívání jí pronajatých nebytových prostor.

Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Podle názoru žalované měla žalující akciová společnost možnost uplatnit tvrzené zhodnocení nemovitosti již v samotném soudním řízení o vydání nemovitostí nebo později samostatným návrhem, podaným u soudu, a to ve lhůtě dvou roků, počínaje od 22. 2. 1996 (tj. od vložení vlastnického práva žalované do katastru nemovitostí a od oznámení této skutečnosti žalobkyni), neboť tu jde o tvrzené právo na vydání bezdůvodného obohacení a takové právo se promlčuje podle ustanovení § 107 občanského zákoníku. Podle názoru žalované se na tento případ nevztahuje ustanovení § 12 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., o které žalobkyně opírá svůj uplatňovaný nárok.

Soud prvního stupně provedl v řízení zejména důkaz posudkem znalce z oboru stavebnictví a odhadů cen nemovitostí a poté rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 z 11. 10. 2001, č. j. 20 C 22/99-82, byla zamítnuta žaloba žalující akciové společnosti o zaplacení 16,232.906,- Kč s 19% úrokem z prodlení od 14. 2. 1996 do zaplacení. Bylo také zastaveno řízení ohledně částky 267.094,- Kč. Žalující akciové společnosti bylo uloženo zaplatit žalované 127.800,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalobkyni bylo dále uloženo zaplatit státu 7.250,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo poukázáno na to, že v ustanovení § 12 odst. 4 zákona č. 87/1991 jsou upraveny nároky uživatelů (nájemců) bytů či nebytových prostor, zatím co ustanovení § 7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. upravuje nároky povinné osoby (i vlastníků) ze zhodnocení vydaných věcí (i nemovitostí). Vzhledem k tomu, že žalující akciová společnost byla v období 1991 1993 vlastníkem nemovitosti, o níž v tomto řízení jde, nemůže se tedy domáhat ochrany svého údajného práva podle ustanovení § 12 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.; proto soud prvního stupně žalobu žalobkyně zamítl. Co do částky 267.094,- Kč bylo řízení zastaveno (§ 96 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu) v důsledku částečného zpětvzetí žaloby žalující akciovou společností, když žalovaná s tím vyslovila souhlas. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 142 odst. 1 a § 148 odst. 1 občanského soudního řádu.

O odvolání žalující akciové společnosti rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem z 31. 1. 2002, sp. zn. 21 Co 499/2001. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen; žalobkyni bylo uloženo zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 137.571,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud poukazoval na ustanovení § 10 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., podle něhož platí, že povinná osoba nemůže proti oprávněné osobě uplatňovat finanční nebo jiné nároky související s vydávanými věcmi; rovněž oprávněná osoba, které věc byla vydána, nemůže proti povinné osobě uplatňovat jiné nároky, související s vydávanou věci, než jsou uvedeny v zákoně č. 87/1991 Sb. Ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb uvádí, že dnem převzetí nemovitostí oprávněná osoba vstupuje do práv a závazků pronajimatele, který uzavřel dohodu o odevzdání a převzetí bytu nebo smlouvu o nájmu nebytového prostoru v převzaté nemovitosti, přičemž v dalších ustanoveních upravuje zákon č. 87/1991 Sb. nároky uživatelů bytů a nájemců nebytových prostor. Proto i v daném případě by nárok podle ustanovení § 12 zákona č. 87/1991 Sb. měla žalující akciová společnost v případě, kdyby ke dni převzetí nemovitosti žalovanou byla uživatelem nebo nájemcem nebytových prostor; takové postavení však žalující akciová společnost neměla, protože užívala nemovitost jako vlastník, nikoli jako nájemce. Proto měl odvolací soud za to, že soud prvního stupně důvodně žalobu žalobce zamítl, a proto jeho rozsudek odvolací soud potvrdil jako věcně správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu. O nákladech řízení odvolacího bylo odvolacím soudem rozhodnuto podle ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu.

Odvolací soud ještě (shodně se soudem prvního stupně) poukazoval na to, že již v předchozím řízení mezi týmiž účastníky řízení, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 145/97, byla pravomocně zamítnuta žaloba téhož žalobce vůči téže žalované o zaplacení částky 16,080.853,- Kč s odůvodněním, že jde o náklady na stavební činnost na domě ve vlastnictví žalované, přičemž po právní stránce byl žalobní nárok uplatňován i posuzován podle ustanovení § 7 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Posouzením této právní věci se zabýval i Nejvyšší soud v rozsudku (23 Cdo 514/99) zamítajícím dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu.

Rozsudek odvolacího soudu z 31. 1. 2002 (sp. zn. 21 Co 499/2001 Městského soudu v Praze) byl doručen advokátce, která žalující akciovou společnost v řízení zastupovala, dne 8. 3. 2002 a dovolání ze strany žalobkyně bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 6. 5. 2002, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolávající se akciová společnost navrhovala, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatelka měla za to, že její dovolání je přípustné, protože rozhodnutím odvolacího soudu byla řešena právní otázka zásadního významu. Jako dovolací důvod uplatňovala, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelka zdůrazňovala, že odvolací soud dospěl k nesprávnému výkladu ustanovení § 12 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Podle názoru dovolatelky nelze za uživatele bytu či nebytových prostor pokládat pouze jejich nájemce, nýbrž pod tento pojem je nutno zahrnout i další subjekty, tedy i osoby, které příslušné prostory užívají z titulu vlastnictví. Ustanovení § 7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. upravuje pouze určitý časový úsek, který je limitován dnem podání písemné výzvy oprávněné osoby k vydání nemovitosti a cenou nemovitosti, určenou ke dni podání této písemné výzvy podle cenových předpisů platných ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. Pro účely poskytnutí nároků i za další období trvání vlastnického vztahu, následujícího po výzvě k vydání nemovitosti, je proto nutné aplikovat § 12 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., který upravuje nároky uživatelů za období následující po výzvě k vydání nemovitosti, a to podle platných cenových předpisů.

Dovolatelka pak ještě upřesňovala, že žalující akciová společnost užívala jako vlastník a následně jako nájemce do 31. 1. 1997 nebytové prostory v domě čp. 1798 v P. V období, které následovalo po podání písemné výzvy k vydání nemovitostí ze strany žalované byly žalobcem vynaloženy značné finanční prostředky na stavební úpravy, opravy a technické zhodnocení, které nemovitost výrazně zhodnotily. Úhrady za toto zhodnocení nebylo možné se domoci v rámci ustanovení § 7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. Proto bylo nutné, aby žalující akciová společnost uplatnila nárok na vydání bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 12 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb.; vyčíslení částky tohoto obohacení provedla žalobkyně na základě skutečně vynaložených nákladů.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení tohoto zákona (jímž byl změněn a doplněn občanský soudního řád zákon č. 99/1963 Sb.), platí i na řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1. 1. 2001).

Dovolání dovolatelky směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Nešlo tu přitom o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, jímž by tento soud rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že by byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který by dřívější rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil (jak to má na zřeteli ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu). Přípustnost dovolání dovolatelky bylo tedy nutno v daném případě posoudit pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu je přípustné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku v rozporu s hmotným právem.

V daném případě nevyplynulo z obsahu spisu v této právní věci (sp. zn. 20 C 22/99 Obvodního soudu pro Prahu 4), ani z obsahu dovolání dovolatelky a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by v daném případě odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, řešil právní otázku, která by byla odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně.

Při posuzování toho, zda rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, řešilo právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. § 237 odst. 3, v závěru, občanského soudního řádu), popřípadě zda řešilo právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, bylo nutno vycházet ze slovního znění ustanovení § 7 odst. 4, § 10 odst. 1 a § 12 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., jež byla v rozhodnutích soudů obou stupňů v daném případě aplikována a z uveřejněné judikatury soudů (zejména ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem).

Podle ustanovení § 7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb jde-li o nemovitosti zhodnocenou tak, že její cena určená ke dni podání písemné výzvy oprávněnou osobu převyšuje cenu původní věci, je na vůli oprávněné osoby, zda bude požadovat finanční náhradu podle § 13 zákona č. 87/1991 Sb nebo zda bude požadovat vydání nemovitosti. Pokud bude trvat na vydání nemovitosti, oprávněná osoba nahradí povinné osobě rozdíl mezi cenami uvedenými v předchozí větě tohoto ustanovení. Obě ceny se stanoví podle cenových předpisů platných ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb

Podle ustanovení § 10 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb povinná osoba nemůže proti oprávněné osobě uplatňovat žádné finanční nebo jiné nároky související s vydávanými věcmi. Rovněž oprávněná osoba, které byla věc vydána, nemůže proti povinné osobě uplatňovat jiné nároky, související s vydávanou věcí, než jsou uvedeny v zákona č. 87/1991 Sb.

Podle ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb se věc vydá oprávněné osobě ve stavu, v němž se nacházela ke dni doručení písemné výzvy k vydání věci povinné osobě.

Podle ustanovení § 12 odst. 4 zákona č. 87/1991 SB má uživatel bytu neb o nebytových prostor, který v souladu se stavebními předpisy provedl vlastním nákladem úpravy, jimiž byt nebo nebytové se zhodnotily, má nárok na náhradu zhodnocení, stanovenou podle platných cenových předpisů, skončí-li mu právo jejich užívání.

Uvádí-li se v ustanovení § 7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. původní věc v souvislosti se zhodnocením věci, jež má za následek podstatné převýšení hodnosty věci, je tím míněna např. vydávaná nemovitost ve stavu před tímto jejím zhodnocením. Zhodnocením je tu míněn rozdíl mezi hodnotou nemovitosti před stavební úpravou a po ní, nikoli cena vynaložených prostředků (nákladů). Je třeba mít na zřeteli, že v § 7 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. je stanoveno, že jak cena původní, tak i cena ke dni podání výzvy k vydání věci oprávněné osobě se stanoví podle cenových předpisů platných ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb., takže rozdíl v těchto cenách spočívá např. v amortizaci (viz stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993, str. 119 120 /253 254/ Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z ustanovení § 12 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. vyplývá, že úpravy provedené uživatelem bytu a nebytových prostor se oceňují podle předpisů nyní platných. Nejde tu o náklady, které byly vynaloženy, ale jde tu o srovnání stavu místností před provedením investic a po něm.

Vzhledem k těmto uvedeným okolnostem, z nichž vyplývá, že odvolací soud nepostupoval v daném případě v rozporu s ustanoveními § 7 odst. 4, § 10 odst. 1 a § 12 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. a při aplikaci a výkladu těchto ustanovení navazoval na řešení právních otázek, obsažených již v uveřejněné judikatuře ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a také v konkrétním rozhodnutí dovolacího soudu, řešícím dříve související právní vztah mezi žalující akciovou společností a žalovanou, nemohl tedy dovolací soud přesvědčivě dospět k závěru, že tu jsou dány předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanoveních § 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu.

Neshledal proto dovolací soud, že by odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti němuž směřovalo dovolání dovolatelky, řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem anebo otázku, která dosud není vyřešena v rozhodování dovolacího soudu anebo právní otázku, která by byl a odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešena rozdílně (viz § 237 odst. 1 písm. c/ a dost. 3 občanského soudního řádu).

Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelky podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ občanského soudního řádu, jako dovolání nepřípustného.

Dovolatelka nebyla v řízení o dovolání úspěšná a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního

V Brně dne 21. srpna 2003

JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., v. r.

předseda senátu