28 Cdo 1123/2014
Datum rozhodnutí: 08.09.2014
Dotčené předpisy: § 51 obč. zák., § 451 obč. zák., § 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř., § 132 o. s. ř.



28 Cdo 1123/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce P. K., Ch., zastoupeného Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 1215/32, proti žalované M. P. , Ch., zastoupené Mgr. Jitkou Lavičkovou, advokátkou se sídlem v Chebu, Fialová 207/8, o zaplacení částky 92.071,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 16 C 170/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. června 2013, č. j. 11 Co 59/2013-97, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen žalované zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.195,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky Mgr. Jitky Lavičkové. O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 12. 6. 2012, č. j. 16 C 170/2011-64, zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení v záhlaví označené částky s příslušenstvím (výrok I.), rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.) a zastavil řízení ohledně části žalovaného příslušenství (IV.). Soud vyšel se zjištění, že žalobce se žalovanou uzavřel nájemní smlouvu ohledně bytu, který měl ve společném jmění se svou tehdejší manželkou, dcerou žalované. Soud nicméně tuto smlouvu posoudil jako absolutně neplatnou pro nemožnost plnění, jelikož smlouva předpokládala přenechání bytu k užívání žalované od září 2008, ač byl v této době byt stále pronajat jiné nájemkyni, pročež nebyl právně volný. Žalovaná začala byt obývat až od jara 2009, přičemž soud měl za prokázané, že mezi žalovanou, žalobcem a jeho někdejší manželkou byla uzavřena dohoda, že žalovaná bude za užívání platit pouze náklady na správu domu a úhrady za služby spojené s užíváním bytu. Žalobci proto dle soudu nevznikl ani nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ).
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 14. 6. 2013, č. j. 11 Co 59/2013-97, rozsudek soudu prvního stupně v části napadené odvoláním žalobce, tedy výroku I., potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.). Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně provedl nezbytné důkazy, jeho skutková zjištění mají v provedeném dokazování oporu a ani hodnocení důkazů nevykazuje logické rozpory. Za těchto okolností odvolací soud vyslovil názor, že nelze polemizovat se skutkovými závěry soudu prvního stupně námitkami, podle nichž soud měl uvěřit jinému svědkovi, některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, případně že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr. Z hlediska právního posouzení se odvolací soud se soudem prvního stupně rovněž ztotožnil, zdůrazniv, že žalobce v řízení před odvolacím soudem nenavrhl žádné důkazy, které by mohly zpochybnit závěr o absolutní neplatnosti nájemní smlouvy uzavřené mezi účastníky řízení či o existenci dohody mezi žalovanou, žalobcem a jeho manželkou, podle níž měla žalovaná platit jen náklady spojené s užíváním bytu, nikoli nájemné.
Proti tomuto rozsudku podal v celém rozsahu žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na posouzení otázky hmotného a procesního práva, kterou odvolací soud vyřešil rozporně s ustálenou praxí dovolacího soudu, popřípadě na posouzení otázky hmotného práva, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena. Coby dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem.
Dovolatel nejprve namítá vady řízení před odvolacím soudem. Ve svém odvolání totiž polemizoval se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a zpochybňoval způsob hodnocení provedených důkazů, odvolací soud se ovšem s jeho námitkami nijak nevypořádal, resp. se jimi zabývat odmítl. Odvolací soud přitom pochybil, když převzal teze o nepřípustnosti polemiky se skutkovými zjištěními v dovolacím řízení z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2956/2010, a aplikoval je v kontextu řízení odvolacího. Před odvolacím soudem však polemika se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně bezpochyby přípustná je, neboť právě na ní spočívá dovolatelem uplatněný odvolací důvod dle § 205 odst. 2 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ). Pokud odvolací soud odmítl přezkoumávat skutková zjištění soudu prvního stupně a nezabýval se námitkami uvedenými v odvolání, postrádá odůvodnění napadeného rozsudku náležitosti stanovené v § 157 odst. 2 o. s. ř.
Z hlediska nesprávného právního posouzení věci namítá dovolatel, že soud neučinil konkrétní skutková zjištění pro závěr o existenci nájemního vztahu předchozí nájemkyně k předmětnému bytu. Pokud soud nepostavil najisto, zda tehdejší uživatelka měla k užívání bytu řádný právní důvod, nemohl dovodit absolutní neplatnost nájemní smlouvy uzavřené mezi žalobcem a žalovanou. Samotné zjištění, že třetí osoba byt obývala, a ten proto nebyl fakticky volný, k závěru o neplatnosti sporné nájemní smlouvy nepostačuje, neboť rozhodující je, zda byl byt v době uzavření nájemní smlouvy mezi účastníky řízení volný právně. Dále se odvolací soud ani soud prvního stupně dostatečně nezabývaly právní kvalifikací dohody žalované, žalobce a jeho tehdejší manželky, poněvadž bylo-li dohodnuto právo žalované užívat byt za úplatu, došlo k naplnění znaků smlouvy o nájmu bytu bez ohledu na výši sjednaného nájemného. Taková smlouva však ke své platnosti vyžaduje písemnou formu, jež v řízení prokázána nebyla. Konečně dovolatel namítá, že se odvolací soud nezabýval tím, kdy měla být ona dohoda o užívání bytu žalovanou za úhradu nákladů uzavřena. Pokud by dospěl k závěru, že se tak stalo za trvání nájemního vztahu předchozí nájemkyně, musel by i zde dovodit neplatnost, jelikož nelze uzavřít smlouvu o užívání bytu nikoli právně volného.
Z těchto důvodů dovolatel Nejvyššímu soudu navrhl, aby napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví, a rozhodl o nákladech řízení, případně aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, eventuálně aby zrušil i rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení tomuto soudu.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolatel nevymezil žádnou právní otázku, jejíž řešení by bylo v rozporu s ustálenou praxí, a přestože uplatňuje nesprávné právní posouzení věci coby dovolací důvod, brojí toliko proti hodnocení důkazů odvolacím soudem, které dovoláním napadnout nelze. Ani námitku nedostatečného odůvodnění napadeného rozsudku nemá žalovaná za podloženou, poněvadž je zcela zřejmé, o jaké důkazy odvolací soud svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil. Nejvyššímu soudu proto navrhla, aby dovolání odmítl a dovolateli uložil náhradu nákladů dovolacího řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013, které je podle čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval přípustností dovolání.
Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Na dovolání je možno pohlížet jako na přípustné, je-li v něm přinejmenším naznačena existence právní otázky odpovídající požadavkům stanoveným v § 237 o. s. ř., jejímž zodpovězením by se měl Nejvyšší soud zabývat. V daném případě však dovolatel své námitky upíná především ke správnosti skutkových zjištění a postupu odvolacího soudu, aniž by přitom jeho výtky bylo možno pokládat za formulaci otázky ve smyslu uvedeného ustanovení. Nejvyšší soud by navíc v souladu s na věc dopadající zákonnou úpravou dovolacího řízení nebyl oprávněn přezkoumávat správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů ani v případě přípustného dovolání. Brojí-li dovolatel proti závěru stran existence nájemního vztahu třetí osoby k předmětnému bytu i dohody o užívání bytu žalovanou oproti hrazení plateb do fondu oprav a poplatků za služby s užíváním bytu spojené, činí tak především prostřednictvím skutkových námitek, nikoliv prostřednictvím výtek právních. Názor soudů obou stupňů dovozující, že k užívání bytu došlo na základě dohody, jíž není možno kvalifikovat jako nájemní, pak nikterak není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, jež připouští, aby se užívání bytu odvíjelo po právní stránce i od jiné smlouvy než nájemní (k tomu srov. více např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. 26 Cdo 1720/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2716/2008). K tvrzení dovolatele stran toho, že závěr o neplatnosti nájemní smlouvy nelze vyslovit pouze s ohledem na faktické užívání bytu jinou osobou, je pak na místě podotknout, že takovýto závěr v rozhodnutí soudů nižších stupňů obsažen není, neboť soudy zjevně a logicky pokládaly s ohledem na v řízení uplatněná tvrzení (jež nebyla relevantním způsobem zpochybněna a vyvrácena) a důkazy byt za užívaný právě na základě nájemní smlouvy uzavřené se třetí osobou. Míní-li pak dovolatel, že pro tuto skutečnost případně nemohla obstát ani zmíněná dohoda o užívání bytu jako platná, pomíjí soudy zjištěnou časovou souslednost skutkového děje, jak je patrno především z rozhodnutí soudu prvního stupně, na něž pak odkázal soud odvolací, přičemž tvrzení dovolatele v tomto směru rovněž postrádá vymezení právní otázky ve smyslu shora uvedeném i konkrétní relevantní argumenty, jež by mohly zpochybnit správnost úvah soudů obou stupňů.
Nutno připustit, že odkaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2956/2010, jenž vykládá limity přezkumu skutkových zjištění, se může jevit jako poněkud matoucí. Z odvolacím soudem citovaných pasáží je však zřejmé, že jimi chtěl poukázat na výklad procesních pravidel týkajících se provádění a hodnocení důkazů dle § 132 o. s. ř. Dle § 205 odst. 2 písm. e) o. s. ř. je polemika s hodnocením provedených důkazů způsobilým odvolacím důvodem a odvolací soud je nadán úplnou jurisdikcí k přezkumu skutkových závěrů soudu prvního stupně (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. III. ÚS 3199/12). Odvolací soud tudíž nemůže řádně uplatněné a relevantní námitky účastníka, které směřují proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, přejít jako nepřípustné. Nejvyšší soud přitom má za to, že v projednávané věci odvolací soud hodnocení důkazů soudem prvního stupně fakticky přezkoumal a shledal přesvědčivým. Ačkoli odůvodnění napadeného rozhodnutí v tomto směru vykazuje určité nedostatky, nelze říci, že by se odvolací soud obsahem odvolání odmítl zabývat, jak namítá dovolatel. Nelze rovněž přehlédnout, že žalobce v odvolání vyjadřoval pouze svůj povšechný nesouhlas s hodnocením důkazů soudem prvního stupně, aniž by však poukazoval na konkrétní nedostatky v logičnosti a správnosti úvah soudu prvního stupně, s nimiž by se měl odvolací soud vypořádat.
S ohledem na uvedené tedy Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné dle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 8 a § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 4.820,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21% DPH podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalovaná právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 6.195,20 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. září 2014
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu