28 Cdo 1124/2009
0
Dotčené předpisy:




28 Cdo 1124/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce P. f. ČR, zastoupeného advokátem, proti žalované o. Š., zastoupeného advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 13 C 207/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28.11.2008, č. j. 8 Co 503/2008-96, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na nákladech řízení o dovolání 6.307,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Krajského soudu výše označeným byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 13.5.2008, č. j. 13 C 207/2006-63, kterým byla zamítnuta žaloba na určení, že pozemky p.č. 467/7, p.č. 467/9, p.č. 467/2, p.č. 470/4 a p.č. 470/6, ležící v k.ú. Š., jsou ve vlastnictví žalobce. Žalobce byl zavázán k zaplacení nákladů žalované v částce 25.670,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalované.

Předmětem řízení byla žaloba, kterou se žalobce domáhal, aby soud určil, že výše uvedené pozemky v k.ú. Š. jsou ve vlastnictví P. f. ČR. Sporné parcely byly zapsány jako vlastnictví žalované na základě souhlasného prohlášení účastníků ze dne 24.5.2004. Žalobce má však zato, že výše uvedené prohlášení o přechodu vlastnického práva na žalovanou o. Š. bylo učiněno v rozporu se zákonem č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, neboť nebylo respektováno jeho ustanovení § 2 odst. 1 písm. a), podle něhož do vlastnictví obcí dnem účinnosti zákona přecházejí nezastavěné pozemky, ve spojení s ustanovením § 2 odst. 2 písm. a), podle něhož pro účely tohoto zákona se za zastavěné pozemky považují také pozemky tvořící se stavbou jeden funkční celek. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudů nižších instancí, neboť měl za prokázané, že sporné pozemky, byť oddělené, netvoří jednotný funkční celek se stavbami a neslouží potřebě konkrétní stavby.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť měl za to, že napadené rozhodnutí má ve věci po právní stránce zásadní význam. Důvodnost opíral

o tvrzení, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Otázku pro věc určujícího právního významu spatřoval v tom, že prohlášení o přechodu vlastnického práva k pozemkům p.č. 467/7, 467/9, 470/4 a 470/6 v k. ú. Š. na o. Š. je ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku absolutně neplatným právním úkonem, k čemuž je soud povinen přihlédnout ze zákona. Prohlášení o přechodu vlastnického práva k výše uvedeným pozemkům na o. Š. ze dne 24.5.2004 bylo učiněno v rozporu se zákonem č. 172/1991 Sb., neboť se jedná podle jeho názoru o pozemky zastavěné, které podle tohoto zákona do vlastnictví obcí dnem jeho účinnosti nepřecházejí. Dovolatel nesouhlasil rovněž se závěry soudů, že sporné pozemky netvořily s přilehlými stavbami jeden funkční celek. Dovolatel byl toho názoru, že nezastavěné pozemky s přilehlými stavbami tvořily jeden funkční celek. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že rozsudky soudů obou nižších instancí se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Opavě k dalšímu řízení.

K dovolání žalobce podala žalovaná vyjádření. Dovolání žalobce považuje za neodůvodněné, nespecifikující právní otázku, která by v rozhodování soudů dosud nebyla vyřešena nebo byla řešena rozdílně, ani není uvedeno, v čem by napadené rozhodnutí ve věci samé jinak po právní stránce zásadní význam mělo mít. Z těchto důvodů žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl.

Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o.s.ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatněný dovolací důvod, jenž by soud přezkoumal v případě pozitivního závěru o přípustnosti dovolání, bylo možno podřadit pod § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.

Dovolání není přípustné.

Přípustnost dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř. Předpokládá se tedy, že dovolací soud bude při posuzování přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (viz usnesení Nejvyššího soudu sp.zn.

21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení téhož soudu sp. zn. 28 Cdo 2757/2006 atd., implicite též nález Ústavního soudu sp.zn. IV ÚS 414/2001, Sbírka nálezů a usnesení sv. 29, č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením § 242 o.s.ř.

Dovolatel jinak hodnotí provedené důkazy (výslech svědků) nebo brojí proti důkazním zjištěním nižších instancí ohledně funkčního celku a areálu. Co se týče dokazování před dovolacím soudem, je třeba uvést následující. Z přezkumné povahy činnosti dovolacího soudu vyplývá, že skutkový základ věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím, nemůže být v rámci dovolacího řízení rozšiřován nebo jinak měněn a že v dovolacím řízení nelze uplatňovat nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé. Dokazování ve věci samé proto dovolací soud nemůže provádět (viz Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M.a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. C. H. Beck, 7. vydání, Praha 2006, s. 1288 ).

Dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. dovolání žalobce odmítl.

Úspěšné žalované vznikl podle § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení, a to podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb. Za jeden úkon zástupce náleží výchozí sazba odměny 20.000,- Kč, redukovaná dvakrát na polovinu (odmítnutí dovolání jediný úkon v řízení), tj. celkem na 5.000,- Kč. K tomu náleží 300,- Kč režijního paušálu (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), tedy v součtu 5.300,- Kč. S přičtením DPH pak 6.307,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 27. července 2009

JUDr. Josef Rakovský, v. r.

předseda senátu