28 Cdo 1144/2008
Datum rozhodnutí: 18.06.2009
Dotčené předpisy:





28 Cdo 1144/2008


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce J. L., zastoupeného advokátem, proti žalovanému městu Ř., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 4 C 302/2005, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2007, č. j. 28 Co 346/2007-71, takto:


Dovolání se zamítá.


Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.


O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Praze svým usnesením shora uvedeným mj. potvrdil usnesení Okresního soudu Praha-západ, který rozhodl tak, že zastavil řízení v části o určení, že právní předchůdce žalobce L. K. byl ke dni svého úmrtí vlastníkem garáže na pozemku parc.č. 2494 (dříve 742), zastavěná plocha a nádvoří v k.ú. a obci Ř., a dále v části nároku žalobce na vyklizení této garáže na témže pozemku. Usnesení Okresního soudu Praha-západ bylo vydáno dne 30. 3. 2007, č.j. 4 C 302/2005-58. .


Žalobce se žalobou domáhal určení, že jeho právní předchůdce L. K. byl vlastníkem garáže v žalobě specifikované a dále se domáhal vyklizení garáže na uvedeném pozemku. Nárok odůvodňoval tím, že byl závětním dědicem A. K.; součástí rozhodnutí o dědictví byla mimo jiné předmětná garáž a pozemek. Ještě za života právního předchůdce žalobce Finanční odbor ONV P. převedl nemovitosti do vlastnictví státu ke dni 11. 11. 1960. Odvolací soud, na rozdíl od svého předcházejícího názoru vysloveného ve svém usnesení ze dne 31. 1. 2006, č.j. 28 Co 17/2006-27, se ve věci ztotožnil s názorem vysloveným Nejvyšším soudem (usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. 33 Odo 1662/2006) v tom smyslu, že otázka vlastnictví garáže (i pozemku), o kterou v řízení jde, byla závazně vyřešena již předcházejícími rozsudky ve věci vyklizení garáže v rámci prejudice (ve prospěch dříve žalujícího města Ř.) a jedná se tedy překážku věci rozsouzené.


Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které opíral o nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a důvod dovolání spatřoval ve změnách, resp. opačných právních názorech odvolacího soudu v téže věci. Nedomníval se, že se odvolací soud může opírat o usnesení Nejvyššího soudu, ve kterém nebylo rozhodováno ve věci samé, ale pouze o přípustnosti dovolání. Navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení jak soudu odvolacího, tak soudu prvého stupně a věc vrátil k dalšímu řízení.


Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.


Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání je dána podle § 239 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. a dovolací důvod byl podle obsahu uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. (procesní vada s následkem nesprávného rozhodnutí).


Dovolání není důvodné.


Shora specifikované nemovitosti (garáž a pozemek) přešly na stát podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru, a prováděcího předpisu k tomuto k tomuto nařízení, vyhlášky č. 88/1959 Ú.l. Bylo možné se domáhat vydání sporných nemovitostí na základě restituce - zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd. Žalobce tak podle všeho neučinil, ač to bylo přinejmenším z opatrnosti žádoucí.


Důvod neuplatnění (!?) restitučního nároku spočíval pravděpodobně v následujících skutečnostech: právnímu předchůdci žalobce L. K. sice nebyl nadřízeným orgánem státu schválen zpětný převod sporných nemovitostí ze strany ONV Praha západ ze dne 16. 11. 1970 (finanční odbor ONV P. č.j. fin/4-980/70-A-328/Ko, viz č.l. 82 a násl.), ale žalobce zdědil nemovitosti (podle všeho garáž i pozemek) po A. K. na základě rozhodnutí Státního notářství P. sp. zn. D 788/88 ze dne 9. 11. 1988 (č.l. 37).


Je přitom pozoruhodné, že usnesením Okresního soudu Praha-západ ze dne 27. 11. 2007, č.j. 4 C 302/2005-104, bylo nyní řízení ve věci určení vlastnictví právního předchůdce žalobce k pozemku parc. č. 2494 vyloučeno k samostatnému řízení (!); tedy ohledně garáže řízení zastaveno, stran pozemku zastavěného garáží a nádvoří - v řízení pokračováno.


Skutečností také je, že odvolací soud změnil svůj právní názor oproti předchozímu zrušovacímu usnesení (č.l. 27). Učinil tak ovšem na základě výslovného odkazu na závěry Nejvyššího soudu, vyslovené ve věci sp. zn. 33 Odo 1662/2006. Podle těchto závěrů otázka vlastnictví sporných nemovitostí byla již závazně vyřešena (závěr odůvodnění rozhodnutí) v řízení o vyklizení nemovitostí, konaném v letech 2002 2004; v tomto řízení vystupovalo město Ř. jako žalobce. Vlastnická otázka se zde dostala do polohy prejudiciální, ze závěrů nejvyšší instance je však jasné, že jí tato prejudice plně dostačuje a není třeba určovací žaloby (absentuje tu naléhavý právní zájem).


Jak tedy věc uzavřít? (1) Je otázkou, zda využil či proč nevyužil nynější žalobce restituční cesty. (2) Ve prospěch vlastnictví žalobce hovoří dědění po A. K., podle všeho však opřené o chatrný právní titul vlastnictví K. (zejména nabytí L. K.). Dále (3) nelze opomenout překážku věci pravomocně rozhodnuté v neprospěch žalobce, vytvořenou přinejmenším v rovině prejudice v řízeních, v nichž město Řevnice nárokovalo vyklizení nemovitostí jako žalobce.


Zajisté, že nelze explicitně dovodit zákaz meritorního projednání určovací žaloby tam, kde se příslušná právní otázka stala již dříve objektem prejudice. Na straně druhé však Nejvyšší soud nyní nehodlá v tomto ohledu vyhovět dovolateli. Mimořádná opravná instance se může domnívat, že v nastalé kontroverzní situaci by to mohl být i žalobce, komu by svědčil právní důvod vlastnictví k předmětným nemovitostem. Překážky pro závazné vyslovení takového názoru však tkví nejen v předchozím řízení o vyklizení nemovitostí (v obráceném gardu účastníků) u nižších instancí, ale především v tom právním závěru, který již ke stejné otázce vyslovil Nejvyšší soud dříve ve věci sp. zn. 33 Odo 1662/2006.


Není žádoucí, aby Nejvyšší soud měnil svůj právní názor k opakující se právní otázce. Ostatně pro nynější případně odlišný právní závěr nemá nyní nejvyšší instance dostatečné podklady ani v dovolacích důvodech (těmi je vázána) ani ve spise z hledisek právních či skutkových a sama není oprávněna k doplnění, resp. ke změnám skutkového základu věci. Otázkou vyslovenou nad rámec limitů dovolacího přezkumu zůstává, zda jsou všechny dosavadní závěry obecných soudů správné i ústavně konformní.


Z řečeného plyne, že dovolací důvod v podobě formulované dovolatelem nebyl naplněn a Nejvyšší soud proto dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).


Strana žalovaná byla sice v řízení úspěšná, žádné náklady jí však nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.


V Brně dne 18. června 2009


JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.


předseda senátu