28 Cdo 1133/2005
Datum rozhodnutí: 27.04.2007
Dotčené předpisy:




28 Cdo 1133/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobkyně B. F., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) J. M., zastoupené advokátkou, a 2) statutárnímu městu L., o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 14 C 1163/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 18. ledna 2005, č.j. 35 Co 394/2004-218, takto:

I. Dovolání proti výroku rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 18. ledna 2005, č.j. 35 Co 394/2004-218, kterým bylo žalobkyni uloženo nahradit první žalované náklady řízení, se odmítá.

II. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 18. ledna 2005, č.j. 35 Co 394/2004-218, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Liberci (dále jen okresní soud ) rozsudkem ze dne 9. dubna 2004, č. j. 14 C 1163/2001-199, zamítl žalobu na určení, že (první) žalovaná není vlastníkem bytu bytové jednotky č. 367/3, v 1. podlaží domu čp. 367 a podílu 254/1000 na společných částech domu čp. 367 v k.ú. L., obci L. (výrok I), dále zčásti vyhověl žalobě a výrokem II určil, že vlastníkem ideálního podílu 254/1000 na domě čp. 367, postaveném na stav. parcele č. 5091/1 v k.ú. L., zapsaného u Katastrálního úřadu v L., je statutární město L. (druhý žalovaný), a výrokem III rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání první žalované Krajský soud v Ústí nad Labem pobočka v Liberci (odvolací soud) rozsudkem ze dne 18. ledna 2005, č.j. 35 Co 394/2004-218, změnil rozsudek okresního soudu ve výroku II tak, že zamítl žalobu ve správném znění, aby bylo určeno, že vlastníkem ideálního podílu 254/1000 na domě č.p. 367, postaveném na stavební parcele 5090/1 v kat. území a obci L., část obce L. II N. M., zapsaného na LV č. 2803 u Katastrálního úřadu pro L. k. se sídlem v L. katastrální pracoviště L. (dále jen předmětný dům ), je statutární město L., konstatoval, že ve výroku I zůstává rozsudek okresního soudu nedotčen, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.

Soud prvního stupně shledal naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení, že vlastníkem ideálního podílu na předmětném domě je druhý žalovaný, a dospěl k závěru o důvodnosti žaloby v této části, neboť považoval za neplatnou kupní smlouvu ze dne 10.12.1990, kterou žalovaná uzavřela s B. p. m. L., s.p., a podle níž měla nabýt do vlastnictví byt č. 3 o velikosti 1+3 v 1. patře předmětného domu a spoluvlastnický podíl 25,42 % na společných částech předmětného domu. Okresní soud vyšel ze zjištění, že před r. 1945 se v 1. podlaží (správně patře) předmětného domu nacházel byt 4+1 s koupelnou, WC a předsíní, že podle plánku z r. 1945 byla v předsíni zbudována přepážka s dveřmi a byly tak odděleny 3 pokoje, kuchyň a koupelna s částí předsíně k samostatnému užívání, byl zamezen průchod krajním pokojem a vedlejším čtvrtým pokojem, do něhož se vstupovalo ze společné části předsíně a který byl přepažen tak, že v něm vznikly pokoj a kuchyň, poté pak byly obě části původního bytu užívány různými osobami jako samostatné byty označené č. 2 (menší) a č. 3 (větší), přičemž společně byly užívány přední část původní předsíně a WC. Důvody neplatnosti kupní smlouvy spatřoval okresní soud především v tom, že místnosti převedené smlouvou netvořily byt ve smyslu stavebních předpisů, neboť jejich součástí nebylo WC ani prostor pro jeho umístění, smlouva neřešila přístup ze společného schodiště do bytu, tedy užívání společné více uživatelům části předsíně a WC, a šlo o administrativně rozdělené byty užívané dvěma domácnostmi, jejichž převod do vlastnictví byl v rozporu s vyhláškou č. 47/1978 Sb. a nařízením vlády č. 283/1990 Sb. Okresní soud též poukázal na to, že smlouva postrádala náležitosti stanovené v § 13 odst. 1 písm. f) zákona č. 52/1966 Sb. ve znění účinném v době uzavření smlouvy, tj. určení, které otázky budou vyhrazeny společnému rozhodování, kdo spoluvlastníky zastupuje navenek, jakým způsobem se zástupce ustanovuje a na jakou dobu.

Odvolací soud naproti tomu dovodil, že smlouva ze dne 10. 12. 1990 je platná. Poukázal na právní úpravu nájmu bytu po r. 1945, uvedl, že právní předpisy přiznávaly stavebně rozděleným bytům status bytů nově vytvořených, že podle této úpravy šlo o byty, i když neměly WC, že takto založený právní stav nemohl doznat změny následnými právními úpravami, a proto takto nově vzniklé byty nelze posuzovat jako byty administrativně rozdělené ve smyslu § 57 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb. Odvolací soud neshledal smlouvu ze dne 10. 12. 1990 absolutně neplatnou ani z jiných důvodů, naopak za neplatnou pro rozpor s § 14 odst. 1 věty třetí zákona č. 52/1966 Sb. označil smlouvu ze dne 10. 12. 1992, kterou druhý žalovaný prodal žalobkyni ideální podíl na předmětném domě. Na základě toho dospěl k závěru, že žalobkyně není spoluvlastníkem předmětného domu, nýbrž pouze nájemcem bytu v tomto domě, a nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení.

Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně proti jeho měnícímu výroku ve věci samé a výroku, kterým jí bylo uloženo nahradit první žalované náklady řízení) podala žalobkyně dovolání. Přípustnost dovolání opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatněné dovolací námitky podřadila dovolacím důvodům procesních vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) a dále důvodu, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.).

Žalobkyně namítá, že v průběhu řízení nebyl předložen důkaz o existenci rozhodnutí oprávněného orgánu a povolení stavebního úřadu ke stavebním změnám a úpravám bytu v 1. patře domu, když těmito úpravami měl dle odvolacího soudu vzniknout byt první žalované, tento byt tak nebyl nikdy rozdělen stavebně, ale jen administrativně. Podlahová plocha bytu činila dle nájemní smlouvy ze dne 2. 10. 1956 uzavřené s právními předchůdci první žalované 112,29 m2 a dle znaleckého posudku ing. H. k 10. 12. 1990 činila 119,86 m2. Dále žalobkyně namítá, že na administrativním rozdělování bytů se nepodílely stavební úřady, neboť se jednalo pouze o užívání jednoho bytu vícečlennou rodinou. V menším administrativně rozděleném bytě v prvním patře bydlela zpočátku babička první žalované. Žalobkyně trvá na svém názoru, že tzv. byt užívaný první žalovanou nemohl být dne 10. 12. 1990 předmětem prodeje dle tehdy platných právních norem, neboť neměl všechny náležitosti bytu dle § 42 odst. 3 vyhl. č. 83/1976 Sb., a to prostor pro WC; takovýto byt bylo možno najímat, když v nájemní smlouvě bylo určeno, který WC v domě mohou nájemci užívat, nebylo jej však možno prodat, jestliže v kupní smlouvě ze dne 10.12.1990 nebylo sjednáno pro první žalovanou právo užívat některé WC v domě a ve znaleckém posudku k této kupní smlouvě je jednoznačně uvedeno, že WC není součástí bytu. Dále žalobkyně namítá, že se odvolací soud nezabýval dalšími důvody, pro které je kupní smlouva ze dne 10. 12. 1990 neplatná. Tyto důvody spatřuje žalobkyně v tom, že ve smlouvě je uveden spoluvlastnický podíl na společných částech domu v rozsahu 25,42 % a podlahová plocha bytu 112,78 m2, ačkoli dle znaleckých posudků znalců K. a ing. H. je podlahová plocha 119,86 m2 a podíl na společných částech domu 25,16 %. Kupní smlouva je dle žalobkyně v rozporu s § 13 odst. 1 písm. c) zákona č. 52/1966 Sb., protože neobsahuje vymezení a výpočet společných částí domu a společného WC pro byty č. 2 a 3. Smlouva o převodu bytů podle § 14 odst. 4 zákona č. 52/1966 Sb. musí též upravovat vzájemná práva a povinnosti převodce a nabyvatele, jakož i vymezení práv a povinností, které na nabyvatele přecházejí ve vztahu k ostatním vlastníkům bytů. Kupní smlouva z 10. 12. 1990 však tato obligatorní ustanovení neobsahuje, a je v ní pouze uvedeno, že o tomto bude uzavřena zvláštní smlouva, která však nikdy uzavřena nebyla. Bez jejího předložení státní notářství nemělo kupní smlouvu registrovat (v této souvislosti žalobkyně odkazuje na shodný právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu SSR sp. zn. 1 Cz 115/71). Žalobkyně podotýká, že registrace smlouvy státním notářstvím nebrání tomu, aby soud v občanském soudním řízení posoudil otázku platnosti smlouvy. S ohledem na nepřesné údaje o podlahové ploše bytu a velikosti podílu na společných částech domu má žalobkyně za to, že smlouva je též neurčitá. Žalobkyně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o neplatnosti smlouvy ze dne 10. 12. 1992, podle níž měla nabýt ideální spoluvlastnický podíl na předmětném domě, poukazuje na to, že týž odvolací soud v řízení pod sp. zn. 29 Co 94/95 vedeném mezi týmiž účastníky posoudil uvedenou smlouvu jako platnou, takže tato otázka byla pravomocně rozhodnuta, jejímu opětovnému posouzení brání překážka res judicata a uvedeným rozhodnutím je soud v tomto řízení vázán. Navíc je-li neplatná smlouva ze dne 10. 12. 1990, nemůže smlouva ze dne 10. 12. 1992 být neplatná pro rozpor s § 14 odst. 1 věty třetí zákona č. 52/1966 Sb. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu žalobkyně obhajuje názor, že má na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Žalobkyně rovněž vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval jejími námitkami ohledně oprávnění osob jednajících za B. p. m. L. podepsat kupní smlouvu a osoby jednající za Okresní úřad v L. podepsat schvalovací doložku k této kupní smlouvě, ani námitkou, že i kdyby byla její kupní smlouva neplatná, nabyla vlastnictví vydržením. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud v napadeném rozsahu zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, současně navrhla, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.

První žalovaná ve vyjádření k dovolání vyvracela opodstatněnost dovolacích námitek a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.

Druhý žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno osobou k tomu oprávněnou, včas (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), obsahuje stanovené náležitosti (§ 241a odst. 1 o.s.ř.), byla splněna podmínka advokátního zastoupení dovolatelky ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o.s.ř., advokátem bylo dovolání též sepsáno.

Dovolání proti výroku o nákladech řízení není přípustné. Podle § 237 odst. 1 písm. a/ b/ a c/ o.s.ř. nemůže být dovolání přípustné už proto, že napadený nákladový výrok není rozhodnutím ve věci samé. Pojem věc sama je totiž právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně tak, že jde o předmět, ohledně něhož se řízení vede tedy žalobou uplatněný nárok, o němž má být v řízení věcně rozhodnuto. V posuzovaném případě bylo věcí samou určení vlastnictví. Přípustnost dovolání však nelze opřít ani o další ustanovení občanského soudního řádu upravující přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu (srov. § 238 odst. 1, § 238a odst. 1, § 239 o.s.ř.). Z řečeného vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinném od 1. ledna 2001 přípustné. Ostatně ke stejnému právnímu závěru dospěl dovolací soud již v usnesení ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003. Z uvedených důvodů dovolací soud dovolání, pokud směřovalo proti výroku, jímž odvolací soud rozhodoval o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a první žalovanou, podle § 218 písm. c) a § 243b odst. 5 věty první o.s.ř. odmítl.

Avšak dovolání proti měnícímu výroku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny.

Prostřednictvím dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Zamítá-li soud žalobu na určení pro nedostatek naléhavého právního zájmu na takovém určení, je vyloučeno, aby současně žalobu přezkoumal po stránce věcné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod pořadovým č. 21). Z uvedeného vyplývá že nejprve je třeba zkoumat existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, a teprve v případě, že soud dospěje k závěru, že je naléhavý právní zájem dán, může se zabývat otázkou, zda existuje sporné právo či právní vztah. Je tudíž logicky vadná úvaha odvolacího soudu, že při absolutní neplatnosti kupní smlouvy ze dne 10. 12. 1992 (kterýžto závěr představuje řešení předběžné otázky při posuzování otázky vlastnictví, jehož určení se žalobkyně domáhá) nájemní vztah žalobkyně k bytu trvá a její postavení nájemce není způsobilé založit naléhavý právní zájem na požadovaném určení.

V soudní praxi je ustálen právní názor, že bytem se rozumí soubor místností (popřípadě jednotlivá obytná místnost), které jsou rozhodnutím stavebního úřadu určeny k trvalému bydlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2002, sp. zn. 26 Cdo 400/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003, pod č. 90). Rozhodující je tedy stav stavebněprávní, nikoli faktický. Z ustanovení § 57 a § 58 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, jakož i z ustanovení dříve platných předpisů o hospodaření s byty citovaných v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, vyplývá, že byt bylo možno (administrativně) rozdělit se souhlasem příslušného orgánu, který nenahrazoval povolení stavebního úřadu ani rozhodnutí o přidělení bytu, pokud jich bylo podle platných předpisů třeba. Administrativně rozdělené byty, i když každý z nich neměl úplné příslušenství, logicky mohly být předmětem samostatných práv nájmu (osobního užívání). Pokud však kolaudovaný stav zůstal nezměněn, šlo tedy stále o jeden (pouze administrativně) rozdělený byt (nikoli o dva samostatně kolaudované byty), je sice pravda, že právní vztahy samostatného nájmu (osobního užívání) k jednotlivým administrativně (případně i fakticky stavebně, nikoli však kolaudačně) odděleným částem bytu nemohly jen v důsledku změn v právní úpravě doznat změn v tom smyslu, že nedostatek příslušenství vyžadovaného novými stavebněprávními předpisy pro každý byt nemohl mít za následek zánik práva nájmu (osobního užívání) k administrativně oddělené části bytu. To však nic nemění na zákazu převodu administrativně rozdělených bytů do osobního vlastnictví vyplývajícím z právních předpisů (§ 1 odst. 2 vyhlášky č. 47/1978 Sb.). Lze přitom souhlasit s dovolatelkou, že v průběhu řízení nebyl předložen důkaz o existenci rozhodnutí oprávněného orgánu a povolení stavebního úřadu ke stavebním změnám a úpravám bytu v 1. patře domu, když těmito úpravami měl dle odvolacího soudu vzniknout byt první žalované, tento byt tak nebyl nikdy rozdělen stavebně, ale jen administrativně.

Dovolatelce je pak třeba přisvědčit, i pokud vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval dalšími namítanými důvody neplatnosti kupní smlouvy ze dne 10. 12. 1990, které spatřuje v tom, že ve smlouvě je uvedena podlahová plocha bytu a spoluvlastnický podíl na společných částech domu odlišně od znaleckých, že smlouva neobsahuje vymezení a výpočet společných částí domu a společného WC pro byty č. 2 a 3 (§ 13 odst. 1 písm. c/ zákona č. 52/1966 Sb.) a neupravuje vzájemná práva a povinnosti převodce a nabyvatele, jakož i vymezení práv a povinností, které na nabyvatele přecházejí ve vztahu k ostatním vlastníkům bytů (§ 14 odst. 4 zákona č. 52/1966 Sb.) a že osoby jednající za B. p. m. L. nebyly oprávněny podepsat kupní smlouvu a osoby jednající za Okresní úřad v L. nebyly oprávněny podepsat schvalovací doložku k této kupní smlouvě.

Dovodil-li odvolací soud, že kupní smlouva ze dne 10. 12. 1990 není neplatná, aniž se zabýval všemi namítanými důvody její neplatnosti a aniž zkoumal další z tohoto hlediska právně významné skutečnosti, je jeho právní posouzení věci neúplné a v důsledku toho i nesprávné. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. tak žalobkyně uplatnila opodstatněně.

Rozsudek odvolacího soudu není tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., obsahově konkretizovaného dovolacími námitkami, ve smyslu ustanovení § 243b odst. 2 věty před středníkem o.s.ř., správný. Dovolací soud jej proto podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil a podle § 243b odst. 3 věty první o.s.ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Vzhledem k uvedenému bylo již nadbytečné zabývat se námitkami žalobkyně směřujícími proti jí namítaným nedostatkům skutkových zjištění a procesních vad.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. dubna 2007

JUDr. Robert Waltr, v. r.

předseda senátu