28 Cdo 111/2002
Datum rozhodnutí: 07.05.2002
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb.




28 Cdo 111/2002

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Blanky Moudré o dovolání F. B., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze 7.11.2001, sp. zn. 14 Co 637/2001, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 5 C 164/99 (žalobce F. B., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Zemědělskému družstvu O., zastoupenému advokátem, o 35.971,40 Kč), takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou, podanou u soudu 27.3.11997, se žalobce domáhal, aby žalovanému družstvu bylo uloženo zaplatit mu 112.671 Kč se 17% úrokem od 1.1.1995 do zaplacení. V žalobě bylo uvedeno, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. 543 (o výměře 6.405 m2) a parc. č. 544 (o výměře 11.442 m2) v katastrálním území L., okres R. Uvedené pozemky užívá žalované družstvo, a to zčásti jako stavební plochu a zčásti jako manipulační plochy a komunikace, ale úhradu za toto užívání žalobci neplatí. Žalobce požaduje za takto celkově užívanou plochu 12.519 m2 po 3 Kč za 1 m2 za dobu tří roků zpětně, a to se 17% úrokem od 1.1.1995 do zaplacení.

Žalované družstvo k žalobě žalobce uvedlo, že se nebrání poskytnout přiměřenou náhradu za skutečně užívané pozemky. Žalované družstvo uznává, že užívá zastavěnou plochu z pozemků žalobce, na níž jsou postaveny stavby, avšak pokud jde o manipulační plochy a komunikace, ty užívá i sám žalobce v souvislosti s jeho zemědělským podnikáním; část pozemků, které jsou uváděny v žalobě žalobce, žalované družstvo vůbec neužívá. Žalované družstvo vyslovovalo názor, že by právní vztah mezi žalobcem a žalovaným družstvem měl být posuzován podle ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb.

Soud prvního stupně se seznámil s obsahem spisu Okresního soudu v Rokycanech sp. zn. 3 C 46/93 (v právní věci týchž účastníků o zaplacení úhrady za užívání stejných pozemků v L.) a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech z 19.10.1999, čj. 5 C 164/99-32, bylo uloženo žalovanému družstvu zaplatit do 3 dnů od právní moci rozsudku žalobci 112.671 Kč s úroky 17 % z jednotlivých dlužných částek, počínaje od 1.1.1995 až do zaplacení; ve zbytku žalobního návrhu byla žaloba žalobce zamítnuta. Žalovanému družstvu bylo uloženo zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 4.508 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.

K odvolání žalovaného družstva byl uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni z 29.3.2000, sp. zn. 14 Co 118/2000, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uváděl, že tu jde o posouzení výše nájemného za nájem pozemků, které jsou ve vlastnictví žalobce; nájemní vztah mezi žalobcem a žalovaným družstvem vznikl ze zákona ke dni 14.6.1991 podle ustanovení § 22 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., ale mezi uvedenými účastníky tohoto právního vztahu nedošlo k dohodě o výši nájemného. Protože žalobcem uváděné pozemky nepatří do zemědělského půdního fondu, odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že tu nelze vycházet z ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. Odvolací soud se však neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, který při stanovení výše nájemného vycházel z ustanovení vyhlášky č. 393/1991 Sb. V daném případě vznikl nájemní vztah k 24.6.1991 a předmětem žaloby žalobce je úhrada nájemného za období od 1.3.1994 do 28.2.1997; byl proto odvolací soud toho názoru, že je tu třeba vycházet z právní úpravy náhrady za dočasné užívání pozemků, obsažené ve vyhlášce č. 182/1988 Sb. Z těchto důvodů odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení § 221 odst. 1 občanského soudního řádu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Okresní soud v Rokycanech pak vynesl rozsudek z 30.8.2000, čj. 5 C 164/99-72, jímž bylo žalovanému zemědělskému družstvu uloženo zaplatit 36.722,40 Kč se 16 % úrokem z jednotlivých dlužných částek úhrady nájemného počínaje od 1.1.1995 do zaplacení; ve zbytku žalobního návrhu byla žaloba žalobce zamítnuta. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo vyčísleno podle ustanovení vyhlášky č. 182/1988 Sb. nájemné částkou 25.038.- Kč za dobu od 1.3.1994 do 31.10.1994 a nájemné částkou 11.684,40 Kč za dobu od 1.11.1994 do 28.2.1997, tedy celkem 36.722,40 Kč; přiznán byl i úrok z prodlení ve výši podle § 1 nařízení vlády č. 192/1994 Sb.

K odvolání žalovaného družstva Krajský soud v Plzni usnesením ze 14.5.2001, sp. zn. 14 Co 720/2000, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části, tj. do částky 35.971,40 Kč, dále ohledně příslušenství této pohledávky i ohledně výroku o nákladech řízení a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vytýkal soudu prvního stupně, že jen zčásti respektoval při svém rozhodování právní názor odvolacího soudu. Při určení nájemného obvyklého v době vzniku nájemního vztahu bylo třeba po celé žalované období od 1.3.1994 do 28.2.1997 vycházet z vyhlášky č. 182/1988 Sb. Nebylo tu možné vycházet z ustanovení § 16 odst. 4 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ale z ustanovení § 14 odst. 1 téže vyhlášky; rozhodující tu je, že v době vzniku nájmu těchto pozemků šlo o pozemky zastavěné a o nádvoří, za něž je třeba považovat i manipulační plochy a spojovací komunikace. Podle názoru odvolacího soudu pochybil soud prvního stupně i pokud šlo o přiznané příslušenství pohledávky, neboť nevzal v úvahu, že podle ustanovení § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. bylo možné přiznat úroky pouze ve výši 3 % a nikoli 16 %, jak uvažoval soud prvního stupně. Podle ustanovení § 671 odst. 2 občanského zákoníku, podle něhož není-li dohodnuto nebo zvláštními předpisy stanoveno jinak, platí se nájemné měsíčně pozadu, tedy nejpozději do posledního dne kalendářního měsíce po měsíci, za který se nájemné platí; do prodlení se tak žalované družstvo dostalo již 1. dnem dalšího měsíce, nikoli 2. dnem, jak dovodil soud prvního stupně.

V dalším průběhu řízení rozhodl Okresní soud v Rokycanech rozsudkem z 3.7.2001, čj. 5 C 164/99-97, tak, že žalovanému družstvu bylo uloženo zaplatit do 3 dnů od právní moci rozsudku 18.027,50 Kč s úrokem z prodlení 3 % z částky 1.564,80 Kč od 1.1.1995, 16 % úrokem z částky 1.564,80 Kč od 12.1.1995, 17 % úrokem z částky 1.564,80 Kč od 1.1.1995 a z částek vždy 521,60 Kč od 1.2.1995, od 1.3.1995, od 1.3.1995, od 1.4.1995, od 1.5.1995, od 1.6.1995, od 1.7.1995, od 1.8.1995, od 1.9.1995, od 1.10.1995, od 1.11.1995, od 1.12.1995, od 1.1.1996, od 1.2.1996, od 1.3.1996, od 1.4.1996, od 1.5.1996, od 1.6.1996, od 1.7.1996, od 1.8.1996, od 1.9.1996, od 1.10.1996, od 1.11.1996, od 1.12.1996, od 1.1.1997, od 1.2.1997, od 1.3.1997 a od 1.4.1997 do zaplacení. Byl však zamítnut žalobní návrh na zaplacení 17. 943,90 Kč a o příslušenství pohledávky ve výši 35.971,40 Kč nad přiznané úroky z prodlení. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že tento soud vycházel z právního názoru odvolacího soudu a vzhledem k tomu, že rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech z 30.8.2000, čj. 5 C 164/99-72, bylo již na nájemném přiznáno žalobci 751,- Kč, náleží mu z celkové částky za žalované období (od 1.3.1994 do 28.2.1997), tedy z 18.778,50 Kč, zbývající částka 18.027,50 Kč, a to s úroky za dobu do účinnosti nařízení vlády č. 142/1994 Sb. ve výši 3 % a za dobu po tomto datu ve výši 16 % a 17 %. Výrok o nákladech řízení byl soudem prvního stupně odůvodněn ustanoveními § 142 a § 150 občanského soudního řádu.

O odvolání žalobce proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Rokycanech z 3.7.2001, čj. 5 C 164/99-97, rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze 7.11.2001, sp.zn. 14 Co 637/2001. Rozsudek soudu prvního stupně byl potvrzen v odvoláním napadené části, tj. ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba do částky 17.943,90 Kč a co do příslušenství pohledávky ve výši 35.971,40 Kč, nad přiznané úroky z prodlení, a ve výroku o nákladech řízení. Žalobci bylo uloženo zaplatit žalovanému družstvu na náhradu nákladů odvolacího řízení 3.675,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud uváděl, že stěžejní otázkou tu byla otázka, jaké bylo v daném čase a místě obvyklé nájemné. Při posouzení této otázky odvolací soud vycházel z ustanovení § 853 (dříve § 469) občanského zákoníku, podle něhož by se tu mohlo obdobně použít ustanovení obsahově i účelem nejbližší právní úpravy; odvolací soud tu poukazoval na dříve platná ustanovení § 397 a násl. občanského zákoníku (ve znění platném do 31.12.1991); pokud byla dohodnuta úhrada za dočasné užívání pozemků, nesměla tato úhrada přesáhnout výši zjištěnou podle vyhlášky č. 182/1998 Sb.; jinak by šlo o dohodu neplatnou. Z citované vyhlášky vycházel odvolací soud pro úvahu o výši náhrady za dočasné užívání pozemků v místě a čase obvyklé. Proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu jako věcně správný včetně výroku o nákladech řízení; výrok o nákladech odvolacího řízení byl odůvodněn ustanoveními § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 občanského soudního řádu a ustanoveními vyhlášky č. 177/1996 Sb.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 19.11.2001 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno u Okresního soudu v Rokycanech dne 4.12.2001, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Ve svém dovolání dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazoval dovolatel na ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu, neboť měl za to, že tu byl odvolacím soudem potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Jako dovolací důvod dovolatel uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel zdůrazňoval, že mezi žalobcem a žalovaným družstvem nebyla uzavřena nájemní smlouva právě pro neshody ohledně výše nájemného. V občanském soudním řízení mezi žalobcem a žalovaným družstvem, jež bylo vedeno u Okresního soudu v Rokycanech dříve pod sp.zn. 3 C 46/93 a pak pod sp.zn. 5 C 164/99, byla v soudních rozhodnutích z 19.4.1995, čj. 3 C 46/93-102 (které pak bylo potvrzeno i Krajským soudem v Plzni pod sp.zn. 10 Co 404/95) i z 19.10.1999, čj. 5 C 164/99-32, výše nájemného posouzena částkou 3,- Kč za 1 m2 za dobu do 31.10.1994 s přihlédnutím k vyhlášce č. 393/1991 Sb. a nájemné po 1.11.1994 s přihlédnutím k vyhlášce č. 178/1994 Sb. Teprve v usnesení Krajského soudu v Plzni z 29.3.2000, sp.zn. 14 Co 118/2000, byl vysloven právní názor, že na posuzovanou právní věc nedopadá ustanovení § 671 občanského zákoníku a že výše nájemného má tu být posuzována podle ustanovení vyhlášky č. 182/1988 Sb., která upravovala náhradu za dočasné užívání pozemků; stejný názor pak zaujal Krajský soud v Plzni ve zrušovacím usnesení ze 14.5.2001, sp.zn. 14 Co 720/2000. Tento názor odvolacího soudu nepokládá dovolatel za správný.

Dovolatel k doložení opačného právního názoru zdůrazňoval, že tu nájemní vztah mezi žalobcem a žalovaným družstvem vznikl na základě ustanovení § 22 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. (ve znění platném od 24.6.1991). Ve smyslu ustanovení § 868 občanského zákoníku se vznik právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1.1.1992 posuzují podle dosavadních předpisů. Podle názoru dovolatele poté, kdy bylo v občanském zákoníku zakotveno ustanovení § 671, je podle něho nájemce povinen platit nájemné podle smlouvy a jinak nájemné obvyklé v době uzavření smlouvy s přihlédnutím k hodnotě pronajaté věci a způsobu jejího užívání. Pokud jde o výši nájemného poukazoval dovolatel na to, že vyhláška č. 182/1988 Sb. byla vydána v době, kdy zákon č. 229/1991 Sb. neexistoval; tato vyhláška nemohla předpokládat, že dojde ke vzniku institutu nájmu zemědělských pozemků, ať již ze zákona či dohodou zúčastněných. Od 1.11.1991 platila vyhláška č. 393/1991 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů a o úhradách za zřízení práva trvalého užívání pozemků, která pak byla zrušena vyhláškou č. 178/1994 Sb., o oceňování staveb, pozemků a trvalých porostů; ta nabyla účinnosti dnem 1.11.1994 a platila až do 1.1.1998. Dovolatel byl proto toho názoru, že došlo-li k přijetí nového právního předpisu, ať již zákona č. 229/1991 Sb. či vyhlášek č. 393/1991 Sb. a č. 178/1994 Sb., musely se nutně obrazit tyto právní předpisy ve výši obvyklého nájemného. Výše nájemného v tomto případě neměla být určována podle vyhlášky č. 182/1998 Sb., ale mělo být stanoveno jako obvyklé nájemné, přičemž vodítkem pro stanovení nájemného měly být vyhlášky č. 393/1991 Sb. a č. 178/1994 Sb.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení bodu 1 hlavy první dvanácté části zákona č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.); podle uvedeného bodu přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. platí tento zákon i pro řízení zahájené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tedy před 1.1.2001), pokud nebylo v tomto zákoně stanoveno jinak.

Přípustnost dovolání bylo tedy třeba v daném případě posoudit podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Na toto ustanovení také dovolatel ve svém dovolání poukazoval.

V daném případě směřovalo dovolání dovolatele proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze 7.11.2001, sp.zn. 14 Co 637/2001, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Rokycanech z 3.7.2001, čj. 5 C 164/99-97 (ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba ve věci samé do částky 17.943,90 Kč a do příslušenství pohledávky ve výši 35.971,40 Kč nad přiznané úroky z prodlení). Při vydání rozsudku z 3.7.2001, čj. 5 C 164/99-97, byl Okresní soud v Rokycanech vázán právním názorem odvolacího soudu uvedeným v usnesení Krajského soudu v Plzni ze 14.5.2001, sp.zn. 14 Co 720/2000, jímž byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Rokycanech z 30.8.2000, čj. 5 C 164/99-72. Jak rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech z 30.8.2000, čj. 5 C 164/99-72, tak i rozsudkem Okresního soudu v Rokycanech z 3.7.2001, čj. 5 C 164/99-97, byla uložena platební povinnost žalovanému družstvu vůči žalobci F. B., a to se zřetelem k ustanovením dříve platné vyhlášky č. 182/1988 Sb.

Bylo tu tedy nutné zabývat se tím, zda ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu, podle svého obsahu a podle svého slovního znění, dopadá i na tento projednávaný případ, v němž ve dvou případech rozsudků soudu prvního stupně, které předcházely rozsudku odvolacího soudu, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, posuzované dovolacím soudem, byl vynesen výrok rozsudku na plnění, vycházející z týchž právních závěrů, na základě týchž právních předpisů. Došlo tu tedy v řízení k tomu, že nebyl vydán rozsudek soudu prvního stupně (potvrzený rozsudkem odvolacího soudu), který by se lišil od rozsudku téhož soudu bezprostředně předcházejícího; bylo proto třeba mít na zřeteli při úvaze o aplikaci a výkladu ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu v tomto případě pouze druhý z rozsudků vydaných soudem prvního stupně (tj. rozsudek Okresního soudu v Rokycanech z 3.7.2001, čj. 5 C 164/99-97) a nikoli už rozsudek soudu prvního stupně, vydaný před tím (tj. rozsudek Okresního soudu v Rokycanech z 30.8.2000, čj. 5 C 164/99-72). Za dřívější rozsudek soudu prvního stupně ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu bylo tu nutno považovat bezprostředně předcházející rozsudek soudu prvního stupně a nikoli jiný dřívější rozsudek soudu prvního stupně (zrušený odvolacím soudem), vydaný v předcházející době. Nemohl proto dovolací soud přisvědčit názoru dovolatele, vyjádřenému v jeho dovolání směřujícímu i proti rozsudku Okresního soudu v Rokycanech z 3.7.2001, čj. 5 C 164/99-97, že tento rozsudek byl vydán z důvodu skryté diformity z důvodů vázanosti soudu prvního stupně právním názorem vysloveným v předchozích rozhodnutích .

Dospěl tedy dovolací soud k závěru, že tu nebyla dána přípustnost dovolání dovolatele podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu.

Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení § 243c odst. 1 a § 218 písm. c/ občanského soudního řádu.

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalovanému družstvu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 7. května 2002

JUDr. Milan P o k o r n ý , CSc., v.r.

předseda senátu