28 Cdo 1151/2015
Datum rozhodnutí: 07.01.2016
Dotčené předpisy: § 451 obč. zák., § 2 odst. 3 předpisu č. 89/2012Sb., § 142 o. s. ř., § 137 o. s. ř., § 150 o. s. ř.



28 Cdo 1151/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně CHODOV REALITY a.s. , IČ 27075257, se sídlem v Praze 6, Hokešovo náměstí 26, zastoupené Mgr. Janou Tichou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Nežárská 613, s adresou pro doručování: Praha 1, Revoluční 23, proti žalovanému hlavnímu městu Praze se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupenému Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o 804.202,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 131 EC 88/2012, o dovolání žalobkyně i žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. srpna 2014, č. j. 30 Co 158/2014-110, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. srpna 2014, č. j. 30 Co 158/2014-110, se zrušuje v části výroku II., jíž bylo rozhodnuto o náhradě soudního poplatku ve výši 40.210,- Kč, a věc se v tomto rozsahu vrací uvedenému soudu k dalšímu řízení; jinak se dovolání účastníků odmítají .

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 26. 11. 2013, č. j. 131 EC 88/2012-48, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 804.202,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalobkyně své právo na uvedenou částku dovozovala ze skutečnosti, že žalovaný měl v období od 1. 9. 2010 do 31. 12. 2010 na části jejích pozemků parc. č. 2105/84, 2105/85 a 2105/110, v k. ú. Ch., umístěnu jím vlastněnou stavbu zemního valu, jež současně znemožňovala samostatné užití zbylé plochy, aniž by přitom za tento stav bylo žalobkyni poskytováno náležité peněžité protiplnění. Na základě provedeného dokazování soud konstatoval, že byl-li na pozemcích žalobkyně umístěn zemní val ve vlastnictví žalovaného a žalovaný takto bez relevantního právního důvodu užíval předmětné pozemky, bezdůvodně se na její úkor obohatil. Žalovaný současně prostřednictvím stavby zemního valu plní svou funkci chránit občany obce před hlukem z provozu dálnice. Soud dále odkázal na judikatorní závěry, dle nichž bezesmluvním užíváním pozemků náležících osobě odlišné od obce jako veřejné prostranství vzniká v souladu s § 451 obč. zák. na straně obce bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu. Požadavek žalobkyně na úplatu za to, že zastavění pozemků brání jejich náležitému užívání, současně není v rozporu s dobrými mravy. Výši obohacení soud vyčíslil dle příslušného výměru Ministerstva financí i znaleckého posudku a žalobě jako důvodné vyhověl.

K odvolání žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 19. 8. 2014, č. j. 30 Co 158/2014-110, změnil tak, že žalobu zamítl (výrok I.), a nepřiznal žalovanému náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud konstatoval, že předmětný zemní protihlukový val je samostatnou stavbou v občanskoprávním smyslu, přičemž i pokud by takovou stavbou nebyl, neměnilo by to nic na tom, že žalobkyni brání v užívání jejích pozemků. Zemní val přitom působí především ve prospěch veřejného statku a chrání veřejnost před hlukem z přilehlých komunikací. Dotčené pozemky byly současně vyhláškou č. 24/2003 Sb. hl. m. Prahy zahrnuty mezi pozemky tvořící veřejné prostranství. Přesto však není namístě žalobkyni přiznat právo na náhradu za jejich užívání žalovaným, neboť je třeba přihlédnout k úvahám vysloveným Ústavním soudem jako obiter dictum v nálezu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, jejichž prostřednictvím je naznačováno, kam se bude do budoucna ubírat jeho rozhodovací praxe. Odvolací soud ocitoval příslušnou pasáž z odkazovaného rozhodnutí vyjadřujícího názor, že postrádá logiku, aby měl samosprávný subjekt platit vlastníku za užívání nemovitosti, kterou jakožto veřejný statek užívá blíže neurčený okruh osob, a uzavřel, že i v projednávané věci se žalobkyně domáhá vydání bezdůvodného obohacení, aniž by k tomu existoval jakýkoliv právní podklad. Na posuzovaný případ lze vztáhnout i v témže nálezu Ústavního soudu vyslovený závěr o rozporu s dobrými mravy. Žalobkyně získala pozemky darovací smlouvou od původního restituenta a při jejich nabytí byla obeznámena s jejich stavem, tedy i s tím, že její vlastnické právo bude významným způsobem omezeno, přesto však nemovitosti do svého vlastnictví přijala. Jak poznamenal ve zmíněném nálezu Ústavní soud, využití pozemku vydaného v rámci restitucí a sloužícího jako veřejné prostranství k právnímu obchodu značí spekulativnost prodeje, kterýžto je uskutečňován s cílem konfrontovat majetkové požadavky vlastníka pozemků s institucí veřejné moci, která řádné užívání pozemků garantuje. Na převod pozemků je tak možno pohlížet jako na rozporný s dobrými mravy ve smyslu § 2 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen o. z. ). Předestřené premisy se uplatní o to více, že ani po převodu pozemků nebyla očekávatelná změna jejich účelového určení. Je-li pozemek veřejným statkem, je vysoce nepravděpodobné, že by se jeho vlastník domohl v budoucnu změny územního plánu, jež by jako jediná mohla vést k tomu, že by se pozemek stal skutečným předmětem výkonu vlastnického práva. Vyhovění žalobě tedy v intencích odkazovaných závěrů Ústavního soudu brání absence opory v hmotném právu i rozpor s dobrými mravy, tak jak je o něm aktuálně hovořeno v § 2 odst. 3 o. z. Odvolací soud tudíž změnil rozhodnutí soudu prvního stupně a žalobu zamítl. Shledal dále existenci důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu § 150 o. s. ř., pro něž je namístě upřít procesně úspěšnému žalovanému právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Žalobkyně podávala žalobu za situace, v níž judikatura opakovaně přiznávala vlastníkům pozemků sloužících jako veřejné prostranství právo na náhradu za toto užívání, přičemž ke změně náhledu došlo až v důsledku vzpomínaného nálezu Ústavního soudu. Bylo by tedy neúměrně tvrdé požadovat po ní náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Žalovaný je pak statutárním městem, pročež je třeba zohlednit i to, že dle judikatury Ústavního soudu lze u statutárních měst presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá práva i bez právní pomoci advokáta. Není-li prokázán opak, nejsou náklady statutárního města na advokátní zastoupení náklady účelně vynaloženými, přičemž v daném případě z řízení nevyplynulo nic, co by nasvědčovalo nezbytnosti zastupování advokátem. I z tohoto důvodu tedy odvolací soud procesně úspěšnému žalovanému náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Proti rozsudku odvolacího soudu (dle obsahu podání zjevně toliko jeho výroku I.) podala dovolání žalobkyně, jež odvolacímu soudu vytkla, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a poukázala na to, že v obdobných sporech (jež byly Nejvyšším soudem posuzovány v rozhodnutích sp. zn. 28 Cdo 3366/2008 a sp. zn. 28 Cdo 3114/2010) byl nárok vlastníka pozemků, na nichž je umístěn zemní val, shledán důvodným a tento náhled byl aprobován i Ústavním soudem (viz jeho usnesení sp. zn. IV. ÚS 724/2011). Oprávněnost požadavku byla mimo jiné dovozována i z odkazu na § 22 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Požadavku na právní jistotu odporuje, aby bylo soudy rozhodováno naprosto protichůdně ve sporech mezi týmiž účastníky za užívání týchž pozemků, jež se liší toliko časovým obdobím. Odvolacím soudem převzaté úvahy vyslovené jako obiter dictum v nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, se pak netýkaly účastníků tohoto řízení, nebyly vysloveny ani v rámci sporu vedeného ohledně vydání bezdůvodného obohacení a toliko naznačují možný (avšak nikoliv jistý) judikatorní vývoj. Předmětný nález je třeba pojímat jako ojedinělý exces vymykající se konstantní judikatuře Ústavního i Nejvyššího soudu a nerespektující primární účel zákona č. 229/1991 Sb., přičemž k odchýlení se od ustáleného výkladu § 11 zákona č. 229/1991 Sb. v rozhodovací praxi Ústavního soudu bylo přistoupeno, aniž by byl respektován § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, upravující postup při odklonu od názorů doposud zastávaných Ústavním soudem. Předestřené dokládá nesprávnost rozsudku odvolacího soudu vycházejícího z názorů ve zmíněném rozhodnutí obsažených. Práva vlastníků nelze posuzovat v závislosti na způsobu nabytí věci, a proto je třeba každému z nich přiznat stejnou ochranu jeho práv, včetně práva na užitky při bezesmluvním užívání ve veřejném zájmu. Není-li zde zákonné opory, nemůže soudní judikatura zbavit vlastníka věci práva na nabývání prospěchu z jejího užívání.

Úvaha o rozporu požadavku žalobkyně s dobrými mravy pak popírá jeden z principů vlastnického práva, a činí tak rozdíly mezi vlastníky pozemků, na nichž se nachází stavba či veřejný statek, v závislosti na způsobu jejich nabytí. Ústavní soud přitom opakovaně judikoval, že vlastník pozemků není povinen strpět jejich obecné užívání bezplatně, což odpovídá i konstantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Svou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu završila dovolatelka návrhem, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření k dovolání žalobkyně zpochybnil opodstatnění její argumentace a navrhl jeho zamítnutí.

Proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku II. podal dovolání též žalovaný, jenž má za to, že jím podané dovolání splňuje požadavky přípustnosti ve smyslu § 237 o. s. ř., přičemž výše částky, jež mu byla napadeným výrokem upřena, přesahuje bagatelní limit dle § 238 o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že se při výkladu podmínek aplikace § 150 o. s. ř. odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (reprezentované například usnesením ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2389/2013, či rozsudky ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3542/2013, a ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3172/2013), z níž se podává nezbytnost komplexního posouzení širokého spektra hledisek na straně účastníků i těch, jež se týkají průběhu konkrétního soudního řízení, přihlédl-li toliko k aspektu jedinému změně názoru v judikatuře Ústavního soudu. Třebaže dovolateli nezpůsobí odepření náhrady nákladů řízení výraznější újmu, nelze odhlédnout od toho, že rovněž pro žalobkyni by jejich nahrazení nebylo významnějším zásahem do jejího majetkového stavu, a to již s přihlédnutím k částkám, které jí byly žalovaným vyplaceny na základě výsledků v obdobných soudních sporech jak na jistině, tak na nákladech řízení. Žalovanému navíc nebyl dán v rámci odvolacího řízení prostor pro vyjádření k případné aplikaci § 150 o. s. ř., čímž bylo řízení zatíženo vadou ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. a ohroženo právo dovolatele na spravedlivý proces. Důraz odvolacího soudu na změnu judikatury Ústavního soudu nezohledňuje, že tímto bylo v podstatě přitakáno obraně žalovaného, jíž se už dříve hájil v řadě obdobných soudních sporů. Byl-li požadavek žalobkyně shledán v rozporu s dobrými mravy, není důvodu ji zbavovat povinnosti nahradit protistraně náklady řízení.

Dovolatel se rovněž domnívá, že otázka účelnosti nákladů soudního řízení vynaložených statutárním městem na advokátní zastoupení by měla být posouzena odlišně od závěrů vyslovených v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012, ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013, či ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013. Doposud nevyřešeno zůstává, mají-li žalovaní, tedy subjekty v procesní obraně, jedná-li se o hlavní město Prahu, statutární města či jiné veřejnoprávní subjekty oplývající pracovníky s právním vzděláním, právo na náhradu nákladů právního zastoupení v situaci týkající se soukromoprávního sporu, jenž bezprostředně nesouvisí s jejich majetkem či záležitostmi svěřenými veřejnoprávními předpisy. Dovolatel přitom ve své závěrečné řeči u odvolacího soudu zmínil základní teze, proč by mu měla být přiznána náhrada nákladů řízení, čímž dostál požadavkům judikatury zmiňované odvolacím soudem. Připomněl dále, že se jedná o spor složitý a nepodřaditelný pod běžnou agendu žalovaného. Mělo by být rovněž přihlédnuto k preventivní povaze institutu náhrady nákladů řízení zajišťující ochranu žalovaného před neoprávněně podanými žalobami.

Nepovažují-li pak soudy obecně zastoupení žalovaného advokátem za prospěšné, měly by se zaobírat tím, jaká částka odpovídá výdajům účelně vynaloženým na jeho procesní obranu (tj. zejména výlohám na zaměstnance a materiální zabezpečení jejich činnosti), a v tomu odpovídající výši mu přiznat kompenzaci. V opačném případě by bylo porušeno právo na spravedlivý proces, jak se podává například z nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. III. ÚS 292/07. Dovolatel navíc podotknul, že východiskem pro rozhodování jsou zde paušální sumy dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., které zmíněné kritérium nesplňují a často neodpovídají smluvené odměně advokáta. Kombinování uvedených přístupů (paušální náhrady a náhrady účelně vynaložených nákladů) v návaznosti na postavení účastníků je narušováním jejich rovnosti ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Výdaje na advokátní zastoupení přitom nemusí převyšovat náklady při zajištění obrany prostřednictvím vlastních zaměstnanců.

Účelné jsou pak nepochybně výlohy na zaplacení soudního poplatku, bez nějž by nebylo projednáno podané odvolání, a nebyl by zvrácen nepříznivý rozsudek soudu prvního stupně. Tento náhled odpovídá i názorům vysloveným v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. II. ÚS 405/14. Dovolatel závěrem vyčíslil požadovanou náhradu částkou 169.147,- Kč a navrhl, aby mu byla dovolacím soudem přiznána, eventuálně, aby Nejvyšší soud v naznačeném rozsahu rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že obě dovolání byla podána řádně a včas, osobami k tomu oprávněnými a řádně zastoupenými podle § 241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval jejich přípustností.

Dle § 237 o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2013) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalobkyně ovšem přípustné není. Dovolatelce by bylo možné přitakat potud, že úvahy odvolacího soudu o aplikaci názorů vyslovených jako obiter dictum v nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, nelze mít za přiléhavé, jak se podává například z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 332/2015, který se této problematiky blíže dotýká. Zamítavé rozhodnutí městského soudu se však současně opírá o závěr, dle nějž uplatnění žalovaného nároku odporuje dobrým mravům ve smyslu § 2 odst. 3 o. z. (aplikovatelného s ohledem na § 3030 o. z.), což není dovolatelkou relevantně rozporováno. Zmiňované ustanovení vztahující se, jak zdůrazňuje odborná literatura (Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 45), především k poměřování právního jednání (případně výjimečně k jiné právní skutečnosti) nebo výkonu práva s dobrými mravy je zjevně, shodně jako úprava § 3 odst. 1 předchozího obč. zák., normou s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou. Je tak opět ponecháváno na soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen relevantními skutkovými zjištěními a dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr o rozpornosti s dobrými mravy (srov. přiměřeně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2710/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007), aniž by však bylo možno výslovně formulovat obecné řešení této otázky (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3891/2013). Při posuzování rozporu s dobrými mravy přitom dává zákon soudu širokou možnost uvážení, aby jeho rozhodnutí v souladu s pravidly ekvity přihlíželo ke všem okolnostem posuzovaného případu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1547/2013). Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními pak brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající postavení pouze přezkumné instance, korigoval v tomto směru závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1003/2014, a judikaturu v něm odkazovanou). Dovolatelka ovšem nepřichází s argumentací, v jejímž světle by se mohl závěr odvolacího soudu o rozporu s dobrými mravy jevit jako zjevně neadekvátní. Její tvrzení o popírání rovnosti práv vlastníků poněkud dezinterpretuje odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, v němž není rozlišováno mezi různými kategoriemi vlastníků, nýbrž toliko v návaznosti na zjištěné skutkové okolnosti zpochybněna mravnost výkonu práva na žalované plnění. Optikou dobrých mravů je pak nepochybně možno pohlížet i na výkon jednotlivých oprávnění spjatých s vlastnictvím věci (viz přiměřeně například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 740/99, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 4/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1010/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014), a tedy i na právo vlastníka na vydání bezdůvodného obohacení při neoprávněném užívání jeho věci, jak ostatně již dříve v obecné rovině připustil Nejvyšší soud právě s ohledem na eventuální spekulativnost jednání ochuzeného (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2030/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3684/2013).

Poukazuje-li dovolatelka dále na to, že v obdobných sporech byl v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu shledán nárok vlastníka pozemků, na nichž je umístěn zemní val, důvodným, je třeba zdůraznit následující. Výsledek soudního sporu se zde do značné míry odvíjí od procesní aktivity účastníků, rozsahu jimi tvrzených a prokazovaných skutečností, na základě nichž soud utváří svá zjištění a návazně i právní posouzení věci. Skutková zjištění soudů nižších stupňů současně již není možno v rámci dovolacího řízení revidovat. Výsledek dovolacího řízení, v němž je Nejvyšší soud v zásadě vázán důvody uplatněnými v podaném dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), pak zcela zásadním způsobem ovlivňuje argumentace dovolatele určující směřování dovolacího přezkumu. V návaznosti na uvedené tedy nelze mít bez dalšího za narušující právní jistotu účastníků, jsou-li v dovolacím řízení (poměřováno ve vztahu ke sporu o nároku s obdobným faktickým základem) vysloveny závěry k odlišné dovolatelem položené otázce, a tudíž vyjadřující jinou myšlenku. K naznačenému odklonu od dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu by mohlo dojít za situace, byla-li by táž právní otázka řešena odchylně, což však dovolatelka svým odkazem nenaznačuje. Vzhledem k tomu, že zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu obstojí už s ohledem na závěr o rozporu s dobrými mravy a řešení dalších otázek užívání veřejného prostranství by bylo pro výsledné rozhodnutí sporu zjevně bezcenné, nelze ani jejich prostřednictvím dovozovat přípustnost podaného dovolání (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 60/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4335/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, publikované pod R 48/2006 civ. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud tedy dovolání žalobkyně dle § 243c odst. 1, věty první, o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Nejvyšší soud se dále zabýval dovoláním žalovaného. Z obsahu spisu se podává, že ani přípustnost tohoto dovolání není vyloučena bagatelním limitem ve smyslu § 238 odst. 1 o. s. ř., pročež je možno se zaobírat splněním podmínek zakotvených v § 237 o. s. ř. Odvolací soud své rozhodnutí o náhradě nákladů řízení přitom rovněž založil v podstatném rozsahu (tj. částce odpovídající nákladům advokátního zastoupení) souběžně na dvou úvahách
aplikaci § 150 o. s. ř. a hodnocení nákladů statutárního města na advokátní zastoupení jako neúčelných, pročež je opět možno mít za částečně aplikovatelné výše odkazované závěry stran otázky nezpůsobilé ovlivnit výsledné rozhodnutí, a tudíž i založit přípustnost podaného dovolání.

Nejvyšší soud se v návaznosti na rozhodovací praxi soudu Ústavního opakovaně přiklonil k názoru, že u statutárních měst lze presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů. Není-li jimi v příslušném řízení prokázán opak, nejsou náklady na zastoupení advokátem náklady účelně vynaloženými (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. III. ÚS 2984/09, nález Ústavního soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS 376/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2510/13, či usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. III. ÚS 1510/13, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3381/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 26 Cdo 366/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3895/2013). Dovolatel přitom nepřichází s přesvědčivými argumenty, v jejichž světle by se jevilo namístě od předestřených tezí ustoupit v obecné rovině či je mít v řešeném sporu za nepřiléhavé. Zmiňuje-li, že v řízení před odvolacím soudem poukazoval na okolnosti, pro něž mu měla být náhrada nákladů advokátního zastoupení přiznána, je třeba zdůraznit, že judikatura si žádá prokázání účelnosti (nikoliv tedy jen vznesení příslušných tvrzení), k čemuž však dle odvolacího soudu v tomto případě nedošlo. Navíc se zde jedná o věc spjatou s majetkem žalovaného (stavbu zemního valu v jeho vlastnictví), již by tedy bylo možno v podstatě přiřadit k povinnostem obce pečovat o svůj majetek (§ 38 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, a § 35 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze). Uvedený závazek bezpochyby nelze redukovat pouze na nejčastější, typově obdobné majetkoprávní problémy obce. Z rozhodovací praxe Ústavního soudu se dále podává, že zaměstnávají-li dotčené subjekty pracovníky s vysokoškolským právním vzděláním, lze očekávat, že tito budou schopni řešit právní záležitosti týkající se činnosti zmíněných subjektů, třebaže nepůjde o standardní agendu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 2310/13). Okolnost, že v rámci obiter dicta nálezu Ústavního soudu byl nastíněn odlišný náhled na související otázku, pak sama o sobě nepoukazuje na mimořádnou obtížnost sporu. Procesní postavení statutárního města je sice okolností dozajista významnou při posuzování naplnění kritéria účelnosti nákladů (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. I. ÚS 3858/12), není, jak je zřejmé i z rozhodnutí výše odkazovaných (v nichž je statutární město taktéž v pozici žalovaného), však faktorem určujícím, kterýžto by byl sám o sobě postačujícím pro odklon od tezí výše předestřených.

K výhradě vztahující se k údajnému nekorektnímu kombinování hledisek účelnosti a paušální náhrady je nutno poznamenat, že zde nejde o diferenciaci přístupů dle právní povahy procesních subjektů, ale toliko o sousledné dílčí kroky soudu při přiznávání náhrady nákladů řízení. Pakliže totiž není naplněn předpoklad účelnosti nákladů ve smyslu § 142 o. s. ř. na advokátní zastoupení, není ani prostor pro výpočet jejich výše dle paušálních částek uvedených ve vyhlášce č. 177/1996 Sb. (advokátním tarifu).

V souladu s aktuální rozhodovací praxí Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13), zdůrazňující demonstrativnost výčtu nákladů uvedeného v § 137 odst. 1 o. s. ř. a možnost zahrnutí mezi tyto náklady i hotové výdaje nezastoupeného účastníka stanovené paušální částkou dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, by přitom bylo možno uvažovat o nároku statutárního města na náhradu zmíněných výloh (například na personální a materiální zabezpečení). Leč takovouto kompenzaci procesní obrany žalovaný nepožadoval, což odpovídá tomu, že k hájení svých práv zvolil jiný postup. Účelem úpravy § 137 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 o. s. ř. je ovšem nahradit výdaje účastníkem skutečně upotřebené k hájení práva (srov. přiměřeně Drápal, L., Bureš, J. a kol . Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, s. 978), nikoliv náklady hypotetické, k jejichž vynaložení mohlo dojít, uplatňoval-li by svá procesní práva odlišně.

Nejvyšší soud tedy neshledal, že by otázky dovolatele upínající se k závěrům odvolacího soudu ohledně náhrady nákladů advokátního zastoupení byly s to založit přípustnost a důvodnost podaného dovolání. Sluší se podotknout, že odvolací soud o neúčelnosti hovoří výslovně ve vztahu k nákladům advokátního zastoupení, čemuž odpovídá i odkazovaná judikatura, v níž vyslovené závěry nevyvrací nezbytnost a účelnost zaplacení soudních poplatků jako nákladů řízení (viz například nález Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. II. ÚS 405/14). Rozhodnutí odvolacího soudu pak v rozsahu vztahujícím se k náhradě soudního poplatku neobstojí ani s ohledem na aplikaci § 150 o. s. ř. Přiléhavost je proto třeba přiznat, jak bude uvedeno níže, výtce poukazující na neopodstatněné upření náhrady za zaplacený soudní poplatek.

Ustanovení § 150 o. s. ř. je rovněž normou s relativně neurčitou hypotézou, o jejíž povaze již bylo výše pojednáno. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení, přičemž je třeba vzít na zřetel nejen situaci toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska § 150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a jiné skutečnosti (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013). Vzhledem k tomu, že dotčené ustanovení je v podstatě výjimkou z obecné zásady úspěchu ve věci, jež ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného řízení, je třeba je vykládat restriktivně a jeho aplikaci zakládat na pečlivém posouzení všech rozhodných hledisek (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 26 Cdo 4079/2014). Dovolateli tedy lze přisvědčit, že spokojil-li se odvolací soud toliko s aspektem jediným - vyjádřením možného názoru na související problematiku v obiter dictu nálezu Ústavního soudu, pod jehož dojmem bylo možno na spor nahlížet z jiné perspektivy, není možné jeho rozhodnutí v dotčené části přitakat jako správnému. Opodstatněná je i výtka poukazující na to, že korektní aplikace § 150 o. s. ř. si žádá, aby soud dal účastníkům řízení prostor k vyjádření ohledně eventuálního použití tohoto moderačního práva (k tomu srov. více například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2234/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1669/2014), což, jak se podává z obsahu spisu, v projednávané věci nenastalo.

S ohledem na předestřené bylo tedy dovolání žalovaného shledáno přípustným i důvodným v části zpochybňující rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě zaplaceného soudního poplatku, pročež Nejvyšší soud přistoupil dle § 243e odst. 1 a odst. 2, věty první, o. s. ř. ke zrušení napadeného rozsudku v naznačeném rozsahu a vrácení věci městskému soudu k dalšímu řízení, ve zbývající části pak dovolání žalovaného dle § 243c odst. 1, věty první, o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Odvolací soud je přitom ve smyslu § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Nejvyšší soud závěrem podotýká, že položkou 23 sazebníku poplatků vydaného jako příloha k zákonu č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v účinném znění, je stanoven poplatek za dovolání směřující proti rozhodnutí, jímž nebylo rozhodováno o věci samé (tedy i o nákladech řízení), ve výši 2.000,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 7. ledna 2016

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu