28 Cdo 1132/2010
Datum rozhodnutí: 08.07.2011
Dotčené předpisy: § 132 odst. 2 obč. zák., § 243b odst. 5 o. s. ř., § 218 písm. c) o. s. ř.




28 Cdo 1132/2010

U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyň a/ Ing. T. Š. , b/ Ing. B. Š. , a c/ M. Š. , všech zastoupených JUDr. Josefem Havlůjem, advokátem se sídlem v Praze 5, Staropramenná 17, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 197/2007, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2009, č. j. 13 Co 236/2009-84, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se svou žalobou domáhaly, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni a/ částku 125.260,- Kč s přísl., žalobkyni b/ částku 32.315,- Kč s přísl. a žalobkyni c/ částku 110.010,- Kč s přísl., a to z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem soudů. Rozsudkem Okresního soudu Praha západ ze dne 26. 6. 2004, č. j. 6 C 1768/98-209, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2005, č. j. 25 Co 581/2004-268, který nabyl právní moci dne 26. 10. 2005, bylo rozhodnuto o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví žalobkyň s Mgr. P. T. k nemovitosti. Citovanými rozhodnutími byla žalobkyním uložena povinnost zaplatit Mgr. T. hodnotu vypořádacího podílu ve lhůtě tří měsíců od právní moci rozsudku. Po právní moci citovaných rozhodnutí žalobkyně zjistily, že tyto obsahují chybnou adresu jedné z žalobkyň (v uvedeném řízení žalovaných). Zmíněná chyba byla následně na návrh žalobkyň odstraněna, a to usnesením Okresního soudu Praha západ ze dne 9. 12. 2005, č. j. 6 C 1768/98-282, a usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2006, č. j. 25 Co 581/2004-287. Z jejich podnětu pak bylo v souvislosti s předmětnou nemovitostí dne 24. 2. 2006 zahájeno u katastrálního úřadu řízení o změnu zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí. V mezidobí byla zjištěna další písařská chyba v rozhodnutí Krajského soudu v Praze, takže katastrální řízení bylo ukončeno dne 23. 3. 2006 s tím, že katastrální úřad vyznačil na zápisu v katastru nemovitostí plombu. Na základě návrhu žalobkyň pak bylo Krajským soudem v Praze dne 3. 5. 2006 vydáno opravné usnesení, č. j. 25 Co 581/2004-292, jež nabylo právní moci dne 22. 5. 2006. Žalobkyně b/ společně se svým manželem již dříve uzavřela s bankou úvěrovou smlouvu, na jejímž základě měly být získány prostředky k uhrazení hodnoty vypořádacího podílu. Jednou z podmínek čerpání úvěru bylo, že bance bude předložen výpis z katastru nemovitostí s vyznačeným vlastnickým právem žalobkyň. Jelikož však byl výpis opatřen plombou, banka neuvolnila předmětné finanční prostředky, žalobkyně nemohly Mgr. T. zaplatit vypořádací podíl, takže tato podala návrh na nařízení exekuce vůči žalobkyním. Následně sice žalobkyně dlužné částky uhradily, došlo tedy k zastavení exekuce, musely však zaplatit odměnu soudního exekutora a náklady oprávněné. Tím jim vznikla škoda, způsobená nesprávným úředním postupem soudů. Žalobkyně požádaly žalovanou o náhradu škody, ta však jejich žádosti nevyhověla.

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 3. 2. 2009, č. j. 21 C 197/2007-59, žalobu zamítl (výroky I. až III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.). Soud prvního stupně konstatoval, že ačkoliv byly splněny dvě podmínky odpovědnosti státu za škodu, a sice vznik škody a nesprávný úřední postup, nebyla splněna podmínka třetí, tedy příčinná souvislost mezi nimi. Stát tak za škodu v daném případě neodpovídá, neboť citované podmínky musí být dány kumulativně. Žalobkyně měly na základě pravomocného rozsudku Krajského soudu v Praze splnit svou povinnost k zaplacení vypořádacího podílu nejpozději do dne 26. 1. 2006, a pokud tak neučinily, mohla vůči nim oprávněná po tomto datu kdykoliv zahájit exekuční řízení. Jestliže tak později skutečně učinila, došlo ke vzniku škody zaplacením odměny soudního exekutora a nákladů oprávněné toliko v důsledku nesplnění prvotní povinnosti zaplatit oprávněné vypořádací podíl žalobkyněmi a nikoliv v důsledku nesprávného úředního postupu soudů. Stát nemůže být odpovědný za to, jakým způsobem si žalobkyně zabezpečily získání finančních prostředků, z nichž mělo dojít k úhradě vypořádacího podílu oprávněné. Za vzniklou škodu tedy odpovídají výhradně samy žalobkyně. Vlastnické právo navíc žalobkyně ze zákona nabyly již dnem 26. 10. 2005, takže pokud si s bankou sjednaly, že vlastnické právo budou prokazovat jinak než předložením rozsudku o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví s doložkou právní moci, nemůže jít takové ujednání k tíži žalované. Úvěrová smlouva pak neobsahovala žádné ustanovení, podle nějž by doložený výpis z katastru nemovitostí nesměl obsahovat případné plomby, takže skutečnost, že banka uvedenou smlouvu vykládala šířeji, opět nemůže vést k závěru o odpovědnosti žalované za škodu.

K odvolání žalobkyň Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 9. 2009, č. j. 13 Co 236/2009-84, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, a to především pokud jde o nedostatek příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Pariční lhůta uplynula dne 26. 1. 2006, avšak žalobkyně podaly návrh na změnu zápisu v katastru nemovitostí teprve dne 24. 2. 2006. Žalobkyně měly a mohly očekávat, že oprávněná návrh na nařízení exekuce podá. Jestliže chtěly zaplatit vypořádací podíl prostřednictvím bankovního úvěru, byla to jejich volba, ovšem pokud bylo zřejmé, že dojde k prodlení, neboť podmínky, na něž bylo poskytnutí úvěru vázáno, nemohou být včas splněny, měly činit taková opatření, aby uvedená situace nenastala. Žalobkyně rovněž mohly ve smyslu ust. § 164 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř. ), požádat o odklad vykonatelnosti rozhodnutí. Porušily tedy svou prevenční povinnost podle ust. § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ).

Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřují v otázce zásadního právního významu, důvodnost pak v postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a v nesprávném právním posouzení věci. Zrekapitulovaly skutkové a právní závěry soudů obou stupňů a zpochybnily jejich závěr o nedostatku příčinné souvislosti mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu o tom, že z jejich strany došlo k porušení § 415 obč. zák. Tímto závěrem měl odvolací soud porušit zásadu rovnosti účastníků, neboť je jím jednoznačně straněno žalovanému , čímž bylo porušeno i právo na spravedlivý proces, právo domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu a právo na rovné postavení v řízení podle čl. 36 a čl. 38 odst. 2 usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Soudy opomněly kvalifikovanou odpovědnost státu za bezchybnou činnost jeho orgánů , když žalobkyně dle jejich závěrů měly chyby v rozhodnutích předpokládat a zajistit si financování vypořádání spoluvlastnických podílů z jiného zdroje než bankovním úvěrem. Žalobkyně pak vyjádřily svůj nesouhlas s výkladem ust. § 164 o. s. ř. tak, jak jej provedl odvolací soud. Nebýt chyby, opravené až usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2006, k nařízení exekuce by nedošlo, a to i přes prodlení žalobkyň. Závěrem žalobkyně navrhly, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném ode dne, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým byla provedena novela tohoto předpisu (viz článek II bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).

Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (ust. § 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (ust. § 240 odst. 1 o. s. ř.) osobami k tomu oprávněnými a zastoupenými advokátem (ust. § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně dovozují přípustnost dovolání z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, byl uplatněn podle ust. § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř.

Dovolání však přípustné není.

Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Dle ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.

Pro celé dovolání je zásadním především tvrzení žalobkyň, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku existence (resp. neexistence) příčinné souvislosti mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem soudů. Na tomto místě je však třeba zdůraznit, že otázka, zda jsou určité události ve vnějším světě ve vtahu příčinné souvislosti, je otázkou skutkovou a nikoliv právní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 3109/08, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 1025, svazek 14/2002). Jako taková pak vzhledem k ust. § 237 odst. 3, části věty za středníkem, o. s. ř. nemůže být v dovolacím řízení přezkoumávána. Nejvyšší soud současně podotýká, že ač je zjištění existence příčinné souvislosti mezi určitou událostí a vznikem škody otázkou skutkovou, právním posouzením je otázka, mezi kterými právními skutečnostmi je vztah příčinné souvislosti třeba zjišťovat (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, nález Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 3109/08, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2008/2008, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod 49/2011). Tato otázka však nebyla dovolacímu soudu předložena.

Na okraj dovolacího přezkumu pak Nejvyšší soud konstatuje, že se zcela ztotožňuje s posouzením otázky příčinné souvislosti tak, jak ji provedly soudy obou stupňů. Jakým způsobem se žalobkyně rozhodly uhradit vypořádací podíl Mgr. Tamchynové, bylo výhradně jejich volbou, stejně jako znění úvěrové smlouvy bylo výsledkem konsensu zúčastněných smluvních stran. Jestliže pak jednou z podmínek této smlouvy bylo předložení výpisu z katastru nemovitostí, ačkoliv vzhledem k ust. § 132 odst. 2 obč. zák. došlo k nabytí vlastnictví již právní mocí rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. 8. 2005, č. j. 25 Co 581/2004-268, nelze v souvislosti s tím vzniklé komplikace přičítat k tíži žalované. Lhůta k plnění poskytnutá citovaným rozsudkem navíc uplynula dne 26. 1. 2006, zatímco žalobkyně podaly návrh na zápis do katastru nemovitostí teprve dne 24. 2. 2006. Jestliže pak bylo jejich povinností dle úvěrové smlouvy předložit výpis z katastru nemovitostí, je vzhledem k výše uvedenému zřejmé, že tak v žádném případě nemohly učinit před uplynutím pariční lhůty. Mgr. T. však mohla kdykoliv od okamžiku, kdy se žalobkyně dostaly do prodlení, podat návrh na nařízení exekuce. Povinností žalobkyň na základě citovaného rozsudku bylo zaplatit tam specifikované částky v předepsané lhůtě, a jestliže tak neučinily, následně byl podán návrh na nařízení exekuce a ony byly nuceny hradit náklady exekutora a oprávněné, neměl na tyto události jakýkoliv vliv fakt, že v předmětných rozhodnutích byly chyby.

Dovolatelkami napadený výklad ust. § 164 o. s. ř., jenž odvolací soud spojil s porušením prevenční povinnosti ve smyslu ust. § 415 obč. zák., byl v odůvodnění jeho rozsudku uveden pouze nad rámec , což znamená, že na něm samotné rozhodnutí není založeno a obstojí vzhledem k jiným argumentům v něm uvedeným. Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. totiž je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok rozhodnutí odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. 29 Odo 93/2006). Rovněž pouhý fakt, že soud rozhodl v neprospěch žalobkyň, nemůže vést k závěru o jakémkoliv nadržování žalované soudem a v důsledku o porušení základních práv dovolatelek. Žalobkyně si institut odpovědnosti státu za škodu nesprávně vykládají jako všeobjímající povinnost státu nahradit vzniklou škodu bez ohledu na okolnosti případu a opomíjejí skutečnost, že při posuzování vzniku této odpovědnosti je třeba vycházet ze tří podmínek, a sice vzniku škody, existence nesprávného úředního postupu, resp. nezákonného rozhodnutí, a příčinné souvislosti mezi nimi, jež musí být naplněny kumulativně. Jestliže v daném případě nebyla shledána příčinná souvislost mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem, nelze dovodit ani odpovědnost státu za škodu.

V případě žalobkyně b) je navíc dovolání nepřípustné pro peněžitý limit zakotvený v ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.

Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní význam a dovolání přípustnost ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) i odst. 2 písm. a) o. s. ř., a Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty první, a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení nemají na náhradu svých nákladů právo a žalované žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 8. července 2011
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu