28 Cdo 1115/2015
Datum rozhodnutí: 23.11.2016
Dotčené předpisy: § 114 písm. b) o. s. ř., § 153 písm. a) o. s. ř.



28 Cdo 1115/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Miloše Póla a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně PP - realit s.r.o., IČO 48028223, se sídlem v Praze 5, Spodní 1, zastoupené JUDr. Ondřejem Fabiánem, advokátem se sídlem v Praze 10, Andersenova 412/6, proti žalované REALIS-INVEST, s.r.o., IČO 25872478, se sídlem v Ostravě-Porubě, Svojsíkova 2/1596, zastoupené JUDr. Jaroslavem Brožem, MJur, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 767/62, o zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 15 C 38/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. července 2014, č. j. 29 Co 350/2014-48, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 10. září 2014, č. j. 29 Co 350/2014-56, takto:

I. Dovolání se odmítá . II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku 15 246 Kč k rukám advokáta JUDr. Ondřeje Fabiána do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Kolíně rozsudkem pro uznání ze dne 30. 4. 2014, č. j. 15 C 38/2014-9, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 1 000 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Žalovaná částka představuje bezdůvodné obohacení za užívání pozemků ve vlastnictví žalobkyně, na nichž jsou umístěny stavby ve vlastnictví žalované. Soud spolu se zasláním elektronického platebního rozkazu žalované uložil, aby se vyjádřila ve smyslu § 114b odst. 1 o. s. ř., a zároveň ji poučil podle § 114b odst. 5 o. s. ř. Dne 5. 2. 2014 žalovaná podala blanketní odpor, avšak ve věci samé se nevyjádřila. Soud proto uzavřel, že žalovaná ve smyslu § 114b odst. 5 o. s. ř. nárok uznala, a rozhodl rozsudkem pro uznání podle § 153a o. s. ř.

K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 7. 2014, č. j. 29 Co 350/2014-48, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 9. 2014, č. j. 29 Co 350/2014-56, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). S odkazem na § 205b o. s. ř. konstatoval, že nejsou naplněny odvolací důvody dané § 205 odst. 2 písm. a) o. s. ř., a poté posuzoval, zda byly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání. Soud prvního stupně vydal dne 14. 1. 2014 elektronický platební rozkaz, jenž byl dne 23. 1. 2014 doručen do datové schránky žalované, která proti němu podala dne 5. 2. 2014 blanketní odpor, v němž pouze uvedla, že odpor odůvodní následovně, ve věci se však již nevyjádřila. V elektronickém platebním rozkazu přitom bylo žalované uloženo, aby se ve lhůtě 30 dnů ode dne podání odporu proti elektronickému platebnímu rozkazu vyjádřila k podané žalobě, která jí byla doručena spolu s platebním rozkazem. Tato povinnost byla žalované uložena podmíněně za předpokladu, že podá proti platebnímu rozkazu odpor. Soud prvního stupně rozhodl správně rozsudkem pro uznání s ohledem na fikci uznání žalované. Námitku místní nepříslušnosti bylo nutno uplatnit v prvním procesním úkonu po zrušení platebního rozkazu, kterým bylo vyjádření k žalobě, k jehož podání byla žalovaná vyzvána usnesením podle § 114b o. s. ř. Ostatní námitky shledal odvolací soud nedůvodnými.

Žalovaná podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost dovozuje z užití postupu podle § 114b o. s. ř., kdy se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Posuzovaná žaloba je již třetí žalobou mezi účastnicemi, přičemž se jedná o meritorně totožné věci, lišící se pouze obdobím, za které je bezdůvodné obohacení požadováno. Skutková stránka věci je ve všech třech řízeních stejná, i žalobkyně v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu ohledně oprávněnosti svého nároku odkazovala na rozhodnutí o jedné z předchozích žalob. Při takto vymezeném předmětu řízení měl soud prvního stupně pouze vydat elektronický platební rozkaz, přičemž výzva v intencích § 114b o. s. ř. nebyla namístě. Žalobkyně spor prezentovala jako spor z opakujícího se plnění, o němž bylo již jednou rozhodnuto a toto rozhodnutí je závazné i v dalších řízeních. Podle dovolatelky se jedná o jednoduchý spor, ve kterém je po skutkové a v zásadě i právní stránce vše jasné a postup podle § 114b o. s. ř. je v rozporu s usneseními Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2006, sp. zn. 26 Cdo 1253/2005, a ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004, dle kterých je vydání usnesení podle § 114b o. s. ř. v jednoduchých věcech vyloučeno. V návaznosti na vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. II. ÚS 415/14, týkajícího se řízení o jedné z předchozích žalob mezi účastníky řízení (Ústavní soud jím shledal porušení práva na spravedlivý proces spočívající v určení výše bezdůvodného obohacení na základě znaleckého posudku nezohledňujícího skutečnost, že stěžovatelka neměla k budovám ve svém vlastnictví na pozemku žalobkyně přístup), doplnila žalovaná svoje dovolání v tom smyslu, že nebyly naplněny podmínky pro postup podle § 114b o. s. ř., protože věc nebyla po stránce důkazní připravena takovým způsobem, aby ji bylo možno rozhodnout při prvním jednání. Žalobkyně totiž opírala výši svého nároku o vadný znalecký posudek, přičemž soud zjevně hodlal rozhodovat na jeho základě. Dovolatelka proto navrhuje zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvádí, že věta v dovolatelkou citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu, že ve zcela jednoduchých věcech, které nevyžadují rozsáhlejší přípravu jednání, je vydání usnesení podle § 114b odst. 5 o. s. ř. vyloučeno, je vytržená z kontextu. Pro posouzení, zda se jedná o zcela jednoduchou věc, je rozhodný objektivní stav, nikoliv subjektivní názor některého z účastníků řízení. Žalobkyně dále odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2656/2008, podle kterého koncentrační zásada ve smyslu § 153a a § 114b o. s. ř. vyjadřuje tendenci k rovnému postavení účastníků řízení a k zabránění průtahů v řízení. Je pak věcí účastníka, aby v souladu se zásadou vigilantibus iura věnoval své procesní obraně ve věci samé patřičnou pozornost.

Nejvyšší soud ve věci postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) dále jen o. s. ř.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., zabýval se nejprve otázkou jeho přípustnosti.

Dle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 114b odst. 1 o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, může předseda senátu místo výzvy podle § 114a odst. 2 písm. a) nebo nebylo-li takové výzvě řádně a včas vyhověno, žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení; to neplatí ve věcech, v nichž nelze uzavřít a schválit smír (§ 99 odst. 1 a 2) o. s. ř.
Podle odst. 5 téhož ustanovení platí, že jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu podle odstavce 1 včas nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto následku (§ 153a odst. 3) o. s. ř. musí být poučen. To neplatí, jsou-li splněny předpoklady pro zastavení řízení nebo odmítnutí žaloby.
Dovolatelka spatřuje rozpor s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v postupu soudu, který vydal usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř., přestože se dle jejího názoru jednalo o věc jednoduchou. Současně však tvrdí, a to v doplnění dovolání podaném po uplynutí lhůty k podání dovolání, že jde o věc, která nebyla důkazně připravena takovým způsobem, aby ji bylo možno rozhodnout při prvním jednání, neboť se soud chtěl opřít o vadný znalecký posudek. Judikatura Nejvyššího soudu je v otázce aplikace § 114b o. s. ř. ustálená v tom smyslu, že usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř. je právním prostředkem přípravy jednání, kterou soud provádí se záměrem, aby bylo možné věc rozhodnout zpravidla při jediném jednání. Jedním z předpokladů vydání usnesení, kterým soud žalovanému ukládá se ve věci písemně vyjádřit, je okolnost, že si takový postup vyžaduje povaha věci nebo okolnosti případu. Povaha věci vyžaduje vydání usnesení podle § 114b o. s. ř. zejména tehdy, je-li zjišťování skutkového stavu věci s ohledem na předpokládané množství odlišných tvrzení účastníků a navrhovaných důkazů obtížné, a kdy bez znalosti stanoviska žalovaného nelze první jednání připravit tak, aby při něm bylo zpravidla možné věc rozhodnout. Okolnosti případu pak odůvodňují vydání usnesení podle § 114b o. s. ř. zejména v takovém sporu, kde dosavadní poznatky ukazují, že, ačkoliv by podle své povahy nemuselo jít o věc z hlediska zjišťování skutkového stavu mimořádně obtížnou, jsou tu takové výjimečné skutečnosti, které vedou k závěru, že bez písemného vyjádření žalovaného ve věci nemůže být první jednání připraveno tak, aby při něm mohlo být zpravidla spor rozhodnut. Ve zcela jednoduchých věcech, které nevyžadují podrobnější a rozsáhlejší přípravu jednání, je vydání usnesení podle § 114b o. s. ř. vyloučeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 760/2015, publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 76/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007, uveřejněn pod č. 37 v časopise Soudní judikatura, roč. 2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004, uveřejněno pod č. 173 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004). O zcela jednoduchou věc by se přitom jednalo například v případě zjevně bezdůvodného uplatňování práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 26 Cdo 779/2004). Je-li však usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř. vydáváno spolu s platebním rozkazem, jímž se vyhovuje žalobě, pak není třeba, aby výzvu k vyjádření vyžadovala povaha věci nebo okolnosti případu (srov. usnesení sp. zn. 23 Cdo 760/2015 či rozsudek sp. zn. 21 Cdo 3597/2007, uváděné výše).
Předně je podstatné, že v projednávané věci soud vyhověl návrhu žalobce na vydání platebního rozkazu, a proto nebylo v souladu s judikaturou nutné, aby vydání výzvy podle ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř. bylo vyžadováno povahou či okolnostmi případu. Navzdory tomu však konkrétní skutkové okolnosti nenasvědčovaly tomu, že věc byla tak jednoduchá, aby soud prvního stupně mohl o sporu rozhodnout při prvním jednání, aniž by dovolatelce poskytl možnost vyjádřit se. Dovolatelka sice nejprve tvrdila, že věc byla natolik jednoduchá, že po skutkové i právní stránce bylo vše jasné, a tudíž postup podle § 114b o. s. ř. nebyl namístě, avšak v doplnění dovolání naopak tvrdí, že podmínky pro postup podle § 114b o. s. ř. nebyly dány proto, že věc nebylo možné rozhodnout při prvním jednání, neboť soud zjevně mínil rozhodovat na základě vadného znaleckého posudku. Nehledě na opožděnost této dovolací námitky možno k ní poznamenat, že fakticky zpochybňuje oprávněnost nároku (co do výše) a nikoli splnění podmínek pro postup podle § 114b odst. 1 o. s. ř. Dle dovolacího soudu však v projednávané věci soud postupoval zcela správně, pokud vydal usnesení podle § 114b o. s. ř., jímž pro případ podání odporu vyzval dovolatelku k vyjádření, neboť právě tvrzení dovolatelky vznášená v opakovaném sporu svědčí pro to, že se nejednalo o jednoduchou věc, ve které je ve světle ustálené judikatury vydání usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř. vyloučeno. K pasážím, jež dovolatelka cituje z rozhodnutí Nejvyššího soudu, nezbývá než uvést, že jsou zcela vytrženy z kontextu a nesvědčí pro podporu jejích argumentů v daných procesních souvislostech. Právě rozporné skutečnosti tvrzené žalovanou, jakož i okolnost, že mezi účastnicemi je (bylo) vedeno vícero sporů pro obdobný nárok přesvědčivě svědčí pro závěr, že si jak povaha věci, tak i okolnosti případu vydání kvalifikované výzvy podle § 114b odst. 1 o. s. ř. vyžadovaly; bez znalosti stanoviska žalované nemohl soud věc připravit tak, aby mohla být rozhodnuta při prvním jednání.
K podání ze dne 8. 10. 2014 učiněnému jednatelem dovolatelky Ing. P. Z. dovolací soud nepřihlížel, a to z důvodu, že toto podání nebylo sepsáno advokátem či osobou, která má právnické vzdělání, navíc podáním ze dne 20. 11. 2014, právní zástupce dovolatelky sdělil, že se jedná o přípis samotné dovolatelky, ve kterém uvádí souhrn veškerých nesrovnalostí, které se podle ní v řízení udály, přičemž tento přípis nemá být součástí dovolání.
Nejvyšší soud tedy uzavírá, že odvolací soud se neodchýlil od ustálené judikatury, pokud vydal usnesení podle § 114b odst. 1 o. s. ř., kterým dovolatelce uložil, aby se ve věci písemně vyjádřila. Pakliže dovolatelka dostala možnost k věci se vyjádřit, ale bez včasného a rozumně očekávatelného sdělení důvodu jí nevyužila, a ani soudu včas nesdělila, jaký důvod jí ve vyjádření bránil, ztratila tak možnost věcného projednání sporu.
Nejvyšší soud shledal, že ve věci není naplněno ani jedno z hledisek, pro které by mohla být dovolacím soudem dovozena přípustnost podaného dovolání podle § 237 o. s. ř., a proto je, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), ve smyslu § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 151 odst. 1, části věty před středníkem, o. s. ř., neboť žalobkyni vznikly v dovolacím řízení v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Podle § 8 a § 7 bodu 6 advokátního tarifu činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 12 300 Kč, společně s náhradou hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 advokátního tarifu a po připočtení 21% DPH má tedy žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 15 246 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. listopadu 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu