28 Cdo 1117/2004
Datum rozhodnutí: 31.05.2007
Dotčené předpisy:




28 Cdo 1117/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka, v právní věci žalobců 1) J. H., a 2) Z. H., zastoupených advokátem, proti žalovanému H. d. U., zastoupenému advokátem, o vydání vypořádacího podílu a vypořádání majetkového podílu, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 7 C 126/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2003, č. j. 19 Co 378/2002-78, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou u Okresního soudu v Prostějově dne 2. 5. 2002, domáhali se žalobci uložení povinnosti žalovanému uhradit žalobci J. H. vypořádací podíl ve výši 143.820,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1. 10. 2000 do zaplacení a žalobkyni Z. H. majetkový podíl ve výši 143.820,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1. 12. 1999 do zaplacení.

Okresní soud v Prostějově jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 8. 2002, č. j. 7 C 126/2002-61, v odstavci I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci J. H. částku 143.820,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1. 10. 2000 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku. Současně v odstavci II. uložil povinnost zaplatit žalobkyni Z. H. částku 143.820,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 1. 12. 1999 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že Z. d. U. se dohodlo s prvním žalobcem na ukončení členství v d. dnem 30. 9. 1993 a se druhou žalobkyní ke dni 31. 12. 1992. Vzal za prokázáno, že prvnímu žalobci byl vypočten v rámci transformace žalovaného majetkový podíl ve výši 299.076,- Kč a druhé žalobkyni ve výši 267.947,- Kč. Rovněž zjistil, že žalobci mají ve společném jmění manželů pozemek p. č. 1011 o výměře 42.035 m2 zapsaný v katastru nemovitostí u katastrálního úřadu v P. na LV č. 104 pro obec D., k. ú. D. u P.

Soud prvního stupně dále vyšel ze zjištění, že dne 6. 11. 1995 se účastníci dohodli, že vypořádací podíl prvního žalobce a majetkový podíl druhé žalobkyně bude ze strany H. d. U. vyrovnán předáním sadu na trati P. v k. ú. D., který již J. H. skutečně převzal do svého užívání, přičemž nedošlo k dohodě o ceně předávaného sadu. Vyslovil závěr, že prvnímu žalobci vznikl podle článku 19 odst. 2 stanov žalovaného nárok na vyplacení vypořádacího podílu nejpozději do 7 roků od ukončení členství, tj. do 30. 9. 2002 a majetkový podíl druhé žalobkyně, která se nestala členkou žalovaného podle transformačního projektu, mohl být vypořádán v plné výši nejpozději po 7 letech od schválení transformačního projektu (1. 12. 1999).

Věc posoudil podle § 24 odst. 5, 8 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v platném znění s tím, že žalovanému náležela ke dni skončení nájemního vztahu na pozemcích, které jsou ve vlastnictví žalobců, náhrada za trvalé porosty v ceně stanové vyhláškou č. 182/1988 Sb. ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb., vyhlášky č. 589/1990 Sb., č. 40/1991 Sb. a přílohy č. 8 vyhlášky ve výši 93.060,- Kč (2115 kusů stromů po 44,- Kč za jeden kus vzhledem ke stáří 20 let, ceně zákrsku jabloně 92,- Kč a odpočtu 4,- Kč za každý rok po osmém roce stáří). Dospěl k závěru, že trvalé porosty byly ke dni 6. 11. 1995, kdy došlo k uzavření dohody mezi účastníky, ve vlastnictví žalobců s ohledem na ustanovení § 2 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., na které přešly ze zákona po zrušení zákona č. 162/1990 Sb. o zemědělském družstevnictví ke dni 31. 12. 1991 a zápisu transformovaného družstva v obchodním rejstříku ke dni 19. 4. 1993 a od této doby se režim užívání půdy řídil u členů žalovaného vztahem nájemním, neboť přestala existovat kategorie sdružených pozemků a došlo tak i k zániku vlastnictví družstva k trvalým porostům na těchto pozemcích. K námitce promlčení vznesené žalovaným co do částky 60.340,- Kč u prvního žalobce soud nepřihlížel, neboť žaloba byla podána včas vzhledem k článku 19 odst. 2 stanov žalovaného.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem z 5. 11. 2003, č.j. 19 Co 378/2002-78, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením ve smyslu § 24 zákona č. 229/1991 Sb. Vyslovil, že rozpor mezi účastníky byl v tom, kdo vlastnil trvalé porosty ke dni 6. 11. 1995 (kdy došlo k dohodě účastníků o faktickém převzetí porostů a pozemku žalobci) a zda vlastnictví žalovaného, které k porostům měl ke dni 24. 6. 1991 v souladu s § 2 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. a § 46 zákona č. 162/1990 Sb. přešlo po 24. 6. 1991 na žalobce. Konstatoval, že i kdyby ovocný sad měl ke dni 6. 11. 1995 hodnotu 380.700,- Kč, došlo toho dne k dohodě jen o faktickém převzetí s. žalobci a k dohodě o tom, že nároky žalobců se vykrývají v rozsahu částky 93.060,- Kč. Podle odvolacího soudu pokud by žalovaný poskytl žalobcům dalších 287.640,- Kč, jednalo by se o bezdůvodné obohacení žalobců. Uzavřel, že vzhledem k § 581 odst. 2 o. z. nemohl žalovaný ani započíst svoji pohledávku za dosud nesplatné pohledávky žalobců na majetkový a vypořádací podíl. Zaujal názor, že po dni 6. 11. 1995 žalovanému začaly běžet promlčecí doby podle § 107 o. z., jeho nárok byl tedy ke dni 6. 11. 1998 promlčen a žalobci námitku promlčení pohledávky žalovaného uplatnili. Dospěl k závěru, že po datech 1. 12. 1999 a 1. 10. 2000 zůstaly splatné jen dohodou nevykryté pohledávky na straně žalobců v žalovaných částkách.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam spočívající v tom, že řeší otázku vlastnictví trvalých porostů vzešlých na pozemcích sdružených podle předpisů o zemědělském družstevnictví. Tvrdil, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá v této otázce na nesprávném právním posouzení věci. Podle dovolatele nebyla otázka vlastnictví trvalých porostů vzešlých na pozemcích sdružených ke společnému družstevnímu hospodaření řešena judikaturou Nejvyššího soudu ČR. Konstatoval, že se jedná o problematiku zásadního právního významu, neboť trvalé porosty (stromy, chmelniční porosty, vinná réva) vzešlé na sdružených pozemcích se nacházejí na pozemcích mnoha zemědělských družstev nebo jiných subjektů, které ze zemědělských družstev vznikly, proto je důležité stanovit, kdo je vlastníkem těchto porostů. Namítal, že žalovanému vzniklo vlastnické právo k trvalým porostům vzrostlým na sdružených pozemcích žalobců za trvání práva družstevního užívání. Dále poukazoval na skutečnost, že právo družstevního užívání pozemků u vlastníků, kteří byli členy družstva ke dni 24. 6. 1991 nezanikalo podle zákona o půdě. Též tvrdil, že právní vztahy družstevního užívání pozemků se od 1. 1. 1992 řídí ustanoveními občanského zákoníku o nájemním vztahu a vznik vlastnického práva k trvalým porostům a nároky z toho vyplývající se řídí zákonem č. 162/1992 a nebyly dotčeny zákonem o půdě. Podle dovolatele družstvo je nadále vlastníkem trvalých porostů vzrostlých v době trvání práva družstevního užívání, přičemž může vlastnictví k těmto porostům pozbýt a vlastník pozemků je nabýt jen na základě smluvním. Nesouhlasil se závěry soudů obou stupňů, že porosty byly ke dni 6. 11. 1995 ve vlastnictví žalobců a vytýkal nesprávné posouzení vypořádání hodnoty těchto porostů podle § 24 zákona o půdě. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobci navrhli odmítnutí, popřípadě zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen ,,o. s. ř. ).

Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1 o. s. ř., § 241 odst. 1 o. s. ř. ). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

O takový případ jde v posuzované věci. Soudy obou stupňů se jako předběžnou otázkou zabývaly dnem, kdy došlo k přechodu vlastnictví k trvalým porostům na žalobce. Zákon o půdě otázku tohoto přechodu vlastnictví k porostům na původně sdružených pozemcích výslovně neřeší.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Vzhledem k důvodům podaného dovolání je předmětem dovolacího přezkumu posouzení správnosti právních závěrů odvolacího soudu, nesoucích se k výkladu ustanovení § 24 odst. 5, 8 zákona o půdě. Soudy obou stupňů se jako předběžnou otázkou zabývaly dnem, kdy došlo k přechodu vlastnictví k trvalým porostům na žalobce.

Dovolací soud při řešení této otázky vychází z ustanovení § 2 odst. 2 zákona o půdě. To obsahuje obecnou zásadu, podle níž vlastník pozemku je vlastníkem porostů na něm vzniklých s tím, že výjimka uvedená za středníkem (tím není dotčeno vlastnické právo zemědělských družstev k porostům na pozemcích jejich členů podle předpisů o zemědělském družstevnictví) platí jen potud, pokud pozemek patří členovi družstva, tedy po dobu trvání jeho členství v družstvu, resp. po dobu, kdy platily předpisy o zemědělském družstevnictví. Zrušení práva družstevního užívání pozemků a následný nájemní vztah k pozemkům vede k závěru, že výše nároku na náhradu za trvalé porosty se určuje ke dni, kdy došlo k ukončení nájmu (§ 24 odst. 5 a odst. 8 zákona o půdě).

Podle § 24 odst. 5 zákona o půdě jestliže na pozemku nebo jeho části, na kterém má být ukončen nájem, nebyl ke dni vzniku práva užívání trvalý porost a jestliže na tomto pozemku je v době ukončení nájmu trvalý porost s výjimkou lesa, náleží nájemci náhrada za trvalý porost ve výši ceny trvalého porostu, který se na pozemku nachází v okamžiku ukončení nájmu.

Podle § 24 odst. 8 zákona o půdě ceny se stanoví podle cenových předpisů platných ke dni 24. června 1991.

V projednávané věci je nutno dovodit, že odvolací soud použil odpovídající, v úvahu přicházející, zákonná ustanovení a tato rovněž správným způsobem vyložil. V mezích dovolacího přezkumu je proto rozhodnutí odvolacího soudu správné. Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 o. s. ř. dovolání žalovaného zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., § 151 odst. 1 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř. Dovolatel sice neměl se svým dovoláním úspěch, vyjádření žalobců k podanému dovolání však nebylo možno zohlednit jako úkon právní služby ve smyslu ustanovení 11 odst. 1 až 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. května 2007

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.

předseda senátu