28 Cdo 1113/2003
Datum rozhodnutí: 26.06.2003
Dotčené předpisy: § 4a předpisu č. 229/1991Sb., § 4 předpisu č. 229/1991Sb., § 4a předpisu č. 229/1991Sb., § 13 předpisu č. 229/1991Sb.




28 Cdo 1113/2003

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., v právní věci žalobců A) A. J., B) J. J., C) J. J., zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1) Z. o. s. S., spol. s r.o., 2) Ú. v. Č. z. s. L., 3) Ch. i. s.r.o., 4) S. Ch., státnímu podniku, 5) O. m. s. L., 6) S. v. a k., a.s. T., zastoupeným advokátem a 7) Městu Ž., o určení domnělé oprávněné osoby, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 5 C 1223/2000, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21.1.2003, č. j. 47 Co 116/2002-99, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou dne 9.10.2000 u Okresního soudu v Lounech domáhali se žalobci určení, že jsou oprávněnými osobami k uplatnění nároku u pozemkového úřadu k vydání nemovitostí, blíže popsaným v petitu žaloby. Tvrdili, že řádně a včas uplatnili nárok na vydání předmětných nemovitostí. Podle žalobců tyto nemovitosti byly získány přídělem a první žalobkyně a její zemřelý manžel A. J. zde hospodařili do doby, než pozemky začalo obhospodařovat bývalé JZD Ž. a později byly začleněny do Státního statku v Ž.

Okresní soud v Lounech jako soud prvního stupně žalobu rozsudkem ze dne 26.11.2001, č.j. 5 C 1223/2000-76, žalobě v odstavci I. vyhověl. Současně v odstavci II. žalobu proti šestému žalovanému zamítl. Vyšel ze zjištění, že Okresní pozemkový úřad L. neuznal nárok J. J. a J. J. ideální polovině přídělu č. 406 k.ú. v Ž., a to rozhodnutím ze dne 18.4.1996, sp.zn. 919/94-R/3053/92/Typ, které nabylo právní moci dne 18.4.1996 a nárok A. J. rozhodnutím ze dne 27.5.1994, sp.zn. 892/94-R/3053/92/Typ.Vzal za prokázané, že na základě rozhodnutím Okresního úřadu v L. ze dne 7.12.1994, sp. zn. 3053/92 bylo přerušeno řízení do doby doplnění žádosti o rozhodnutí okresního soudu o uznání nároku oprávněným osobám. Rovněž vzal za prokázané, že žalobci svůj nárok u soudu uplatnili žalobou, podanou dne 9.10.2000. Zaujal názor, že námitka promlčení nemůže obstát, a to s ohledem na charakter řízení před Okresním soudem, v němž je řešena otázka, zda domnělá oprávněná osoba je legitimována k uplatnění nároku na vydání předmětných nemovitostí u pozemkového úřadu. Vyslovil závěr, že se nejedná o konkrétní majetkové právo, ale pouze je řešena otázka, zda domnělé oprávněné osoby jsou skutečně oprávněnými osobami ve smyslu § 4 zákona č. 221/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ,,zákon o půdě ). Dospěl k závěru, že žalobci úspěšně prokázali, že první žalobkyně a otec druhého a třetího žalobce skutečně na přídělu č. 406 v k.ú. v Ž. hospodařili, že majetek měli v držbě, disponovali s ním, dne 15.9.1950 jej vnesli do zakládajícího JZD Ž., z něhož dne 30.9.1955 A. J. vystoupil a živý inventář odpovídající výměře 12 hektarů polností, se kterými vstoupil do JZD mu byl vrácen. Dovodil, že došlo k převzetí nemovitostí bez právního důvodu podle § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě. Uzavřel, že žalobci jsou tedy domnělými oprávněnými osobami k uplatnění nároku, a to nemovitosti přídělu č. 406 v k.ú. v Ž. proti všem povinným, kromě šestého žalovaného.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21.1.2003, č.j. 47 Co 116/2002-99, změnil rozsudek soudu prvního stupně v odstavci I. tak, že žalobu zamítl. Shodně se soudem prvního stupně věc posoudil podle § 4a odst. 2, 5 zákona o půdě. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dospěl k závěru, že nárok domnělé oprávněné osoby je nárokem majetkovým a podléhá promlčení. Podle odvolacího soudu vzhledem k absenci výslovného ustanovení o promlčení v zákoně o půdě je třeba vycházet z obecných ustanovení občanského zákoníku, a to § 101 o.z., podle něhož pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Rovněž vyslovil, že okamžik běhu promlčecí doby v případě uplatnění nároku domnělé oprávněné osoby je třeba spojovat se dnem následujícím po doručení sdělení domnělé oprávněné osobě, že pozemkový fond neuznal její nárok a v případě, že pozemkový úřad o nároku rozhodl ve správním řízení se dnem následujícím po právní moci rozhodnutí, jímž nebyl nárok domnělé oprávněné osoby uznán. V daném případě domnělým oprávněným osobám počala běžet lhůta k uplatnění nároku u soudu dnem 19.4.1996 a skončila dnem 19.4.1999. Uzavřel, že právní účinky promlčení, tedy zánik nároku nenastává v důsledku pouhého uplynutí lhůty, ale za předpokladu, že po uplynutí promlčecí doby je vznesena námitka promlčení. Dospěl k závěru, že vzhledem k uplatnění nároku žalobců jako domnělých oprávněných osob až dne 9.10.2000 (tedy po uplynutí promlčecí doby) a vzhledem k tomu, že Statek Ch., státní podnik a Město Ž. vznesli námitku promlčení, došlo k zániku nároku žalobců tak, že právo přestalo být vymahatelné u soudu.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali žalobci včas dovolání, jehož přípustnost zřejmě podle obsahu dovolání dovozovali z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) os.ř. Tvrdili, že rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné, vydané v rozporu s právním předpisem. Podle dovolatelů zákon o půdě stanovil konkrétní lhůty k uplatňování nároků a tyto lhůty jsou lhůtami prekluzivními, avšak žádné lhůty v ustanovení § 4a zákona o půdě stanoveny nejsou. Poukazovali na skutečnost, že svůj nárok uplatnili u Pozemkového úřadu v L. ve lhůtách v zákoně o půdě stanovených. Vytýkali odvolacímu soudu, že pokud vycházel z obecných ustanovení občanského zákoníku, neboť ustanovení § 4 a 4a odst. 3 zákona o půdě nemají výslovné ustanovení o promlčení, posuzoval danou problematiku v rozporu se zákonem o půdě. Navrhli proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. (dále jen o.s.ř. ).

Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení řádně zastoupenými advokátem (§ 240 odst. 1 o.s.ř., § 241 odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. může spočívat buď v tom, že soud posoudí projednávanou věc podle nesprávného právního předpisu nebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, text na str. 13/45).



S přihlédnutím k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v dovolacím řízení především o posouzení, zda odvolací soud aplikoval správně v úvahu přicházející ustanovení § 101 o.z. ve vztahu k § 4a odst. 5 zákona o půdě.

Podle § 4a odst. 2 zákona o půdě nemůže-li osoba uvedená v odstavci 1 jednoznačně prokázat svůj nárok výpisem z úřední evidence, zapíše ji pozemkový úřad jako domnělou oprávněnou osobu.

Podle § 4a odst. 5 zákona o půdě jestliže pozemkový úřad neuzná nárok podle odstavce 3, odkáže domnělou oprávněnou osobu s jejím nárokem na soud. Řízení o tomto nároku a o tom, zda je domnělá oprávněná osoba oprávněnou osobou, soud spojí.

Dovolací soud se neztotožňuje s právním posouzením věci odvolacím soudem, podle něhož vzhledem k absenci výslovného ustanovení v zákoně o půdě je nutno nárok domnělé oprávněné osoby podle § 4a odst. 5 zákona o půdě posoudit jako nárok majetkový, který se promlčuje v obecné promlčecí době podle § 101 o.z.

Z citovaných ustanovení zákona o půdě plyne, že tento zákon shodně jako další předpisy restituční povahy (zejména zákon č. 403/1990 Sb. a zákon č. 87/1991 Sb.) přistoupil k částečnému zmínění křivd vytvořením kategorie osob povinných a oprávněných. Oprávněné osoby měly možnost uplatnit v zákonem stanovené lhůtě své restituční nároky u osoby povinné a v případě, že tato výzva k vydání nevyhověla, zůstala oprávněným osobám zachována možnost uplatnit své nároky (opět v zákonné lhůtě), žalobou u příslušného soudu. Jak lhůty k podání výzvy povinné osobě, tak lhůty k podání žaloby k soudu, jsou lhůtami prekluzívními. To plyne výslovně z ustanovení § 13 zákona o půdě. Už z toho důvodu je nepřípadná úvaha o subsidiárním použití obecné normy, v daném případě občanského zákoníku. Pro úplnost se připomíná, že podle ustálených závěrů soudní praxe nemohou být tyto nároky považovány za nároky majetkové povahy. Jde o uplatnění nároků, o nichž není jisto, zda splňují všechna hlediska způsobilého restitučního předpisu, v případě sporu o oprávněnosti těchto nároků je k rozhodnutí povolán soud. Věc souvisí s tím, že koncepce restitučních zákonů nebyla založena na automatické obnově vlastnických práv původních vlastníků, resp. jejich nástupců z hlediska restitučních předpisů (oprávněné osoby). Zákon naopak počítal s procesem řádného a včasného uplatnění výzvy oprávněných osob u osob povinných, následně s dobrovolným uzavřením dohody o vydání věci, která podle původní úpravy podléhala registraci tehdejším státním notářstvím, případně s existencí (kladného) rozhodnutí soudu o povinnosti k vydání či k uzavření dohody o vydání věci. Teprve poté vznikl právní nárok majetkové povahy oprávněné osoby.

V případě zákona o půdě vycházel zákonodárce ze stejné konstrukce posloupnosti kroků spočívajících v určení oprávněných a povinných osob, povinnosti včasného a řádného uplatnění nároku výzvou k vydání u povinného osoby a následně v dobrovolném vydání či uzavření dohody o vydání, resp. event. soudního řízení, k němuž byly oprávněné osoby legitimovány. Vzhledem ke specifičnosti způsobů, jimiž docházelo k odnětí vlastnického práva původních vlastníků v procesu přechodu věcí na stát a složitostí spojených s posuzováním statutu oprávněných osob, však zavedl zvláštní kategorii oprávněných osob ustanovením § 4a zákona. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení nemůže-li osoba uvedená v odstavci 1 jednoznačně prokázat svůj nárok výpisem z úřední evidence, zapíši ji pozemkový úřad jako domnělou oprávněnou osobu. Za podmínek uvedených v odstavci třetím a čtvrtém téhož ustanovení může pozemkový úřad svým rozhodnutím nárok domnělé oprávněné osoby uznat k předmětům vydání v tomto ustanovení blíže uvedeným. Podle výslovného znění § 4a odst. 5 zákona o půdě jestliže pozemkový úřad neuzná nárok podle odstavce 3, odkáže domnělou oprávněnou osobu s jejím nárokem na soud. Řízení o tomto nároku a o tom, zda je domnělá oprávněná osoba oprávněnou osobou, soud spojí.

Už z gramatického výkladu posledně citovaného ustanovení tak plyne, že touto úpravou zákon spojuje neoddělitelným způsobem oba nároky, totiž nárok domnělé oprávněné osoby na uznání, že je skutečně oprávněnou osobou, s jejím restitučním nárokem plynoucím ze zákona. Nelze proto přisvědčit výkladu o absenci výslovného ustanovení o stanovení lhůty k uplatnění těchto nároků domnělé oprávněné osoby. Jak oprávněná osoba podle § 4, tak domnělá oprávněná osoba podle § 4a zákona, má totiž možnost (a povinnost) uplatnit své nároky pouze v prekluzívní lhůtě plynoucí z ustanovení § 13 téhož zákona. O povaze těchto marně uplynuvších lhůt jako lhůt prekluzívních nelze mít vzhledem k dikci citovaného zákonného ustanovení pochyb.

Pak ovšem není místa k izolovanému posuzování plynoucímu z pouhého gramatického výkladu ustanovení § 4a zákona o půdě. Toto ustanovení je třeba vykládat z hlediska systematického výkladu a účelu sledovaného zákonodárcem. Tomu odpovídá hodnocení, podle něhož oprávněná osoba, jejíž nárok na uznání domnělé osoby nebyl příslušným orgánem (pozemkovým úřadem) uznán, má sice právo podat u příslušného soudu žalobu na určení domnělé oprávněné osoby, současně je však povinna v téže prekluzívní lhůtě § 13 zákona o půdě podat návrh na vydání věci, resp. uzavření dohody o vydání věci. Případný kladný výrok soudu o určení domnělé oprávněné osoby by totiž nebyl schopen sám o sobě nic změnit na důsledku, podle něhož (uplynula-li v mezidobí prekluzívní lhůta k uplatnění samotného nároku této oprávněné osoby) by nebylo možno příslušný restituční nárok přiznat, a to právě z důvodů prekluze nároku (domnělé) oprávněné osoby.

Aplikováno na posuzovanou věc nutno dospět k závěru (jež nebyl zpochybňován ani v dovolacím řízení a vyplývá z obsahu spisu), podle něhož žalobci J. J. a J. J. nebyli úspěšní v řízení u pozemkového úřadu, který rozhodnutím ze dne 18. 4. 1996, jež nabyl právní moci téhož dne, ohledně A. J. neuznal tentýž úřad její postavení domnělé oprávněné osoby rozhodnutím ze dne 27.5.1994. Žaloba, kterou se žalobci domáhali určení, že jsou oprávněnými osobami k uplatnění nároku u pozemkového úřadu k vydání nemovitostí, blíže popsaných v petitu žaloby, pak došla příslušnému okresnímu soudu dne 9. 10. 2000. Nebylo přitom tvrzeno ani prokázáno, že by současně s touto žalobou byla podána žaloba sledující uplatnění restitučních nároků žalobců podle zákona o půdě. Pak ovšem nárok žalobců na vydání předmětných nemovitostí zanikl v důsledku prekluze, k níž musel soud přihlédnout i z úřední povinnosti.

Rozhodnutí odvolacího soudu, byť vycházel z jiného právního názoru, je tak ve svých důsledcích správné.

Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 o.s.ř. dovolání žalobců zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 o.s.ř. za použití § 224 odst.1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř. Žalobci neměli se svým dovolání úspěch a žalovaným v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. června 2003

JUDr. Josef Rakovský, v.r.

předseda senátu